„Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli ušetřeni nejednoho zla, kdyby se Masarykův plán uplatnit české >státní právo< byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná federace svobodných národů…“
Při přemítání nad výročím vzniku Československa mi pravidelně tane na mysli jeho rozpornost: na jedné straně kvalitu tohoto státu a některých jeho vůdců, zejména T. G. Masaryka, a na straně druhé jeho krátké trvání a nevýhodnost rozbití rakousko-uherské monarchie (v tomtéž duchu vydala v minulých dnech stanovisko Konzervativní strana).
Rád bych zde zdůraznil, že krátké trvání tohoto státu bylo zakódováno již v jeho vzniku. Malé samostatné státy v prostoru mezi velmocemi, v našem případě Německa a Ruska, mohou jako opravdu suverénní existovat jen za zvláštních okolností, jakými jsou např. slabost příslušných velmocí, jejich orientace na hodnoty blízké příslušnému malému státu, rovnováha sil mezi velmocemi v daném prostoru apod. Právě slabost poraženého Německa (i Ruska) po roce 1918 umožnila našemu státu nerušená první léta jeho samostatné existence. Již v roce 1925 však přichází první trhlina; toho roku totiž Západ v Locarnu akceptuje, aby Německo uznalo své západní hranice a tedy nikoli východní. Tehdy však ještě Německo stále nebylo velmocí a navíc zůstalo demokratickým. Po Hitlerově převzetí moci v roce 1933 však už existuje jen otázka, kdy se náš stát stane jeho obětí. Podobná situace pokračuje i po tzv. osvobození Československa Sovětskou armádou. S tím zanedbatelným rozdílem, že máme sice všechny znaky suverénního státu včetně prezidenta, delegáta v OSN i samostatného fotbalového a hokejového mužstva, ale všichni představitelé včetně zpočátku těch nekomunistických poslouchají na slovo Moskvu; když pak jsou nekomunisté z veřejného života odstraněni, schvaluje Moskva i krajské tajemníky KSČ. Za pouhých 7 let bude již sté výročí říjnového převratu. Řekněme si však již teď, že i v optimálním případě, že totiž oněch 7 let bude nezávislých a demokratických, bude ona stovka let rozdělena na pouhých 49 let demokracie a nepodřízenosti jinému státu, kdežto 51 let budou léta nesvobody ve vnitřním i zahraničním slova smyslu.
Domnívám se, že v letech 1914-18 chybělo pochopení, které do značné míry chybí i dnes, že suverenita není nejvyšší hodnotou, jíž je třeba podřídit vše ostatní. Nejdůležitější je podle mne rozvíjení života v národní identitě, tedy u nás možnost žít „česky a demokraticky“. Míru suverenity je třeba chápat instrumentálně ve vztahu k zajištění identity a neplatí, že čím více suverenity, tím lépe pro národní identitu. To platí nanejvýš pro supervelmoc, ne však pro malý stát. Ten učiní pro sebe a ve svém vlastním zájmu nejlépe, spojí-li své síly s jinými státy orientované ke stejným hodnotám. Proto také TGM vřele podporoval iniciativu československého občana, hraběte Coudenhove-Kalergiho, zvanou Pan-Evropa („hranice neposouvat, nýbrž zrušit“), a v roce 1933 napsal, že kdyby dnes byl mlád, věnoval by všechny síly vybudování Spojených států evropských. Kdyby tedy byla iniciativa císaře Karla přišla dříve, kdyby se monarchie byla stala demokratickou federací, byla by český národ očekávala lepší budoucnost než nacistické a komunistické panství. Jak napsal v roce 1966 Max Brod: „Z dnešní perspektivy se zdá, že by Češi a celý svět byli ušetřeni nejednoho zla, kdyby se Masarykův plán uplatnit české >státní právo< byl méně vydařil, kdyby bylo Rakousko přečkalo válku jako životaschopná federace svobodných národů…“
Před podobným dilematem stojíme i dnes. Poučíme se, nebo budeme opět suverenisty, tentokrát proti všem (s výjimkou Ruska)?
Myslím tedy, že na 28. říjen 1918 je třeba vzpomínat s hrdostí na vytvořený stát, který v mnohém převyšoval většinu svých sousedů a dalších evropských států. Ale zároveň s lítostí, že existoval a mohl existovat jen po krátký čas a že nebylo využito jiných možností, jak národ zabezpečit.
30. 10. 2011
Jan Friedlaender
www.konzervativnistrana.cz
Zlaté časy emigrace
Pavel Havlíček Kralupský
Zlaté časy emigrace,
zlaté staré Rakousko,
stále se k nim musím vracet,
z Česka už je mi ouzko.
V Alpách pro mne pronajali
nový krásný dům,
a vědomost o mně dali
evropským národům.
K obědu mi vařívali
Schweinfleisch, Knödel, Kraut,
a večer mě občas pozvali
na nějaký raut.
I když mne tenkrát prohlásili
za nepřítele státu,
vždycky vzorně si mne vážili,
jak vzácného diamantu.
Pečlivě se o mně starali
jak řádné mravy káží,
co jsem chtěl, všechno mi dali,
vozili mne v ekvipáži.
To dnes tady u nás v Česku
nejsou ke mně vůbec milí,
k obědu mám z konzervy tresku,
neb nejsem umělec zasloužilý.
Místo v novém krásném domě
bydlím v zemljance,
pochopení nemají žádné pro mě
v té banánové republice!
V Rakousku si i protivníků váží,
tady jsem tři metry pod zemí,
v Česku svobodu zahubit se snaží,
v té nešťastné a prapodivné zemi!
Read more...