Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Některé jsou známy, o těch se jen letmo pro úplnost zmíníme, neznámé nebo téměř neznámé přiblížíme podrobněji. S výjimkami národního mýtu o době pobělohorské, který stát převzal jako svou doktrínu, o čemž svědčí její promítnutí coby odčinění Bílé hory do zdůvodnění národnostního znevýhodnění první pozemkové reformy, a tvrzení o vyhánění Čechů ze Sudet v roce 1938, jehož nepravdivosti se československý stát nebránil (dokonce ji podpořil zcela vymyšleným počtem 800 tisíc uprchlíků z odstoupených území již k 12. 10. 1938), až přešel do formy národního mýtu, jedná se primárně o státní doktríny záměrně vylhané. Všechny státní doktríny se transformovaly v národní mýty.

1. Většina sudetských Němců si přála odtržení území od ČSR a připojení k Německu

2. Z odstoupeným území Německu byli Češi vyháněni

3. Němci chtěli Čechy dílem pobít, dílem vystěhovat na Východ, do Ruska

4. Kontinuita prezidentství Beneše a československé státní moci.

Odtržení od ČSR

Dodnes nedokládá ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku) plánované odtržení německých sídelních území od ČSR. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie, vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: „Sám nevím, zda nám Hitler pomůže... dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí.“ Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s ním počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimata 21. 9. 1938 československou vládou (odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu), že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu zahájil teprve 22. 9.

Jediný, na první pohled vágní dokument, který se zdá potvrzovat přípravu SdP k odtržení Sudet, je tzv. Grundplanung O. A. Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Nedatované a nepodepsané strojopisné memorandum bylo po válce podle Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři, podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemí a zlikvidovat český národ. Velmi pozoruhodné je, že nikde neexistují zmínky o něm, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není. Po válce bylo předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s H. Krebsem a K. H. Frankem (základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka) a poprvé bylo, téměř celé, publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až na začátku 60. let. V internetu lze nalézt fotokopie údajného německého originálu i jeho český překlad. Podrobíme-li text a okolnosti jej doprovázející analýze, začnou se vynořovat nesrovnalosti zásadního rázu.

Dokument byl nalezen v době, kdy se vše psané německy vyhazovalo vidlemi z oken a pálilo. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony, když zejména dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny? Proč byl nalezen v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců? Podezřelá je také okolnost, že memoranda nebylo využito k protiněmecké poválečné propagandě a že až do konce 20. století nebyl zveřejněn celý. Z věty „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši“, je zřejmé, že text musel vzniknout až po anšlusu Rakouska v březnu 1938. V protikladu k předchozímu je věta: „S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců, jako např. Kramář“ (tato věta nebyla Králem zveřejněna), neboť v té době byl Karel Kramář již delší dobu mrtev. Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly o několik málo měsíců později v ostrém rozporu s míněním vedení SdP (již začleněného do NSDAP), jako např. připojení moravskoslezských území ke Slezsku („bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“), doporučovaná manželství Čechů a Němců („sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“). Druhé diametrálně odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Henlein a vedení NSDAP. Při bližším prozkoumání fotokopií údajného německého originálu jsou nápadné i další věci. Na první pohled je jasné, že dokument byl napsán buď na českém psacím stroji, ß psáno zásadně jako ss, (na klávesnici českého stroje se nedostalo pro nedostatek kláves), nebo na německém psacím stroji, aby písařka zcela nepochopitelně všude zaměňovala ß za ss. Nedovedu si představit Němce, který by ß nahrazoval ss, když tento znak má ve výbavě psacího stroje. Čech je ale zvyklý přepisovat automaticky ß na ss. Shrňme. Memorandum Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno. Nemá oporu v jiných dokumentech. Originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv MV ČR nepředložil originál, nýbrž pouze fotokopie pocházející z nedávné doby. Vypovídací hodnota je tedy mizivá. Označovat jej za akční program SdP je zcela mylné. Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je s nejvyšší pravděpodobností český podvrh.

Se svědectvím přichází i Hubert Ripka (pozdější fanatický němcožrout), který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal:

„Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany... Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem... Protinacistické živly vždy tvořili nejméně jednu třetinu sudetských Němců... Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer... Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce... Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu... Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání.“

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila československé zahraniční propagandě už za války, natož po válce. Proč? Beneš v Londýně musel zdůvodnit požadavek obnovení ČSR po válce v původních hranicích, nejsnadněji to šlo tvrzením o zradě a rozbití československého státu sudetskými Němci. Podle Stanislava Bertona, který cituje Karla Lochera, prohledávali muži Františka Moravce londýnské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Ripka byl prozíravý, když vydal knihu jako neprodejnou, Moravcovi muži nemohli skoupit celý náklad. Kniha z pochopitelných důvodů nebyla nikdy do češtiny přeložena. Československo před světem razilo lež o sudetoněmeckých rozbíječích státu, která se stala státní doktrínou poválečné ČSR.

Vyhánění ze Sudet

Je doložen případ pouze 40 osob, železničářů s rodinami, kteří poškodili drážní kabel, a jednoho komunistického starosty, které německé úřady požádaly (tedy nevyhnaly), aby opustili území připadlá k říši a přesunuli se do Č-SR. Později do konce války bylo několik stovek lidí z odstoupených území Německu donuceno k odchodu do protektorátu, mezi nimi i ti, kteří měli říšské občanství a byli vypovězeni protiprávně. Důvody se nezachovaly.

Z pohraničí odcházeli Češi, kteří se tam přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam vládnoucí stát (a pod nátlakem počeštěné firmy) nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří úředníci si to nepřipouštěli. Čs. stát evakuoval (dobový termín) své zaměstnance a úředníky sám, ne však všechny. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.

Nová německá státní moc majetek Čechů nevyvlastňovala. Ke ztrátě bytového zařízení a movitého majetku docházelo většinou překotným útěkem převážně u osob, které se obávaly ústrků okolí v důsledku svého dřívějšího jednání (buď osobního nebo vyplývajícího z jejich postavení). Migranti měli možnost řádně se vystěhovat, avšak speditérské firmy nebyly tehdy s to zvládnout poptávku. Movitý majetek si migranti mohli vzít s sebou, nemovitý i nadále spravovat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se o něj, byla na něj uvalena nucená správa a ujali se jej správci z moci úřední (Treuhänder). Výnosy pak zasílali českým majitelům do protektorátu.

Minimálně přes půl milionu Čechů zůstalo dobrovolně v odstoupených územích říši a odhadem 100 až 300 tisíc se jich tam během války přistěhovalo z protektorátu. Podle sčítání lidu v roce 1930 jich žilo v odstoupených územích Německu 738 164. V roce 1918 jich tam bylo asi 150 000, byť sčítání obyvatelstva v roce 1921 jich vykázalo mnohem více, protože sčítací komisaři přiřazovali Němcům československou národnost proti jejich vůli - komisaři měli pravomoc v tzv. nejasných případech rozhodnout za sčítaného. Přesvědčivě to dokumentuje skutečnost, že německé strany pak volilo v prvních poválečných volbách o 220 000 voličů více, než bylo v ČSR Němců s volebním právem, např. v jedné vesnici poblíž Opavy, kde podle sčítání lidu žilo jen 7 Němců, bylo při volbách pro německé strany odevzdáno 114 hlasů.

Likvidace českého národa

Prostředky německé národnostní politiky vůči Čechům na území protektorátu byly odstupňované (stejná politika se měla týkat i Čechů v Sudetech): přenárodňování prostřednictvím ekonomických výhod, rozptýlení ve staré říši a převýchova. Byly společné Konstantinu von Neurath, K. H. Frankovi i R. Heydrichovi, souhlas s nimi vyjádřil i Hitler.

Z memoranda K. H. Franka Hitlerovi ze dne 28. 8. 1940:

„Totální vysídlení 7,2 miliónů Čechů nepokládám za proveditelné, protože (1) není k dispozici žádný prostor, kde by mohli být znovu usídleni, (2) protože nejsou k dispozici žádní Němci, kteří by mohli ihned zaplnit vyprázdněný prostor, (3) protože vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá srdcová země Evropy nesnese žádné narušení své funkce a žádné vakuum, (4) protože lidé jsou říšským kapitálem a my nemůžeme v nové říši postrádat pracovní sílu sedmi miliónů Čechů a (5) protože je nežádoucí pravděpodobný šokující účinek na další národy na jihovýchodě.“

K tomu vypověděl K. H. Frank po válce před československým soudem:

„Už hned po své emigraci, tedy ještě v roce 1939 nebo nejpozději v roce 1940, vypouštěl Beneš z Londýna do světa pověsti, podle kterých Adolf Hitler plánoval vysídlení Čechů na Sibiř. Účel, který Beneš těmito pověstmi sledoval, byl očividný. Beneš disponoval početně malou ale dobře fungující zpravodajskou službou. Prostřednictvím ní věděl, že bylo Gestapu známo, že malé české šovinistické spolky neustále tematizovaly otázku vysídlení Sudetoněmců. Svým tvrzením o německých vysídlovacích plánech tedy chtěl Gestapo předstihnout tak, aby ze své strany neoznámilo české vysídlovací plány. Ale pravděpodobně se mu dostaly k uším také zprávy o následujících německých plánech na východě. V pohraničních úřadech sudetské župy a župy Niederdonau se skutečně pracovalo na tom, aby byl vybudován národnostní most (Volkstumsbrücke) skrz Moravu, aby se východní hranice Německé říše osídlila také v protektorátě Němci. Tam, kde se navzájem sbližoval německý životní prostor, od Hřebečska směrem na jih a z jižní Moravy směrem na sever, se mělo cestou velkorysého podporování německých rolníků, kteří byli ochotni se tam usídlit, využitím německých jazykových ostrůvků v tomto prostoru a zakládáním vojenských cvičebních míst nechat splynout německý element. Čeští a moravští Čechové... by takto byli od sebe odděleni. Architekti těchto plánů spočítali, že k tomu by bylo nutné přesídlení asi 12 až 15 tisíc Čechů. Přesídlit se měli do českého území, tedy do protektorátu a mělo se uskutečnit pouze s výslovným svolením protektorátní vlády. Uskutečnění těchto plánů se však bylo otázkou vzdálené budoucnosti a vypuknutím války se odložilo. Jmenovaným hraničářským úřadům bylo ihned přikázáno plány dále již nerozvíjet, nýbrž vyčkat výsledku války. Také obsah memorand, která byla vypracována Neurathovou a mou kanceláří o české otázce a která byla v roce 1940 předána Adolfu Hitlerovi, se musel v dosti zkomolené podobě přes prostředníky dostat až k Benešovi v Londýně. Jak si vzpomínám, tak v nich bylo souhlasně vyjádřeno, že vysídlení českého národa je neproveditelné, neboť životní prostor pro sedm miliónů lidí, kteří se měli vysídlit, by se německým národem nedal ani zdánlivě zaplnit. Pokud si dobře vzpomínám, vyjádřil se Adolf Hitler k mému memorandu už tenkrát v tom smyslu, že Čechy a Morava byly z geopolitických důvodů už po staletí součástí Německé říše a že jí také zůstanou. Co se stane v prostoru Čechy a Morava, o tom se dá něco definitivního říci až po vítězství. Předběžně se prý musí zachovat autonomie. Vysídlení Čechů nepřicházelo v potaz, tak to řekl výslovně, protože opětovné osídlení prostoru Němci by si vyžádalo snad sta let. Zůstala tedy podle něj jako jediná možnost už jen asimilace českého národa pokud možno za vyloučení rasově nežádoucích, Říši nepřátelských sil, což ovšem nemůže být projednáno do doby, dokud bude trvat válka. Takřka zakázal už se jenom zmiňovat o ostatních možnostech řešení české otázky.“

V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940 se píše, že „existují tři možnosti řešení problému Čechů:

1. Čechům sídlícím v protektorátu na souvislém území bude i budoucnu poskytnuto mimořádné státoprávní postavení. Češi sami mezi sebou budou moci mít autonomní správu a možnost vyžití v tomto prostoru. Němci budou žít vedle nich, samozřejmě v rovnoprávnosti a jako němečtí státní příslušníci. Toto řešení považuje Vůdce za nebezpečné, protože by v souladu s mentalitou a svérázem Čechů mohlo někdy vést k dalším projevům odbojnosti a novým protiříšským rejdům.

2. Totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy do jiného prostoru. To nepřichází v úvahu už proto, že sedm milionů Čechů od nás nebude chtít nikdo převzít. Okamžité vysídlení je kromě toho nežádoucí, nesmíme vytvořit vakuum, neměli bychom ani německé lidi k zaplnění: Vůdce se zmínil o poměrech v župě Povartí (Warthegau), kde se není možno obejít bez polského obyvatelstva.

3. Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru. To Vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné, pokud zároveň s tím bude rasově neupotřebitelná a protiříšsky smýšlející část Čechů vyloučena, příp. podrobena zvláštní proceduře (Sonderbehandlung). Na to však počítá s obdobím sta (!) let. Výběr Čechů určených k asimilaci je třeba provádět přesně a přísně a může probíhat jen na základě určitých směrnic.“

V poněkud drastičtější formě nastínil teoretické budoucí možnosti zacházení s Čechy ve svém tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP 2. 10. 1941 zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na Východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme... Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“, aby tuto část proslovu zlehčil slovy: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“

Z rasových zkoušek, které nařídil Heydrich pod záminkou prevence mládeže proti tuberkulóze, vyplynulo, že Češi jsou v průměru árijštější než sudetští Němci, východní Prusové a než část Rakušanů a Bavorů. Výsledky byly utajeny.

Kontinuita

je právní konstrukce, která předpokládá nepřetržité trvání Benešova prezidentství, navzdory jeho řádné abdikaci začátkem října 1938, a československé státní moci od začátku války s Německem, podle čs. exilové vlády od 17. 09. 1938 (s Maďarskem od 10. 10. 1938). Prý všechny úkony po tomto datu byly vynuceny násilím a pod hrozbou násilí a tudíž jsou neplatné ex tunc. To je nesmysl, který umožnil návrat Beneše na prezidentský stolec, neuznat mnichovskou dohodu a úkony protektorátní vlády, což bylo hlavním účelem.

Tomáš Krystlík, 26.4.2011

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)