Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

„Sprostí, zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.“

… „Něco je zkaženého ve státě dánském“ – praví Shakespearův Hamlet a tento jeho výrok platí i v naší současnosti. Právo bylo důsledně „odmravněno“, spravedlnost označena za přežitek minulosti, zkažené jsou mravy i mezilidské vztahy a celá naše společnost zcyničtěla, zesobečtěla a odlidštila se. Mnohdy ani v rodině spolu lidé nemluví, stále hledí na televizi anebo do počítače, tabletu nebo mobilního telefonu a nesednou si spolu ani ke stolu, aby si alespoň na chvilku v klidu popovídali. Mírou lidské „kvality“ už není poctivé, slušné, ohleduplné a spravedlivé chování, ale majetek, postavení a moc, které zákonitě provázejí nejen drzost, bezohlednost, bezcitnost, chamtivost, rozmařilost, zpupnost, hulvátství a arogance, ale i nutkavé myšlenky (tj. něco říci anebo vykonat) a s nimi spojené i těžké sny.

… Mnozí naši nerozumní a nepříliš vzdělaní politici sice sebejistě tvrdí (a mnozí naivní občané to po nich opakují) že jsme civilizačně mnohem dále než v minulosti. Zčásti je to pravda, protože naštěstí nežijeme ve válečném stavu ani v úkrytech před bombardováním, netrpíme hladomorem ani epidemiemi moru, cholery anebo eboly a nemáme ani galeje, koncentrační tábory, mučírny ani popraviště. Pokud je však civilizace založena i na pravdě, spravedlnosti, míru, lidskosti, laskavosti a soucitu, pak máme k pravé lidské civilizaci ještě velice daleko.

... Člověk snese neuvěřitelné fyzické i psychické útrapy, pokud nepodlehne představě o jejich neřešitelnosti. Tisíce odvážných mužů i žen jsou toho důkazem. Ne každý je však tak  fyzicky zdatný a duševně pevný, aby vydržel úplně všechno – a v takovém případě potřebuje pomocnou ruku svých spoluobčanů, protože to je ten pravý výraz lidskosti, laskavosti a soucitu. Bohužel v naší společnosti to jev častý není.

* * *

         Tato úvaha byla původně sepsána v r.2015, krátce po hromadné vraždě v Uherském Brodě. Řada otázek s ní souvisejících už byla zodpovězena a podivný postup policistů na místě samém byl postupně „vyřešen“ do ztracena. Po třech létech od této události je již zbytečné trvat na zodpovězení zbývajících otázek, které s touto událostí souvisely – pouze je třeba doufat, že se Policie ČR poučila z evidentních chyb jejích příslušníků a v budoucnu bude nejen schopna včas odhalovat potencionálně nebezpečné osoby, ale i ochotna včas, rozhodně a kvalifikovaně chránit občany před jejich spoluobčany, kteří jsou buď pro svůj duševní stav nebezpeční (zejména pokud jsou drogově závislí) a nebo kteří nezvládnou momentální situaci a povolí jim nervy.

         Kromě tehdy kritizovaného postupu Policie ČR však vyvstaly i další otázky:

• jak je možné, že dosud řádný a netrestaný občan spáchal tak hrozný čin?
• co způsobilo jeho nesnesitelný záporný emoční přetlak, který nedokázal unést?
• kdo v něm vyvolal onen trýznivý pocit křivdy?
• může za to jenom on?
• jak je možné, že byl držitelem zbrojního průkazu a střelných zbraní?

         Mnohým se jistě okamžitě vybaví nápadná podobnost této kritické situace se známým americkým filmem „Volný pád“, což ostatně svědčí o tom, že problémy s frustrovanými a psychicky labilními občany se vyskytují po celém světě. Tehdy stačila k „uvolnění ventilu“ emočně přetlakovaného občana naprostá drobnost – lhostejný a neprofesionální přístup obsluhy bistra s rychlým občerstvením, k čemuž však v tomto případě zcela jistě nedošlo (střelba začala bez jakéhokoliv vnějšího podnětu ihned po vstupu pachatele do restaurace).  Bylo by proto nesprávné vidět i tento případ jako zcela mimořádné duševní selhání jednoho občana, který způsobil takovou tragédii. Takový zužující a zjednodušující pohled na celou situaci by totiž vedl k tomu, že by se přehlédly její širší souvislosti.

Podobně vystresovaných občanů je totiž velice mnoho a někdy stačí jen málo k tomu, aby v extrémním rozrušení reagovali nepřiměřeně, popudlivě a násilnicky. Nedávný případ duševně narušeného člověka, který se střelnou zbraní přepadl banku jen proto, aby na sebe upozornil, znovu oživil problematiku vydávání střelných zbraní, protože tento člověk pouze krátce předtím získal zbrojní průkaz. Přitom by zcela jistě ani jediný psycholog anebo psychiatr nepotvrdil, že zbrojní průkaz je též průkazem trvalého duševního zdraví. Nehledě na šílence, opilce a narkomany bylo totiž podle nedávného výzkumu zjištěno, že každý pátý „normální“ dospělý občan této republiky trpí syndromem vyhoření a s ním souvisejícím trvalým stresem, který se může postupně rozvinout až v duševní poruchu nebo chorobu. Kdo ale zjistí, kdy se z normálního občana stává potencionální hrozba a kdy z trezoru anebo jen šuplíku vytáhne střelnou zbraň a v momentálním extrémním duševním rozrušení něco provede? Vždyť jen kolik je myslivců v pokročilém věku, jejichž práh dráždivosti je podstatně nižší než u mladších osob? Přechod z „normality“ do „snížené příčetnosti“ anebo dokonce „nepříčetnosti“ totiž může trvat dlouhou dobu, za kterou si lidé na podivínské chování určitého člověka (a to nejen souseda, ale i rodinného příslušníka) postupně zvyknou a vůbec si neuvědomují, jaké potencionální riziko představuje.

         Tisíce řádných občanů totiž trápí nejen problémy v práci (údajně hlavní důvod „vyhoření“), ale i ztráta zaměstnání, nouze, vysoké nájmy, své vlastní nemoci anebo nemoci rodinných příslušníků, ztráta bydlení, fyzické i duševní bolesti, politická situace, finanční problémy, dluhy, exekuce, přírodní pohromy, konfliktní rodinné, sousedské, pracovní anebo obchodní vztahy, důvodně i nedůvodně vedená trestní řízení, krádeže jízdních kol, motocyklů nebo aut, vloupání do jejich bytů nebo chat, ošizení podvodníky, přepadení, oloupení, opakované dlouhodobé výslechy na policii, soustavné přehazování jejich případů od soudu k soudu, zdlouhavá stavební anebo jiná správní řízení a některé dokonce i zranění, zmrzačení anebo ztráta milovaného rodinného příslušníka, který se stal obětí dopravní nehody nebo zločinu. Mnohým občanům také vadí hrubost, hulvátství anebo sprostota a vadí jim i pokálené chodníky, povalené popelnice, poškozené hřbitovy, ulámané dopravní značky, počmárané zdi a utrhané měděné okapy anebo parapety, které je dokáží „vytočit až k nepříčetnosti“. U některých občanů pak ke stresu stačí pouhé představy hrozícího nebezpečí, které jsou cíleně „přiživovány“ některými médii anebo populistickými politiky (povaha představ je tvořivá).

          Stačí se pouze vžít do psychického stavu normálního slušného občana (občanky), který na ulici šlápne do něčeho hodně mazlavého a smrdutého, kterému vandal zničí anebo poškodí rodinný hrob, poškrábe lak na autě nebo počmárá nově omítnutou zeď domu, anebo kterému zloděj ukradne nový okap nebo vytrhá elektrické kabely ze zdi. Jistě si lze snadno představit, jak by asi dopadl na místě přistižený pachatel vloupání do bytu nebo chaty, anebo vandal, který právě ničí cizí auto. V takovém případě totiž i slušným občanům „povolí nervy“ a mohou se dopustit násilí, jehož dopad v onom krátkém výbuchu zloby (afektu) nejsou schopni domyslet. I vetchá babička by totiž zcela jistě dokázala na hřbitově zmlátit zloděje anebo vandala deštníkem, a nelze ani vyloučit, že dopadený plenitel chat by mohl být rozzlobenými chataři ztlučen „do fialova“, než si ho od nich převezme Policie ČR. Kromě případů poškození vlastního zdraví anebo majetku mnozí občané trpí i trýznivým pocitem nespravedlnosti, sociální nerovnosti, přehlíživosti a lhaní ze strany politiků, státního zastupitelství, soudů i úřadů, se kterým se nedokáží vyrovnat a který v nich postupně navozuje nesnesitelnou zlost, která se postupně může rozvinout až v úkorné anebo dokonce paranoidní představy. Někdy si stačí pouze pročíst diskuzní příspěvky na internetu a užasnete, jak zlostné, vulgární a nenávistné jsou některé komentáře, jejichž „hrdinní“ původci se raději skrývají v anonymitě.

          Mnozí slušní občané nejsou schopni smířit s tím, že pokud nebudou drzí, prolhaní, neslušní, průbojní a agresivní, každý si na ně „dovolí“, celý život budou obelháváni, okrádáni, podváděni, šikanováni a zesměšňováni a proti tomuto masivnímu útlaku budou naprosto bezmocní. Dovolávat se pomoci od Policie ČR, státního zastupitelství, soudů anebo úřadů je totiž (až na ojedinělé výjimky) zcela zbytečné, protože na uvážlivost, lidskost, vlídnost, soucit, slušnost a spravedlnost není právní nárok a „s poctivostí leda ku posměchu dojdeš“.                                        

                                    „Vždyť spravedliv být, to neštěstí nosí.“                                    

                                                      (Řecký filosof a básník Hésiodos z Askry – 8.stol.př.n.l.)

               „Sprostí, zchytralí a zákeřní dokáží i bezpráví povýšit na právo.“

                                                        (Indická učebnice moudrosti Paňčatantra – 5.stol.n.l.)

                          „Mezi drzými zvítězí silnější, mezi silnými drzejší.“ (Velký zákon drzosti)

         Je zneklidňující skutečností, že kromě tisíců zločinců, kteří celý svůj život úmyslně škodí občanům i celé společnosti a povětšinou psychicky ani fyzicky nestrádají (a to ani ve výkonu trestu, který mnozí z nich považují za příjemné rekreačnjí zařízení), existují i tisíce potencionálně nebezpečných slušných občanů, kteří psychicky i fyzicky strádají a nikoho to nezajímá – mimo volební období totiž na ně téměř nikdo nemá čas, aby je vlídně vyslechl a dal jim poctivou radu. Mnozí z nich jsou proto permanetně naštvaní, okamžitě zlobně reagují na jakýkoliv vnější podnět, který se jim nelíbí, a hromadí v sobě onu pověstnou „špatnou náladu“, která časem může nabýt podoby zloby až sžíravé nenávisti. A objekt nenávisti se vždycky najde velice snadno, zvláště když mnozí populističtí politici úmyslně a nepoctivě vytvářejí obraz nějakého společného nepřítele, proti kterému pouze oni bojují s nasazením vlastního života. Pak už stačí pouze necitlivé „zmáčknutí tlačítka“ a v takových dlouhodobě frustrovaných lidech „přeteče pohár trpělivosti“; poté mohou sáhnout po noži, sekeře, motorové pile, láhvi s benzinem anebo střelné zbrani a v nezvládnutelném afektu se pak mohou snadno dopustit činů, které se jim jinak bytostně příčí. Podnětů ke vzteku a zlosti je vždycky dost.

          Pro extrémní záporný emoční přetlak jsou typické zejména vraždy v afektu, kterých se k překvapení nic netušícího okolí dokáží dopustit i pověstní dobráci, kteří by na sobě nechali „dříví štípat“. Možností ventilace zloby je však bezpočet. V současnosti je např. soudně projednáván případ dosud nekonfliktního jedenasedmdesátiletého důchodce Jaromíra Baldy, který mimo veškerou pochybnost podlehl masivním populistickým dezinformacím o hrozící islámské invazi. V důsledku svých bludných představ proto opakovaně pokácel stromy na železniční trať a zanechal zde dopisy nasvědčující tomu, že šlo o teroristický útok muslimů. Tím se však on sám dopustil dvojího (teroristického) útoku na vlaky, přičemž jeho motivací bylo vyvolání nenávisti k možným muslimským imigrantům. Přestože šlo o vážný zločin, je spíše on sám hoden politování. Prvotní (primární) obětí je totiž vlastně on, protože vzhledem k jeho duševnímu stavu byl nepochybně nadměrně sugestibilní a snadno zneužitelný. Pravým spouštěčem jeho bludných představ tedy nebyli imigranti, existující pouze v jeho představách, ale byla jím cílená politická manipulace, ke které se však její ideoví původci raději nehlásí.

          K upuštění záporného emočního přetlaku by mnohdy stačilo pozorné sledování chování našich spoluobčanů, pochopení jejich situace (vciťování – empatie) a včasné, poctivé a pravdivé vlídné slovo. Pokud by to však neučinila úřední osoba, zcela jistě se „se zlou potázala“ a riskovala by napadení a vlastní zranění. Rozhodně tedy není rozumné domlouvat anebo dokonce napomínat extrémně dráždivé skupiny obyvatelstva, zejména opilce, otrhané a špinavé bezdomovce, narkomany se psy anebo Romy, kteří už způsobili bezpočet zcela bezdůvodných rvaček s těžkými následky. Pokud však nedojde ke zranění anebo ke škodě nad 5 000 Kč, přivolaní policisté pod vidinou zbytečného sepisování protokolů obvykle prohlásí, že nemají důvod k zásahu, a v teple kanceláří vyčkávají, dokud se něco tragického opravdu nestane. Smutné důsledky takového formalismu jsou dostatečně známé, protože poté nezřídka následovala těžká ublížení na zdraví anebo vraždy partnerek.

         Lhostejnost, necitlivost a hrubost k osobám strádajícím a duševně trpícím jsou pověstným „přiléváním oleje do ohně“, což je to nejhorší, co může politik, soudce, státní zástupce, policista, úředník, manželský partner, zaměstnavatel, vedoucí pracovník, spolupracovník, učitel apod. učinit. Bez rozdílu věku totiž každý člověk nemá pevné nervy, nemá naprosto perfektní rozpoznávací i ovládací schopnosti, nedokáže „zatnout zuby“, počítat do deseti a s danou nepříznivou situací se smířit. Dlouhodobě záporně přetlakovaní lidé proto v kulminačním bodě svých emocí mohou spáchat sebevraždu nebo „nastartují na první našlápnutí“ a pak se dějí věci, které vyvolají úžas širokého okolí (vraždy, podpálení domu, postřelení souseda, jeho psa anebo jeho slepic apod.). Např. se také stalo, že pro banální delikt obžalovaná K. přímo v soudní síni proklela tehdejší prokurátorku J.K., která se pak vrátila na pracoviště celá pobledlá a roztřesená a protože byla pověrčivá, slovům kletby uvěřila a všechny svoje další životní i rodinné potíže svalovala na toto prokletí.

                          „Jsi-li představeným úřadu,

                            buď přívětivý, když posloucháš řeč prosebníkovu,

                            nebuď k němu nevrlý, ať si ulehčí tím, co ti hodlá říci.

                           Trpící si přeje býti utěšován,

                            až se stane to, kvůli čemu přišel.

                            O tom, kco nevrle přijímá prosby, se řekne:

                            „Proč se toho dopouští?“

                            I když všechno, oč někdo prosí, se nemůže státi,                            

                            úlevou srdci je dobré vyslechnutí.“

                                                                  (Ptahhotep, staroegyptský vezír – 24.stol.př.n.l.)

                          „Kdo bloudícímu vlídně cestu ukáže,

                            toť jako by mu světlo o své světlo zapálil.

                            Nic míň mu nesvítí, zapálí-li druhému.“

                                                               (Římský básník Quintus Ennius – 239 -169 př.n.l.)

                 „Není totiž naší povinností brát na sebe kvůli jiným zármutek,

                   ale ulehčovat jiným zármutek, jestliže je to pro nás možné.“

       (Římský státník a právník Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; Cato starší o stáří)

       „Něco je zkaženého ve státě dánském“ – praví Shakespearův Hamlet a tento jeho výrok platí i v naší současnosti. Právo bylo důsledně „odmravněno“, spravedlnost označena za přežitek minulosti, zkažené jsou mravy i mezilidské vztahy a celá naše společnost zcyničtěla, zesobečtěla a odlidštila se. Mnohdy ani v rodině spolu lidé nemluví, stále hledí na televizi anebo do počítače, tabletu nebo mobilního telefonu a nesednou si spolu ani ke stolu, aby si alespoň na chvilku v klidu popovídali. Mírou lidské „kvality“ už není poctivé, slušné, ohleduplné a spravedlivé chování, ale majetek, postavení a moc, které zákonitě provázejí nejen drzost, bezohlednost, bezcitnost, chamtivost, rozmařilost, zpupnost, hulvátství a arogance, ale i nutkavé myšlenky (tj. něco říci anebo vykonat) a s nimi spojené i těžké sny.

          Slušní a neprůbojní lidé by za této situace nejraději „zalezli“ někam na venkov, protože nejenže se bojí úřadů, soudů, státního zastupitelství, exekutorů  i policie, ale i narkomanů, cizojazyčných gangů a násilnických imigrantů (a to zejména z Ukrajiny a Ruska), nikomu a ničemu nevěří a ztrácejí „pevnou půdu pod nohama“. Nelze se proto divit, když někomu z nich (byť ojediněle) „rupnou nervy“ a spáchá podobný čin, jaký r.2015 v pominutí smyslů spáchal občan z Uherského Brodu. Patrně se však nikdy nedozvíme, jaké „zmáčknuté tlačítko“ jeho tragické počínání „odstartovalo“.

        „Na to, že jsou rozvrácené mravy, že vládne ničemnost, že se vztahy mezi lidmi zhoršují a vedou ke zločinům všeho druhu, si stěžovali už naši předkové, na to si stěžujeme my, na to si budou stěžovat naši potomci. Avšak tento stav věcí se nemění a nezmění, až na nepatrný pohyb na jednu nebo druhou stranu podobný vlnám, které příliv zanesl dál a odliv zase strhl zpátky ke spoční čáře břehů. Jednou se bude víc hřešit cizoložstvím než jinak a cudnost přetrhá uzdu. Podruhé se rozubují vášeň pro hostiny a labužnictví, nejodpornější zkáza majetku. Jindy převládne přehnané péče o tělo a pozornost věnovaná tělesné kráse, která ohlašuje ošklivost ducha. Někdy zneužitá svoboda vyústí v nevázanost a troufalost. Pak zase propukne krutost soukromá i veřejná a šílenství občanských válek, jímž bude znesvěceno všechno ctihodné a svaté. Občas se dostane ke cti opilství a bude hrdinstvím vypít víc vína, než snesou ti druzí.“

                         (Římský státník a stoický filosof Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.)

         Lucius Annaeus Seneca pravil, že si je jist, že ještě za dva tisíce let lidé budou s potěšením číst jeho knihy. Jeho úžas vzbuzující vize, založené na rozsáhlém vzdělání, se také do písmene vyplnily.  

         „Lidská existence je strastná“ – pravil kdysi Buddha (asi 563-483 př.n.l.), který se snažil lidem pomáhat vysvětlením podstaty jejich strastiplné existence a poskytnout jim radu, jak se strasti zbavit (pověstné čtyři vznešené pravdy o strasti, vzniku strasti, zániku strasti a cestě vedoucí k zániku strasti). Podle jeho učení příčinou strasti je zrození, stárnutí, onemocnění a umírání (subjektivní příčiny strasti), nedostavení se touženého, ztráta milovaného a působení osob, dějů, jevů a věcí nemilých (vnější příčiny strasti), které vyvolávají tvůrčí strastnou představivost, zejména žárlivost, závist, zlobu a nenávist. Pokud tedy člověk není schopen rozpoznat a kontrolovat podstatu svých strastiplných přestav, je na nejlepší cestě ke strastiplnému životu. Strastiplné představy totiž vyvolávají nejrůznější obranné reakce (myšlenkové, slovní i skutkové), které vzhledem ke konkrétním okolnostem mohou být i nepřiměřené (neadekvátní) anebo dokonce trestné.

          Mnozí naši nerozumní a nepříliš vzdělaní politici sice sebejistě tvrdí (a mnozí naivní občané to po nich opakují) že jsme civilizačně mnohem dále než v minulosti. Zčásti je to pravda, protože naštěstí nežijeme ve válečném stavu ani v úkrytech před bombardováním, netrpíme hladomorem ani epidemiemi moru, cholery anebo eboly a nemáme ani galeje, koncentrační tábory, mučírny ani popraviště. Pokud je však civilizace založena i na pravdě, spravedlnosti, míru, lidskosti, laskavosti a soucitu, pak máme k pravé lidské civilizaci ještě velice daleko.

          Nemáme k dispozici žádný zákonem podložený způsob, jak přimět lidi k zamyšlení nad svým vlastním počínáním, k dobrovolné návštěvě psychologa anebo psychiatra a případně i k doporučené ambulantní léčbě. Všichni lidé s duševními poruchami jsou totiž skálopevně přesvědčeni, že právě oni jsou zcela normální a všichni lidé kolem nich jsou nenormální. Právě proto bychom měli věnovat více pozornosti občanům, kteří žijí v bolestech, v nouzi a psychicky strádají. Zvláštní pozornost bychom pak měli věnovat emočně přetlakovaným seniorům, kteří tuto společnost nechápou, technickým „vymoženostem“ nerozumějí, nejsou schopni vyhodnotit záplavu protichůdných informací, nedokáží odlišit pravdu od lži, jsou unavení životem v soustavném stresu, mnohdy jsou nemocní, finančně nezabezpečení a bez rodinného zázemí, nevydrží fyzicky ani psychicky tolik jako mladí a zdraví lidé a trpí pocitem marnosti, zbytečnosti a sociálního vykořenění. To byl možná i případ opuštěného i nepochybně i duševně slabého důchodce Jaromíra Baldy, který byl zcela jistě nesmírně vděčný za to, že si ho někdo všiml, i za možnost pochybné seberealizace, kterou získal ve stejně pochybném prostředí SPD. Vždyť nehledě na věk je touha po uznání a uplatnění jednou ze základních motivací lidského bytí.  

          Především o takových starých lidech je třeba vědět, přičemž  k navození dobrých mezilidských vztahů mnohdy stačí za nimi zajít, zastavit se s nimi, usmát se na ně, posedět s nimi, vlídně s nimi promluvit a projevit zájem a soucit. V mnoha městech sice fungují kluby seniorů, ve kterých jsou staří lidé seznamování s nejrůznějšími společenskými, zdravotními i právními problémy a připravováni na jejich možné řešení, avšak žádný emočně přetlakovaný anebo duševně nemocný důchodce do nich raději nepřijde, protože by byl šiřitelem špatné nálady. Přitom právě ti nekomunikativní, izolovaní, uzavření a ke svému okolí nepříjemní staří lidé mohou být potencionální hrozbou nejen pro své okolí, ale i pro sebe. Zvláště o nich je nutno vědět, opakovaně je navštěvovat a nabízet jim pomoc. Jistě to není snadná práce, ale má veliký společenský význam.  

          Vzájemná slušná a smysluplná komunikace je tedy důležitou součástí onoho tolik proklamovaného lidství, o kterém sice mnozí politici velice rádi hovoří, ale ve skutečnosti o něm vůbec nic nevědí, neboť „jejich srdce ztučněla a okorala“. Přehlíživost k těžké životní situaci mnohých našich spoluobčanů se však může ošklivě vymstít.

          Člověk snese neuvěřitelné fyzické i psychické útrapy, pokud nepodlehne představě o jejich neřešitelnosti. Tisíce odvážných mužů i žen jsou toho důkazem. Ne každý je však tak  fyzicky zdatný a duševně pevný, aby vydržel úplně všechno – a v takovém případě potřebuje pomocnou ruku svých spoluobčanů, protože to je ten pravý výraz lidskosti, laskavosti a soucitu. Bohužel v naší společnosti to jev častý není.

                                 „Tak hrozné není žádné slovo, žádný los,

                                   ba ani žádné zlo, jež seslal boží hněv,

                                   by přirozenost lidská nemohla je snést.“

                                                                       (Řecký dramatik Eurípidés -  480-406 př.n.l.)

V Plzni dne 14.1.2019                                                                         JUDr.Oldřich  H e i n        

P.S

Před 2569 lety se narodil muž, jehož myšlenky ovlivnily život miliardy lidí a uvažování celého národa. Oním národem byla Čína a oním mužem byl mistr z rodu Kchung, na Západě známý jako Konfucius. Doporučuji ke shlédnutí britský dokument z roku 2016 KONFUCIUS.

J.Š.3.2.2019

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)