Po pravdě řečeno nemáme se my Češi špatně, ovšem nad představou luxusu větší části obyvatelstva tuhne krev v žilách. Češi dnes milují domy, jež si velikostí nezadají s leteckým hangárem a pokud možno, aby u nich stálo auto zvíci malého autobusu. Dnešní veřejná i soukromá výstavba kašle na proporce, nejlepší je narvat na malý pozemek co největší barák. Deformace čistých linií vítány, protože když už stavíme, ať máme něco „extra“.
Stačí se projít po libovolném městysi v okolí Prahy a obrázek je všude téměř stejný. Charakter těchto někdejších typických lokalit zničily developerské projekty a soukromá výstavba posledních let. Nedělejme si iluze o prvorepublikovém stavebním úsilím, bývají to také nehezké domy. Pak máme stavby vzniklé za socialismu, lepené, jak se dalo, hrůzostrašně zvětšující přestavby starého a do toho nějaký ten okál a šumperák. A dnes: navrhoval pes, stavěla kočka, každý nápad lze uplatnit. Z těchto stavebních skvostů jsou vesměs poskládané vesnice a městečka Středočeského kraje, zdejší stavební úřady povolí každému, co chce, na historicky daný typus domu nikdo ani nevzdechne.
Je to zvláštní, dřív měl každý chalupník cit pro to, jak si postavit chalupu, aby srostla s krajinou a byla součástí celku. V této souvislosti je vážně zábavné, že dům podle promyšleného a také originálního projektu Jaroslava Róny, který stavěl teatrolog a nakladatel Jan Dvořák na někdejší radotínské akropoli, nemohl tři roky dostat stavební povolení. Stavební komisi se zdálo, že nerespektuje tradiční okolní zástavbu, tedy onen děsivý konglomerát staveb všeho druhu. Přehlídka nevzhledných, obrovitých a bachratých domů s vikýři, balustrádami, mansardovými střechami s divnými okny je asi v pořádku.
Popisovaný stav je hodně záležitostí českou i střední a východní Evropy, v západní a jižní moderní výstavba respektuje ducha regionu, stavební mišmaš tu je vidět málokde.
Však je tristní, když si po procházce v nejmenovaném městečku poblíž Prahy pozorovatel uvědomí, že jediné, co má mezi těmi všemi hrůzami normální rozměry a jednoduchou, účelnou estetiku, jsou dřevěné tzv. finské domky, které se stavěly po válce, jako provizoria v rámci pomoci UNRA.
Jan Machalická, LN, 16.5.2018, Vyrozumění.
* * *
P.S.
Kdyby se takto stavělo v západních zemí, turistů by jim hodně ubylo. Máme naštěstí ještě dost staveb z dob, kdy vládl vkus, cit pro krajinu a zdravý rozum. Dnes vládne individualita, nepřipouštějící empatii. Podle toho vypadá naše životní prostředí. Dříve se většina lidí dostala k velkému majetku poctivou prací. Tomu odpovídal i vkus a zacházení s nabytým bohatstvím. Dnes žije mezi námi příliš těch, co majetek získali nepoctivě. Tomu odpovídá i to, co ze svého bohatství ukazují veřejnosti. Často mají na svých „bourácích“ samé nuly, stejně jako v hlavě, ale vysvětlujte jim to. Pokud jsou takoví i na odpovědných místech, tak Pán Bůh s touto zemí, budou-li její obyvatelé tomuto primitivismu i nadále nečinně jen přihlížet, divit se, kritizovat a nadávat. Ti druzí jen využívají situace. Otázkou zůstává kolik je kterých? Dějiny českého charakteru, pokud nebyl korigován vyspělejšími, nevypovídají o nás mnoho dobrého. Těch, co upřednostňovali sebe a své zájmy před službou zemi, byla vždy většina. O to více všude vykřikovali jak „slouží“ zemi. Také podle toho naše země vypadala a vypadá.
J.Š.23.5.2018
Read more...