LN A jak jsme se tedy podle vás s minulostí vyrovnali?
Nijak. Vracíme ji do našich příbytků, prostě jsme se s ní nerozloučili. Ve hře říká postava: komunismus se nikdy vrátit nemůže, protože nikdy neodešel. Byl a je.
LN A kde se stala chyba, mělo se to po Listopadu dělat jinak, nebo je to otázka vývoje?
Husity třeba považuji za dost velké bandity, a přesto jsme se s nimi nerozloučili ani za šest set let. Měli jsme husitského krále, husitskou šlechtu, husitskou demokracii. Dodnes je lidé vykládají podle svého. Máme po nich heslo „pravda vítězí“. Máme je naivně na vlajce, ale oni mysleli „naše pravda“ a podřezávali lidem cizí pravdy hrdla. Z dějin je neodpářeme. Jsou to naši talibanci. Stejně tak máme komunisty a budeme se s nimi muckat dalších sto let. Byly tu dva miliony členů strany, což s příbuznými vyjde na osm milionů obyvatel. Také chtěli ráj a udělali koncentrák jako každý, kdo ráj chce.
LN Ale nepřipadá vám, že dnes jsou komunisté přece jen legrační dinosauři, kteří nedokážou dát dohromady sebemenší program? Třeba soudružka Semelová, to je přece komická figura.
Ano. Komická a nebezpečná. Můžeme se jí smát, jak chceme, ale při minulých volbách komunistům jen o vlásek unikla moc. Nebýt Babiše, seděli by dnes ve vládě se Sobotkou a hravě by si s ním poradili. Jako dinosauři mi nepřipadají, spíš jako mistři moci. To nezapomněli. Komunistický král nás ještě čeká.
LN A není to tak, že jim stav, kdy za nic neodpovídají, skvěle vyhovuje? Sedí za tučné platy v parlamentu a nemají žádnou zodpovědnost. Jejich děsivý předseda Filip donekonečna žvaní, ale září spokojeností, protože je za vodou.
Je za vodou, ale voda nevoní. Před ním se lákavě rozprostírá a voní moc. To je přece kategorie, která lidi strašlivě ovlivňuje - i pana Grebeníčka, Filipa či tu Gottwaldovu jeptišku Semelovou.
LN Říkal jste, že k sepsání hry vás oslovilo Slovácké divadlo, ale co vás ještě inspirovalo?
Bylo jasné, že když to bude na Slováčku, musí se tam objevit téma neúspěšných pokusů soudně hodnotit minulost. Napsal jsem tedy právnickou komedii. V Uherském Hradišti žije spisovatel a soudce Josef Holcman, který vydal knížku povídek Cenu facky. Je v ní mnoho příběhů a osudů lidí z jeho rodiny i okolí, obětí násilné kolektivizace v padesátých letech. To byla pro mě velká inspirace. Ta knížka mě zaujala čistotou a prostotou, s níž ty tragické osudy lidí vypravuje. Vstoupili do naší hry o současnosti, aby nám všem ukázali, že i pod drtícími pásy totality lze žít čistě a hrdě. Jinou pobídkou byly staré fotografie v muzeu v Uherském Hradišti, na nich tisíc moravských Slováků v krojích, jak hajlují skupině černých esesáků. Napadlo mě, že je to také vyrovnání s minulostí, ovšem po našem. V těch krojích pak chodili do prvomájových průvodů s transparenty „Táto Staline, dej nám mír“.
LN Nám se často předhazuje, jak úžasně se Němci vyrovnali s nacismem, ale to je také iluze. Existuje národ, který se dokázal s minulostí vyrovnat, a jde to vůbec?
S minulostí se lze srovnat jen těžko. Čili nelze. Úkolem té hry ale není, aby něco soudila, ale aby to ukázala, aby o tom mluvila, aby se tomu smála. Aby se nezapomnělo, že to bylo. A aby komunisti neříkali, že u nás bylo lépe než v Itálii. Je třeba se smát, smích je silnější argument než soudní rozsudek. Divím se té nekonečné frašce sporů, jestli se komunisti omluvili za minulost. Oni říkají, že ano, ale jiní říkají, že ne nebo že málo. Ta debata je nesmírně groteskní. Jak se může někdo omlouvat za minulost? Ale je to v módě. Čekám, kdy se omluvíme do Magdeburgu za to, že ho husiti vypálili. Jednou se bude chtít, aby lidstvo řeklo: Milá zeměkoule, promiň.
LN Říkal jste mi již dříve, že ve hře vystupuje Karel Marx. Jak se tam vzal?
Vylezl z hrobu a přiletěl na koštěti. Soudruh z kapely je vyděšený, jak to, že marxista a materialista může vylézat z hrobu. A Marx mu říká, že když je to pro rozvoj pokroku, materialismus se nesmí brát dogmaticky. Vstal z hrobu Kristus, má na to právo i Marx. Mohou vznikat i pokroková kouzla a zázraky. Hra je tedy také přednáškou o dialektickém dadaismu. Marx mluví slovanskými nářečími. Stvoří panslovanskou patlaninu, podobně jako Bilak nebo dnes Babiš. Biak říkal: tato naša zemlja budět navždy českaja. Slované jsou pakáž, nám Židoněmcům se nemohou rovnat, nadává Marx.
LN Když už jsme u těch paradoxů, čím to, že u nás se celkem všichni shodnou, že nacismus a fašismus jsouzavrženíhodné totalitní ideologie, zatímco komunismus, který místo rasové šíří třídní nenávist, ale se stejnou zvrhlostí, až tak strašný není?
To je přece jasné. Nacismus je cizí záležitost, věc Němců - a my jsme rádi, že ho mají, protože se jim dá dalších sto let pohodlně vyčítat. Samozřejmě oprávněně. Komunismus je naše domácí věc, a jak jsem říkal, skoro každý má někoho takového v příbuzenstvu. On to byl sice komouš a lampasák, ale jinak hodnej kluk, ten náš Pepík, a když bylo potřeba, něco pro nás na té vojně vždycky ukradl. Komunismus je důvěrné selhání, známe ho všichni zblízka. I těm udavačům se odpouští. Co měli kluci dělat? Je to divadlo jako v té pražské tramvaji, někdo sedí, někdo visí a ostatní se třesou.
LN Ale to bylo přece jen poválečné pomatení, další volby by už komunisté nevyhráli a dobře to věděli, tak museli udělat puč.
Jako malý kluk jsem v padesátých letech, už za doby hrůzy a poprav, viděl ve výkladní skříni hromadu látek a člověka s cedulkou, že je šmelinář, protože zatajil to vystavené zboží. Bylo z jeho z vlastního obchodu, který mu sebrali. A lidé chodili kolem a plivali na něj. Přestali, až když se pán v noci oběsil. Nebylo jich málo, kdo plivali, možná by to i v padesátých letech na vítězství ve svobodných volbách, kdyby byly, stačilo.
Z rozhovoru s Karlem Steigerwaldem, LN, 17.6.2014
* * *
Jan Šinágl, 19.6.2014
Read more...