Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

… Jak si komunisté představují soudcovskou nezávislost opět bravurně shrnul Klement Gottwald 18.8. 1946 : „Soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády“. Smrtící kolotoč komunistické smrtonosné mašinérie se již roztáčelo naplno. … Součástí obvinění podle Malého dekretu, „o provinění proti národní cti“ totiž bylo okamžité zbavení volebního práva. Z posledních jakž takž svobodných voleb v roce 1946 bylo tedy díky aktivní činorodosti komunistů vyloučeno nejméně 300 000 osob. … Celkem je známo 132 549 trestních oznámení, podaných na retribuční soudy. Bez ohledu na neznámý počet obětí ubitých či zastřelených různými „partyzány“ a „revolučními gardami“ na různých místech republiky v prvních týdnech a měsících po osvobození padlo 713 rozsudků smrti, 741 doživotí a 19 888 obviněných dostalo celkem 206 334 roků vězení. … Budoucí nechvalně proslulý Alexej Čepička, předseda Národního výboru v Kroměříži proklamoval bez obalu na stranické schůzi : „poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky žádoucí a prospěšné.“ Ve stejném duchu jednal a hovořil i jeho vůdce, Klement Gottwald. „Vytváříme demokratický režim nového typu“ řekl do rozhlasu v červenci 1945. „Porušení starých zákonů nám nesmí překážet v realizaci revolučních opatření“ hlásal svým věrným v soukromí. … „I v nepravděpodobném případě, že bychom nedocílili příznivého volebního výsledku a opakuji že to pokládám za nepravděpodobné, bude i pak mít dělnická třída, pracující lid v rukou dostatečné prostředky, zbraně i způsoby, jak korigovat hlasování reakčních a sabotérských živlů. Máme v rukou dost prostředků a moci, abychom si vynutili pro dělnickou třídu příznivé výsledky“ Viliam Široký, člen ÚV, který jistě ani koutkem ducha netušil jak ho Matka Strana semele v mlýnku na maso, který tak nadšeně budoval, přispěchal s potvrzením „Nevylučuji teoretickou úvahu, že dáme povel Partyzáni, do toho, teď pojďme!“ … Skutečnou podstatu retribučních soudů opět skvěle shrnul Klement Gottwald : „Je to nesmírně ostrá zbraň, se kterou můžeme podetnout samé kořeny buržoasie….zbraň, se kterou podetneme tolik jejích výhonků, až žádný nezbyde“. …

Zcela běžně se dnes na těchto i jiných stránkách od komunistů dozvídáme, že nikdy nebylo tzv. „lidem“ (samozřejmě prý VŠEM lidem) tak dobře a blaze jako za komunizmu a jeho jediným negativním jevem vlastně byly jen „nedostatkové banány“. Podívejme se blíže na tyto doby blaženosti „pro všechny“, zejména na komunistické permanentní obludné zločiny proti masám našeho národa, a to včetně proti komunistům samotným.

Zpráva čerpá z originálních materiálů nejvyšších složek komunistické vražedné moci, reprezentované zejména archivem jediného nositele totalitní moci nad znásilněným státem, ÚV KSČ, dále jeho služebných organizací jako úřadu vlády ČR, ministerstva spravedlnosti a státní bezpečnosti (StB) jakož i z přečetných svědectví účastníků masových represálií, jak těch, kteří přímo přežili vražedné komunistické pronásledování v nelidských podmínkách tajných vyšetřoven a táborů smrti, tak jejich spoluobviněných, přátel či jejich rodinných příslušníků. nucených živořit na tzv. svobodě jako bezprávní páriové a podlidé.

Kolaps právního státu

Tento kolaps byl podrobně naplánován vedoucími činiteli KSČ zejména za moskevského exilu, ale chronicky známé jsou veřejné vražedné výzvy Gottwalda a dalších komunistických představitelů proti tzv. buržoasii a tzv. protilidových silám již z dob první republiky. Ač Gottwald při vícero příležitostech pro oklamání jak západního odboje, tak zejména širokých mas národa naznačoval jakousi „československou cestu“ poválečného uspořádání republiky, skutečné záměry vedoucích komunistů byly v soukromí jasně formulované. Těmito záměry byla další sovětská socialistická republika, přičemž se vsázelo na ozbrojený puč, jemuž měly být demokratické volby pouhou zástěrkou. Již v květnu 1945, v prvních dnech svobody došlo k masivnímu ozbrojování tzv. Lidových milicí, soukromé armádě Komunistické strany, připravované k boji nikoliv proti „zrádcům a kolaborantům“ jak se tváří četné veřejné komunistické proklamace a prohlášení, ale proti vlastnímu národu.

První úder dopadl na německou menšinu na základě kolektivní viny. Nejednalo se o žádný “odsun“ jak komunisté dnes líbivě a alibisticky tvrdí, ale o prosté vyhnání. „Musíme začít s vyháněním Němců z našich zemí ihned, okamžitě, všemi způsoby, před ničím se nesmíme zarazit a zaváhat“ hlásá 17. května 1945 pozdější ministr spravedlnosti Prokop Drtina. Vůči Němcům bylo předem dovoleno naprosto cokoliv. A nespočet komunistických samozvaných „vlastenců“ začalo ihned svůj stranický úkol svědomitě plnit. Známé jsou „pochody smrti“ brněnských, ostravských i jiných Němců, který postihl řádově až desetitisíce osob naráz, kdy byly celé rodiny hnány rozdivočelým samozvaným „proletariátem“ jako dobytek, jednotlivci bezdůvodně ubíjeni a stříleni, ba občas stejně bezdůvodně docházelo i k masovým popravám celých skupin Němců, ale v malém se podobná zvěrstva děla v každém regionu. Později došlo k tzv. odsunu organizovanému, kdy byli Němci nejprve nahnáni do internačních pracovních táborů, odkud byli postupně deportováni obvykle vlakem za německé či rakouské hranice s povoleným zavazadlem 25 kg.

Zároveň byly masově na všech úrovních zakládány tzv. Národní výbory obsazované výhradně komunisty nebo zástupci jejich služebných stran, „dobrovolně“ sdružených v tzv. Národní frontě. Zatímco Agrární, početná předválečná strana byla účelově zakázána a rozpuštěna jako vážná konkurence komunistů na velice lidnatém českém a moravském venkově tak přestavitelé jiných menších nekomunistických stran se slepě a krátkozrace obávali protestovat proti postupné demontáži demokratických principů a právního státu komunisty. Velkou roli hrála obava z násilného zásahu Rudé armády, která rozhodně nebyla neopodstatněná.

Nekomunistický Národní výbor v Brně byl za asistence sovětských vojáků doslova defenestrován a jinde, jako v Roudnici se zase celé představenstvo zdejších komunistů automaticky prohlásilo Národním výborem. A nejednalo se o žádné mimořádné výjimky, nýbrž o pravidlo komunistického uchvacování moci. Budoucí nechvalně proslulý Alexej Čepička, předseda Národního výboru v Kroměříži proklamoval bez obalu na stranické schůzi : „poruším zákon tolikrát, kolikrát to bude politicky žádoucí a prospěšné.“

Ve stejném duchu jednal a hovořil i jeho vůdce, Klement Gottwald. „Vytváříme demokratický režim nového typu“ řekl do rozhlasu v červenci 1945. „Porušení starých zákonů nám nesmí překážet v realizaci revolučních opatření“ hlásal svým věrným v soukromí. S Němci putovalo do pracovních internačních táborů a tisíce tzv. kolaborantů. K označení za „kolaboranta“ bylo třeba velice málo a prováděli je často bývalí konfidenti gestapa, dnes nejaktivnější komunisté vůči každému, kdo by je mohl ohrozit z dob okupace, či se kterými měli nevyřízené politické i soukromé účty již z předválečné doby. Již v květnu 1945 byly osoby německé a maďarské národnosti plošně označeny jako státně nespolehlivé a kromě stále zesilovaných restrikcí jim byl zvláštním výnosem 21. června zabaven veškerý majetek a po pár týdnech přišli také o československé občanství

Sovětské okupační orgány hrály při rozmáhajícím se teroru podružnou roli, ale rozhodně nebyly pasivní či nečinné. Konkrétně v Praze (samozřejmě i v dalších městech) sídlila v kasárnách Jiřího z Poděbrad zvláštní jednotka sovětských sil (NKVD), která prováděla zcela nezávisle na československých orgánech zatýkání a „výslechy“ vytipovaných osob. Pokračovala tím jen obvyklá praxe z válečných let, kdy ruská bolševická tajná policie jímala a „vyšetřovala“ tisíce československých občanů včetně komunistů (!) kteří často v naivní dobré víře do Sovětského Svazu uprchli. Jednu dobu hrozilo ostatně celému tzv. československému armádnímu sboru tehdejšího plukovníka Ludvíka Svobody, že bude deportován do sibiřského gulagu. Ale programové pronásledování „podezřelých cizinců“ včetně cizozemských komunistů v sovětském Svazu je zcela samostatná kapitola a necháme jí na jiný, snad brzký článek v budoucnosti.

Nesčetná svědectví dosvědčují, že jak Němci, tak „kolaboranti“ nasazení z internačních táborů na nucené práce při odstraňování válečných následků a škod mělo na čelech vypáleno „N“. Těžko říci, který internační tábor proslul větší zvěrskou brutalitou a prim rozhodně nehrály „jen“ vyšetřovny NKVD. Těchto táborů bylo na území republiky zřízeno 1215 a doplňovalo je 846 táborů „kárných“. Jediný rozdíl - v kárných táborech byli již výhradně jen Češi. Vynalézavost komunistických velitelů těchto táborů neznala mezí. Bití a mučení a zohavování obětí bylo na denním pořádku a personál si dokonce akčně vyměňoval zkušenosti.

Jsou známé případy veřejného upalování vězňů v pneumatikách či v naftě, jsou známy případy ukřižování a počet obětí stále rostl. Velitel kolínského lágru, komunista Bedřich Kárník dosáhl úděsného prvenství, kdy svých vězňům uspořádal tzv. Bartolomějskou noc kterou nepřežily dvě desítky osob. Nevídaná bestialita nezůstala nepovšimnuta, Kárník byl dokonce zatčen, ale na pokyn z nejvyšších stranických míst po šesti týdnech stranou propuštěn a vyslán „kolonizovat pohraničí“. Jen málo z prvních obětí komunistické nastolované hrůzovlády, jakož i z jejich nejbližších přátel a příbuzných však toto hrůzné pronásledování přežil a očitých svědectví se zachovalo jen nepatrné množství. Kdo byli tito „nepřátelé lidu“? Výčet je široký. Bývalí legionáři, předváleční důstojníci armády a četnictva, předváleční regionální politici, novináři, ale i sedláci, dělníci či řemeslníci.

„Omyly“ komunistické „spravedlnosti“ se dály masově již v tomto prvním roce osvobození. Na anonymní udání byl často zatčen nějaký „kolaborant“ a než se podařilo prokázat že zatčen byl jeho příbuzný, nebo jeho zcela náhodný soused z jiného bytu nebo domu, došlo již za pár dní ve vazbě, na vyšetřovně či v lágru za záhadných okolností k úmrtí zatčeného „provinilce“. Zavraždění nevinných se pak obvykle klasifikovalo za „nešťastnou náhodu“ (např. selhání pistole) ,nebo „náhlé srdeční selhání obviněného“ Je zaznamenáno 6 případů, kdy presidentská kancelář (dr. Edvarda Beneše) žádala od komunistického ministra vnitra Václava Noska vysvětlení těchto případů, ale nikdy se jich nedočkala. Již zmínění konfidenti gestapa v řadách komunistické „spravedlnosti“ byli velice aktivní na celém území státu.

Česká Kamenice (v pohraničí) podle zásad vyhlášeného „nového demokratického uspořádání“ zvolila Národní výbor, jemuž však pro komunisty trestuhodně předsedal nejprve nekomunista Josef Smetana, později předválečný armádní důstojník ing. Karel Caisler. Zvrat v městečku nastal se jmenováním konfidenta gestapa, dnes kpt. Dovary s jednotkou „obranného zpravodajství“ do České Kamenice. Ten nejprve vyjádřil hrubou nespokojenost s „liknavým“ odsunem Němců a po několika dnech za asistence „dobrovolnické partyzánské skupiny“ z Kolína vedená komunistou, bývalým aktivním fašistou a udavačem Adolfem Charouzem zatkla jak Smetanu a Caislera, tak většinu členů zdejšího Národního výboru, tak další nepohodlné občany nekomunistického politického zaměření a v zabrané vile po Němcích byl zřízen jakýsi soukromý vyhlazovací tábor. Zatčení byli celé týdny nepřetržitě biti a mučeni, nuceni čistit „vyšetřovnu“ od vlastní krve, moči a výkalů svým jazykem ale to novým komunistickým pánům města nestačilo. Ke zvýšení muk svých obětí před jejich očima mučili a postupně ubíjeli k smrti i jejich sousedy, přátele a příbuzné.

Také z České Kamenice dostala presidentská kancelář zoufalou prosbu o pomoc od nové komunistické hrůzovlády. Pozůstalí se obrátili i na tisk, ale z obavy „nedráždit komunisty“ se o českokamenickém případu nakonec nikde nenapsalo ani řádku. Podobný komunistický „vlastenec“ komunista Vladimír Sedlář v Ostravě zase vynalezl jinou pikantnost. „Protilidové živly“, pokud přežily „vyšetřování“ byly po odsouzení k smrti donuceny věšet za pobaveného řehotu Sedlářovy bandy jeden druhého.

Podle stále formálně platné prvorepublikové ústavy měla zákonodárnou moc v zemi zajišťovat přímá, tajná a rovná volba poslanců do dvojkomorového parlamentu. Nic takového se nikdy nestalo. Jednokomorové Prozatímní národní shromáždění (PNS) tvořili nadelegovaní zastupitelé stran Národní fronty. Podle četných a dodejme naivních svědectví se nekomunističtí politikové utěšovali planou nadějí, že vše se samo spraví po chystaných parlamentních volbách . K zajištění vlastní beztrestnosti předložila vláda tomuto shromáždění ke schválení zákon, podle kterého „soudně trestný čin není trestním, pokud k němu došlo od 30. 9. 1938 do 28. 10. 1945 z důvodů boje o znovunabytí svobody nebo, bylo-li výrazem touhy po spravedlivé (!) odplatě za zločiny okupantů a jejich pomahačů“.

Důvodové zpráva upřesňuje,že „bojem za svobodu“ se rozumí i další aktivity vedené „touhou po znovunabytí svobody“. Jakkoliv bestiální, masoví a sadističtí, zvrácení vrahové byli dle tohoto neslýchaného zákona automaticky zbaveni jakékoliv odpovědnosti, pokud jen „toužili po spravedlivé odplatě“. Ústavně právní výbor tohoto PNS navíc znění zákona rozšířil.: „předmětná jednání nejsou trestná, ale jsou právní, neboť v době nesvobody byla výkonem veřejné moci proti okupantům“ Tento zákon byl po únoru 1948 včleněn do trestního zákoníku již jen se stylistickými úpravami. Hezky to komentuje dobový publicista Sládeček „Všudypřítomná je rozpínavost a demagogická propaganda levice. Stisněné vědomí veřejnosti nutí k disputacím,ve kterých je každý „pokrokový“, komunisté jsou ovšem „nejpokrokovější!“

Národní fronta plně pod taktovkou komunistů již před parlamentními volbami 1946 vyloučila jakoukoliv diskuzi ohledně „přátelských styků“ se Sovětským svazem, o presidentských dekretech a o Košickém vládním programu. Nikdo se toto rozhodnutí neopovážil kritizovat nebo dokonce napadnout. Ovšem, bylo třeba vycházet dobře s komunisty, kteří se po volbách jistě stanou jen jednou z demokratických parlamentních stran. Jaký měl na povolební výsledky názor komunistický vůdce Klement Gottwald je symptomatické :

„I v nepravděpodobném případě, že bychom nedocílili příznivého volebního výsledku a opakuji že to pokládám za nepravděpodobné, bude i pak mít dělnická třída, pracující lid v rukou dostatečné prostředky, zbraně i způsoby, jak korigovat hlasování reakčních a sabotérských živlů. Máme v rukou dost prostředků a moci, abychom si vynutili pro dělnickou třídu příznivé výsledky“ Viliam Široký, člen ÚV, který jistě ani koutkem ducha netušil jak ho Matka Strana semele v mlýnku na maso, který tak nadšeně budoval, přispěchal s potvrzením „Nevylučuji teoretickou úvahu, že dáme povel Partyzáni, do toho, teď pojďme!“

Jak již bylo řečeno,velice vlivná Agrární strana byla zcela záměrně komunisty rozpuštěna a zakázána, aniž svůj krok svým „partnerům“ v Národní frontě jakkoliv objasňovali či zdůvodňovali. Příslušník, nebo volič takové zakázané strany byl v mimořádném psychologickém presu i bez ohledu na to, jakých bestiálních ukrutností se podle jistých nepatrných a neověřitelných zpráv v novinách (spíše jen pověstí šeptaných někde v ústraní) komunisté zcela beztrestně dopouštějí na různých místech republiky i proti zcela bezúhonným občanům ČR. Klima právní nejistoty vzbuzovalo oprávněný pocit strachu o vlastní bezpečí, o životy a svobodu svých nejbližších.

Ale nejen u těchto straníků. I bez přímého nátlaku komunistů se strany „sdružené“ v Národní frontě propadaly do trapné a servilní závislosti a pochlebovačství, až sebemrskačství vůči svému Velkému Bratrovi. Předseda Lidové strany Šrámek vyloučil po volbách svoji poslankyni Koželuhovou za „porušení programových zásad“. Při soukromé příležitosti však potvrdil, že Koželuhová rušila svým štvaním (!) spolupráci s komunisty a ohrožovala tak pozici celé strany. „Lidovec“, ve skutečnosti agent a jakýsi dozorce ÚV KSČ nad touto služebnou stranou Plojhar odsoudil „ultrapravý“ a „nelidovecký“ postoj poslankyně Koželuhové a ocenil její vyloučení.

Zvláštní kapitolou jsou retribuční (v překladu náhrada,náprava,odplata) soudy. Jistě není třeba předesílat, kdo jim předsedal a ve většině případů tvořil veškeré členstvo tribunálu. Zajímavé je, že na Slovensku se retribuce prováděly podle jiného zákona (č 33/1945 Sb.n. SNR z 15.května 1945) než v Čechách (dekretem presidenta republiky č. 16/1945). Praxe ovšem nebyla nijak zvláště rozdílná. „Lidové soudy“ nepřipouštěly možnost odvolání a trest smrti byl obvykle vykonán do dvou hodin od vynešení rozsudku. Před těmito soudy stanulo jen za první rok po osvobození nejméně 100 000 osob a zdaleka ne jen Němců a Maďarů. Svoji činnost tyto tribunály formálně ukončily až 4.5.1947. Ač byl stále v platnosti Zákon na ochranu republiky z r. 1923, výslovně pojednávající o zrádcích a kolaborantech (o jejich právně trestní odpovědnosti) v době války či za nepřátelské okupace, byla na přání komunistů zřízena tato zcela nová, vyloženě antiprávní instituce. Skutečnou podstatu retribučních soudů opět skvěle shrnul Klement Gottwald : „Je to nesmírně ostrá zbraň, se kterou můžeme podetnout samé kořeny buržoasie….zbraň, se kterou podetneme tolik jejích výhonků, až žádný nezbyde“.

Němci a Maďaři, na něž byla protiprávně uvalena kolektivní vina byli jen prostředkem k fyzické likvidaci převážně jen účelově vyrobených „kolaborantů“. Ti skuteční bezpáteřní nacističtí kolaboranti se zázračně ocitli nikoliv na popravištích, ale v řadách komunistických katů a masových vrahů. Shoda jmen se skutečnými kolaboranty byla rovněž smrtící pro desítky bezúhonných obviněných. Vzhledem k rychlosti, s jakou tyto soudy pracovaly, neměli nejmenší šanci dovolat se včas spravedlnosti.

Ovšemže před těmito soudy stanuli i četní příslušníci gestapa nebo SS. V řadě případů ale byla jejich kompromitující a vykonstruovaná svědectví proti příslušníkům nekomunistického odboje či proti prvorepublikovým veřejným a armádním činitelům použita k dekapitaci této komunisty nenáviděné „buržoasie“ (tj.všech nekomunistů) výměnou za možnost nižších trestů. Zatýkání a vyšetřování nespadalo ostatně pod ministerstvo spravedlnosti, ale ministerstvo vnitra.

Ministr spravedlnosti Drtina ve sněmovně dokonce 5.3.1946 oznámil, že na základě retribučního dekretu jsou dodáváni do vazby obvinění hromadně a bez udání obvinění a na 42% z nich nebylo vyšetřovateli ministerstva vnitra dodáno žádné obvinění ani dodatečně. Inu, když se kácí les, létají třísky. Bezejmenní obvinění ovšem nebyli cílem komunistické děsivé zvůle. Pozornost vzbudilo odsouzení generála Rudolfa Gajdy a politika Jiřího Stříbrného. Přestože se za ně postavilo veřejné mínění, přestože nebyly předloženy žádné důkazy o jejich kolaboraci, naopak důkazy hovořily o jejich účasti v odboji, dostal gen. Gajda 2 roky a Jiří Stříbrný doživotí. Gen. Gajda, v době odsouzení již 2 roky držený ve „vyšetřovací“ vazbě byl sice díky „odpykání trestu ve vyšetřovací vazbě“ ihned propuštěn, ale díky krutému bití přišel nejprve o zrak a 15. 4. 1948 zemřel. Jiří Stříbrný zemřel 21. 1. 1955 ve Valtické věznici.

Stejný osud čekal i jiného prvorepublikového politika Rudolfa Berana. Nijak nebylo bráno v úvahu jeho věznění nacisty. Rovněž bez důkazů byl odsouzen za „kolaboraci“ ke 20-ti letům a zemřel 28. 7. 1954 v Leopoldovské věznici. Jako předseda Agrární Strany byl totiž jedním z prvořadých cílů komunistické zášti a pomstychtivosti. Ostatní souzení členové protektorátních vlád, kteří často jen shodou okolností přežili pomstu nacistů za svojí prokázanou odbojovou činnost se stali cílem otevřeného nátlaku Sovětského Svazu. Velvyslanec Čičajev oznámil, že Moskva očekává alespoň tři rozsudky smrti. Když soud, v centru veřejné pozornosti však nad žádným z obviněných tak „žádoucí“ tresty smrti nevynesl, rozpoutala komunistická strana řadu protestů a nátlakových akcí.

Komunističtí intelektuálové nepřetržitě dštili v Rudém Právu záštiplnými výpady proti zrádné buržoasii, chránící NACISTICKÉ ZLOČINCE VE SVÝCH ŘADÁCH. Petice za tresty smrti těmto „kolaborantům“ odeslalo na 318 komunistických či komunisty ovládaných organizací, závodních rad, odborů i „znepokojené veřejnosti“. Zbytky osobní a občanské statečnosti, jakož i právního vědomí však v tomto případě ještě dosáhly svého, a k revizi rozsudků až do komunistického převratu v únoru 1948 nedošlo. Mnoho obviněných, zvláště mimo Prahu, v ústraní veřejné pozornosti ovšem takové štěstí nemělo.

Jak si komunisté představují soudcovskou nezávislost opět bravurně shrnul Klement Gottwald 18.8. 1946 : „Soudce musí soudit podle zákona s přihlédnutím k mínění lidu a stanovisku vlády“. Smrtící kolotoč komunistické smrtonosné mašinérie se již roztáčelo naplno. Vítanou zbraní proti politickým protivníkům v rukou komunistů se stal také presidentský dekret č.138/1945 Sb, tzv. Malý dekret. Těžko soudit s jak dobrými úmysly president Beneš plnil „přání“ všemocných a obávaných komunistů, nakolik věřil jejich ujišťováním a slibům o zachování demokracie a právního řádu. Součástí obvinění podle Malého dekretu, „o provinění proti národní cti“ totiž bylo okamžité zbavení volebního práva. Z posledních jakž takž svobodných voleb v roce 1946 bylo tedy díky aktivní činorodosti komunistů vyloučeno nejméně 300 000 osob. Přesné číslo zjistit nelze, neboť zdaleka ne všechny protokoly se zachovaly do první vlny vyšetřování komunistických zločinů na jaře a v létě 1968. Pozdější osvobození obviněných na neúčasti ve volbách samozřejmě nemohlo již nic změnit.

Celkem je známo 132 549 trestních oznámení, podaných na retribuční soudy. Bez ohledu na neznámý počet obětí ubitých či zastřelených různými „partyzány“ a „revolučními gardami“ na různých místech republiky v prvních týdnech a měsících po osvobození padlo 713 rozsudků smrti, 741 doživotí a 19 888 obviněných dostalo celkem 206 334 roků vězení. 111 207 případů bylo buďto osvobozeno, nebo proti nim zastaveno trestní stíhání z důvodů nedostatku důkazů, u Němců zařazení do odsunu a v 31 973 případech z tohoto počtu také pro neznámý pobyt obviněného nebo jeho smrt. Nelze soudit kolika „zastaveným“ případům byla v této době a před takovými tribunály smrt způsobena dalším – dejme tomu lidským - činitelem.

Po přesvědčivém volebním vítězství kandidátů Národní fronty komunisté citelně přitvrdili svoji rétoriku. Viliam Široký 31.7. 1946 již hřímal o „nejhumánnějším“ poslání této revoluce, která „bude nemilosrdně bít fašisty a představitele fašizmu, představitele reakce a buržoasie za účelem jejich fyzického vyhubení“. Již víme příliš důvěrně kdo byl a je komunisty považován za „představitele buržoasie“. Komunisté se s výsledky retribučních soudů nikdy nespokojili. Stranický tisk se k retribucím stále vracel a utvrzoval ve svých čtenářích že „očista nebyla provedena důsledně“. Z mnoha příkladů lze uvést jak se komunističtí novináři z Mladé Fronty pokusili „vzburcovat lid“ reportáží o fešáckém, blahobytném a pohodlném životu „odsouzených kolaborantů“ Rudolfa Berana a Jana Syrového.

Nakonec v Mladé frontě uveřejnili fotografie židle, na které se prý Beran pravidelně opaluje. Účel ale byl splněn, a v poslanecké sněmovně komunističtí a služební poslanci ze stran Národní fronty rozzuřeně apelovali na hýčkání a rozmazlování tzv. velezrádných zločinců. Ministr Drtina pronesl obsáhlý výklad o situaci současných 11 684 odsouzených, kteří mají na různých pracovištích plné vytížení od 4.30 do 22 hodin. Konkrétně vězeň Beran se nemůže opalovat na židli, neboť šrotuje denně 20 metrických centů obilí. Ještě bylo dlouho do komunistického puče, ale v archivních dokumentech není zaznamenána ani jediná výtka někoho z nekomunistických poslanců, jak může být v právním státě, ctícím demokracii a humanitu někdo nucen k těžké fyzické práci 17.5 hodiny denně.

Komunisté si již mohli být jisti svoji pevnou mocí, které se nikdo neopováží vzepřít

http://eportal.parlamentnilisty.cz/Articles/4956-zprava-o-organizovanem-nasili-komunistu-upalovani-v-pneumatikach-ukrizovani-a-bartolomejska-noc-1-dil-ze-serialu-.aspx

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)