Zlo vítězí ve chvíli, kdy se začínáme bát.
* * *
Cituji ze článku z roku 2012: Zaráží přesností postřehů a skoro až vizionářským odhadem událostí věcí příštích.
Karel Kryl se podivoval nad tím, jak je možné, že se po přejezdu hranice nic viditelně nemění. „Hledal jsem nově zasazené stromy a nalézal ty staré, pokácené vichřicí. Snad jsem ty sazeničky přehlédl. Strom roste dlouho…“
„Posílají mě tam, odkud se vždy – byť jen na čas – vracím. Vadím zase … Jen mrtvé ryby plavou s proudem, praví přísloví. Jenže jak sleduji pozorně denní dění, čas ubíhá, čemuž nasvědčuje zostřování politického boje. Ach, kdyby politického. Partajně politikářského…Bavím se, ale není to humor nejpřijatelnějšího druhu."
„Otírali si o mně hubu. Elévové i novináři, příležitostné psačky plačky, zklamaní samečci, nadšení svazáčci z jakéhokoli svazu“.
„Ó jak bych jásal, kdybych mohl vzbudit Ferdinanda Peroutku, pana Novináře a pana člověka. Kdyby se z nekončícího výletu vrátili Jaromír Netík, Sláva Volný a další a kdyby procitl ze svého věčného snu kníže světa i ducha Karel Schwarzenberg. Scházejí mi tu šlechtici ducha a svědomí,“
„Díval jsem se či sledoval dvě kola prezidentské volby. Nenašel jsem vážného protikandidáta v prvním kole a s politováním jsem musel konstatovat, že se ani pan Sládek neodvážil přímého střetu s autoritou, byť sebevíce rozmělněnou, pochybenou, neodvážnou, či odvahy zbavenou. A kolo druhé? S demokraturním davem hysterických Havelek a Havílků, kteří si neuvědomují nic, co jim sametový prezident opakuje týden co týden ve vypůjčených hovorů z Lán, netuší zbla z toho, co jim o demokracii pravil a dosud ze záhrobí tvrdí originál Tomáše Masaryka.“
„Sedm let v Československu a dvaadvacet let v zahraničí se mí kolegové i já pokoušeli udělat cosi pro republiku, jež nebyla republikou, ale protektorátem Moskvy. Lidsky i profesionálně sleduji vývoj hubou tolik proklamované a činem opovrhované demokracie. Ve státě s parlamentní demokracií není možná demokracie prezidentská, pokus o ni – a posléze i pokus o hybrid demokracie parlamentně prezidentské selhal. Neschopností poslanců federálního shromáždění došlo pak k pozvolnému předání moci staronovým strukturám, sdruženým kolem monetám s totalitárními prvky charakteru. Opozice byla zastrašena, koupena či uvržena do mlčení tím, že jí je bráněno v přístupu ke sdělovacím prostředkům.“
„Zavládla tu vstřícná předposranost redaktorů, novinářů, vedoucích rozhlasu a televize. Z jednostranné informační sítě na obou stranách česko-slovenské barikády byly posléze rozníceny gubernijní vášně – závist, nenávist, šovinismus pražský a bratislavský. Klausova slova: Peníze nesmrdí umožnila transformaci bolševického majetku, nakradeného za 40 let – do nového kapitalistického vlastnictví. Staronové struktury prakticky ovládly hospodářství. Závist a nenávist, pěstované po desetiletí, pak tento trend podpořily. Jsme na cestě nikoli k demokracii západního typu, ale ke kapitalismu devatenáctého století.“
V těch souvislostech pak připomněl i povzdech Václava Klause nad nehodnými novináři. Tehdy měl prohlásit: „Že se proviňují, jestliže sice sami myšlenky často neformulují, protože o nich pouze informují, ale i přesto dělají něco neméně důležitého – vybírají, které informace zveřejnit a které nikoli. A podle vlastní úvahy jim přidávají tu či onu váhu.“
Karel Kryl, jehož vnímavost k různým nespravedlnostem byla velmi známá, pak popsal i to, jak se někdy na sklonku roku 1992 díval na obrázek Ondřeje Němce v Lidových novinách. Zaujal ho komentář pod ním s následujícími slovy: „K atmosféře klidu a tvořivé práce mohou podle mínění přispět i novináři, kterým včera oba pánové poradili, jak zacházet s informacemi, jak je zařazovat na stránky podle důležitosti a jak vybírat titulky.“
„Ujišťuji vás, že na obrázku ale není vyobrazen Gustav Husák s Vasilem Bilakem, nýbrž Václav Klaus s Václavem Havlem. A že se skutečně píše rok 1992 a nikoli 1972…“
V doslovu knihy je pak konstatováno, že Krylovy články ukazují, jak mimořádného a vskutku nezávislého politického komentátora v něm česká a slovenská společnost ztratila. Protože upadl i krátce po revoluci opět v nemilost a do nepřízně rozhlasových a novinových redaktorů, neměl Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci. Dnes je možná více než tehdy zřejmé, jak osobnosti jeho formátu chybějí.
„Demokracie rozkvétá, byť s kosmetickou vadou. Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou. Ti, kdo nás léta týrali, nás vyhazují z práce a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce,“ zpíval Kryl v písni Demokracie z alba Monology. A jak se ukazuje, jeho slova jsou stále aktuální.
„Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem, pod střechou velký partaje se u koryta sejdem,“ narážel dál na poměry v písni, kterou složil v roce 1993. Právě tenhle song je dost žhavým kandidátem na hymnu iniciativy Holešovská výzva, která mimo jiné chce, aby v této zemi mohli obyčejní lidé slušně žít.
Pohřeb politiky moc nelákal...
Ostatně v českých hospodách si Karel Kryl po převratu roku 1989 tříbil názory. Měl rád hlavně čtvrté cenové skupiny. „V Praze to není tolik cítit… Vyjeďte si ven, sedněte si do hospody a poslouchejte. Nadšení a jásotu nad naší situací se nedočkáte,“ řekl Kryl už v roce 1994 v jednom rozhovoru.
Po jeho smrti na zádušní mši v březnu 1994 přišlo politiků jen minimum. Nedorazil ani tehdejší prezident Václav Havel. Jediný vyslaný reprezentant Hradu Ivan Medek jen prohlásil: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho nemají rádi.“
P.S.
Zlo vítězí ve chvíli, kdy se začínáme bát. Strach opět ovládá zemi, která je její největší hybnou silou a jak už konstatoval velvyslanec Německa Walter Koch po vniku Československa.
J.Š. 21.1.2020
Read more...