Aktualizováno 21.7.2023: Milan Kundera z eseje Une rencontre (2009, do češtiny nepřeloženo), o roli literatury pro český národ: „Český národ se zrodil (a to hned několikrát) nikoli díky svým vojenským výbojům, ale díky své literatuře. A nemyslím tím literaturu jako politickou zbraň. Mám na mysli literaturu jako takovou. Navíc žádná politická organizace nedotovala Škvoreckých, kteří se jako nakladatelé mohli spolehnout jen na svoje vlastní síly a oběti. Na to nikdy nezapomenu. Žil jsem v té době v Paříži, ale srdce mé svobodné vlasti tlouklo v Torontu. S koncem ruské okupace už nebyl důvod vydávat české knihy v zahraničí. Od té doby Zdena a Josef Škvorečtí občas navštívili Prahu, avšak vždy se vrátili zpět do své vlasti. Do vlasti svého starého exilu.“
***
Tesat do kamene – vyjádření Daniela Kroupy - Simón Bolivar: „Všichni kdo slouží revoluci ořou moře.“
***
Bez minulého není současné, natož nějaké budoucí. Jeho dílo je použitelné pro každý čas, pro jakoukoli jazykovou, kulturní a společenskou zkušenost.
***
Nikdy nevíte, co je pravda a co lež. Nikdo nemůže mít úplnou jistotu. - Román odkrývá ideologie a hlavně iluze, které ideologie vytvářejí. Román je všezahrnující a právě proto, že dokáže věci odhalovat, je vždy ze své podstaty antiideologický. - Historie se stala kýčem, protože ji píší vítězové válek a voleb. Historii musí doplnit historky. - Komické je mnohem hrůznější než tragické, které si stále zachovává iluzi důstojnosti. - Komika nás pronásleduje jako stín, jako břemeno. Je pořád s námi. - Francie se stala novým domovem pro moje knihy, takže v určitém smyslu jen následuji svoje knihy. Přišel jsem postupně na to, že nepíši pro jedno konkrétní publikum. Píši romány pro všechny, pro čtenáře ze všech zemí a v každé době. - Odchází člověk, neodchází dílo. - Samota a zešílenost se zvláštním přátelstvím vyhání do prostoru. Faulkner touží být jako člověk anulován, být vymazán z dějin a nenechat po sobě žádnou stopu než vytištěné knihy. - Nevraživosr českých disidentů, kteří ho nařkli postavit se do čela české opozice. - Klíč k pochopení Kundery neleží nikde jinde, než v jeho románech. Kam jdeme? Copak člověk ví kam jde? Všechno je jenom v tom, aby byl člověk takový, jaký je, aby se nepřetvařoval. Le Figaro: Posvátné monstrum literatury. Jeho literatura i hlas budou chybět. Výjimečný spisovatel, jeden z největších XX. a XXI. století. - Překladových položek je přes dva tisíce sedm set! V budoucnu vidí šílenství temnoty. Všechna témata jsou mimo čas a platná kdekoli na světě, tedy i v Česku.
Ondřej Horák: Truchlivý Bůh Milan Kundera
Jak se mohl románový šachista prosadit v kontextu české, plebejské orální literatury? Jenže to vše je nastíněno v jeho povídce „Já truchlivý Bůh“.
V Nesmrtelnosti k tomu najdeme jednoznačné vyjádření: „Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět.“
Jenže pokud někým Kundera určitě nebyl a pokud něčím s českým prostředím neladil, tak tím, že nebyl hospodský typ. Jak se dočteme jak ve Směšných láskách, tak v Žertu, Kunderovy postavy jsou kvalitou socialistického pohostinství vždy znechuceny. Žádného nadšení z pospolitosti v lokálech čtvrté cenové skupiny, skrze niž se rovněž soukromé stává veřejným, se tu nedočkáme.
V Nesmrtelnosti vystupují jako románové postavy též spisovatelé Hemingway a Goethe – `a propos nečiní tu Kundera náhodou něco, co by nechtěl, aby někdo jiný dělal jemu? Jenže právě rozhovor zmíněných velikánů se tohoto problému týká: „,Víte, Johane,’ řekl Hemingway, ,mě také pořád obžalovávají. Místo aby četli mé knihy, píšou teď knihy o mně. O tom, že jsem neměl rád své manželky. Že jsem se dost nevěnoval svému synovi. Že jsem dal po hubě jednomu kritikovi. Že jsem lhal. Že jsem nebyl upřímný. Že jsem pyšný. Že jsem byl macho. Že jsem prohlásil, že mám dvě stě třicet zranění, a měl jsem jich jen dvě stě deset. Že jsem onanoval. Že jsem zlobil maminku.’ ,To je nesmrtelnost,’ řekl Goethe. ,Nesmrtelnost je věčný soud.’“
Milan Uhde: „Ti kdo ho napadali, byli zasaženi jeho velikostí. Ono je to opravdu těžké strávit skutečnost, že je tady velikán, jemuž nesaháme někteří ani po paty, někteří ani po břicho a někteří ani po krk a vůbec nikam. Takže ho potkalo to, co potkává velikány. Do vysokých stromů bije blesk prý velice často. Takže je to snad součást krutého života, který žijeme. Jeho současný hlas možná nejsilněji cítím v jeho poslední knize, která u nás vyšla – ve Slavnosti bezvýznamnosti. Je v ní obraz světa, který je nebezpečně blízko smrtelnému ohrožení, ale nikdo to nevnímá. To je věc, která ke mně mluví aktuálním hlasem, i když uznávám, že jsou v Kunderově díle jistě větší, významnější témata.“
Dobře míněný fanatismus bývá cestou do pekel. V rove 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů vystoupil s úvodním referátem „Nesamozřejmost existence českého státu“. O věčném návratu: „Bude-li se každá vteřina našeho života nekonečněkrát opakovat, jsme přikováni k věčnosti jak Ježíš Kristus ke kříži. Taková představa je hrozná. Ve světě věčného návratu leží na každém gestu tíha nesnesitelné odpovědnosti. To je důvod, proč Nietzche nazýval myšlenku věčného návratu nejtěžším břemenem. Je-li věčný návrat nejtěžším břemenem, pak se mohou naše životy jevit na jeho pozadí ve vší nádherné lehkosti.“
Ondřej Neff: Nesnesitelná tíže ticha – odešel Milan Kundera, velikán světové literatury. Platnost jeho Žertu ale nekončí
Jinak se na to tehdy díval Václav Havel, který hovořil o pokusu „tohoto systému odstranit nesmysly, které sám vlastně završil“, a doporučil, že za pokus bychom se měli spíš stydět než se chlubit dalekosáhlým vkladem do dějin. Kde hledat kořeny rozporu? Havel se nikdy završování nesmyslů nezúčastnil, kdežto Kundera byl jejich aktérem. – Pokud jde o Kunderu, nejvýše si cením právě Žert jako výraz vzdoru proti nesmyslům, řečeno s Havlem, které sama doba vytváří. Jelikož v tomto úsilí doba nepolevuje, to zaručuje Kunderovi a Žertu – když ne zrovna nesmrtelnost – dlouhověkost na mná léta dopředu. Spisovatel tu není proto, aby vedl. Jeho úkolem, v tom ideálním módu, je otvírat okna do jiného myšlení.
Milan Kundera: “Což přestanu hrát hru jen proto, že je marná?“ „Usměvavý, vlídný, štědrý, diskréétní“, tak ho charakterizují Francouzi.
Nebyl jistě „dokonalý“, dokonalý je jen Bůh. To jen my máme plebejskou potřebu hledat na druhých především to negativní. Díky svému selhávání v mládí, poznával tajemství lidské duše a mohl se k ní dostávat mnohem hlouběji, tedy i ke kořenům života společnosti.
Nepochybně si zasloužil Nobelovu cenu. Neobdržel ji jen proto, že si nedělal vlastní PR, žil v ústraní a nechal za sebe hovořit své knihy. Patří k našim novodobým exulantům, kterého si jiná země vážila více, než vlastní.
JŠ
Read more...