… Je to právě odkaz Národní fronty, který tady dodnes - zpravidla před volbami - rezonuje. Viz evergreen tuzemského fašismu a jeho „rodinné stříbro" Benešovy dekrety (sudetských Němců se týkají jen okrajově), jejichž doživotním patronem jsou komunisté, i když se jim tento poklad neustále někdo pokouší nepoctivě „vyfouknout", jako madame Bobošíková - a ovšem: Edvard Beneš se zasloužil o stát. … Je ale příznačné, že jak pan Bátora, tak madame Bobošíková byli aktivními členy Národní fronty, která mimo jiné sloužila jako kouřová clona okupaci Československa. Inu, čeští (literární?) vlastenci. A Václav Klaus? To je takový systémově nesystémový Plojhar Národní fronty.
Demokracie je věc „lidová", jak dobře víme z vlastní historie, tedy daří se v ní i různým obskurním postavám či hnutím, které by císařpán jistě netrpěl (respektive tiše by trpěl).
V poslední době se v souvislosti s některými osobami, s jejich instalací na veřejné posty, objevil termín fašismus. U některých person je to nedorozumění (jejich vzdělanostní úroveň je natolik mizivá, a může to být třeba i ministr školství, že netuší, že slova, která vypouštějí, by mohla mít nějaké historické souvislosti), u jiných, poučenějších, lze ozvěny fašistických postojů bezpochyby nalézt.
Problém s fašismem je ovšem ten, že to není nějaká ideologie (sám duce hlásal, že se fašisté „necítí být vázáni jakoukoli specifickou doktrínou", a navzdory jeho fanfarónství mu to můžeme věřit), ale jde v něm spíš o politickou praxi, do jejíhož rámce se vejde celá řada režimů či hnutí - i těch na první pohled protichůdných.
Ti, kdo na podobné úkazy reagují, zpravidla upozorňují na tradici českého fašismu z doby před 2. světovou válkou. To byly ale více méně marginální proudy, které po „záblesku"- 30. září 1938 dostaly „na frak" 15. března roku následujícího. Fašistická či fašizující tradice, která zde byla určující po dlouhá desetiletí a dodnes v české společnosti rezonuje; je ovšem spojena s dědictvím Národní fronty po roce 1945 a především po únoru 1948.
Hlavní nosnou ideou, s kterou komunisté vyhráli volby v roce 1946 a drželi se pak 40 let u moci, nebyl pro účely mocenské modifikovaný marxismus, lidovým vrstvám zcela cizí, ale nacionální socialismus maloměstského střihu, který v sobě zahrnoval antiněmecké, antihabsburské, anticírkevní, antišlechtické, antisemitské či protikulturní (viz celá moderna) postoje a byl de facto identický s národním socialismem (přednacistickým) rakouských a v tom českých Němců - pouze s tím rozdílem, že antiněmecký zápal tam byl nahrazen obdobným zápalem protičeským. A vice versa - Košický vládní program nahradil slovo germánský za slovanský (slovanská zahraniční politika, slovanské přátelství, slovanská orientace) jako opak k neslovanskému. Viz árijství.
V tom ovšem nebyli čeští komunisté žádnou výjimkou. Mao by stěží Čínu ovládl, kdyby sám sebe neprezentoval jako největšího čínského vlastence, a byl to Stalin, kdo ve Velké vlastenecké (ne komunistické) válce bojoval za národ a za vlast a v tom také za církev, jak na něj dodnes značná část Rusů s dojetím vzpomíná.
Fašistické minimum
Poválečné komunizující se a posléze komunistické Československo nebylo ovšem fašistické jen obsahem, ale především formou, která je určující hranicí mezi fašismem a vlastenectvím.
Americký historik Robert O. Paxton se pokusil ve své knize Anatomie fašismu stanovit „fašistické minimum", které je vlastní všem jinak velmi různorodým fašistickým režimům: Fašismus podle něj musí vzejít z krize demokracie, právní postupy ve veřejném životě jsou odstraněny za pochvalného souhlasu ulice, režim má nutkání redukovat soukromou sféru až na nulu, na rozdíl od diktátorských režimů usiluje o to, mít veřejnost angažovanou a plnou nadšení, a ochotně zasahuje do ekonomiky a pouští se do programů sociální péče.
Poválečné Československo Paxtonovo fašistické minimum splňuje bezezbytku (po květnu 1945 částečně, po únoru 1948 zcela). Pro deklarované fašistické státy spočíval problém v otázce, jak udržet jejich revoluční dynamiku, aniž by proti sobě popudily tradiční společnost, zatímco u deklarovaných komunistických států byl problém postaven opačně: Jak nastolit konzervativní režim, který by komunisty držel u moci, aniž by byl potlačen revoluční étos. Výsledek byl ovšem stejný.
Je to právě odkaz Národní fronty, který tady dodnes - zpravidla před volbami - rezonuje. Viz evergreen tuzemského fašismu a jeho „rodinné stříbro" Benešovy dekrety (sudetských Němců se týkají jen okrajově), jejichž doživotním patronem jsou komunisté, i když se jim tento poklad neustále někdo pokouší nepoctivě „vyfouknout", jako madame Bobošíková - a ovšem: Edvard Beneš se zasloužil o stát.
Co se týká s fašismem spojovaného pana Bátory, dal by se nejspíš přirovnat k současným ruským nacionálním bolševikům (Gruzie je agresor, Tibet je integrální součást komunistické Číny), kteří dnes rovněž zapalují svíčku v pravoslavných chrámech, soupeříce tak s exdůstojníky KGB. U nich však nevíme, co je literatura a co politika. To u pana Bátory také ne. Je ale příznačné, že jak pan Bátora, tak madame Bobošíková byli aktivními členy Národní fronty, která mimo jiné sloužila jako kouřová clona okupaci Československa. Inu, čeští (literární?) vlastenci. A Václav Klaus? To je takový systémově nesystémový Plojhar Národní fronty.
Petr Placák, historik a spisovatel, LN, Úhel pohledu, 1.11.2011 (bohužel jsem přímý link na článek na internetu nenašel J.Š.)
Read more...