Maminka, kterou už nemám a tolik mi chybí měla přenádherné pomněnkové oči.
I když tu už mezi námi nejsi naše milá maminko,tak tohle psaní a vzpomínky na Tebe patří Tobě a píšu je i pro své děti, vnučky a kamarádku z dětství Haničku.Tohle vzpomínání je i o dalších poměnkových očích. Neodmyslitelně patří k těmto vzpomínkám, nebotˇ se jedná o mou sestru Jarku, která tyto poměnkové oči zdědila.
Po tisíce let se říká "OKO DO DUŠE OKNO"
O maminčiných a sestřiných očích bych Vám chtěla vyprávět. Bylo by mi velkou ctí, kdybyste mi dovolili vás požádat o pochopení, proč jsem si o těchto tak krásných a nezapomenutelných "věcech" dovolila psát, a sdílet je s Vámi.
Dnešní svět je plný chaosu, spěchu, stresu a musím přiznat, že je mi z toho smutno. Lidé nemají ani čas se sobě navzájem podívat do očí a vidět v nich třeba prosbu: zastav se - chtěla bych s tebou mluvit - zastav se a podívej se kolem sebe -zastav se a uvědom si, že život žiješ a ne přežíváš spěcháním…
Moje maminka tohle uměla. Vyrůstala v malé chaloupce v lese, na paloučku, kde uprostřed stála vzrostlá lípa. Za chaloupkou se také nacházela nádherná lípa. Dodnes slyším včelky, když lípa kvetla. Takový koncert ještě nikdy nikdo nenapsal. Za chaloupkou se nacházela dvě malá jezírka, obklopená skalami. Okolo jezírek rostly v hojném počtu puškvorce. Placaté kameny kolem jezírek vytvářely vynikající posezení. To první jezírko bylo takové tajemné a prý hodně hluboké. Druhé bylo mělké. Tam jsme se jako malé holky chodívali koupat. V tomhle křišťálově čistém jezírku žili i raci. Cestičkou k jezírkům pod malým srázem měla babička malou zahrádku. Babička zemřela dříve, než jsem se narodila a tak zahrádka pak byla, jak si ji pamatuji, zarostlá. Některé květinky tam po babičce stále zůstávaly a rostly si svým životem dál. Právě nad zahrádkou se nacházel březový lesík promíchaný i borovicemi, smrky a tak. Dařl se tam velmi dobře hřibovitým houbám.
Pro mne to bylo, je a navždy bude nejpohádkovější místo na světě! Má maminka jako děvče nasázela v dolejší část palouku jasmíny. Jsou tam dodnes.Vůně jasmínu! Bílý květ, střed květu žlutá. Další okolí lesy. Hodně borovic a smrků a spousta malin a ostružin. Na jaře plantáže sasanek.
Napsala bych o tomto kouzelném místě daleko víc. Mám na to místo krásné vzpomínky, ale chtěla jsem nastínit v jakém prostředí má maminka vyrůstala a jak ovlivnilo její další život. Po celý svůj život vím, jak velmi milovala les a přírodu.
Jako zvědavá holčička jsem velmi často zkoumala, co je v šuplících a za dvířky, kde rozhodně nebylo prádlo, ale krabičky ukrývající poklady, jako šperky,dopisy, různá lejstra a i pohlednice. Ty mě zajímaly hodně! Našla jsem jednu, kde maminka, jako velmi mladá dívenka stojí kdesi nad jezírkem, má nádherné bílé šaty, dlouhé rozevláté vlasy a je tak krásná, že dodnes, ač tu fotku nemám, ji mám před očima a připomíná mi vílu z pohádky.
Dnes jsem už babičkou tří vnuček, o vílách se v pohádkách píše, ale také vím a jsem přesvědčená, že má maminka vílou v tomto životě byla.
Pamatuji si, jak mě hladila po čele před spaním a pamatuji si její láskyplné doteky jejích dlaní.
Když jsem byla nemocná, kolik bezesných nocí u mé postele proseděla a starala se o mě. Vzpomínám na spoustu příběhů, které nám vyprávěla. Četla nám pohádky, hrála si s námi, dokázala vytvořit překrásnou atmosféru vánoc a samotného Štědrého dne. Vždy jsem ten den vnímala jako velmi výjimečný, voňavý a radostný. Už samotné pečení vánočního cukroví, opět vůně. A pak jsme dělali se setrou díry do krabice, kde bylo cukroví a ujídali jsme.
Maminka si nás oblékala, měly jsme krásné šatečky, bílé punčošky, kabátky a ve vlasech velké růžové mašle. Byla jsem velká parádnice a hlídala jsem se, abych se neumazala, ale sestra ta na to mnoho nedbala. A taky se nerada fotila. Skoro na všech fotkách je taková zamračená. Maminka byla i hodně zaměstnaná a pracovitá a přesto si vždy udělala čas, který věnovala jen nám.
Historek bych mohla napsat hodně. Maminka,ale uměla být i přísná a důsledná.
Lehký život neměla.To víme jen já a moje sestra.
Nejhorším zážitkem pro ni muselo být, když byla přímím svědkem kdy mě porazilo a ošklivě zranilo auto. Byl u toho i táta a má sestra.Ten den jsme měli odjet na letní tábor. Já jsem frčela do nemocnice a sestra, tehdy osmiletá cupitala 6 km domů pěšky za tátou, který nesl dva kufry a prý neustále opakoval moje Evinka. Sestra mi tohle vyprávěla až nyní po tolika letech. Shodly jsme se na tom, že se v tu dobu stala jakoby neviditelnou. Veškerá pozornost se v tu dobu upínala ke mě.To trvalo dlouhé měsíce. Rodiče se o sestru starali, ale já jsem byla v té době v ohrožení života a tak všechno bylo jinak. Sama si neumím představit takovouhle podívanou. Poznamenalo to celou rodinu až doposud. Už jen sestra a já si neseme velké traumatizující bloky.
Život šel dál.
Čtrnáct let po mém narození přišel na svět do naší rodiny pro maminku vytoužený syn. Velká radost.
Obě jsme se provdaly. Máme děti. Já už i tři vnučky. Maminka se stala babičkou, prababičku už nestihla. Onemocněla. Vážné zdravotní problémy jí trápily léta.
A asi se divíte, že jsem se nezmínila ještě o těch pomněnkových očích. Teď je ta chvíle.
Při jedné návštěvě v nemocnici jsem se zadívala do jejích hlubokých očí. A viděla jsem POMNĚNKY. Vidím je takové dodnes. Vlídné, ustarané, unavené, bolavé oči "víly" maminky. Co všechno mi proběhlo hlavou, a bylo toho hodně, že s to ani nepamatuji, jen jsem si ze všeho nejvíce přála, aby nám neodcházela!
Maminka se dožila 75 let.
Najděte si symboly poměnky! Oči modré jako blankytné nebe, prostředek mají žlutý jako slunce. Drobná skromná kvítka, která jsou nositelem vzpomínek.
Co napsat závěrem?
Dívejte se lidem do očí a budete překvapeni, když se budete dobře koukat a naslouchat co člověku vše sdělují.
Všechny moje vnučky mají krásné oči.
Eva Hendlová
***
Read more...