… „Proč ne civilizovaně“ – jinak řečeno proč, když už v souladu s rozhodnutím vítězných velmocí mělo dojít k odsunu německých menšin ze Střední Evropy, nemohl být prováděn spořádaně, bez státem organizovaného masového násilí – a s vyloučením německých antifašistů a Židů, tedy těch, kdo byli mezi největšími oběťmi nacistického útlaku.
Ve volbách roku 1935 získala německá sociální demokracie na tři sta tisíc hlasů. Ozbrojené oddíly Republikanische Wehr bojovaly v září 1938 po boku jednotek československé armády s nacistickými ordnery. Po Mnichovu se tisíce z nich spolu se sudetskými německými Židy pokoušely utéci před Hitlerem do československého vnitrozemí. Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům.
Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program.
Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost. Stejně se choval už v březnu 1938 i vůči stovkám Židů, kteří se snažili utéci do Československa v noci po nacistickém anšlusu Rakouska. Během několika dní po záboru Sudet skončilo v nacistických vězeních na deset tisíc sudetoněmeckých antifašistů. Do konce roku jich bylo více než dvacet tisíc.
Teprve šedesát let po válce se česká vláda Jiřího Paroubka dokázala sudetoněmeckým odpůrcům nacismu oficiálně omluvit. Poněkud směšně nicméně zapůsobilo její rozhodnutí vyčlenit trapných třicet milionů korun na zjišťování osobních vzpomínek a dokumentů těchto obětí nacistické i československé nespravedlnosti.
Stonásobně trapnější ovšem bylo vyjádření tehdejšího českého prezidenta Václava Klause, který vládní deklaraci označil za „koncepčně chybné, zbytečné a prázdné gesto“. (Otec Livie Klausové Štefan Miština jako příslušník fašistické tajné policie slovenského státu zabavoval majetek slovenských Židů, kteří následně skončili v Osvětimi. V září 1940 byl Miština navržen na odměnu za „zvláštní svědomitost a výkonnost“. Září 1940 představuje určitý přelom v perzekuci slovenských Židů, která vyvrcholila v roce 1942 deportací dvou třetin židovské populace do nacistických vyhlazovacích táborů. V září 1940 vznikl Ústřední hospodářský úřad, jehož cílem bylo rychle se zmocnit židovského majetku… J.Š.)
Pod křídla SSSR? Beneše nikdo nenutil…
Vyhnání statisíců sudetoněmeckých odpůrců nacismu z Československa v letech 1945-1947 je opravdu obtížné ospravedlnit. Už jen proto, že byli pro československý demokratický stát občansky mnohem cennější než čeští a slovenští fašisté a nacističtí kolaboranti. Snad nebudeme popírat, že na území Sudet za dobu války fungovalo více než sto padesát odbojových skupin a od roku 1944 dokonce několik partyzánských oddílů (Waltro, Meerwald) sudetských Němců.
Prezident Beneš prý také nepřipravoval „destrukci právního státu a parlamentního systému“. Těžko přijmout, že k ní došlo tak nějak „samo od sebe“, nebo že i za ni „mohli Němci“. Shodněme se, prosím, na tom, že Beneš už v květnu 1945 v rozporu se svými sliby odmítl jakýkoliv podíl zástupců domácího odboje na politické moci. Že zlikvidoval Ministerstvo národní obrany v Londýně, nechal rozpustit všechny vojenské jednotky ze Západu, včetně leteckých perutí a obrněné brigády a všechny ozbrojené složky předal pod kontrolu Sověty ovládaných komunistů.
Československé úřady je nepustily přes nové hranice, a ty, kterým se podařilo projít, zatkly a proti jejich vůli předaly zpět nacistům. Edvard Beneš byl prezidentem až do 5. října, o celé situaci byl podrobně informován, a nese tedy za tento zločin plnou politickou i morální zodpovědnost.
Nikdo Beneše nenutil uzavřít protiústavní spojenectví se Sovětským svazem z roku 1943, či okamžitě po osvobození zakázat Agrární stranu a vše mimo Národní frontu, zavést tuhou cenzuru, komunisty řízené Závodní milice (předchůdkyně Lidových milicí), národní výbory či otevřeně protidemokratický Košický vládní program. A byl to Edvard Beneš, kdo mlčel a nebránil řádění sovětské vojenské rozvědky SMĚRŠ na území republiky a odvlečení tisíců československých občanů do otrockých lágrů stalinského gulagu.
Už jeho jedenáct memorand pro pařížskou mírovou konferenci v roce 1919 bylo souborem vědomých nepravd a nesplnitelných slibů. Stavět nový stát bez snahy o regionální spolupráci bylo více než neprozíravé. Spoléhat výhradně na ochranu mocností, nejprve Francie a od třicátých let i totalitního Sovětského svazu, už bylo otevřeně naivní.
Armádního generála Lva Prchalu Beneš nechal degradovat na vojína. Je mimochodem neskonalou ostudou, že armáda současné České republiky nedokázala tuto nespravedlnost dodnes napravit.
Dalším příkladem může být Benešova osobní politická likvidace předválečného ministra Jaromíra Nečase, kterému písemně zakázal návrat do osvobozené republiky pro jeho „protisovětské názory“. Ve skutečnosti Nečas překážel jako svědek Benešova protiústavního pokusu o odstoupení části pohraničí Německu ještě před Mnichovem. O co více Beneš nesnášel nezávislé postoje a diskuze, o to více se ale opíral o československé komunisty s přímým spojením s Moskvou.
Lze snad popřít účelově vymyšlené prodloužení branné pohotovosti státu, rovné válečnému stavu, až do konce roku 1945, spolu s protiústavním a utajeným převedením tří jednotek 4. divize armády pod ministerstvo vnitra, osobní rozvážení těchto jednotek ministrem Svobodou do míst násilného vyhánění nebo přímou účast vojenské kanceláře prezidenta republiky na udílení rozkazů k masakrování civilistů?
Beneš i Svoboda se osobně podíleli na zločinech proti lidskosti. Lze chápat lidskou potřebu mýtů a hrdinů. Je třeba mít porozumění pro všechny, pro koho je opuštění takových mýtů bolestivým a dlouhodobým procesem. Osvobozující pravdu však česká společnost potřebuje víc než mýty. Úkolem historické práce je pravdu odkrývat – ne bránit nepravdu.
***
Předseda Společnosti Edvarda Beneše relativizuje naše zločiny po skončení II. světové války v Evropě
SUDETONĚMECKÉ KRAJANSKÉ SDRUŽENÍ V ČECHÁCH, NA MORAVĚ A VE SLEZSKU ŽALUJE MsP
J.Š. 10.8.2021
Read more...