Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 19.09.2021 17:58
    O latenci, skrytosti virů se moc nemluví. Zakotví se v organismu ...

    Read more...

     
  • 19.09.2021 15:45
    Odkazuji na SPC, což je obsáhlejší než příbalové letáky ...

    Read more...

     
  • 17.09.2021 13:49
    Když už i Česká televize zpochybňuje pravdivost „tečky za ...

    Read more...

     
  • 16.09.2021 13:50
    5 X NE ! Fašistická PROPAGANDA funguje na jednom principu ...

    Read more...

     
  • 14.09.2021 08:09
    Aktuální průzkumy k volbám prokazují, že je vyvíjen velký ...

    Read more...

     
  • 13.09.2021 16:48
    Vážený pane Šinágl, nemohu než souhlasit s Vašimi mě zaslanými ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Narodila jsem se v Praze v druhé polovině padesátých let minulého století. Rodiče to neměli v životě lehké, obzvláště v letech po mém narození, kdy se v Československu děli opravdu hrůzné věci.

Začnu svoji u babičkou. Bohužel jsem ji nepoznala, zemřela v 52 letech. Znám ji z vyprávění své maminky. Babička byla velmi rázná, energická a velmi dobrá kuchařka. Pocházela z chudé rodiny a vzala si za manžela dědu, který byl rodilý Pražák z Libně.

Babička v roce, kdy se zakládala v Československu KSČ, do strany vstoupila. Údajně věřila v lepší zítřky. S dědečkem žili v malé chaloupce uprostřed lesa ve Velkých Popovicích. Pro mne jedno z nejnádhernějších míst na světě. Lesy kolem, jezírka, voňavé puškvorce, babiččina zahrádka, lípy v době květu nádherně vonící a koncert včel, který slyším dodnes. Jedna lípa uprostřed paloučku a u ní lavička, na které jsme sedávali s maminkou a vyprávěli si. Šumění lesa, vůně přírody, bosé nohy v trávě a maminčin hlas. Dědeček v té době byl ještě na živu a tak mám jen mlhavé vzpomínky, ale vím, že byl ke mě velmi hodný a laskavý.

Jak se postupně ukazovalo, lepší zítřky se nekonaly a tak má babička došla za tamním předsedou /bohužel jméno nevím/ a prý velmi energicky mu červenou knížečku členky KSČ mrskla na stůl a  dodala pár jadrných slov. Znám babičku z vyprávění své maminky o tom, jaká rázná skutečně byla, věřím proto, že tohle gesto učinila. Možná tehdy ani nevěděla co všechno vystoupením z komunistické strany odstartovala. Za zlé jí to rozhodně nemám. Jsem hrdá na své rodiče, že do strany nevstoupili a nedali se nikdy zlomit, neudávat a nedonášet na spoluobčany.

Po svatbě rodičů jsme bydleli v domě uprostřed statku, ve dvou malých místnostech. Tam jsem já a pak i o dva roky mladší sestra vyrůstaly až do doby, kdy jsme se přestěhovali do jiného domu.

V době kdy jsme bydleli na statku a byt patřil pochopitelně MNV, se právě na tomto místě stávalo mnoho pro mne zvláštních věcí, kterým jsem jako malá asi tříletá holčička nerozuměla. Ve své paměti mi zůstávají hrůzné vzpomínky na plačící maminku a dva pány v černých kabátech a kloboucích, kteří nám obraceli  - jak se říká byt vzhůru nohama. Rozbité nádobí, vyházené věci ze skříní a šuplíků a pak občasný neurvalý křik.

Maminky jsem se držela a nevěděla jsem co se to děje. Když odešli, maminka musela uklidňovat nejdříve nás. Byly jsme byli tak vyčerpané, že jsme usnuly. Maminka pak všechno zase dávala do pořádku.

Tehdy byla mateřská dovolená tři měsíce a tak vlastně,když jsem se narodila, maminka šla do práce do blízkého zahradnictví. To obhospodařoval pan Krafr se svou paní. Měli tři děvčátka v mém věku a  mé sestry a pak ještě jednu mladší. Opět jsem vyrůstala v pohádkovém světě, kde pro změnu na malém políčku nádherně voněl heřmánek, ve skleníku jsem si kdykoli mohla utrhnout nádherné,   voňavé rajče, voňavé sladké jahody. A ještě tam bylo něco úžasného - zimní zahrada. Byl to skleník, ve kterém pan Krafr pěstoval tropické a subtropické rostliny - něco jako je dnes botanická zahrada v Praze, ale v malém. Když pršelo maminky nás všechny ukládaly k odpolednímu spánku do tohoto skleníku, kde bylo příjemně teplo a jen kapky deště bylo slyšet, jak dopadají na skleněnou střechu.

Naproti zahradnictví, které velmi dobře prosperovalo až do sedmdesátých let, stojí dodnes Borská vila. O té povím také něco zajímavého.

Táta byl vyučený zedník, a jak se tenkrát říkalo „chodil na fušky“, aby si přivydělal nějakou tu korunu, protože naši peněz taky moc neměli.

Říkal mi, že máme předky z rodu Šternberků. Tam se prý stalo, že dívenka z tohoto rodu se zamilovala do chudého poddaného, láska zvítězila a šla za mladíkem do kraje kolem Hrusic a Senohrab.  Šternberkové  byli také perzekuováni KSČ.

Maminka měla bratra, který se stal  milicionářem. Vzal si tetu, která byla předsedkyní svazu žen. Tady jsou tajemství, která si dnes po letech jen domýšlím. Jednou jsem vyslechla rozhovor mé tety s mou maminkou, kdy šlo vyloženě o vyhrožování - jestli prý maminka něco neudělá, tak že nám řekne něco. Nevím, co měla maminka udělat a zda to udělala, ale tenkrát jsem začala vnímat, že tu něco není v pořádku. Je pravdou, že strejda s tetou nám hodně pomáhali, protože měli velké hospodářství a tak nás zásobovali i masem ze zabijačky,různými domácími zvířátky, a taky to jim vyrostlo na zahradě.

Když mi bylo asi pět let, stěhovali jsme se do domku vedle Borské vily. Byl to domek, kde byli čtyři místnosti, prostorná chodba a velká zahrada. Naši měli tenkrát zájem domek koupit, hlavně táta jako zedník viděl, že by tam hodně věcí upravil, a hlavně toužil, jako maminka, žít ve svém.

Asi už se nikdy nedozvím, protože to se nedozvěděli ani mí rodiče, proč MNV po mých rodičích tenkrát chtěl 35 000 Kč a  naši tenkrát na to přistoupili, protože jim chtěli pomoci i babička s dědou ze Senohrab. Ze dne na den bylo vše jinak. Jakýsi pan Jaroš s paní Jarošovou údajně z Prahy zmiňovaný dům koupili jen za 12 000 Kč. Byli jsme tedy opět v pronájmu.

Táta byl velmi hodný člověk, čím vším si musel projít a proč. Dodnes jsou mi některé věci zahaleny tajemstvím,  které se už asi nedozvím. Jen si mohu domýšlet a tušit proč a kdo za tím mohl vězet. Jen vím, že táta velmi špatně snášel situace a dění které se kolem naší rodiny děly. Začínal hodně pít a navštěvovat hospody. Snad tušil, že je maminka pod velkým tlakem a má pomoci, aby se stal členem KSČ. Tak to vnímám dnes. Tenkrát jsem nevěděla a nerozuměla spoustu věcem.

Naši se oba ocitali pod velkým tlakem a táta byl v opilosti na maminku i velmi zlý, když vystřízlivěl byl to opět milující táta. Nazývám to dodnes opileckou schyzofrenií.

Jarošovými, kteří koupili barák a nastěhovali se tam, nám začalo další peklo pro celou rodinu. Byli komunisti a to velmi zarytí. V domku jsme tak nebydleli dlouho. Jen tři roky. Za tu dobu nám Jarošovi stačili usmrtit 10 kuřat. Když mi volala maminka v noci v mrazu pohotovost (k vůli zánětu slepého střeva), kdy byly namrzlé schody venku a maminka mě přenášela do sanitky v noci, paní Jarošová nelenila a zhasla světlo na chodbě. Stála u vypínače a řekla, že se v noci v baráku svítit nebude. Maminka mě tedy odnesla zpět do postele a zapálila svíčku. I ta byla paní Jarošovou sfouknuta. Maminka mi říkala, že měla strach, aby se mnou na těch namrzlých schodech neupadla.

Běda, když jsme si hráli se setrou s míčem na dvorku a míč nám spadl do záhonku a zlomil astru na záhoně paní Jarošové. Pan Jaroš vystartoval, dal mamince před námi facku, ať si ty své parchanty hlídá. Pak musel táta postavit suchý záchod na ní zahradě, protože jednoho dne na suchém společném záchodě pro obě partaje visel zámek.

Dnes už se tomu směju, ale žádná velká legrace to tehdy opravdu asi nebyla. Tehdy se naskytla příležitost, že bysme se mohli přestěhovat do služebního bytu ve škole, kde by maminka pracovala jako školnice a táta jí pomáhal v zimě s topením, tehdy ještě v těch velkých kamnech. A tak jsme se stěhovali do školy. V té době to bylo pro nás vysvobození od rodiny Jarošových.

Maminka tam měla velkou zahradu. To bylo něco pro ní. Pěstovala na zahradě 120 růží, karafiáty všechnu možnou zeleninu. Měli jsme ovocné stromy. Chovala angorské králíky a vlnu pak prodávala, anebo ji někam posílala a chodily nám pak poštou balíčky zpracované vlny, ze kterých nám pletla svetry, čepice a rukavice. Bohužel ani tady jsme se nevyhnuli dalšímu pronásledování.

Před 68 rokem povolili ve škole nepovinný kroužek - náboženství. Pan farář, který si s námi docházel povídat, vůbec nepatřil mezi fanatiky z katolické církve. Pamatuji si na jednu větu, kterou vyslovil: "Nemusíte chodit do kostela a nemusíte se ani modlit, ale zůstaňte lidmi, kteří si budou stát za svou pravdou". V tomhle smyslu mi to dodnes tak zní, jestli slovosled byl jiný, možná, myšlenka, ale zůstává. Byl to velmi laskavý pán. Bylo vidět, že má děti rád a příběhy, které nám vyprávěl podával vždy tak, abychom je pochopily. Na náboženství nás chodilo docela dost. Nicméně netrvalo dlouho a pan farář se vypařil. Dodnes nevím kam, a když jsem se ptala, nikdo nevěděl. Po něm přišel jiný, který byl ale v KSČ. Naši byli úředně předvoláni na MNV,že lidé zastupující funkci školníka nemohou přece své děti posílat do náboženství.

Pak se stala další závažná věc, která doslova a do písmene zacloumala a následky si dnes už neseme jen já a moje sestra. Táta měl možnost od podniku využít možnosti pro své děti, zpříjemnit prázdniny na letním táboře. Psal se rok 1968.

Vstávali jsme brzy ráno, abychom autobusem cestovali do blízkých Olešovic, kde jsme měli přestoupit na autobus, který nás měl odvést do Benešova, kde bylo stanoviště pro autobus, který nás tenkrát měl převést do města Stříbra, tedy někam poblíž. Autobus na Benešov už stál na zastávce. Tato silnice se dodnes nazývá Starobenešovská.

Přecházeli jsme na druhou stranu ke stojícímu autobusu. Velkou rychlostí se přiřítilo auto, dle svědků se žádný  velký provoz nekonal. Moji rodiče drželi sestru za ruku a já šla vedle nich. Šla jsem po té straně, odkud se řítilo auto. Pamatuji si, že autobus začal troubit. Má poslední vzpomínka je, že jsem si myslela, že nás pobízí, abychom přidali, aby nám neujel. Pak už vše znám jen z vyprávění. Udělala jsem osudový krok a auto mě srazilo. Narazil do mě z levé strany. Vyhodilo mne to na kapotu, kterou jsem přelítla a přistála na silnici. Pádem na silnici mi praskla lebeční kost.

Řidič vystoupil a začal na plačící maminku řvát, proč si toho parchanta nehlídala. Maminka mi vyprávěla, že tam seděli tři ženy a že ho prosily, aby mne odvezl do nemocnice. Zamazal by si prý auto od krve, a odjel. Maminka pak stopovala. Záhy ji zastavil pán, který ani vteřinu neváhal a odvezl mne do Thomayerovi nemocnice. Maminka mu poděkovala. Nevíme kdo to byl. Rodiče se zhroutili.

Byla jsem v nemocnici skoro tři měsíce. V té době jsem zažila i vpád vojsk „spřátelených armád“. Pamatuji si na rozhlas po drátě, který jsem měla stále puštěný. Musela jsem ležet. Na postel mi namontovali taková bradla. Pánevní kost jsem měla na čtyřikrát zlomenou. Dnes  mně chybí kus kloubu velké stehenní kosti a mám proraženou pánevní kost, vlastně díru a odštěpek té kosti mě teď trochu zlobí a bolí. Budu muset absolvovat výměnu kyčelního kloubu.

Byla jsem vložena do prostěradla, zavěšena na bradla, tím fixovali pánevní část. Kolena a kotníky mi vyseli na obvazech. Pod rozbytou hlavu mi vyměnovali ledové polštářky. Takhle jsem visela tři týdny. Potom mne sundali. Směla jsem ležet jen s nataženou levou nohou a nehýbat s ní. Ono to ani moc nešlo, protože to bolelo.

V nemocnici jsem si pobyla ještě dva měsíce, kdy jak jsem jednoho dne slyšela nízko letící letadla, paní Moučkovou, střelbu, houkající sanitky, frmol na oddělení, kdy jsem zaznamenávala, že se pobíhalo s přistýlkami a velmi hodný doktor, který mě přijímal a měl mne v péči jednoho dne  emigroval. Pak se mou ošetřující lékařkou stala paní doktorka Páleníčková.

Jednoho dne, v den návštěv, jsem čekala na maminku. Venku jsem stále slyšela rachotící tanky a střelbu. Bála jsem se. Opět jsem si vzpomínala na tu dobu, kdy nás navštěvovali estébáci, na dobu válečnou, o které jsem slyšela vyprávět svou maminku. Vím, že jsem celou situaci vyhodnocovala, že je asi válka. Maminka se přiřítila kolem šesté večer, vysypala mi na postel ovoce nějaké další věci a že už musí jít, protože na ní čeká před nemocnicí autobus. Až později mi vyprávěla, co se tehdy stalo. Před vjezdem na zastávku před nemocnicí proti autobusu najel tank, následně i s obou stran. Řidič musel otevřít vstupní dveře. Vojáci brali lidem jídlo a vše co pro ně mělo nějakou cenu. Maminka sedávala hned za řidičem, byl to rodák z Popovic a věděl, že maminka jede za mnou a pochopitelně mi něco veze. Řekl jen „Dej to sem“. Vzal máminu tašku a schoval ji u sebe pod sedadlo. Když vojáci s kulomety opustili autobus a tanky odjely, vyzval maminku, aby si pospíšila, že na ní počká. Jinak na nádraží Pankrác tehdy ani nedojel. Hned jak se maminka vrátila ode mne, odjeli do Popovic.

Po propuštění z nemocnice jsme s maminkou projížděli Václavským náměstím. Zde stáli opět tanky. Viděla jsem rozstřílené Národní muzeum. I v Popovicích byla znát přítomnost spojeneckých armád.

Tenkrát se v obcích zaváděla takzvaná agitační střediska. Nevím co vlastně měla za funkci, proč se zaváděla. Dle mého sloužili jako manipulativní střediska k ohlupování lidí.

Jednou jsme byli povinni navštívit soudruhy z Prahy i mi děti školou povinné a mohli jsme se ptát. Ptala jsem se několikrát, protože mi nebylo jasné, proč se učitelka a soudruh při mé otázce vždy na sebe podívali.  Ptala jsem se jaký důvod měli vojáci střílet do budovy Národního muzea? Dostalo se mi odpovědi, že prý nevěděli kde jsou a dostali rozkaz střílet. To bylo vše co jsem se dozvěděla. Ani doma od rodičů jsem se nic nedozvěděla. Jen svým tajným slíděním po šuplících jsem objevila Mladý svět plný fotografií, kde byli zakrvavení lidé, tanky, převrácený autobus, hořící trosky aut apod.

Za to jsme absolvovali každoročně prvomájové oslavy, kde všichni křičeli „At žije soudruh Lenin. Ať žije soudruh Brežněv“. Jejich transparenty s mnoha dalšími soudruhy někteří jedinci hrdě nesli. Pod tribunou s velkou pompou vítali nějaké šarže, soudruhy ze Sovětského Svazu, toho času dlící v Milovicích.

Jednou jsem odmítla se toho průvodu účastnit. To už jsem začínala mít svá pubertální léta. Přišla teta ve svém krásně uvázaném rudém šátku a domlouvala mi, že je to povinnost účastnit se průvodu na počet našich osvoboditelů. Odmítala jsem tak dlouho až teta s maminkou odešli. Po chvíli se maminka vrátila a ubalila mi facku s tím, ať se mi to líbí nebo ne, že prostě půjdu. Šla jsem, ale vím, že jsem mlčela jak ryba.

Ještě k té autonehodě.

Veškerá zdravotní dokumentace se ztratila, včetně mé zdravotní karty. Dokumenty o nehodě nikde neexistují, nikde nic. Po letech jsem objevila utajovaný dokument. Mám ho dodnes. Shrnutí autonehody, u které policie nebyla. Na základě čeho vyhodnotila, že jsem si za nehodu mohla sama?

Byla jsem prý pojištěná. Žádnou pojistku jsem nikdy vyplacenu nedostala. I to se ztratilo, ač maminka měla doklad o pojištění. Byla mi pouze uznána snížená pracovní schopnost. Ta zní na jméno soudružka Eva Poláková. Tohle potvrzení jsem brzy začala zapírat. Zjistila jsem, že při hledání zaměstnání je pro mne omezující. Ač jsem se soudružkou nikdy nestala, mám tento dokument schovaný a směju se.

Krutě to poznamenalo celou naši rodinu na dlouhá léta. Vše se dost točilo kolem mého zdraví, abych vůbec chodila. Po úrazu hlavy mě od té doby hodně často bolívala. Dnes užívám léky, které by měly být prevencí proti epileptickým záchvatům.

 

Eva Hendlová

30. 7. 2021

***

Vzpomínka na pomněnkové oči

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 1.57 (7 Votes)
Share

Komentáře   

-5 #1 Jan Šinagl 2021-08-02 09:30
Dobrý den.

Předně Vám děkuji za zveřejnění mého příběhu.
A dalších příběhů a faktů, které jste přeposlal.

Měla jsem co číst a taky jsem se nestačila divit tomu, o čem lidé nejsou informováni a také jak se naše justice a někteří její zástupci chovají. Jde mi z toho hlava kolem, jak se říká.

Vnímám, že v současné době se cítíme mnozí z nás nesvobodní, ale také vidím, že se lidé bojí. Strach je to, čím nás chtějí paralyzovat.

Váš příběh, který jsem četla několikrát, vnímám jako útok proti Vám. Neděláte nic špatného. Zjišťujete si fakta, která se mnohým nelíbí, to je to co jsem cítila i já ve svém životě. Nebyla jsem a v mé rodině jediný člověk, kterého by se nespravedlnost nějakým způsobem nedotkla.

Ještě jsem nestačila přečíst všechny články, ale vím, že je přečtu. Jsou přínosem pro lidi, aby věděli a poznali dohledatelná fakta a seznámili se s nimi, protože v televizi ani v rozhlase se nic moc nedozví. Z mnoha článků mě až mrazí.

Máte v sobě hodně síly a odvahy, s tím vším se za svobodu slova a za svobodu projevu, nesouhlasu s tím co se dělo a děje, jít dál a nevzdávat to. Takových lidí je dnes málo.

Ještě jednou Vám děkuji za všechna povzbudivá slova a motivaci k tomu nic nevzdávat.

Hezký zbytek dne a s pozdravem ze Dvora.

Eva Hendlová

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)