Aktualizováno 20.10.2022: Ohlédnutí za konferencí Zločin a trest. Pokud jste v minulém týdnu nemohli, nebo byste si rádi připomněli některé momenty, dovolujeme si Vám touto cestou zaslat videozáznamy z Jubilejní 10. mezinárodní konference k poctě laureáta Ceny Václava Havla za lidská práva, kterou jsme ve spolupráci s Nadací Charty 77 uspořádali v prostorách Pražské křižovatky ve středu 12. října 2022. (V Panelu č. II. Kola spravedlnosti, vystupuji od 1:08.30 hod.). III. panel “Kde pramení zlo“ také doporučuji, zejména argumentaci ukrajinistky Lenky Víchové : Mankurt, člověk bez národní paměti – Informační území se musí chránit jako to fyzické – V roce 2014 se ze spousty sovětských důstojníků stali ukrajinští - Když dojde k válečnému konfliktu, musíte se rozhodnout ke které straně se připojit. Neexistuje žádná třetí možnost. Oleg Sencov: „Velká zrada často pramení z malého strachu.“ SSSR se začal hroutit, až když se začaly dodržovat zákony. Psychiatr Jan Vevera: „Úlevu přináší zfackování toho, kdo je pod vámi - přenesená agrese – i u lidí funguje, stejně jako u zvířat“. Připomenul i můj vstup o genocidě. Nechtěně připsal vraždění dětí Postoloprtům – událo se na Švédských šancích u Přerova. JŠ.
***
Trvala od 14:00 hod. do 19:00 hod. V I. panelu se debatovalo o 5 Ukrajině AM Coalition a LGBTQIA právech. Ve II.panelu na téma Kola spravedlnosti. Ve III. panelu na téma Kde pramení zlo. ČT nebyla přítomna, v Archivu KVH není dosud video k dispozici.
III. panel jsem z časových důvodů nestihl. Velký prostor byl věnován v I.panelu tématu LGBT v MLR, kdy se nenašel zprvu nikdo z řad veřejnosti, aby položil otázku. Závěrem už ano, ke slovu už jsem se nedostal. 
Zeptal bych se zástupce LGBT z MLR, jakého procenta obyvatelstva se v MLR tato problematika týká a zda se jedná po generace neměnný stav společnosti, či je následkem biologických změn a změn životního stylu dnešní doby? V této souvislosti připomínám japonskou moudrost: "Dívky a chlapce od sedmi let je třeba vychovávat odděleně." Tím nezpochybňuji rovnoprávnost muže a ženy, ale připomínám jejich přirozenost. I v tomto ohledu Ukrajina zachraňuje svět i nás. Stále více lidí je si toho vědomo. Připomíná nám skutečné hodnoty a skutečný život, který v přemíře blahobytu většina lidí už nezná. To má potom nutně za následek reakce a jevy, ke kterým by ještě před pár lety nemohlo dojít. Těžko si je člověk se zdravým rozumem uměl představit.
I. panel byl velmi zajímavý, zejména vystoupení Vladimíra Dzura, člena mezinárodní komise pro vyšetřování zločinů proti lidskosti v bývalé Jugoslávii. Nemohl se dostavit osobně z pracovních důvodů, byl zapojen do diskuse přes video z New Yorku. Mluvil o odpuštění a usmíření a připomenul i poválečné zločiny při vyhnání českých Němců. Jen měl více připomenout, že podmínkou je pokání a přiznání viny, tak jako to činí SRN. Toto téma připomněl také panelista, plzeňský biskup Tomáš Holub. Zde už jsem v diskusi krátce vystoupil. Ve smyslu omluvy a pokání jsme se s panem biskupem shodli. Potěšilo mne, že můj diskusní příspěvek byl jako jediný oceněn náznakem potlesku, „uťatého“ moderátorkou. Poté ke mně chodili účastníci z řas veřejnosti, ptali se mne kdo jsem a žádali o kontakt. Vážil jsem si a rád jejich přání vyhověl.
Téma doplňuje článek Vladimíra Justa O relativizacích, lžích i mazání z médií: Lidice 1942, Přerov 1945, Praha 1968 a Ukrajina 2022, ze kterého cituji:
Tradičně prošvihnuté Švédské šance
Téměř každoročně se kolem poloviny června opakuje v našich médiích, včetně České televize a Českého rozhlasu, stejný rituál. Nejprve široký proud bohatých, naštěstí stále přesnějších, podrobnějších, někdy i objevných informací o lidické tragédii: o tom, co jí předcházelo a co následovalo, včetně hrdinské smrti odbojářů, čelících v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje mnohonásobné přesile.
Vzápětí poté zaplní mediální prostor stejně cenná, jen rozsahem zpravidla o něco menší informace o obdobné tragédii Ležáků. Těch informací, staronových záběrů hraných i dokumentárních i zcela nových souvislostí není a nebude v médiích nikdy dost.
Ale každoročně – snad aby to nenarušilo slavnostní atmosféru, v níž si připomínáme stránky historie, na něž můžeme být hrdí – se v nejsledovanějších médiích rozhostí hrobové ticho kolem jiného výročí (všechna čest výjimkám, jako byl loni projekt Jiřího Havelky Očitý svědek s herci Národního divadla). Výročí hrůzné tragédie, jež se stala v noci z 18. na 19.června 1945, tedy už v době míru, poblíž Přerova na místě zvaném Švédské šance. I letos, jako ostatně zásluhou historika Františka Hýbla a dalších Přerovanů každoročně, se na místě konal pod záštitou tamní radnice, když už ne jinde, pietní akt na městském hřbitově, kde jsou pohřbeny exhumované oběti, a pak společná modlitba u kříže na místě činu. (Kde byla ten den média? Ve výroční den tragédie i má oblíbená opora, Historie.cs, vysílala pořad o proměnách zemědělské krajiny.)
Zmíněný kříž na Švédských šancích byl přitom vztyčen na památku události, jež byla s tou lidickou srovnatelná alespoň co do počtu zhruba tří stovek civilních obětí (71 starších mužů, 120 žen a 74 dětí, zblízka střílených do hlavy, ve věku od nemluvňat do čtrnácti). Jejich jediným proviněním bylo, že mluvili německy a že jejich životní dráha se osudově střetla s dráhou jednoho sadistického zločince, toho času v uniformě důstojníka Československé armády.
Historický kontext i okolnosti jsou sice odlišné, zato srovnatelná s nacistickými zvěrstvy je míra sadistické krutosti a cynismu vrahů v uniformách. U Přerova to bohužel byly uniformy naše, nikoli německé či ruské. Vraždil tu tedy stát, nikoli zběsilí jednotlivci. A dodnes se ten stát obětem ani jejich příbuzným oficiálně neomluvil. Všemu tehdy velel poručík Karol Pazúr, za dva roky zpětně potrestaný, ale po únoru 1948 amnestovaný, takže nic nebránilo jeho kariéře ve Svazu protifašistických bojovníků. Nepotrestáni zůstali i katovi pomocníci, poddůstojníci Bedřich Smetana, Eugen Surovčík a další. Návrhy mé, Vladimíra Karfíka, Ludvíka Vaculíka a dalších na alespoň dodatečné symbolické potrestání jako zločinů proti lidskosti policie už před 20 lety odložila.
Jak si ale nepřipomenout dnešní kontext podobných tragédií, jež se takřka v přímém přenosu právě teď dějí na Ukrajině? Kolik tam asi jednou historici napočítají Lidic, Ležáků, Katyní a Švédských šancí?
Sadisté pera
A pokaždé se přitom objeví v médiích, včerejších i dnešních, morální cynici a sadisté pera, kteří události tohoto druhu bagatelizují. Buď, jak to odedávna činili ruští i někteří naši proruští propagandisté, je drze připíší jiným (Katyň s 25 tisící zavražděnými polskými důstojníky, o níž osmdesát let tvrdili, že je nepostřílelo NKVD, ale gestapo). Přesně tutéž řečovou figuru se dnes nestydí opakovat ruský válečný zločinec Lavrov, který světu namlouvá, že si Ukrajinci svá města srovnávají se zemí sami, a zvěrstev na civilistech se dopouštějí pouze ti druzí, ukrofašisté a banderovci. A od těch musíme přece bratrskou Ukrajinu speciální operací osvobodit, čím dřív, tím líp!
Setrvačnost tupé demagogie
A ze stejných důvodů zastavili u Přerova v červnu 1945 českoslovenští důstojníci osudový vlak s třemi stovkami karpatských Němců, kteří se vraceli po válce jako vyhnanci domů, do rodné Dobšiné a okolí. Nikdy se nevrátili, leží navždy na přerovském hřbitově. A jejich hlavní vrah, poručík Pazúr, přece také, vlastně po putinovsku, „jen“ pátral po nacistech a z civilního vlaku vyvlekl jen samé převlečené esesáky. Ve vlaku nebyl samozřejmě jediný, stejně tak jako v roce 1968 nebyli v Praze; a jako dnes nevládnou na Ukrajině. To jen tupá demagogie jednoho nereformovatelného impéria je pořád stejná, jak vejce vejci podobná té nacistické.
Že jí tolik lidí věří v impériu, totálně odstřiženém od informací, se dá ještě jakž takž pochopit. Co se však pochopit, natož omluvit nedá, je to, že putinovská demagogie nalézá živnou půdu i u nás, s našimi historickými zkušenostmi. Naši „pidigoebbelsové“ podobné události i dnes rádi bagatelizují jako pouhé „excesy“, které analogicky najdeme i jinde, na opačné straně, jen se na ně nesmíme dívat černobíle („však oni také nejsou svatí“, a „kdo ví, co je pravda a co nahrávka“ etc.). K podobné relativizaci, jak zní korektní opis faktického mediálnímu hyenismu, se u nás nestydí uchylovat nejen bývalí prezidenti, vyslanci a předsedové parlamentních opozičních stran, ale dokonce i někteří seriózní historici.
P.S.
Na okraj připomínám, že o masakru na Švédských šancích u Přerova informuji podrobně veřejnost každý rok, bohužel jako jediný novinář…
Téma doplňuji: Poslední slovo Ondřeje Neffa: Kasta nedotknutelných, cituji:
Abyste nafasovali nálepku homofoba, už stačí vyslovit námitky proti homosexuálním manželstvím a surogátnímu mateřství. Tohoto verbálního zločinu se dopustil zájemce o prezidentský úřad Pavel Fischer. K jeho náhledu se připojuju v duchu „vyššího principu mravního“: i já si myslím, že jde o obchod s lidmi a budoucnost se jednou zhrozí, že něco takového bylo v polovině jednadvacátého století možné, a dokonce posvěcené nejvyššími institucemi soudní moci a aplaudované intelektuály i rozhodujícími médii.
Zásadně nesouhlasím s tezí, že pohlaví je společenský konstrukt. Děsí mě, jakou dostává tato zrůdná teze podporu, proniká i do škol a dramaticky roste počet doslova dětí, které podnikají experimenty se svým organismem, a rodičům je bráněno zasáhnout. Pokládám za šílené, že toto je vydáváno za pokrok a žádoucí směr, v němž má naše společnost pokračovat.
Snad je ještě čas zchladit vášně a vrátit se k civilizované diskusi bez očerňování nálepkami. Ono to „fob“ je hodně vážné obvinění a mělo by se s ním zacházet uvážlivě a jen v krajních a nesporně doložitelných případech. Což se bohužel dnes málokdy děje.
Jan Šinágl, 17.10.2022
Mezinárodně uznávaný nezávislý novinář, publicista, politolog, t.č. postihován v zemi EU (za svobodu slova a právo veřejnosti na informace) na majetku i zdraví. Angažovaný občan, dvacet let hájící pravdu, spravedlnost a zachování demokratických hodnot. Občan České republiky a Švýcarské konfederace, respektovaný demokratickými občany Evropy. 30 let života v totalitě, 20 let v demokracii, 20 let v postotalitě.
Read more...