Napsala Husákovi po lednu 1989 a šla do vězení. O půl roku později slavila 63. narozeniny. Byl 17.listopad 1989… Chartu podepsal jediný národní umělec – Jaroslav Seifert a já jako jediná
zasloužilá umělkyně - Neexistuje žádná sebetlustší čára a že nepřekročíme minulost, nebudeme-li si říkat, jak věci jsou, což ještě neznamená, že si máme vyčítat. Já vyznávám s panem profesorem Patočkou ducha pravdy a hledání pravdy a ne ducha pomsty. - „I nejtemnější noc se změní v ráno.“
„Za všechny tresty tvrdých slov krupobití, živote, děkuji ti.
Je krásné moci věřit v mravní řád,
Vědět, že za hříchy se nikam neuteklo.
Tvor tresty znavený se může lehčej smát,
Než kdo jim unikl a jehož čeká peklo.
Za všechny tresty zasloužený pláč.
Spravedlnosti času, jsem tvůj vyznavač.“
* * *
„Urvěte si vládu kdo chcete, obtěžkejte se hodnostmi kolik jich unesete, ale pokuste se zkrátit krále v jeho právech. Jsem tu přijdu, zavěsím se na nejmohutnější zvon a vrhnu do země poplach, že takový ještě neslyšela.“ (Z Anežky Přemyslovny v Hilbertově hře „Falkenštejn“).
Slavnostní rozloučení proběhlo v Národním divadle dne 14.10.2019. Nejsilnější momenty na videu níže. Několikrát jsem inicioval potlesk, nešlo netleskat. Souznění mezi publikem a podiem bylo dokonalé. Vystoupení Davida Prachaře a Zuzany Stivínové (verše Olgy Scheinplugové „Spravedlnosti času jsem Tvůj vyznavač.“) tesat do kamene.
Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Vlastou Chramostovou
Skvělý rozhovor – viz ukázky níže!
Na Karla Kryla vzpomínám často. On byl katolík, hluboce věřící člověk, ale žádný dogmatik. Osmašedesátník, který nikdy nebyl v komunistické straně a přitom měl sociální cítění. A ačkoli exulant, byl mi bližší než mnozí, kteří bydleli
třeba v sousedství. Prostě veliká nezařaditelná osobnost. To naše dnešní škatulkování je tak primitivní, na skutečné osobnosti se vůbec nehodí. Kryl hned počátkem devadesátých let začal protestovat a viděl v našem politickém a veřejném životě věci, které okamžitě pojmenoval. Dnes už se říká totéž, možná hůř, ale tehdy, v počáteční euforii to bylo zcela nepřijatelné a mnozí ho za to neměli rádi.
Žádné důležité společenské události se nikdy neodehrají bez určitého patosu, étosu, který zůstává skryt uvnitř. Dnes se všichni ptají, co z toho budu mít? Ale velké společenské zvraty se nikdy nestanou bez jakéhosi neokázalého rozhodnutí a připravenosti k oběti.
V žádném případě nejde o jev individuální, je to věc obecně cítěná. Vnímám ji jako výzvu všem cynickým pragmatikům a mravním relativistům. Já bych byla hrozně nerada, kdyby mně někdo podezíral z nějakého moralizování, taky můj život o tom vůbec nevypovídá, nemám na to právo a ani k tomu netíhnu, ale všechno má své meze, a ten mravní relativismu, který dnes tak bují, nejen u nás – je to celosvětový jev – je velmi nebezpečný. Kriminalita mládeže nebo cynismus jako rys osobnosti mnoha lidí, to jsou jen některé z jeho projevů. Ďábel má vždycky novodobé podoby a možná, že ten ďábel dneška má šaramantní intelektuální půvab takového mravního relativisty. A tomu já za svou osobu vyhlašuju nepřátelství.
„I nejtemnější noc se změní v ráno.“ Kvůli této větě byl Shakespeare v hluboké normalizaci tak nesnesitelně provokativní.
Nemám důvod nevěřit interpretaci Rádia Svobodná Evropa, že komunisté proti Chartě postavili tzv. Antichartu, kterou podepsalo asi 70 národních umělců a na 400 zasloužilých, zatímco Chartu podepsal jediný národní umělec – Jaroslav Seifert a já jako jediná zasloužilá umělkyně. Byli jsme tak nebezpeční, že se k nám nikdo nehlásil, neboť strach fungoval dokonale, taková byla dobová atmosféra.
Ale já se necítím oprávněna, abych někomu něco vyčítala, co kdo dělal, jak zachraňoval svoji kariéru. Mně nevadí, jak si ten či onen sám sobě ublížil, protože nejvíc člověka svými chybami zklame sám sebe, ale pro mě je důležité, co z toho kdo dnes vyvodí. Takže nemám ráda ty různé křiklouny, kteří tvrdí, jak byli za normalizace hrozně stateční, když víme, že tomu tak není.
Tady ve střední Evropě je to taková křižovatka, kde je vždycky po dvaceti letech úplně nová situace, a kumštýři a lidé, kteří veřejně vystupují, si tak vlastně píšou své dějiny na velmi drsném struhadle a jednoho dne se jim to vrátí.
A já myslím, že neexistuje žádná sebetlustší čára a že nepřekročíme minulost, nebudeme-li si říkat, jak věci jsou, což ještě neznamená, že si máme vyčítat. Já vyznávám s panem profesorem Patočkou ducha pravdy a hledání pravdy a ne ducha pomsty.
A je až podivuhodné, jak se navzdory všem politickým a společenským vlnám a katastrofám vždycky objeví noví lidé a ti vyhrají ty bitvy. Jen velké umělecké dílo vyhrává.
Vlasta Chramostová (narozena 17. 11. 1926, zemřela 6. 10. 2019) se symbolicky rozloučila se svou profesí herečky rolí ve filmu Václava Havla Odcházení (2011).
* * *
„Není důležité být herečkou, ale vést svůj občanský život na takové úrovni, aby se člověk sám za sebe nemusel stydět“ - Osobní citát Vlasty Chramostové: „Věř v sebe a zvítězíš!“
„Chceš být stín svých touženíček?“
Jana Preissová: „Energický člověk, který nesl prapor cti a noblesy za nás za všechny. Protože když je člověk čestný a dodržuje určité životní hodnoty, tak se nemá čeho bát.“
„Osvobodit nás může pouze vůle k pravdě a ne pomsta a proto jsem udala sama sebe a ne ty druhé.“
„Nezdá se ti, že by jen tak obtěžovali bezúhonného člověka. Jen za neopatrné slovo, odlišný názor. Byla jsem nejvíc v souladu sama se sebou, což je velká věc.“
To byla Vlasta Chramostová, bojovnice do poslední kapky krve.
* * *
V Národním divadle mohli natáčet pouze akreditovaní novináři. Měl jsem tak více času. Mohl jsem osobně poznat herečku paní Marii Tomášovou a dceru prof. Jana Patočky paní Janu Patočkovou. Moudré, životem těžce zkoušené dámy. Nestihly se zapsat do kondolenční knihy. Požádaly mne o doplnění jejich jmen, že zde také byly… Pomohl jsem jim sejít ze schodů a odešel naplnit jejich přání. Bylo mi velkou ctí tak smět učinit.
Manžel Marie Tomášové režisér Otomar Krejča řekl slova o odpovědnosti a kázni, která platí i dnes. Měla by se tesat do kamene! Z YouTube se už někdo postaral o jejich zmizení – můžete si je vyslechnout ZDE. Jsou součástí mého článku ze dne 28.11.2012. Jeho obsah je stále aktuální.
Slavnostní rozloučení můžete shlédnout v plné délce v archivu ČT. Tentokrát jsem nemusel začít zpívat státní hymnu, jako při rozloučení s Věrou Čáslavskou, kdy ČT přerušila přímý přenos. Úvodní vstupy a komentáře do závěrečného potlesku a posledního holdu Vlastě Chramostové byly nedůstojné. Stále se máme co učit a zbavovat zvyků patřících do minulosti a ne vyspělé, kultivované společnosti…
„Jeho zpěvy nepřestanou těšit uši. Její činy budou dál pozvedávat duši.“ Pavel Kohout Zpráva o pohřbívání v Čechách (LN 14.10.2019)
Večer po rozloučení odvysílala TV NOVA i můj názor, kdy mé srovnání s Karlem Gottem vypustila. Karel Gott pomáhal lidem přežít všední dny v době temna, nevytvářel skutečné hodnoty, jen dobrý pocit, vydávaný za jejich nahrážku. Vlasta Chramostová pomáhala přežít skutečným hodnotám a tím i mravnímu přežití společnosti.
Včera Události ČT připomněly zádušní mši a oběti heydrichiády 65 vteřinami… Přímý přenos ČT se nekonal. Zvon Zikmund na památku obětí mlčel… Památku Karla Gotta uctil… Další ukázka mravního stavu společnosti a jejího vnímání hodnot po jejich generace trvající komunistické devastaci…
„Skláníme se před památkou úžasné dámy, velké herečky a ženy s hluboce lidským životním příběhem a silným odkazem odvahy a charakteru.“ Zuzana Čaputová, presidentka Slovenské republiky.
Zvláštní, že mi dodnes nevymizel z paměti pořad „Psychminutky Vlasty Chramostové“ v čs. televizi… Už jako dítě mne její projev zaujal a přitahoval.
Olga Scheinpflugová říkávala: „Já jsem na světě ze zvědavosti.“ Obě ženy se o světě a člověku dozvěděly tolik jako málokdo. Proto nám toho mohly tolik sdělit, říci a zanechat.
Na Slovensku začíná nahromaděný hnis vytékat na povrch stále více. Je i u nás, jen o něm média zatím tolik nepíší. Je jen otázkou času, kdy se provalí i u nás. Žádný nový obal nemůže změnit špatný obsah. Můj táta měl pravdu v Listopadu 89: „Jak to chtějí udělat, když nemají lidi?“ Mluvili nově, jednali stejně. Nikdo sám nezmění svět, pouze sebe a své okolí – tím měníme svět. Trvalá, osobní výzva každému!
Portrét Vlasty Chramostové, svíčky a květiny, byly u Národního divadla odklizeny už ve středu, dva dny po posledním rozloučení…
Posuďte sami jak aktuální je báseň A.S.Puškina níže z roku 1823?!
Jan Šinágl, 20.10.2019
* * *
Vyšel rozsévač, aby zasil símě své…
Vyšel jsem dřív než hvězda ranní
svobodu v poušti rozsévat,
z čistého srdce, z duše rád
úhorům v zotročené pláni
životodárné sémě dát –
nadarmo jsem však mrhal prací,
námahou, časem, inspirací…
Paste se tedy klidně dál!
Hlas cti vás nevyburcoval.
Nestojiť stáda o svobodu!
Stříhej a řež je, bij a nič;
Dědictvím jejich z rodu k rodu
je chomout s rolničkou a bič.
A.S. Puškin 1823
* * *
Příběh jako ze Stefana Zweiga: Zpěvák versus Herečka
Read more...