Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Dne 21.března 1991 vstoupil v platnost zákon o „mimosoudní rehabilitaci“. Jednalo se o návrat nemovitostí a pozemků, které byly v letech 1948 až 1989 komunisty zkonfiskovány nebo znárodněny. Tzv. Restituce se po politické změně stala důležitým prvkem ekonomické transformace v Československu.

Odpovídající objety musel splácet nejen stát, ale i současní vlastníci, kteří je koupili za komunistické vlády. V mnoha případech byl návrat ztížen tím, že příjemce musel mít trvalé bydliště v ČSFR a později v České republice. To bylo zrušeno Ústavním soudem v roce 1994. České občanství zůstalo rozhodující.

Cisterciácké opatství ve Vyšším Brodě uhájilo vrácení části pozemků. Státní pozemkový úřad se je snažil získat zpět neprávem, potvrdil Nejvyšší správní soud.

U restitucí platí základní omezení – nevracejí se majetky, které byly zabaveny podle poválečných dekretů československého prezidenta Edvarda Beneše namířených proti Němcům, Maďarům a kolaborantům s nacisty. Rozsudek, který ve středu vynesl Nejvyšší správní soud, však ukazuje, že Benešovy dekrety nemusí být překážkou restitucí vždy. Konkrétně tehdy, když stát vydání majetku nejprve odsouhlasí a později už restituci není schopen legálně zvrátit. Soud zamítl kasační stížnost Státního pozemkového úřadu, který předtím narazil s opravou svých dřívějších rozhodnutí o vrácení zemědělských pozemků Cisterciáckému opatství ve Vyšším Brodě.

… Některé rozsudky byly v náš prospěch, například u Krajského soudu v Ústí nad Labem nebo brněnského krajského soudu, jiné ve prospěch českých úřadů. Držíme se argumentu, že Benešovy dekrety se na nadaci a knížete samotného nevztahují a že byly zneužity proti všem lichtenštejnským občanům. 

 … Ať soudy dopadnou jakkoliv, současná rodina Lichtenštejnů nadále tvrdí, že považuje za povinnost ponechat kulturní a přírodní dědictví přístupné veřejnosti. “Například bychom se mohli pokusit založit příhraniční kulturní území v trojúhelníku tvořeném Českou republikou, Slovenskem a Rakouskem. Znovu bychom propojili oblasti, které kdysi proměnili knížecí odborníci na přírodu a zahradnictví v jednu z nejdůležitějších historických kulturních krajin v Evropě."

… Jihomoravský historik Jiří Kacetl se případného navrácení bývalých statků Lichtenštejnům neobává. “Stát by mohl věnovat svoji energii a prostředky na jiné chátrající kulturní dědictví”. 

Časopis Kreativúnor 2020: Becher na zdraví. Po tomto článku vám becherovka zhořkne ještě více… V krádežích pokračujeme dodnes. Jak dlouho jim ještě budeme nečinně přihlížet - i nebetyčné ostudě na Hradu?! J.Š.

Když k českému zástupci u Evropského soudu pro lidská práva vloni v srpnu dorazila informace o tom, že Lichtenštejnsko podalo proti Česku mezistátní stížnost, byl z toho docela poprask. Taková forma žaloby státu proti státu je totiž dosti unikátní. Za víc než 60 let existence řešil štrasburský soud jen 28 takových stížností. Spor už se rozběhl a verdikt může být zásadní – pro českou historii i současnost.

… Podstatné je, že jádrem žaloby nejsou události po skončení druhé světové války a let 1945 – 1951, kdy se o konfiskaci majetku občanů Lichtenštejnska v Československu rozhodovalo, nýbrž současnost, konkrétně přístup úřadů a soudů České republiky z let 2014 – 2020. Lichtenštejnskému knížectví došla trpělivost s tím, že český stát i sedmdesát a více let po válce „dělá z jeho občanů znovu Němce“.

„Tím, že Česká republika v roce 2014 zažalovala Nadaci knížete z Lichtenštejna na základě tvrzení, že občané Lichtenštejnska jsou Němci, nepostupovala v souladu se zákazem diskriminace a znovu prokázala nedostatek respektu k suverenitě knížectví,“ říká ministryně zahraničí, spravedlnosti a kultury ve vládě Lichtenštejnského knížectví Katrin Eggenbergerová.

(NE)OBYČEJNÍ: Navzdory závisti, navzdory příkoří. Potomek Waldsteinů Hermenegild Jireček vzkřísil rodové panství na Třebíčsku 

Chlapec s aristokratickým původem vyrůstal ve skromných poměrech ve vsi plné zarytých komunistů. Vzpomínky na tu dobu nejsou moc hezké. Je to vidět ještě teď. „Naštěstí jsem si našel i pár dobrých kamarádů, já jsem takový problém neměl. Ale hlavně moje maminka zkusila hodně příkoří. Bylo to cítit na každém kroku, lidi jí dávali najevo opovržení a nenávist. Jednou jsem chtěl jít na pálení čarodějnic na kopec nad vsí. Tak jsem se tam šli podívat. Když jsme se vraceli, matku někdo zezadu trefil kamenem,“ odhaluje jednu smutnou událost z dětství v Čechtíně Hermenegild Jireček. 

Pro maminku to bylo velmi bolestné. Ve třicátých letech se podílela na nové podobě zámečku, kdy se zasloužila o přístavbu dalšího patra. Najednou se tam, kde to měla tak ráda, sjížděli tehdejší papaláši jako Štrougal, Fojtík a Lenárt, aby si tam mohli užívat. „Měli tady mejdany. Nahoře byli ministři a další prominenti, pod nimi v patře ředitelé a úplně nejníže kuchaři, personál a řidiči.“

Aktualizováno 25.7.2021: Stříž není jediný. Odmítače vojny stíhali i další z horních pater justice – Jaroslav Fenyk ( místopředseda Ústavního soudu), Roman Hájek (NSZ, ředitel trestního odboru), Petr Kovanda (NSZ, zástupce z odboru trestního řízení). Komunistickým vojenským prokurátorem byl i severočeský podnikatelský boss Igor Brdlíček. Měl přezdívku „prasoň“. V roce 2013 figuroval v kauze rozvadovských kuplířů, na které vydělávalo až 700 prostitutek.Jistě existuje dostatek schopných a charakterově  nezpochybnitelných právníků s čistou minulostí. Ta je pro ně překážkou uspět na vyšších pozicích. Špinavá minulost i dnes pomáhá k jejich obsazení bezcharakterními, kteří jsou stále členy stejných part, vzájemně si vyhovujících a chránících se. „Zvonění klíčky“ ještě žádnou revoluci nevyhrálo. J.Š.   

***

Geofrey Hoguet: „Soudy rozhodující v naší věci legitimizují rasová persekuční opatření, která nacisté používali vůči Židům a dalším obětem.“  

***

LN: Jak je to s vaším usilováním o majetek v dalších zemích?

O vydání našeho majetku jsme usilovali v Rakousku. Značná část nemovitého majetku už byla vrácena v roce 1955. Stejně tak nám bylo v roce 1989 opět vydáno 150 významných uměleckých děl a předmětů z několika vídeňských muzeí. V dnešní době by totiž bylo společensky a politicky nepřijatelné, aby stát nadále držel majetek s vědomím, že byl ukraden nacisty během holocaustu. Vážně, jak by o sobě mohla demokratická země respektující lidská práva tvrdit, že je právním státem, kdyby vědomě držela majetek brutálně ukradený obětem nacismu a který teď patří jim a jejich rodinám? A jaký příklad by tím taková země dávala svým občanům a jejich dětem? Profitovat takto z neslýchaných zvěrstev a násilí na nevinných lidech by znamenalo riziko morálního hazardu, které si žádná rozumná civilizovaná vláda nemůže dlouhodobě dovolit podstoupit.

Aktualizováno 7.4.2024: MS Praha 4. 4. 2024: Spravedlnost pro vnuky Rudolfa Berana přes Atlantik

***

(Kauza Rudolfa Berana ml. a jeho rodiny)

Dne 21. 4. 1947 byl k dvacetiletému trestu žaláře a k propadnutí celého jmění odsouzen bývalý předseda československé vlády Rudolf Beran st. (1887-1954)

Jeho syn Rudolf ml. (1917-1999) pochopil, že ani jemu se v Československu nebude dobře dařit, zvláště když se počátkem roku 1948 chopili moci komunisté. A tak 24. 4. 1948 vzal manželku Jiřinu (1915-2006) a děti Rudolfa nejm. (1943) a Helenu (nar. 1946) a odešel s nimi do zahraničí. Rodina se usadila v Kanadě. Dne 8. 4. 1953 Lidový soud trestní v Praze rozhodl, že veškerý majetek manželů Rudolfa ml. a Jiřiny Beranových „připadá státu“, protože „uprchli do ciziny“. Když se Helena, které je nyní 78 let, dozvěděla, že její dědeček byl v roce 2022 právně očištěn, byla nadšená. A začala si dělat naděje, že by mohli být rehabilitováni i její rodiče. Jenže jak to prakticky realizovat, když bydlí v kanadském Torontu?

Nejvyšší soud v Brně zamítl restituční nároky Johanny Kammerlandové, vdovy po Karlu des Fours Walderode. Oznámil to nedávno starosta Turnova Tomáš Hocke. Město Turnov se v soudním sporu angažuje.

Šlechtická rodina se od roku 1992 soudí o navrácení majetku v hodnotě tří miliard korun (126 milionů eur), který jí byl zabaven po druhé světové válce na základě Benešových dekretů. Jedná se mimo jiné o zámek Großrohosetz (Hrubý Rohozec) s okolními pozemky.

Karel des Fours Walderode, který po roce 1948 emigroval z Československa, získal v roce 1992 zpět československé občanství, načež podal restituční žádost. Následně se objevila svědectví, že za války kolaboroval s národními socialisty. Walderode zemřel v roce 2000.

Aktualizováno 25.7.2021: Stříž není jediný. Odmítače vojny stíhali i další z horních pater justice – Jaroslav Fenyk ( místopředseda Ústavního soudu), Roman Hájek (NSZ, ředitel trestního odboru), Petr Kovanda (NSZ, zástupce z odboru trestního řízení). Komunistickým vojenským prokurátorem byl i severočeský podnikatelský boss Igor Brdlíček. Měl přezdívku „prasoň“. V roce 2013 figuroval v kauze rozvadovských kuplířů, na které vydělávalo až 700 prostitutek.Jistě existuje dostatek schopných a charakterově  nezpochybnitelných právníků s čistou minulostí. Ta je pro ně překážkou uspět na vyšších pozicích. Špinavá minulost i dnes pomáhá k jejich obsazení bezcharakterními, kteří jsou stále členy stejných part, vzájemně si vyhovujících a chránících se. „Zvonění klíčky“ ještě žádnou revoluci nevyhrálo.Potomek Rothschildů: „Soudy legitimizují rasová opatření.“ J.Š.

***

… Rothschildové zdůrazňují, že přeživší rodinní příslušníci po válce podali žádost, aby stát jejich panství vyklidil, stát ale řízení protahoval a možnost znovuzískání majetku zhatil únor 1948 a nástup komunistů k moci.

Rodina Rothschildů považuje podle svého vyjádření fakt, že se i demokratické české soudy vůbec odmítli jejich věcí zabývat za „legitimizaci nacistických protižidovských opatření z doby holocaustu“. Trvají navíc na tom, že jejich restituční nároky byly po válce uplatněny. Zdůrazňují, že usilují o vyklizení nemovitostí, které jsou v drtivé většině v držení státu nebo obcí, nikoli soukromých osob. „Ctíme soukromé vlastnictví českých občanů,“ říká baron Geoffrey R. Hoguet, potomek bývalých majitelů rozsáhlých pozemků a nemovitostí ve Slezsku. …

Informuje CNN Prima News:  Hugo Salm se ale rozhodnutí o svojí žádosti nedožil. Správní řízení zamrzlo v určitém mezidobí – v důsledku vydání prozatímního osvědčení se na knížete Salma ale stále hledělo jako na československého občana. To, že okresní výbor nikdy konečné rozhodnutí nevydal, nelze považovat za problém žadatele.

***

Dne 4.10.2011 jsem napsal: To že rody Salmů, Harachů, Kinských a Schwarzenbergů – hlubocká větev, ani po 22 letech (a nepochybně řady dalších) neobdržely svůj zkonfiskovaný majetek zpět (často přes prokázané zásluhy o českou zemi, kdy často skrytě pomáhaly i v době nacistické okupace, podobně jako Jan Antonín Baťa, který v naší zemi platil po 60. let za zločince a kolaboranta, než bylo jeho jméno soudem očištěno), je naší velkou národní ostudou a hanbou, hlavně těch, co za těmito rozhodnutími stojí. Stále platí právnická zásada – co bylo ukradeno, musí být vráceno.

Teprve teď bude Okresní soud ve Strakonicích řešit, zda soudní rehabilitace dopadá i na dceru, která nebyla odsouzena ani obviněna, a přesto jí byl zabrán majetek.

***

Rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955 byla Marie Švejdová (1905-1989) odsouzena za to, že spáchala „sabotáž“, když „jako samostatně hospodařící zemědělec“v Kakovicích přes veškeré výzvy a nabídky „nechala ležet ladem 4,80 ha půdy“. Navíc „svým dobytkem spásala... družstevní kultury, řepu i zrní a napáchala tak více škod na družstevním majetku“.A také „nadávala“předsedovi Jednotného zemědělského družstva i jiným členům družstva. Kromě tříletého trestu vězení byl Švejdové uložen peněžitý trest 1.000 Kčs, ztráta čestných práv občanských na 5 let a také propadnutí veškerého jmění. (1)

 Vraždění v Hroubovicích

V prosinci 1942 muselo nastoupit do transportu 42 hroubovických Židů. Huschovi podle historičky Alžběty Langové i podle Richardových vzpomínek pomáhali svým příbuzným i dalším židovským rodinám. V červenci 1944 dostal Johann jakožto manžel Židovky povolání k nástupu do tábora nucených prací v Bystřici u Benešova. V říjnu téhož roku musela Hedvika do internačního tábora na pražském Hagiboru a poté – v únoru 1945 – byla deportována do ghetta v Terezíně. O děti se starala firemní zaměstnankyně, paní Černohorská z Bělé. 

Dne 2. května 1945 psal Johann Husch z tábora: „Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. (...) Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové, s pomocí boží zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.“

V noci z 10. na 11. května odvlekli revoluční gardisté Kysilku a Husche do sálu hospody U Křivků, kde se konal partyzánský a gardistický večírek. „Tam otce mučili. Zapálili mu vlasy a pak ho týrali. Nejdřív si musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, ty si hned na místě zabral Josef Konrád. A pak tatínka odtáhli před hospodu a tam ho zastřelili. No, zastřelili... Zatáhli ho do takzvaného protileteckého krytu, tam přišel k sobě, a tak ho místní občané dotloukali a pak ho zahrabali …“

Je z toho ostuda s mezinárodním dosahem. Zámek Lednice přijde o původně přidělenou dotaci z Evropské unie za 150 milionů korun. A to kvůli razantním obstrukcím jednoho z účastníků výběrového řízení na rekonstrukci podzemních sklepení, Maurské vodárny nebo francouzské zahrady. Jelikož se totiž spor táhl dlouhou dobu, dotační podmínky nebyly splněny a opravovat se tedy nebude.

V tomto případě však nejde jen o propadlou dotaci. Lednický zámek je součástí Lednicko-valtického areálu, který patřil Lichtenštejnům, jímž byl ukraden československým státem v roce 1945 na základě tzv. Benešových dekretů. Údajně proto, že prý byli Němci, což není pravda. Členové rodu se považovali národnostně za Lichtenštejny, nikoliv za Němce. O kolaboraci s nacisty se v jejich případě rovněž mluvit nedá. Oni dokonce zaměstnávali české pracovníky, jejichž příbuzní byli uvězněni v koncentračních táborech.

Aktualizováno 30.11.2023: IURIDICTUM: Lex Schwarzenberg

***

Adam von Pezold, pravnuk Adolfa Schwarzenberga, který byl hlavou hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů s rozsáhlým majetkem na jihu Čech, to nemohl vystihnout lépe:

„Když se zákon schvaloval, jedním z těch deklarovaných cílů bylo, že z majetku budou mít užitek všichni lidé v Československu. Když se dnes podívám, jak to vypadá třeba na Hluboké, je to v majetku nějakých pěti nebo šesti lidí. Státu to rozhodně nezůstalo. Nejdříve vadila velká koncentrace schwarzenberského majetku, místo toho tu máme novou koncentraci. Představte si, že by k vám domů přišel pán v uniformě a řekl, už tu nebydlíš, a vše, včetně vašich brýlí a rodinných fotek, je teď moje. Následně by za pár let přišel pán v jiné uniformě, který navíc bojoval proti pánovi v první uniformě, a na krádež vašeho domu, včetně všech osobních věcí by dokonce vymyslel zákon. Pak sice uniformy zmizí, přijde svoboda, ale ten svobodný stát se najednou tváří, jakoby to ti pánové v uniformách nic neukradli. Prostě se tváří, že je to tak v pořádku. Myslím, že nikdo by si to nenechal líbit.“

Jak to dopadlo s nevráceným schwarzenberským majetkem - nejen se zámky, ale i s rybníky či jihočeskými pivovary, ukázala i nedávná analýza Seznam Zpráv. V rámci privatizace se k němu dostali i někteří politici a straničtí kmotři.

Adolf Schwarzenberg stanovil v závěti jako podmínku předání majetku Karlu Schwarzenbergovi, že bude pomáhat rodu Pezoldů. Podmínku nesplnil. Kdyby hlava rodu žila, majetek by Karlu Schwarzenbergovi odňala. O tom těžko bude prof. Tomáš Halík kázat při zádušní mši za Karla Schwarzenberga... JŠ

***

Praha, Obecní dům 23.5.2012: LEX SCHWARZENBERG

Švýcarské NZZ: Morální „samovyvlastnění“ - o krádežích majetku v České republice!