Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

…  „Proč ne civilizovaně“ – jinak řečeno proč, když už v souladu s rozhodnutím vítězných velmocí mělo dojít k odsunu německých menšin ze Střední Evropy, nemohl být prováděn spořádaně, bez státem organizovaného masového násilí – a s vyloučením německých antifašistů a Židů, tedy těch, kdo byli mezi největšími oběťmi nacistického útlaku.

Ve volbách roku 1935 získala německá sociální demokracie na tři sta tisíc hlasů. Ozbrojené oddíly Republikanische Wehr bojovaly v září 1938 po boku jednotek československé armády s nacistickými ordnery. Po Mnichovu se tisíce z nich spolu se sudetskými německými Židy pokoušely utéci před Hitlerem do československého vnitrozemí. Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům.

Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program.

Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost. Stejně se choval už v březnu 1938 i vůči stovkám Židů, kteří se snažili utéci do Československa v noci po nacistickém anšlusu Rakouska. Během několika dní po záboru Sudet skončilo v nacistických vězeních na deset tisíc sudetoněmeckých antifašistů. Do konce roku jich bylo více než dvacet tisíc.

Teprve šedesát let po válce se česká vláda Jiřího Paroubka dokázala sudetoněmeckým odpůrcům nacismu oficiálně omluvit. Poněkud směšně nicméně zapůsobilo její rozhodnutí vyčlenit trapných třicet milionů korun na zjišťování osobních vzpomínek a dokumentů těchto obětí nacistické i československé nespravedlnosti.

Stonásobně trapnější ovšem bylo vyjádření tehdejšího českého prezidenta Václava Klause, který vládní deklaraci označil za „koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto“. (Otec Livie Klausové Štefan Miština jako příslušník fašistické tajné policie slovenského státu zabavoval majetek slovenských Židů, kteří následně skončili v Osvětimi. V září 1940 byl Miština navržen na odměnu za „zvláštní svědomitost a výkonnost“. Září 1940 představuje určitý přelom v perzekuci slovenských Židů, která vyvrcholila v roce 1942 deportací dvou třetin židovské populace do nacistických vyhlazovacích táborů. V září 1940 vznikl Ústřední hospodářský úřad, jehož cílem bylo rychle se zmocnit židovského majetku… J.Š.)

Takřka před 50 lety  napsala svoji kapitolu moderní pohádka i ve městě Schönaich: Johann Bruecker - vynálezce a milionář - poprvé navštívil své příbuzné, krajany a zanechal v ní charitativní stopu. Před půl stoletím se stal čestným občanem města.

Příběh, který má něco z „dobrého strýčka z Ameriky“, začal pro Schönaich v roce 1953. Johann Bruecker (1881-1965), muž, který pomohl mužům tohoto tohoto světa se svým „Sunbeam Shavemaster“ provádět holení prvním elektrickým strojkem, čímím se stal bohatým mužem. Začal  hledat svého bratra Petra. Po válečném chaosu se usadil ve Schönaichu jako vysídlenec, kdy sdílel osudy mnoha lidí, kteří se ocitli v komunitě přeplněné přistěhovalci a uprchlíky: život ve stísněných podmínkách hromadného ubytování.

Několik dní poté, co se poprvé setkali, byl Bruecker v kanceláři starosty Schönaichu Fritze Übeleho. Už měl v hlavě plán výstavby dvou bytových domů pro ubytování svých příbuzných a dalších, v kapse potřebné peníze k poskytnutí tohoto daru komunitě - „jako příspěvek ke zmírnění nedostatku bydlení vysídlených v Německu“, jak je uvedeno. Byla uzavřena smlouva a zřízena nadace pro tento účel.