Hodnocení je vždy ovlivněno osobní zkušeností
Máloco Čechy rozděluje víc než poválečné řešení osudu německé menšiny. Už jen pojmenování. Odsun? Transfer? Vystěhování? Vyhnání? Povražděných bylo čtvrt miliónu, pětadvacet tisíc, nebo méně? Nebylo vystěhovaným nakonec líp, než kdyby tady zůstali, jak mnozí přiznali?
O postojích lidí ke klíčovým událostem uplynulého století formujícím i jejich postoj k německé otázce vypovídá například průzkum CVVM Dvacet pět let od sametové revoluce očima občanů ČR a SR (říjen 2014). Téměř dvě třetiny Čechů kladně hodnotí první republiku i listopad 1989 (62 a 61 %) a téměř polovina vznik ČR a pražské jaro 1968 (47 a 41 procent). Čtvrtina lidí ale hodnotí pozitivně normalizaci a neutrálně (stejně kladně jako záporně) se k ní staví 32 procent. Každý desátý Čech hodnotí kladně únorové události roku 1948 a 15 procent k nim má neutrální postoj. Nejvíc překvapuje, že 4 procenta dotazovaných mají kladný vztah k protektorátu Čechy a Morava, 8 procent hodnotí okupaci neutrálně a 13 procent neví, jak odpovědět.
Po válce měli lidé na rozhodnutí spojenců inspirované britskými politiky řešit budoucnost německé menšiny transferem, abych respektoval jazyk tehdejších dokumentů, jednotnější názor. S nástupem nových generací se mínění víc diferencuje.
Aby se tak nelišilo, musely by informace o tom být konzistentní a respektovat dobový kontext. Tehdejší postoje lze chápat, ale ne betonovat. Nové pohledy inspirují ke spravedlivějšímu a hlavně humánnějšímu chování v podobných situacích.
Přesto podle nejnovějšího průzkumu agentury NMS Market Research a sbírky Paměť národa z května 2015 většina Čechů je přesvědčená, že odsun Němců po druhé světové válce byl nevyhnutelný (70 procent) a spravedlivý (61 procent). Jsou však proti násilí, které jej doprovázelo (78 procent). Není však nutné se omlouvat (78 %), nešlo o genocidu (80 procent).
Většina je také přesvědčená, že vracet majetek není nutné (82 %), i když by si to odsunutí Němci podle jejich názoru přáli a budou o to usilovat, což je v rozporu s názory většiny těch, kdo u nás dříve žili.
Hodnocení je vždy ovlivněno osobní zkušeností. U mě byl pohled na okupaci a německou menšinu podmíněn osudy širší rodiny. Její členové byli v odboji a jeden skončil na popravišti, tři strýcové se museli z pohraničí vystěhovat a po válce se tam vrátili, jeden z německých příbuzných zastával funkci regierungskomissara a nevyhnul se dlouholetému vězení.
Právě osobní zkušenosti nebo získané od blízkých či důvěryhodných lidí, nemluvě o názorech ideově podmíněných, jsou bohužel zdrojem nedorozumění a konfliktů. Lidé prostě musí počítat s tím, že se spálí. Proto si někteří i myslí, že toto téma už by se mělo nechat spát nebo nechat jen na historicích.
Když mi byl po listopadu 1989 podřízen Vojenský historický ústav (VHÚ), sáhli jsme do archívů. A zveřejnili jsme případ masakru u Přerova i v Postoloprtech. Mnohé údaje potvrzují, co říká v rozhovoru pro Právo historik Jan Křen (Gesto lítosti bez připomenutí okupace je polopravdou, 24. 7.).
Za války zahynulo čtvrt miliónu, tedy téměř desetina našich Němců, většinou na frontách druhé světové války. Už to byl pro ně trest. Po válce zemřelo podle údajů VHÚ z roku 1990 pětadvacet tisíc Němců. Zhruba třetina z nich spáchala sebevraždu, zčásti bilanční.
Další asi třetina, a o tom se píše málo, padla v poválečných bojích. I mému staršímu kamarádovi, Karlu Petýrkovi, prostřelili v bojích na Příbramsku Schörnerovi vojáci ruku ještě po 8. 5. 1945. A v Praze na Olšanských hřbitovech probíhaly boje s esesmany ukrytými v hrobkách ještě 30. května 1945.
Z historického pohledu nejsou tato čísla vzhledem k hodnocení viny za oběti už tak významná; mají smysl jen v případě, je-li něčí snahou úmyslně prezentovat údaje zjevně nepravdivé.
Dnes už se pomalu nemá kdo komu, ať z jakékoli strany, za co osobně omlouvat, aktivní účastníci těch dějů většinou nežijí. Už dávno si například nejen odpustili, ale dokonce se i sblížili francouzští a němečtí piloti, kteří za druhé světové války proti sobě bojovali na život a na smrt.
Zbývá se jen poklonit nevinným obětem. Pokud to tak cítil Pavel Bělobrádek v Mnichově, nemělo by to nikoho urazit.
Když otevíráme tyto stránky našich dějin, neměli bychom zapomenout, že obsahují i nejednu Pandořinu skřínku.
V pohraničí po jeho obsazení zůstalo mnoho Čechů, většinou se stali říšskými občany a byli povinni vojenskou službou. Podle jedné studie jich několik desítek tisíc sloužilo. Je to možná číslo přehnané, ale i o tom by se ve Vojenském historickém ústavu mohly najít dokumenty.
28.07.2015 - Antonín Rašek - Publicistika - str. 06
O autorovi| Antonín Rašek (Autor je sociolog, po listopadu 1989 byl náměstek ministra obrany)
* * *
To je výsledek zamlčovaná naší minulosti, které stále ovlivňuje názory lidí. V tomto ohledu se máme od Německa co učit a nejen v tomto směru.
Kolik jsme vypili v roce 1948 a 2012 alkoholu (ČSÚ):
1948/2012: 84,4 litrů alkoholu celkem / 175,1), z toho piva 76,2 / 148,3, vína 6,4 / 19,8, tvrdého alkoholu přes 40% 1,8 / 6,7.
Česká mládež „vede“ v EU v kouření a pití alkoholických nápojů. Ve zkušenosti s drogami a jejich konzumu to také nebudou nejlepší čísla. Tyto údaje by byly jistě mnohem lepší, kdybychom české Němce neokradli a nevyhnali. Žili zde po dlouhá staletí, zanechali zde dodnes nesmazatelné stopy, z jejich řad pocházelo 9 nositelů Nobelovy ceny, tvořili 1/3 národa…
Jan Šinágl, 22.8.2015
Read more...