Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Aktualizováno 5.8.2023: Covidová „ikona“ prof. Hořejší se opět „vyjevil“…

***

Molekulární imunolog se vyjadřuje v hlavních médiích dlouhá léta, téměř ke všemu, jakoby byl „guru“ vědců světa a jediný majitel „pravdy“. Mediální „hvězdou“ se stal v době covidu. Byl zosobněním dezinformací a manipulací s veřejnosti. Proruský troll, sebereflexe nulová. Člověk by skoro řekl, že se mu mozkové molekuly, ze všech těch informací a dezinformací, pořádně promíchaly. S patřičným dopadem na jeho neposlouchatelnou "mnohoslovnou argumentaci". Ke věcné, vědecké, má hodně daleko, v tom lepším případě. JŠ

***

Cituji z článku Jinřicha Šídla:  „Rusko přece není Sovětský svaz!“ Jak se jeden profesor stále mýlí:

Málokdo dokáže hodnotit aktuální události a předpovídat budoucí vývoj i skutečné záměry Ruska tak spolehlivě mizerně jako profesor Hořejší. Ovšem s mimořádnou výdrží: Činí tak bez přestávky již dlouhých 15 let.

„Myslím, že dnešní Rusko má sice spoustu problémů – rozhodně bych neměnil náš nedokonalý politický systém za jejich ještě nedokonalejší, ale zcela zásadní je, že už to dávno není ona nebezpečná velmoc s totalitní ideologií a světovládnými ambicemi.“ 

„Jsem hluboce přesvědčen, že politika založená na předpokladu, že Ruska se máme obávat a že je to potenciální vojenský protivník, je naprosto nesprávná a těžce poškozuje nejen české, ale i evropské zájmy. Je zcela zřejmé, že USA se systematicky snaží obklíčit Rusko stovkami základen. To by jistě bylo životně důležité, pokud bychom stáli proti nebezpečnému, expanzivnímu nepříteli, jakým byl komunistický SSSR. Dnešní Rusko ale přece už dávno není ona nebezpečná velmoc s totalitní ideologií a světovládnými ambicemi.“

„Ta nynější hysterická protiruská kampaň, která z Ruska dělá jakousi ‚říši zla‘, diametrálně odlišnou od ‚západní civilizace‘, srovnatelnou snad se stalinismem, mě hluboce znepokojuje. To je přece úplný nesmysl! Je přece očividné, že dnešní Rusko je něco úplně jiného než někdejší SSSR… Řeči o ‚ruské hrozbě‘ doprovázené harašením zbraněmi nedaleko ruských hranic považuji za nezodpovědné a nebezpečné. Měli bychom se naopak snažit o co nejlepší vztahy s touto zemí.“

„Je nesmírná škoda, že nebyla využita historická šance k odstranění nepřátelství mezi Západem a Ruskem po skončení studené války. Je přece zřejmé, že Rusko už není tím opravdu hrozivým nepřítelem vyzbrojeným kdysi docela přitažlivou ideologií se světovládnými ambicemi – je to jen více méně normální kapitalistický stát hájící své více či méně legitimní zájmy.“

„V posledních několika letech se už stalo poněkud únavnou tradicí, že Ukrajina a její západní podporovatelé nejméně jednou za rok ohlašují, že během několika týdnů ‚s velkou pravděpodobností‘ dojde k ruskému vojenskému útoku na Ukrajinu… Nynější obavy některých propagandistů, že Rusko by chtělo nastolit (dokonce násilím) nějaké loutkové režimy v dřívějších státech Varšavské smlouvy, mi připadají naprosto absurdní. Považuji je jen za strašáka, který nás má co nejvíce připoutat k americkému ‚ochránci‘ a jeho zájmům. Věřím prohlášením ruských představitelů, že se nechystají k válce s Ukrajinou.“

Tohle celé je úplně skvělé: Od tisíckrát vyvrácené báchorky o slibu „nerozšiřovat NATO“ po patrně upřímně vyslovenou myšlenku, že by si Ukrajina měla nechat ukrást další kus území a – ve shodě s opakovaným přesvědčením profesora Hořejšího – postavit svou bezpečnost na důvěře Rusku, které přece není Sovětský svaz a určitě už nemá zájem nikoho napadnout. 

Není třeba tohle prozření ironizovat, i Miloš Zeman tehdy přiznal, že se mýlil, ale aspoň od té doby drží lajnu a víceméně i ústa. Na rozdíl od profesora Hořejšího, který si nemůže pomoci a nabízí jeden účinnější recept na řešení situace za druhým.

„Myslím proto, že naše nynější politika je neetická a že už dávno měla být nahrazena přístupem, který zpočátku praktikovalo Německo a dodnes Maďarsko – tedy poskytovat humanitární, ale nikoli vojenskou pomoc, a snažit se přesvědčit Ukrajince k urychlenému vyhlášení příměří a dojednání míru, třeba i za cenu územních ztrát a závazku, že nevstoupí do NATO.“

Letos v lednu byla tato myšlenka v zásadě vtělena do mírové iniciativy „Vzdej se, Ukrajino“, oficiálně nazvané „Za spravedlivý mír“, mezi jejíž první signatáře patřil pochopitelně i Václav Hořejší. 

Pro nás, pamětníky bojů o radar, je to velká chvíle. Stejně jako pro Václava Hořejšího, jak to napsal ve svém zatím posledním vizionářském textu na konci letošního června:

„Ta nynější smlouva mi připomíná onu někdejší ‚radarovou‘ z roku 2008, proti které se zvedla silná vlna odporu (i já jsem byl tehdy jedním z mnoha účastníků protestní řetězové hladovky) a která se nakonec nerealizovala. Byl bych rád, kdyby to podobně dopadlo i s tou nynější smlouvou. Jsem totiž přesvědčen, že naši bezpečnost nezvýší, ale spíše nás zatáhne do nějakého amerického konfliktu. Totéž si myslím i o našem členství v NATO – podle mého názoru bychom byli daleko bezpečnější jako stát neutrální, podobně jako Rakousko nebo Švýcarsko.“

Díky za upřímnost a celých těch patnáct let, pane profesore. Je úlevné vědět, že se staré jistoty vracejí, i když jste na cestě musel škobrtnout a v únoru 2022 zřejmě v šoku připustit, že „pravdu měli ti, kteří obhajovali naše členství v NATO“. 

Teď je svět zase v pořádku. Jako případová studie je tenhle příběh úplně jedinečný.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)