Tyto dvě přílohy mi dnes přišly od Miroslava Václavka. Dokud se budeme bránit pravdě o naší
minulosti a o nás, těžko se dočkáme zlepšení, ale daleko spíše toho, co už zde bylo. Je to nepříjemná pravda. Kdyby byly zveřejněny nacistické seznamy kdo všechno udával za okupace, kolik lidí to bylo, byli bychom asi dost překvapeni. Nemalá část udavačů pocházela nikoliv jen z prostého lidu, ale i z řad tzv. elity a inteligence. Mimochodem čtu nyní knihu Ladislava Feierabenda „Konec československé demokracie“, napsanou v exilu tímto blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše a předtím členem vlády dr. Emila Háchy. Osobní vzpomínky vypovídají daleko více, než jen životopisy podle dochovaných dokumentů. Beneš např. nařídil atentát na Hendrycha bez vědomí oficiálně uznané exilové vlády v Londýně i přes varování domácího odboje, který nebyl připraven a varoval před následky.
Němci na vhodnou záminku jen čekali a využili jí i k likvidaci skutečné elity národa. Ta potom chyběla, když se komunisté ujali moci. Komunisté v Londýně byli velmi aktivní proti všemu, co mohlo ohrozit jejich plánované převzetí moci a poslušně plnili příkazy Moskvy. Beneš proto nese přímou odpovědnost za Lidice, Ležáky a smrt všech, co byli popraveni po atentátu na Heydricha. Ukázky z knihy zveřejním. Otřesné čtení o tom, jak si dodnes sami lžeme a jak se bojíme pravdy. Bez ní se dál nedostaneme. Zůstaneme kde jsme, nebo se vrátíme tam, kde už jsme jednou byli.
To, že ČR je zemí, která má největší strach v EU z uprchlíků, ačkoliv zde skoro žádní nejsou, souvisí s naším charakterem – dělat vše pro ochranu své „pohody a klídku“, pod diktátorem udáváme, ve svobodě závidíme, nenávidíme, stěžujeme si, nesmějeme se a bojíme se. Nikdy jsme nebojovali a když měli, zbraně jsme odevzdali. Jenom boj o svobodu, oběti a krev tvoří charakter, kdo se mu vyhýbá, bude jako národ postižen daleko více, než kdyby bojoval.
Jan Šinágl, 21.9.2015
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.