České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?
* * *
Může dát případ Lukáše Nečesaného české justici nějaké positivní podněty? Může, ale jde o to, budou-li povolaní ochotni je slyšet.
Za prvé, je neudržitelný systém, ve kterém si smí nadřízený soud vynucovat povolnost soudu podřízeného výměnou soudce nebo senátu. Povinnou dvojinstančnost trestního procesu, zakotvenou i v Úmluvě, není možné obcházet tím, že bude dovoleno takto svévolně zasahovat do práva na zákonného soudce. Podle našeho názoru by vůbec nemělo být možné, aby vyšší soud do obsazení nižšího zasahoval: představme si, v jakou frašku by se změnilo porotní soudnictví, jež je – snad sporně – považováno za nejspravedlivější model trestního procesu, kdyby odvolací soud mohl řádně ustavenou porotu vyměnit jen proto, že nesouhlasí s jejím rozhodnutím.
Za druhé, stížnost pro porušení zákona je nesystémový, z komunistické éry zděděný opravný prostředek, který by měl být zrušen, a rozsah dovolacích důvodů by měl být rozšířen tak, aby Nejvyšší soud byl nadán pravomocí rušit rozhodnutí nižších soudů i v případech závažných vad dokazování. Pomiňme, že se zadními vrátky do trestního práva vrátila stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného (případ Rathových odposlechů), a podívejme se na věc optikou rovnosti mezi obviněnými: jeden si vytáhl bílou kuličku – je možné, že v náležitě finančně vyfutrovanémlosování – druhý černou, jeden nesprávný rozsudek zůstane nezměněn, druhý bude v důsledku stížnosti pro porušení zákona zproštěn, protože do procesu zasáhl někdo, kdo není ani soudem, ani stranou řízení.
Za třetí, je nutné podrobit revisi zásadu instanční vázanosti soudu právním názorem nadřízeného soudu, a to tak, aby mohla být vykládána toliko restriktivně, nikoli extensivně, tak jako dosud, kdy si jí vyšší soudy vynucují odlišné hodnocení důkazů. Optimální by bylo tuto zásadu zcela zrušit a mít instanční systém obdobný tomu, jaký platí v kanonickém procesu a který kasaci rozhodnutí vůbec nezná. V souzení se pokračuje tak dlouho, dokud se strany odvolávají a dva po sobě následující soudy se neshodnou na rozsudku.
Za čtvrté, bude nezbytné konečně něco udělat s délkou trestního řízení. Šestileté stíhání je trestem samo o sobě, není přípustné, abychom nad podobnými excesy mávli rukou s tím, že zproštěný obviněný – nyní sprostý nevinný – může být rád, že dopadl tak, jak dopadl. Nutností jsou pevné lhůty, např. obligatorní přezkum délky hlavního líčení po prvním roce a pak po každých dalších třech měsících, s tím, že dlouhá trestní řízení musejí mít v kalendáři soudu absolutní přednost před krátkými: není důvodu, proč by se nemohlo jednat v jedné a téže věci pětkrát za sebou v jednom týdnu.
České soudnictví patří na absolutní dno v Evropě, a nesnese srovnání ani s řadou zemí, které jsou jinak, co do průměrné životní úrovně obyvatelstva, zcela jinde: příkladmo s Brasilií. Opravdu to tak musí být?
https://paragraphos.pecina.cz/
* * *
Lukáš Nečesaný byl pravomocně zproštěn obžaloby
J.Š.7.4.2019
Read more...