Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Německá společnost už si svá válečná traumata prožila, česká, poválečná traumata, teprve začíná - Prof. Pavko: „Kdo chce jít dopředu, musí se také podívat dozadu, aby tu cestu spíš našel.“

„Jdeme dupat Němky,“tlumočí devadesátiletý Zdeněk Růžička výzvu ke znásilňování, kterou v červnu 1945 dostal od známého ze Sokola. Zděšen odmítl. Co ještě musí být řečeno o českých poválečných zvěrstvech, abychom se za ně konečně styděli?

Někdy na počátku června 1945 při­šel na Pražský hrad dopis adreso­vaný manželce prezidenta repub­liky Haně Benešové, v němž pisatel krás­nou češtinou prosí milostivou paní, aby za­bránila zvěrstvům páchaným zdivočelými českými hordami na pražských Němcích. „Velevážená paní presidentová! Velké radostné dny, které prožíváme, jsou za­kaleny velkou bolestí soucitu. S mnoha němci - ženami, dětmi a muži, kteří v širším smyslu politicky nebyli vůbec činní - zachází se více než nelidsky,“ za­číná dopis napsaný 2. června 1945 a do­sud uchovaný v Archivu Kanceláře pre­zidenta republiky.

Trhání uší i nosů

Autor listu si paní Benešové stěžuje, že ženy odvlékané do lágrů a transportů jsou okrádány o zavazadla a jejich malé a hla­dové děti bez lékařské péče houfně umí­rají. Vadí mu, že internovaní Němci na stra­hovském Masarykově státním stadionu spí pod širým nebem a ženy tam jsou znásil­ňovány. „Pracovati musí muži polosvlečeni a bosi. Někdy jsou nuceni chodit po rozbitém skle. Dozor je úmyslně neochraňuje před spíláním a napadáním obecen­stva, které s oblibou přihlíží,“ píše o praž­ských Němcích nasazených na různé práce a paní prezidentovou výslovně žádá, aby zabránila ostudným excesům u pankrácké věznice, kde davy lynčují Němce přiváděné z prací ve městě zpět do internace. „Nepři­pusťte, aby u pankrácké věznice u vchodu byly tyto osoby sráženy k zemi, pošlapány a zaživa trhány, jim urvány uši, trhány nosy a vypichovány oči.“ A dopis končí srdceryvnou výzvou: „Milostivá paní - prosím, nenechte tuto dějinnou hanbu lpěti na našem národě. Za Váš zásah Vám předem děkuji jménem lidskosti!“ Emotivní výzva k lidskosti ale ve vy­hrocené době paní Benešovou neoslovila a 23. června 1945 byl dopis uložen ad acta. A pisatel by zůstal bez odpovědi i sedmde­sát let poté, nebo by se dokonce dočkal na­dávek. To kdyby list poslal třeba místopřed­sedovi Senátu Zdeňku Škromachovi, jenž v minulých dnech neváhal odsoudit radní a zastupitele z Brna, kteří se omluvili za pochod smrti, do něhož začátkem června 1945 brněnští Češi nahnali německé sou­sedy.

Škromach aktérům omluvy vzkázal přes Facebook: „Vypráskat ty kolaboranty.“ A posléze ještě podpořil lajkem tento dis­kusní příspěvek: „Pořád jsem nepochopila, proč se bude Brno omlouvat. Asi za ty na­cisty páchaná zvěrstva na našich spoluob­čanech. Neměli se němčouři odsouvat, ale postřílet!" (Viz rozhovor na str. 39.)

Tisíce pražských sadistů

Ctěný čtenář nechť se teď podívá do kalen­dáře. Je opravdu červen 2015, nebo ještě stále červen 1945? Výraz němčouři nebo němci (s malým n) se používal výhradně před sedmdesáti lety, aktuální Pravidla českého pravopisu ho neznají. Nová svědectví od pamětníků a zatím v tisku nezveřejněné archivní materiály, které TÝDEN získal od historiků zkouma­jících tuto neslavnou éru (Tomáš Staněk, Mečislav Borák, Petr Šimíček a Adrian Portmann), ukazují, že bylo hůře, než jsme si dosud mysleli. Výše popisované lynčování internovaných Němců u pan­krácké věznice, kterému se Hana Bene­šová nepokusila zabránit, přitom potvr­zuje i zpráva Pražského policejního ře­ditelství ze 7. června 1945 uložená v Ar­chivu bezpečnostních složek. Policista z Pankráce v raportu uvádí: „Podotýkám, že každého dne při návratu těchto vězňů-pracovníků, udávám, že jich bylo vždy asi 800 osob, nastavěly se kolem věznice hloučky čekajícího obecenstva a to v po­čtu 2000-3000 lidí, kteří vracející se vězně-pracovníky bili a týrali až do zkrva­vění. Udávám, že pravidelně k tomuto tý­rání daly vždy popud eskorty dohlížejí­cích orgánů revolučních gard, které se ne­snažily tyto vězně brániti, event. aspoň co nejrychleji dopraviti do zdejší věznice.“

Apokalyptická představa. Měsíc po skončení války se 3000 českých sadistů schází každý den na Pankráci a pokouší se ubít nějakého toho „germána“. A unifor­movaní strážníci nijak nezasahují. Mimo jiné také proto, že mají máslo na hlavně z protektorátních časů, takže nad vším bdí samozvané revoluční gardy. „Státní moc se rozpadla a nastalo vakuum, kte­rého využily určité typy se sklony k násilí. Tihle lidé vždycky nějak vycítí, že přišel jejich čas a násilí je povoleno,“ říká histo­rik a gymnaziální učitel Petr Šimíček.

Jdem opíkat zajíce

Šimíček svým studentům často cituje málo známé prameny, za které se ne­zbývá než stydět. Takové je třeba svědectví pražského protestantského pastora Přemysla Pittra (za války pomáhal perzekvovaným židovským rodinám), jenž osobní zážitky z května a června 1945 vylíčil i takto:

„Na německého vojáka, podle uniformy příslušník volkssturmu, tedy nikoli SS, byla v okolí Prašné brány uspořádána honička, pak byl tlučen, ale ještě živý pověšen za nohy na stožár na náměstí Republiky, pod jeho hlavou roz­dělán menší oheň a on pomalu upékán. Pak lidé jeho tělo rozsápali a na ně pli­vali. Zasáhnout jsem nikterak nemohl, protože bych byl sám utlučen. V jiném případě jsem viděl lidi do krvava tlouci deseti až dvanáctileté chlapce, kteří u pomníku svátého Václava odklizovali barikády. Zatímco je lidé řezali přes nahá záda, museli odnášet dlažební kameny.“

Pitter zažil i další nepřístojnosti:

„Na Floře týrali lidé Němku dvě hodiny, na­čež ji vlekli ulicemi za nohy, hlavou o dláždění, u Olšanského rybníka ji po­lili benzinem a zapálili. Viděl jsem táh­nout ze Žižkova na Václavské náměstí lidi, kteří na sebe volali: Jdem opíkat za­jíce! To znamená upalovat Němce. Podle očitých svědků visela jich tam celá řada hlavou dolů. Byli to mně známí lidé, kteří mne tam posílali, abych se tam šel ho­nem podívat, dokud se ještě pečou.“

Odvážný pamětník

Teror na českých Němcích probíhal všude tam, kde žila alespoň jedna německá ro­dina. Zvěrstva nikdo nevyšetřoval, a po­kud později od léta roku 1947 k určitým šeřením došlo, téměř vše bylo odpuštěno a po únoru 1948 byly zastaveny i poslední z procesů a obvinění propuštěni z vazby. Ale zatímco německých svědectví z té doby jsou tisíce, české pamětníky je po­dnes těžké rozmluvit, výjimkou je třeba letos devadesátiletý Zdeněk Růžička z Os­travy, pro něhož je pravda a lidství druh svátosti, proto ho také komunisté v roce 1949 zatkli a v pobočném procesu s Mi­ladou Horákovou (skupina Jana Buchala) odsoudili na 14 let.

Růžička je vitální kmet s předválečnou noblesou v krvi, takže než došlo k rozho­voru pro TÝDEN, protáhl reportéra dvěma nákupním centry, dokud nenašel kavárnu na úrovni. A pak nad espresem spustil o krásném soužití Čechů, Němců a Židů v předválečné éře i o perzekuci vlastní ro­diny za nacistů, když jeho bratra Mirka zavřeli do koncentračního tábora v Bu­chenwaldu. Poválečnou mstu Čechů na nevinných německých civilistech nic­méně vždy považoval za zločin.

„Sotva přišli Rusové, ostravská spo­dina rychle zakládala revoluční gardy. Většinou předváleční komunisti a s nimi všehoschopní váleční kolaboranti, kteří rychle vstupovali do stejné strany,“ líčí. V Cihelní ulici, kde žil s rodiči, rudoarmějci svázali jednoho železničáře a jeho ženu znásilňovali před dětmi. V místě byli i čeští gardisté, kterým si Růžička na osvoboditele stěžoval. „Řekli mi, že v Ně­mecku to mají Rusové povolené, a teď prý nevědí, že tohle už není Německo,“ vy­práví pamětník (viz TÝDEN č. 13/15).

Ze srabů mstitelé

Gardisté se u rudoarmějců za pár dnů skvěle vyškolili, a když vzápětí ostrav­ské Němce nahnali do lágrů, začali zná­silňovat také. Z loajálních a často před na­cistickým režimem docela „podělaných“ obyvatel protektorátu se najednou stá­vali mstitelé. Růžička třeba tehdy potkal v ulici kamaráda, s nímž chodil před vál­kou cvičit do Sokola. „Dělal ostrahu v jed­nom z těch lágrů a hned na mě spus­til: Zdeňka, kup půl litra a jdeme dupat Němky.“ Růžička zděšeně odmítl a od té doby přemítá, jak rychle se může slušný člověk a odchovanec Sokola proměnit v násilníka se sadistickým apetitem.

Poměry v ostravských lágrech byly mi­mořádně drastické a třeba v táboře Hanke bylo do začátku července ubito 281 civi­listů, kteří podnes odpočívají v neozna­čeném masovém hrobě v parku u ostrav­ského hejtmanství (viz TÝDEN č. 19/15).

Mučení v lágru dosáhlo tak strašlivých rozměrů, že úřady v létě 1947 přece jen nařídily vyšetřování nejhorších excesů z jara a léta 1945. Svědek Josef Mušálek, jenž patřil k internovaným a dostal na starost odvoz zavražděných civilistů na hřbitov, tehdy mimo jiné uvedl: „Podo­týkám, že jsem byl svědkem toho, když bylo popraveno 36 mužů, vesměs inva­lidů. Byl jsem svědkem scény, kdy na celu 6 byla přivedena žena, asi šedesátiletá. Přivedl ji dozorce Glos a říkal, že už jí venku vrazil do rodidel pendrek a že ji na jeho pokyn museli už tři SSmani zná­silnit. Na to v cele přítomní museli do­tyčnou znásilňovat, Glos asistoval a ještě k souloži pomáhal.“

Svědek Mušálek byl přitom jen oby­čejný horník a po propuštění z internace trpěl depresemi. Jeho dcera Magda Korandová dnes říká, že strašlivé zážitky přivedly otce předčasně do hrobu, na­čež si s reportérem TÝDNE prohlíží se­znam všech obětí z tábora a zastaví se u jména Albert Hluchnik. „Moc hodný člověk, místní stavitel. Gardisty zaujala jeho krásná vila, tak ho odvlekli do Ost­ravy a tam umučili,“ vzpomíná. Stačilo prý svědectví místního řezníka, že se Hluchnik podílel na německé domobraně.

Až 30 tisíc obětí

Jaro a léto 1945, doba něčím srovnatelná s poměry a režimem v dnešním Islám­ském státě. Zatímco 1300 uměnímilovných Pražanů mířilo třeba v neděli 27. května 1945 do Národního divadla na pre­miéru Libuše, tisíce jiných Pražanů šly mlátit Němce.

Dobové české dokumenty výmluvně do­kazují, že k lynčům Němců docházelo na­příč celou republikou a podle závěrů ko­mise česko-německých historiků z roku 1996 se počet obětí excesů a divokého od­sunu pohybuje mezi 20 a 30 tisíci. Napří­klad již výše zmiňovaný pochod smrti z Brna si podle českých historiků vyžádal 459 obětí jen cestou z Brna do Pohořelic, přičemž před samým pochodem zemřelo v brněnských Kounicových kolejích (za okupace sloužily jako vyšetřovna a mučírna gestapa) 300 civilistů. A úřady zaprotokolované svědectví z roku 1947, které mělo přispět k objasnění poválečných ex­cesů v Kounicových kolejích, například uvádí: „Hodíš-li do cely deset provazů, na­jdeš tam ráno deset oběšených. Ženy jsou celé noci znásilňovány a ráno, kdy sotva stojí na nohou, musí chodit do práce.“

Mimořádně odpudivý, a to počtem za­vražděných (265) i složením obětí, byl ma­sakr v Horních Moštěnicích u Přerova. Tam 18. června oddíl poručíka Pazúra odvlekl z přerovského nádraží skupinu karpat­ských Němců, z nichž mnozí mluvili na vojáky libozvučnou slovenštinou. Celkem 120 nevinných žen, 74 dětí a další vesměs staří lidé se vraceli do rodných obcí v okolí slovenské Dobšiné. Českoslovenští vojáci z Přerova je ale donutili vykopat si hrob, vstoupit do něj a čekat na smrt. Když se místní občan Zezula snažil zachránit ales­poň děti, dostal ráznou odpověď: „Jste pří­liš jemné povahy. Co je Němec, to patří za­bít.“ Pazúr byl v roce 1947 vyšetřován, ale propuštěn, protože „jednal s úmyslem pod­pořit osvobozovací boj Čechů a Slováků“.

V pražských lágrech zemřelo nejméně tisíc lidí. Mnoho obětí měl třeba takzvaný „koncentrační tábor číslo 10“ na strahov­ském Masarykově stadionu, kde žilo pod širým nebem pět až osm tisíc Němců. „V noci pouštěli čeští dozorci do tábora stovky ožralých Rusů, kteří znásilňovali německé ženy, vedle nichž plakaly děti. Bylo to peklo,“ zachovala se vzpomínka internovaného Němce.

Porušená přirozenost

Devadesátiletý ostravský pamětník Zde­něk Růžička byl poměry po osvobození zděšen. Dvě Židovky, které znal a jež přežily holocaust, se domáhaly majetku, který si schovaly u sousedů, ti se jim ale vysmáli. A kamarád mu tehdy vyprá­věl, co viděl v centru Ostravy, kam při­jel německý venkovan s koňským povo­zem. Dav ho vytáhl z kozlíku a oběsil na kandelábru.

Když se Růžičkův bratr vrátil z Buchen­waldu, pokusil se z lágru Hanke zachránit jednu českou sousedku, paní Dreiseitelovou. Provdala se za hodného Němce, který padl na frontě, což byl pro gardisty dosta­tečný důvod k uvěznění. „Ale nezachránil ji, a kdyby nemával průkazkou odbojáře z Buchenwaldu, zavřeli a zabili by i brá­chu.“ Pamětník také líčí, jak bratrovi poli­cie nabídla, že může dělat vyšetřovatele při retribučních mimořádných lidových sou­dech, které nařídil ustanovit dekret prezi­denta republiky z 19. června 1945 a které měly potrestat nacistické zločince, zrádce a jejich pomahače. „Přidělil mu k ruce ně­jakého hromotluka, který všechny vyšet­řované napřed zmlátil. Na to se bratr ne­mohl dívat, tak tu práci vzdal.“

Ke stolu v ostravské kavárně si při­sedá ještě jeden z vězňů padesátých let, třiaosmdesátiletý místopředseda Konfederace politických vězňů Leo Žídek (za přípravu útěku na Západ dostal osm let). Z rozpoutaného poválečného násilí viní hlavně komunisty, vždyť i vyhlazo­vací lágr Hanke v Ostravě vedli členové KSČ Vladislav Kusz a Emil Martínek. Ží­dek v té době žil na národnostně smíše­ném Těšínsku a zažil, jak někteří tamní Poláci nebo Češi přinucení nacisty podepsat takzvanou volkslistu, která z nich dě­lala podmínečné občany Říše, si ze stra­chu před lynčem „pravých Čechů“ raději vzali život. Čeští Němci tehdy v celé re­publice spáchali přes šest tisíc sebevražd.

„Poválečně excesy na Němcích byly důsledkem porušené přirozenosti. Zlo je nějakým způsobem v každém člo­věku, a když ho režim lidem vštěpuje jakožto ideologii, někteří uvěří, že tím zlem vlastně dělají dobro,“ přemítá Ží­dek.

Ivan Motýl, „Co je Němec, to patří zabít“ – TÝDEN, 1.6.2015

* * *

Němci se omlouvají slovy a konkrétními skutky už 70 let. Kdy se začne za své zločiny na nevinných, vlastních spoluobčanech omlouvat Česká republika? Jek tak bude moci dokázat, že slova litování byla míněna upřímně! Podotýkám, že zatímco nacisté vraždili nevinné v době války, my jsme vraždili s posvěcením vedení země v době míru. Kdy jsme svoji „hrdinnost“ prokazovali na bezbranných, nevinných a slušných lidech, včetně starých lidí, dětí a kojenců. To se nedělo v západních zemích, kde také žili Němci po staletí a kde byla skutečná válka. Tam mohli po válce zůstat, nikdo je neokrádal, nevraždil a nevyháněl ze staletých domovů. Kdo dnes navštíví Alsasko-Lotrinsko, může se na vlastní oči přesvědčit – o co jsme přišli vyhnáním 1/3 spoluobčanů. Rozhodně byla větším přínosem pro zemi, než ti, co se nastěhovali do jejich staletých domovů. Jen spodina se může nastěhovat do ukradeného, spát ještě v teplých peřinách a dojídat jídlo po vyhnaných obyvatelích. Mlčením o naší zločinné minulosti se neuděláme lepšími – jen tak potvrdíme svoji nemorálnost. Budou ministři a prezident pokračovat v této amorálnosti neúčastí na místech masakrů nyní v červnu? Obávám se, že je budou muset z velké části nahradit jiní, aby k tomu jednou došlo.

Jan Šinágl, 7.6.2015

* * *

Švédské šance pětačtyřicátého a ty naše dnešní

Zákon z roku 1946 amnestující zločiny na Němcích není třeba

66. Sudetoneměcký den v Augsburgu: Lidská práva bez hranic?

Sobotník Lídy Rakušanové Zaorálkovi  

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)