Někdo zazvonil, šel jsem mu otevřít. U dveří stál ohnutý starší prošedivělý pán s balíkem novin pod paždí. Zdraví mě: "Ahoj, Zombie!". Tak mě nazval jen můj dávný přítel p.Kuchyňka, z Brna, co mi v lázních Poděbrady zachránil život. Nepoznal jsem ho. Za těch 30 let se změnil a ani on si nebyl se mnou jistý. Povídá mi: "No to jsem rád, že jsi ještě naživu, už jsem myslel, že jsi v tom městě duchů pod horou Kailás v Tibetu se svými mrtvými kamarády!" Objali jsme se a pozval jsem ho dál. Otevřel přede mnou ten balík novin a v něm 8 svazků Cibulkových seznamů, které vyšly v tisku "Rudá kráva" v r.1992. Vedle nich položil moji knihu "Pamětí národa" a řekl. "No a teď povídej!“ Nejprve o těch mrtvých, za jejichž ztracené životy se nikdo po r.1989 neomluvil, ani nebyl potrestán. A tak jsme rozbalili první sloupec s odsouzenými politickými vězni z 50.let, kdy za své přesvědčení bylo popraveno 59 nevinných lidí a 91 dostalo doživotí.
Do popředí se dostala JUDr.Milada Horáková, členka odboje za války, která v letech 1940-45 přežila první útrapy v nacistickém koncentračním táboře. Byla znovu obviněna z velezrady a v procesu 31.5.až 8.6.1950 odsouzena JUDr.J.Urválkem a Ludmilou Brožovou (Polednovou) k smrti provazem. Brožová byla původně písařkou v KV KSČ, ale po rychlokurzu na právnické škole "pro pracující" se stala postrachem justice. S M.Horákovou bylo odsouzeno dalších 12 lidí za to, že se sešli na faře ve Vinoři, kam je svolal v září 1949 Vojtěch Beneš, bratr prez. E.Beneše. Byli obviněni z rozvracení republiky a vyzvědačství. Podle slov J.Urválka: "Byli jste nespokojeni s Velkým Únorem 1948, který by mohl být ztracen jen válkou. Takže jste připravovali novou světovou válku!" Oba tito fanatici pak odsoudili k smrti M.Horákovou, Jana Buchala a Záviše Kalandru, spisovatele a historika a na doživotí, nebo 20-25 let odeslali dalších 9 lidí.
Tažení proti neexistujícím zrádcům pokračovalo pak i v jiných městech. V Hodonínském okrese bylo odsouzeno 121 politických vězňů, co skončili v kriminálech, většinou jáchymovských dolech. Většinu z nich opět odsoudila hlavně Ludmila Polednová (Brožová). Mladý, 26.letý Jaroslav Vetejška chtěl vědět od policie, kdo měl za nacismu na svědomí smrt jeho otce. Počkal si na strážmistra, který byl v té době u policie a pak u StB a žádal vysvětlení. Dotyčný vytáhl zbraň a ustřelil Vetejškovi kus tváře. Při přestřelce strážmistr StB zahynul.
V Kyjově se vytvořila ilegální skupina BOZ-38, která byla prozrazena. K smrti byl odsouzen mladý František Dvořák. Oba je táhli bachaři v Uherském Hradišti k šibenici a kluci řvali hrůzou. Zlomili jim vaz při popravě a do kriminálu se dostalo přes 120 lidí.
Jen namátkou jsem vzpomněl své kamarády z Mikulčic u Hodonína, s nimiž jsem byl na IX. Všesokolském Sletu v Praze. Šli jsme v průvodu od Národního muzea přes Václavák, Jára Morávek ho dokonce přešel po rukou. Pak ho sebrali a ve věznici utloukli. Ženu, kterou si měl brát zmlátili tak, že potratila. Můj spolužák Ivo Rampáček se svou maminkou utíkali přes hranice za otcem v USA. Byli chyceni a dostali 10 a 11 let. Když se Ivo vrátil z Uranových dolů, byl bledý, s kalnýma očima a do půl roku zemřel, na ozáření. Následoval náš soused Ivan Kuběna, který se po 8.letech vězení vrátil s podlomeným zdravím a z psychických důvodů si vzal život. K dalším patřili moji kamarádi Jan Kosík (20 let vězení), Pavel Hubačka (30 let), Jaroslav Konečný (5 let) a další. Nikdo z nich už nežije, všichni odešli do toho města duchů Kailás.
Měl jsem být mezi nimi, když po letech vyšetřování od StB (1958-1982) jsem u posledního dostal infarkt. Byl jsem odeslán na léčení do Poděbrad, ale s balíkem léků, které mi vnutil kardiolog z Hodonína, věrný člen strany KSČ. Po 14 dnech jsem na úmyslné předávkování klinicky zemřel. Ale dostali mne z toho po adrenalinové injekci, za což děkuji svému příteli, který ke mně dnes přišel. Pak jsem chodil kolem zdí a užíval nitroglycerin, protože půl roku jsem měl tep jenom 39. Všichni moji kamarádi jsou už po smrti. Jen fanatické soudkyni Ludmile Polednové (Brožové) udělil prezident Václav Klaus milost při zatčení a snad se jí za nás všechny ještě omluvil.
Potkávám se nyní jen s některými, kdo přežili Jáchymov, kde jsem měl skončit také na návrh doc. Jaroslava Štelcla z brněnské fakulty, nebo dálkového "studenta" RNDr. Karla Horčice, poslance KSČ v Hodoníně, jehož bratr Rudolf Horčic z Rohatce jako vrchní velitel čsl. milicí mu pomohl sprovodit ze světa i ty "zrádce", kteří si na mikropaleontologickém oddělení dovolili zazpívat nad mikroskopem nějakou mariánskou píseň. Z nich RNDr. St.Svoboda skončil na čtyři léta jako slévač na severní Moravě, Alois Dlugi přikládal uhlí v lokomotivě depa Hodonín a pak dostal 10 let vězení a RNDr. Jiří Kheil sice před Horčicem utekl zpět na pražský Geologický ústav a odtud přes UNESCO do střední Afriky, ale na příkaz StB tam byl upálen zaživa i se svým Mercedesem. Co udělali tito lidé komu? Nic.
Dr. Jaroslav Štelcl, jako člen ZO KSČ, chtěl být děkanem fakulty a tak se svými soudruhy nechal v r.1958 vyhodit z funkcí vedoucích kateder všechny profesory a za tuto politickou činnost obdržel titul docenta a jiní CSc., kterými se chlubí dodnes. A moji vyšetřovatelé z StB Hodonín? Por. Josef Sasín z Rohatce je jednatelem vlastní firmy, ppro. Ladislav Selucký z Hodonína zřejmě také podniká jako jiní jeho soudruzi, které podržela partaj a premiéři Petr Pithart a Václav Klaus. Jen od min. vnitra Jana Rumla jsem obdržel osvědčení, že jsem nebyl evidován jako důvěrník ani spolupracovník StB, nýbrž jsem spadl do kategorie obětí StB.
A co se stalo s těmi největšími darebáky a fanatiky ze strany StB? Z řady z nich se stali za své zásluhy o vlast a sovětský režim velvyslanci nové demokratické republiky v zahraničí. Rita Klímová, kádrovačka a agent 1.správy StB pro Karlovu univerzitu jako velvyslankyně v USA. Oldřich Kořistka, býv.důst.1.správy StB , velvyslanec ve Venezuele. Tibor Zlocha v Argentině, Jiří Kozák v Brazílii, Roman Roubal v Chile, František Doležel v Jordánsku, Evžen Vacek pplk.StB., v Nigérii, Jaromír Johanes, agent KGB, v Turecku, Miloslav Chrobok na Maltě, Emil Keblůšek, člen Normalizačního ÚV KSČ, na Kypru, kde je ústředí sovětské KGB a vojenské GURu, atd. Nikdo nebyl potrestán, ani ti, co pozvali k nám cizí vojska v r.1968 : Milouš Jakeš, Alois Indra, Vasil Biĺak, Drahomír Kolder, Rudolf |Horčic aj.
Všem bylo našimi vládními zástupci odpuštěno. A kdo znovu doplatil na Cibulkovy seznamy z r.1992? Nikdo z centrálního svazku StB důstojníků a vyšetřovatelů (roč. II,III. díl,čís.31 a 35.). Naopak svazku Spolupracovníků StB z č.II, čís. l3 a 15, a svazku Důvěrníků StB (I.díl, č.32) si začali všímat lidé, kteří v nich hledali své sousedy nebo přátele a známé, na které pak zanevřeli. Mnozí si to zasloužili, ale řada z nich zvláště ze svazku Důvěrníků byla jen obětí vyšetřování, po němž museli podepsat, že se o jednání nebude mluvit. Tak se dostali do seznamů. Rovněž ti, kdo odcházeli z kriminálu museli podepsat, že se nebudou šířit o tamních podmínkách, v Uherském Hradišti ani o agresivnímu bachaři Grebeníčkovi.
Cibulka udělal ve své době dobrou věc se zveřejněním Seznamů, ale nemohl tušit, že hlavní viníci nebudou potrestáni, zatímco ti, které vyšetřovali nebo dostávali lidi až do kriminálu, se octli na černé tabuli, kde byli občany znovu odsouzeni. Zejména těmi, co za nimi nikdy žádná StB nepřišla, protože byli mladí, anebo jim nestála za námahu. Z nich se potom stali "hrdinové", ukazující na ty postižené oběti, že to byli "estébáci". Přitom straníci z KSČ a kádrováci tam většinou nejsou, protože donášení bylo jejich povinností.
S těmito vzpomínkami na naše mladá léta jsme se s kamarádem shodli i na tom, že většina z těch darebáků přežila a stala se vládní garniturou, která nakonec rozkradla náš stát a nebude nikdo z nich tradičně zase potrestán. Ukázalo se, že parlamentní demokracie našemu státu nevyhovuje. Ovšem přímou demokracii neschválí žádná vláda, protože by přišla o své politické zázemí a lobbistické firmy, na které je napojena. Nedoporučuje ji ani V.Klaus, protože by mohlo dojít k odluce od vlasti jeho rodičů v SSSR.
Rozloučil jsem se s přítelem a shodli jsme se na tom, že kdybychom věděli, kam to ta podvodná privatizace dotáhne, zůstali bychom za hranicemi, tak jak to učinili naši rozumnější emigranti.
RNDr. Rudolf Jiříček, 4.4.2012
* * *
Z komentářů: OS Trutnov 26.4.2012: I po 24 letech od smrti Pavla Wonky nás jeho odkaz stále oslovuje a varuje svoji aktuálností!
Komunisté měli právo beztrestně, masově zavírat, mučit, okrádat a vraždit zcela nevinné, slušné občany!!! Kdo se zkusil jim postavit se zbraní v ruce se měl ptát předem těch co stáli v cestě, zda jsou hodní, slušní, riskovat udání a vlastní smrt?! Vskutku zvrácené komunistické myšlení, argumentace a logika. Kdo podporoval KSČ či byl jejím členem, přísahal straně věrnost na život a na smrt. Svým členstvím její existenci a zločinnost umožňoval a podporoval. Tedy oběti Mašínů jen splnili svoji přísahu. Kdo lituje těch tisíců nevinných obětí před tím, než odbojová skupina bratří Mašínů začala svoji činnost?! Většina národa se třásla strachy z komunistů a každý se zmohl jen na: „Kdy to praskne?“ či „Američané a Západ to určitě takto nenechají“, jenom ne sám se tomuto zlu postavit, ovšem za cenu risika, ztráty majetku i života, tedy boje. Proto má svoboda takovou hodnotu a existuje jen tam, kde jsou jí občané hodni! Kolik z komunistických vrahů, včetně těch v „bílých rukavičkách“ bylo potrestáno?! Byli či jsou z nich ctihodní občané z vysokou penzí či podnikatelé, kteří ke skutečnému podnikání mají hodně daleko, zato ke mnohému, co dělali po celý život, tedy především krádežím a podvádění všeho druhu, hodně blízko. Proto ani dnes většina národa neví a ani nemůže vědět, co skutečná svoboda znamená. Komunisté vyhlásili válku svým vlastním, neozbrojeným, nejlepším občanům, kteří nám dnes chybí. Na území ČSR byly desítky koncentračních táborů, celá země byl jeden velký koncentrák, hlídán pečlivě i za pomoci psů a elektrického proudu na hranicích země. Dnešní stav země je přirozený a logický následek toho, co komunismus zasel do myslí lidí, morálky a duše národa. Komentáře níže to jen potvrzují. To, že se jen vzácně jejich autoři podepisují plným, resp. pravým jménem, patří též k našemu dědictví totalitní diktatury. J.Š.
Americké dokumenty k ohlasům na smrt Pavla Wonky - edice vyšla v časopise Securitas Imperii.
* * *
Dnes před 100 lety zemřel František Kmoch - jak si našeho slavného muzikanta připomenou naše veřejnoprávní média…?!
Komentáře