Utrpení Sudetských Němců je také na Vltavě tématem. Jenom šéf státu reptá.
Dobronín, Postoloprty, Podbořany: ta jednotlivá jména se ozývají čím dále tím hlasitěji. Řadí se ke stále delšímu a delšímu seznamu českých míst, ve kterých byly v posledních letech odkryty společné hroby zavražděných Němců. Byli zabiti 1945/46 sovětskými vojsky, ale hlavně místními Čechy, jako pomsta za léta trvající nacistické jařmo. V těchto dnech se opakuje výročí organisovaného vysídlení sudetských Němců z Československa po druhé světové válce po 65-té. Ale organisovanému vysídlení od zimy 1946 předcházelo „divoké vyhnání“.
Mlčky trpěny státem, táhly rabující a vraždící české milice zemí, kterou Hitler svým šílenstvím Krev a Země vyhradil pouze Němcům. V letech 1945/46 se kyvadlo obrátilo. Na tři miliony sudetských Němců muselo opustit svoji vlast. Několik desítek tisíc jich ztratilo život. Ta holá čísla neříkají ale nic o utrpení a obětech, ani o motivech pachatelů.
„Právě proto jsou jednotlivé případy tak důležité, místní názvy a chod událostí“, říká pražský historik Ondřej Matějka. Nezávisle na „efektu zvyku“, který zjistil v české společnosti ve vztahu k odhalování masakrů na sudetských Němcích. „Budou objeveny ještě stovky společných hrobů“, se píše v českém tisku. Zchátrá toto zpracování minulosti v pouhé povinné cvičení?
Fakta říkají něco jiného. Hlavně elektronická hromadná media se pravidelně vrací k tomuto tématu. Film „Zabíjení po česku“, vysílaný státní televizí v minulém květnu, v nejlepším vysílacím čase, vzbudil bouřlivou debatu. Dokumentace ukázala – 65 let po začátku „divokého vyhánění“ – originální záběry bezsoucitného řádění milic v Dobroníně a jinde. Teprve před několika dny prezentoval veřejnoprávní Radiožurnál své rešerše k masakru v Podbořanech.
V červnu 1945 tam zahnaly české milice 70 zatčených sudetských Němců do lesa a postřílely je. Většina z nich, ale zdaleka ne všichni, byli nacisté. Soudní zpracování této události se dodnes nekonalo. Tomu zabránily už dekrety Edvarda Beneše, který byl 1945 až 1948 prezidentem. Podle nich měly hrůzy „divokého vyhnání“ zůstat beztrestné. Ale potomkům i pachatelů i obětí je přeci znalost a pravda důležitější, než juristická dimenze. „Již asi dva roky debatují Češi o zločinech na Němcích velmi intensivně“, říká jednatřicetiletý politolog Matějka. „Je to trvalé téma a to je správné.“
Matějka je spoluzakladatelem občanské iniciativy „Antikomplex“, která si napsala na svoji vlajku: český obraz německých dějin v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Patří k těm odvážným mladým lidem, které Martin Dzingel, prezident zastoupení německé menšiny v Čechách, pro jejich angažovanost tak chválí. „Veřejná diskuze o zločinech na sudetských Němcích může přispět ke smíření“, říká tento třicátník, „upřímný dialog s námi ale ještě schází.“
Mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny Bernd Posselt, evropský poslanec za CDU, je rovněž tak přesvědčen, že tato česká diskuze může přinést smíření. Také on patří se svými 54 lety k potomkům obětí. „Česká diskuze na mne učinila hluboký dojem“, uznává. „Ještě dlouho po sametové revoluci 1989 se o Vysídlení Němců zajímala jen malá intelektuální elita. Mezitím se staly tyto zločiny masovým tématem v Česku“, říká Posselt, „to všechny sudetské Němce velmi těší“.
Ale toto masové téma vyvolává také odpor k „příliš jednostrannému vykládání dějin“, jak se pozastavuje český prezident Václav Klaus. Hlava státu se minulý podzim postavila do čela té menšiny v zemi, které zachází zpracování vlastních zločinů příliš daleko. V Česku je prý „příliš sebekritických hlasů“ zatím co „podstatně horší zvěrstva nacistů“ tím ustupují do pozadí, tvrdí Klaus. Prezident vyžaduje, aby se ve veřejné debatě nastolila „rovnováha“.
Matějka je přesvědčen, že toto je nesprávný postoj. „Mluvíme-li o našich zločinech, neměli bychom pro forma také mluvit o nacistickém teroru, abychom něco zrelativizovali.“ Tento politický vědec považuje spor s Klausem a jeho přívrženci za již rozhodnutý. „Převážná většina Čechů nestaví historická fakta v potaz. My známe dobře naše zločiny.“ Odpor proti uveřejnění dokumentů je spíše v lokální úrovni. „V místech, kde byly odkryty masové hroby, nebo kde se lidé o masakrech dozvěděli, tam to přirozeně bolí.“ přiznává Matějka.
Jako třeba v Postoloprtech. V červnu 1945 tam zabily české milice nejméně 700 sudetských Němců. Své hroby si museli předem sami vykopat. Vraždění v Postoloprtech byl jeden z nejhorších masakrů během „divokého vyhánění“. 65 let po činu postavili obyvatelé Postoloprt konečně obětím pamětní desku. Tomu ale předcházela v tomto pětitisícovém městečku bolestivá debata.
„Proč“ táží se odpůrci pomníku „máme vzpomínat na Němce, vždyť mají tolik Čechů na svědomí?“ Politický vědec Matějka nenechává svojí odpovědí na důvod vzpomínky žádných pochyb: „Světová válka se všemi svými zločiny byla velkým historickým zlomem. Tento zlom můžeme napravit jenom tehdy, když uctíme všechny její oběti.“
Autor: Ulrich Krökel
Badische Zeitung z 31. ledna 2011
Z němčiny přeložil Jan Kříž
Komentáře
Udělejte to jako v Novém Boru. Postavte nacistům pomník na kterém, aby nebylo pochyb o které nacisty jde je jmenujete a odpůrce označte za Schvalovače vraždění.
Myslím že slušní němci, jež byli povražděni německými, českými či ruskými zločinci, nebo padli za obět chcete-li si nezaslouží být spojováni s příslušníky NSDAP či dokonce SS.
Oběti světových válek a zrůdností jako byl fasismus či pogromy je nutné připomínat, neboť mnozí mají krátkou paměť a nenechte se mýlit, je to zlo neustále přítomné, ale možná se dožijem doby kdy bude v Dachau pomník nevinným němcům jež se nakazili při nedobrovolném úklidu "odpadu" na nejž je svévolně nahnali zlotřilí příslušníci Americké armády. A to je, myslím taky zlo.
a proč bych u tooho měl být, jsem snad nějakej chudák, který potřebuje k dějinám mých rodičů a prarodičů nějaké přesuny v čase, dějiny i nepřekroucené známe mnozí také a nebyli jsme tam - to jsou strašný kecy vždycky - chytrej, ostražitej národ si umí ohlídat sám sebe, jen hlupák se ohání bičem, mnohdy k tomu strachem a silou vyprovokován - někdy není zbytí: Jinak znám i dnešní příběhy konkrétních lidí/rodin o drzosti a úmyslech sudetáků, donedávna přátelsky se k nim lísajících - fialový hnus, obíhají tam jako nakažené hyeny kolem cizího žvance
Bud navždy zakopejte nesváry a válečnou sekyru nebo držte aspoň hubu - my Češi jsme nikdy přítelovi dlouho neváhali podat přátelskou ruku, pokud si někdo na přítele hraje a druhým okem kouká, co by tu zas vyžral a uzurpoval, pak ať se nediví, že sklízí neúctu a opovržení. To že je tu pořád dost alibistických, vlastizrádných živlů - je ta jediná opora, o kterou se dnes tito odvěcí „přátelé“opíraj í. Tisíce let se zde sklízí to, co se zaseje - zatím vy sejete jen jedy.