Následující řádky dr. Miloše Vítka mají pomoci čtenářům získat představu o pozadí únosu:
Po podepsání Mnichovské dohody v září 1938 obsadil v říjnu Hitler Československo. Několika Čechoslovákům se podařilo ještě předtím, nebo v prvních dnech okupace uniknout ze země do Polska. Někteří vstoupili do ozbrojených sil Polska, ostatní pokračovali do jiných zemí. Několik dní po vyhlášení 2.světové války dne 3. září 1939, podlehlo Polsko německé invazi. Mnoho z těchto Čechoslováků uteklo do Francie a po pádu Francie pokračovali do Anglie. Zde někteří vstoupili do Royal Air Force a většina z nich sloužila v československých stíhacích perutí 310, 312 a 313. Ostatní sloužili u 311. perutě, která byla bombardovací a později perutí pobřežního velitelství. V době, kdy válka skončila (8. května 1945) sloužilo v RAF přibližně 2500 Čechoslováků a více než 500 přineslo oběť nejvyšší.
* * *
* * *
Československo bylo osvobozeno Rusy, ale Čechoslováci z RAF se nemohli vrátit do své vlasti až do srpna 1945 kvůli "technickým problémům", jak Rusové tvrdili. Po návratu někteří pokračovali v kariéře a vstoupili do československého vojenského letectva, jiní se vrátili do civilního života. Během válečných let neexistovaly Československé aerolinie [ČSA] a po válce byla naléhavá potřeba vyškoleného létajícího a technického personálu. Tedy nová pracovní místa pro mnoho bývalých příslušníků RAF. Takto někteří navázali na leteckou kariéru a začali nový život v poválečné vlasti.
Bohužel velmi brzy nastaly změny, když "osvoboditelé" rozšiřovali svou komunistickou ideologii. To vedlo ke státnímu převratu v roce 1948, kdy komunisté převzali moc. Všichni, kteří sloužili své zemi v řadách RAF, nebo v britské armádě, dostali nálepku poskvrněnosti západní kapitalistickou ideologií a byli vnímáni jako nežádoucí občané v novém režimu. Někteří byli brzy zatčeni a uvězněni, degradováni a mohli vykonávat jen podřadné práce - některé další informace jsou zde. Jiní byli drženi pod dohledem StB (Státní bezpečnosti) a postupně také zatčeni, zadrženi, uvězněni nebo zabiti. Pouhé vyjádření prozápadních sympatií bylo dostatečným důvodem k návštěvě StB, a to v mnoha případech vedlo k nějaké formě vazby a jiných sankcí. Mohl to být mstivý kolega v práci, rádoby "přítel", ba i člen rodiny, kdo kontaktoval StB kvůli údajně zkaženému západnímu myšlení - člověk nikdy nevěděl, komu může věřit.
Mnozí z bývalých příslušníků RAF a Britské armády se rozhodli odejít znovu do exilu. V řadě případů to znamenalo, vzít s sebou manželky, přítelkyně a děti. Obvyklé bylo překročit československé hranice do Rakouska nebo Německa - pro některé úspěšně, ale pro mnohé skončila tato cesta tragicky. Proto byly hledány i jiné cesty jak překročit hranice. Do roku 1950 někteří z létajícího personálu RAF stále létali domácí linky Československých aerolinií, ale mezinárodní lety měli zakázané. Několik se jich rozhodlo použít letadlo jako prostředek k útěku. Toto je příběh jednoho takového pokusu.
Snad výše uvedené okolnosti dají čtenáři určitou představu o motivaci k tomuto útěku.
Na rozdíl od příběhů kolujících o tomto útěku, nebyl plánován pouze jedno odpoledne předtím, než k němu došlo. Ve skutečnosti zabralo pečlivé a opatrné plánování mnoho měsíců.
Ale nyní již příběh samotný.
Touto událostí byl zaplněn začátkem jara 1950 tisk a rozhlas. Zpráva o úletu tří letadel Čs. Aerolinií na americkou leteckou základnu Erding u Mnichova vzrušila svět na obou stranách "propálené" Železné opony a událost zintenzivnila přes noc studenou válku mezi Východem a Západem. Dne 24. března ráno přistály nedaleko Mnichova, namísto v Praze, tři dopravní Dakoty. První, OK-WDR, 8:18 z Brna, druhá OK-WAR, 8:18 z Moravské Ostravy a třetí, OK-WDS, 9:30 z Bratislavy. Dvě třetiny osazenstva byli pasažéry nedobrovolnými, kteří se do Československa vrátili. Proto z letu na svobodu udělalo komunistické Československo Únos do Erdingu. Stejnojmenná kniha, divadelní hra i film, oslavovaly brzo nato unesené navrátilce jako hrdiny, kteří se nedali zlákat kapitalistickou opulencí, ani sliby, zatímco ne navrátilci, kteří v americké zóně západního Německa požádali o polický azyl, byli Prahou prohlášeni za zločince, o jejichž vydání pražský režim Ameriku energicky – avšak marně – žádal.
Případ byl podáván Prahou jako únos i proto, že čirou náhodou v ostravském letadle seděla krajská komunistická delegace s pozvánkou k prezidentu Gottwaldovi na Hrad. Čs. Komunistický režim se ovšem nepochlubil faktem, že z Brna byl "unesen" též nový generální ředitel Čs. Aerolinií, zmožený zdravým spánkem po po-konferenčním flámu v hotelu Pasáž, ani faktem, že v každé Dakotě dbali nedbale o bezpečnost agenti STB. Podle pozdějších informací je režim odměnil Jáchymovem, včetně soudruha generálního ředitele.
Bdělost vládních orgánů byla ovšem výzvou osnovatelům, bývalým letcům čs. sekce RAF, k opatrnosti při plánování akce. Šlo tehdy o první skupinový úlet, jenž se stal – chtěj nechtěj – předchůdcem četných pozdějších únosů ve světě v odlišném a často i kriminálním smyslu.
Na palubě tří čs. Dakot bylo celkem 85 osob. O jejich úniku z komunistického Československa přinesl zajímavý článek bulletin amerických letců v Erdingu, Air Revue, v březnu 1950. Další dva podrobné články vyšly 1. dubna 1950 v publikaci amerických okupačních útvarů v západním Německu "The Stars" a "Stripes". V německém jazyku zachytil událost list "Die München Neue Illustierte" dne 8. dubna 1950. V článku byly tři skeče a mapka, kterou přetiskujeme na této stránce.
Letadlo z Brna bylo obsazeno do posledního místa. Celkem 31 osob, včetně posádky. Odstartovalo bez zpoždění v 6:35. Kapitánem letadla byl Josef Klesnil, RAF – který se vrátil; pilotem Vít Angetter, RAF – který zůstal venku; telegrafistou-navigátorem Karel Mráz – který zůstal venku; mechanikem komunista Tuček – který se vrátil; letuškou Lída Škorpíková – která zůstala venku. Pokud si vzpomínám, byli mezi cestujícími: Angetterova manželka Eva, přejmenovaná na Carmen a cestující pod svým dívčím jménem Veselá, Miroslav Hanzlíček, Bedřich Suldovský, JUDr. Arnim Racek, Marie Jiravová (jejíž manžel Kamil utekl již dříve přes Šumavu a byl tehdy v uprchlickém lágru ve Valce), její syn Milan a švagr Vilém Jirava, a moje maličkost. Všichni jmenovaní zůstali venku.
V brněnském letadle se před Havlíčkovým Brodem Lída odebrala do kabiny letců, aby zabavila pilotujícího Klesnila a odvedla tak jeho pozornost, aby neviděl, jak Mráz vytáhl pistoli na mechanika Tučka. S Angetterovou pomocí ho spoutal a strčil do prostoru "zavazadel". Pak Angetter přistoupil ke Klesnilovi a ten pochopil.
Předejme nyní slovo npor. let. Vítovi Angetterovi, kterého jsme objevili ve státě New Jersey, v USA. Vzpomíná si živě na všechno i po více než 33-ti letech. Píše v dopise z 9.5.83 mimo jiné:
Klesnil byl též bývalý příslušník RAF, byli jsme velmi dobří kamarádi, tedy jsem na něho nemusel vytáhnout pistoli. To jsme tehdy řekli proto, že Klesnil se vracel domů, tak aby to měl při výslechu komunisty o něco snadnější. Já mu tehdy přikázal, aby všechno, na co si pomyslí, že mu pomůže při výslechu, svalil na Angettera.
Jak to tedy vlastně bylo?
Po startu jsem letěl já, před Havlíčkovým Brodem jsem vypnul robota a točím kurs na Mnichov. Klesnil mi říká, "co blbneš....?" Já mu na to, "Josef, co jsem ti říkal nedávno, vzpomínáš si? Že uletíme na Západ!" Řekl mně, "vy blbouni, vždyť my to organizovali s Procházkou taky", takřka mu vylétly slzy, viděl, že je to vážné a že je pozdě. Smířil se s tím. Klesnil za pár měsíců potom utekl s rodinou přes Šumavu pěšky a později létal v Anglii u British European Airways. Zemřel v Londýně před několika lety.
Pokud se týče lidí, kteří s námi uletěli jako cestující, z nás pilotů je nikdo neznal. To všechno zařídil Hanzlíček, zaměstnanec Čs. aerolinií, jak v Brně, tak v Bratislavě. Pokud vím, měla největší zásluhu na rezervaci sedadel Lída Škorpíková, která nakonec, jako my, zůstala akorát v tom, co měla na sobě, ve své uniformě. Byla to veliká klika, že se nic neprozradilo a že se nám to povedlo. Plánovali jsme úlet přes dva měsíce, to se neujednalo při jedné kávě, jak to napsaly jedny americké noviny v západním Německu. Členové KSČ, kteří se vraceli domů, nebyli stateční, zahazovali a schovávali odznaky partaje. Někteří se divili tomu, kolik mají Rusáci na Ruzyni stíhaček, nevěděli hned, že jsou v západním Německu a popletli si barvu hvězd na letadlech, která stála na americkém vojenském letišti v Erdingu. Potud Vít Angetter.
Pokračujme však v reportáži dr. Vítka:
Celá akce v kabině podle mého odhadu trvala pět minut. Brzy byla pod námi Hluboká, pak Kleť a České Budějovice vlevo a zasněžená Šumava. Při sestupu a přistávání jakoby nás vítaly stříbrné hvězdy na trupech amerických letadel a tabulky FAST LANDING. Naší identifikací bylo heslo "The way to freedom". Byli jsme šťastni, že v Brně nebyla prohlídka na zbraně. Mráz a Angetter je pronesli volně.
Autor naší reportáže, Dr. Miloš Vítek, v roce 1950. Útěk na západ se mu podařil na palubě letadla z Brna.
Přitom musel být novému výpravčímu autobusu od hotelu Central na letiště nápadný jednak mimořádně velký zástup cestujících, jednak množství zavazadel. Byl přidělen do Brna po nedávném odvolání z Londýna. Angetter si v autobuse nonšalantně popískával. V letadle jsem seděl vedle chrápajícího šéfa aerolinek, o němž bylo známo, že létá s pistolí. Zasvěcený Hanzlíček seděl proto ve střehu za ním. Soudruh šéf na chvíli procitl, vyhlédl z okna a podíval se na hodinky. Vzmohl se ale jenom na pár slov, že jsme vlastně měli být už v Praze. Nato znovu usnul. Revolver vytáhl teprve po spatření amerických letadel v Erdingu. Se zvoláním "zrada" zamířil ke kabině letců, kterou však Mráz na radu Američanů mezitím zamkl.
Letadlo z Moravské Ostravy čítalo s posádkou 23 osob. Osm míst bylo volných. Odstartovalo současně s brněnským v 6:37. Kapitánem-prvním pilotem byl Ladislav Světlík, RAF – který zůstal venku; druhým pilotem Mečislav Kozák – který se vrátil ; telegrafistou-navigátorem Brož – který se vrátil; mechanikem Holda – který se vrátil ; na jméno letušky si nevzpomínám. Mezi cestujícími byli: Viktor 'Poppy' Popelka, RAF s manželkou Alenou, jež letěla pod svým dívčím jménem [Popelka přiletěl do Ostravy v předvečer útěku pod záminkou návštěvy svého nemocného otce v nemocnici] ; manželka kapitána bratislavského letadla Květa Doležalová, se svým půl roku starým synem Tomíčkem, pod záminkou, že s ním musí do pražské nemocnice. Jmenovaní cestující zůstali venku.
Kapitán Světlík měl z osnovatelů nejtěžší práci. Absolvoval ji úspěšně s pomocí Popelkovou. Svěřil let Kozákovi a vyřídil se svou “parabolou“ postupně Brože a Holodu. Svázané je strčil do bagáže. Nakonec vyřídil Kozáka. Změnil kurs u Pardubic, namířil do Lince a potom do Erdingu. Delegace KSČ ke Gottwaldovi zachovala vzorný klid. Jistě ze strachu. Pouze jeden cestující zaprotestoval, když rozpoznal Šumavu pod sněhem. To bylo všechno, co mi později Světlík řekl v uprchlickém táboře v Hanau, do něhož jsme byli posláni.
Letadlo z Bratislavy bylo obsazeno plně. Dohromady s posádkou v něm letělo 31 osob. Namísto v 7:00 odletělo v 7:30. Kapitánem byl Oldřich Doležal, kopilotem Bořivoj Šmíd, telegrafistou-navigátorem Stanislav Šácha – všichni bývalí příslušníci RAF – a s mechanikem Jano Královanským. Všichni zůstali venku. Letuškou byla Eva Vysloužilová, jež se rovněž nevrátila. Mezi cestujícími byla Šáchova manželka Dagmar, zřejmě těhotná, JUDr.Jaroslav Bízek se svou ženou Marií, Helena Polívková, Anna Dohalská [vdova po Zdeňku Bořku-Dohalském, jenž byl popraven nacisty v Terezíně] a Anna Vrzáňová, matka světové mistryně v krasobruslení Áji. Všichni vyjmenovaní zůstali venku.
Doležal označil tehdy svůj let za “nervák“. Odlet se pozdržel pro spoustu zavazadel, jimiž při maximu cestujících byl aeroplán přetížen o 750kg. Proto kapitán hlásil 1.200 l místo 1.800 l benzínu. Také přišel zneklidňující telefonát z Prahy, týkající se Dohalské a Vrzáňové. Opoždění bylo tím kritičtější, že se před odletem přestalo kontrole hlásit jak brněnské tak ostravské letadlo. Kralovenský i Šácha byli odhodláni užít svých propašovaných zbraní v případě prozrazení a zásahu StB.
Doležal změnil kurs nad Břeclaví a k odvrácení podezření hlásil před vletem do sovětské zóny poruchu na podvozku, nedovolující mezipřistání v Brně. Hned na to přišla kritická hodina přeletu Rakouska sovětskou zónou do Lince. Pro případ možné intervence sovětských stíhaček, požádal Angetter velitele letecké báze v Erdingu o americký doprovod bratislavského letadla.
Od Lince letěla proto Doležalova Dakota pod ochranou amerických stíhačů. Podle Doležala byl vlastní let jinak klidný, hlavně zásluhou skupiny Slováků, posilňujících se klobásami a slivovicí.
Teprve na erdingském letišti vyletěl ze sedadla agent Karel Nejepinský a po zvolání “zrada“ se hnal s revolverem ke kabině letců, našel však dveře zamknuty. Později pak bránil cestujícím vystoupit: „Soudruzi, držte se, byla to zrada, v letadle jsme na čs. území, nesmíte je opustit!“ Americký policista mu odňal revolver. Potud pozdější Doležalův popis.
Šmíd se vrátil v Anglii do RAF a zabil se při akrobacii v Londýně. Kralovenský se stal obětí neuváženého dobrodružství v Mnichově.
Z osmdesáti pěti účastníků bylo padesát osm navrátilců a dvacet sedm nás zůstalo venku. Osnovatelé útěku byli odsouzeni "in absentia" k nejtěžším trestům a nevrátivší se výletníci k pětadvaceti rokům těžkého žaláře.
Obvinění a rozsudky byly odůvodněny únosem (kidnapping) a ohrožením životů navrátilců, a frázemi o velezradě, běžnými režimu 50.let.
Režisérovi Jánu Kadárovi a libretistovi Elmaru Klosovi bylo svěřeno zfilmování Únosu do Erdingu, v němž jsme byli představeni jako zločinci. (Tento starý Kadárův hřích, k němuž se propůjčil, nevadil hollywoodské filmové akademii – asi pro neznalost jeho minulosti – při poctění tohoto filmaře za jiný jeho film, jinak znamenitý Obchod na korze, ani při připuštění k přednášení o filmovém umění po roce 1968 v Los Angeles, kde v roce 1979 zemřel).
Když Spojené státy odmítly naše vydání do komunistického Československa, měl případ dlouhotrvající diplomatickou dohru, pozůstávající ve vzájemných restrikcích počtu diplomatických zástupců v Praze a Washingtonu. Šlo o dobu eskalace studené války. Komunistické vysílačky a proti nim pak hlavně čs. sekce rozhlasu Free Europe i tisk se rozjely naplno.
Pražský proces s třinácti proti-komunisty v čele s Dr. Miladou Horákovou se čtyřmi rozsudky smrti charakterizuje zmíněnou dobu. V New Yorku byl 26. března 1950 vytištěn zkreslený editoriál, na který bývalý Čs. velvyslanec ve Washingtonu, v té době již exulant, Dr. Juraj Slavík, reagoval pohotovou polemikou formou dopisu adresovaného redaktorovi New York Times 28. března 1950.
Případ Erdingu přispěl kladně v pozdějších senátních debatách k reformě zákonů o připuštění uprchlíků jako "Displaced Persons (DP)" do USA. Proto cituji obsah Slavíkova dopisu v anglickém původním znění:
To the Editor of the New York Times:
Your editorial entitled "Emergency Landing" in the 26 March issue of The Times is a suggestive presentation of the story of the three Czechoslovak transport planes which landed near Munich. I do not think this was a "melodramatic incident". Neither do I consider hopelessly confusing the decision of two-thirds of the persons involved who, " displayed an eagerness to get back to Czechoslovakia". It should be born in mind that the majority of the people on board the planes were necessarily Communists or irremediably compromised servants of the regime. Others not knowing in advance of the escape plan, unprepared and with their families left behind, were confronted with an impossible choice.
Their decision should not obscure the fine courage displayed by those who planned and carried out the escape. They all had to reckon with the not negligible possibility of failure, capture and - very likely - death. What should however mainly concern the free world hearing of this feat of courage and despair is: What prospects are facing those who have stayed? A long empty life in German camps without the slightest hope to be admitted to some free country is in store for them. Hence, this seems to me to be the really hopelessly confusing fact: that those who wage the battles of democracy against communism in the underground of the countries behind the Iron Curtain are struggling against unconquerable odds; that facing a ruthless opponent bent on their annihilation, they fight with their backs against the impenetrable wall exclusion placed in their rear by an indifferent world. This situation cannot be borne indefinitely. Shall the wall give away? The D.P. Bill just discussed before the United States Senate does not promise improvement in this respect. The House provision regarding the admission of political refugees is not included in either of the bills now before the Senate.
Dr. Juraj Slávik,
Former Czechoslovak Ambassador to the United States Washington 28 March 1950
"Tuto vzpomínku na Erding jsem napsal pro Kanadské Listy nejen k doplnění obrazu padesátých let doma, nýbrž také proto, aby se jejich vydavateli a redaktorovi přihlásili účastníci letů do Erdingu, a to nejen pokud byli tehdy posádkou, ale také pasažéři, za účelem kompletování, zpřesnění, případně opravy mého zprostředkovaného vyprávění.
Poznámka redaktora:
O letcích, kteří se podíleli na výše zmíněné operaci jsme se mezitím dozvěděli tyto informace:
Stanislav Šácha zemřel v Kalifornii, USA v lednu 1986, a Karel Mráz snad ve státě Pennsylvania, USA. O.Doležal dne 1.3.1983 oslavil své 71. narozeniny v Anglii. Během války obdržel DFC za potopení německé lodi "Alsterufer" v Biskajském zálivu. V jeho posádce tenkrát byl i Marcel Ludikar. Navigátorem byl F/Lt. Zdeněk Hanuš, taký nositel DFC, který zemřel v Austrálii v listopadu 1982. Pro zapomětlivé čtenáře shrnujeme: Jano Královanský zemřel v Anglii, Viktor Popelka zemřel v Anglii v dubnu 1971 a Bořivoj Šmíd zemřel při havárii v Anglii v květnu 1951, Ladislav Světlík zemřel na Novém Zélandu v červenci 2008, Vít Angetter zemřel v Arizoně, USA, v říjnu 2009.
Celý text s fotografiemi - http://www.fcafa.co.uk/erding/czech.html
* * *
J.Š.24.3.2018
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.