Skutečnost je vždy složitější. Vyprávěla mi kamarádka, jak její děda za války makal v lesích, poněvadž nebyl árijec, což byla v roce 1943 jízdenka do plynu. Jenže měl manželku árijku, a tak vyfasoval jenom ty lesní práce. Doma se směl objevit jednou za měsíc.
Stalo se, že zrovna takhle před koncem roku se doma zjevil až po čtrnácti dnech – měl horečku, potřeboval dva dny ležet. Viděl ho soused a oznámil věc na gestapu. Děda dostal předvolání. Dal do aktovky kartáček na zuby, pastu, pár sušených švestek a šel.
Gestapák zíral do jeho papírů a povídá: „Vy jste se narodil v Schönwaldu?“
„Ano.“
„Já taky odtamtud, navíc máme, koukám, stejné datum narození.“
Kamarádčin děda byl tak zpitomělý, že poslušně odhláskoval datum.
„No dyť to povídám,“ řekl gestapák. „A žil jste v Schönwaldu? Kde přesně?“
„U horní stanice pod kopcem.“
„Tak to jsme spolu museli sáňkovat a hrát fotbal, donnerwetter! Hrál jste fotbal?“
„Hrál.“
„Já taky.“
Načež gestapák udání roztrhal a dědu propustil.
Sousedovi, co dědu udal, se v zápětí přišlo na černé kšefty a mohl být rád, že dostal na gestapu jen pořádných pár facek. Jako kdekdo se pak hned po válce dal ke komunistům, stal se z něho bojovník proti fašismu a udával vesele dál.
Přeji čtenářům Pátku, aby byl příští rok jenom tak pitomý, jako byl tenhle – určitě ne víc.
LN Pátek (30.12.2022)
Read more...