“Jakmile je svoboda vynesena na piedestal nejvyšší hodnoty, ztrácí smysl: její absolutizací zmizelo kriterium, jímž bychom byli schopni odlišit pravou volbu od falešné.” Martin Buber
Tvorba a sounáležitost
V první z nich, „Řeči o vychovávání", pronesené roku 1925, napadá Buber liberální tezi, že hlavním cílem výchovy má být rozvoj tvůrčích sil v dítěti. Připomíná, že adjektivum „tvůrčí“ (schopferisch) se až do 18. století používalo výhradně pro popis schopností Boha, nikoliv člověka. Jistě, člověk je obdařen něčím, co můžeme nazvat „tvůrčím pudem". Jeho posláním však nemůže být tvořit něco z ničeho, ale jen přetvářet a dotvářet stvořené. Podle Bubera je realizace tvůrčího pudu nutnou podmínkou uskutečnění člověka, nikoliv však podmínkou dostatečnou. Tvorbou člověk odpovídá na svět, vytvořené dílo mu však nemůže odpovědět zpět. Z tohoto hlediska zůstává i ten největší tvůrčí génius osamělý a nenaplněný.
Naplnění zajišťuje teprve druhý sklon člověka - „pud sounáležitosti". Jím se již nevztahujeme ke světu jako k předmětu, ale jako k někomu, kdo nás oslovuje: nepřistupujeme k němu jako k Ono, nýbrž jako k Ty. Teprve zaujetím tohoto dialogického postoje se člověk dostává k pravé skutečnosti a svému hlubinnému Já. Individuální dílo získává smysl jen jako součást společného díla, tvořivost přináší naplnění jen prostřednictvím účasti na budování společenství, v němž odpovídáme - a jsme zodpovědní - druhým.
Takový dialog vyžaduje rozšíření vlastní perspektivy o hledisko druhého - jeho zahrnutí do mé zkušenosti světa. Neznamená to jeho převedení do mých kategorií, ale naopak: uznání legitimity jeho pozice právě v tom, v čem tyto kategorie překračuje. Specificky intelektuální dialog, nazvaný Buberem „disputací", s sebou nenese smazání rozdílů mezi ontologickými postoji spolubesedníků, ale jejich explicitní zvýraznění. Na rozdíl od „pravdy poznání" neživých věcí totiž „pravda bytí" objevovaná dialogem osob nepřináší redukci existujícího na společného jmenovatele, ale naopak diferenciaci - uznání mnohosti způsobů, jimiž se různým osobám dává svět.
Zatímco v disputaci se realizuje vzájemné zahrnutí partnerů na abstraktní úrovni konfrontace idejí, v přátelství spolu sdílejí svůj život v jeho konkrétnosti. To platí i pro třetí typ dialogu, jímž je vychovatelství. Na rozdíl od předcházejících dvou mu však schází vzájemnost: v důsledku věkové či pedagogické asymetrie směřuje zahrnutí pouze jedním směrem. Tím, že se vychovatel k vychovávanému vztahuje zahrnujícím způsobem, nechává na něj podle svého výběru působit svět v podobě Ty. Jistě, musí se snažit stimulovat tvořivost dítěte. Rozvoj tvůrčího pudu, v němž je vztah ke světu primárně vztahem k Ono, však není samoúčelem, ale podřízeným momentem rozvoje pudu sounáležitosti, v němž je vztah ke světu primárně vztahem k Ty.
Svoboda a osobní poslání
Na obecnější rovině odpovídá omezené hodnotě tvůrčího pudu omezená hodnota svobody. Liberální a revoluční ideologie hlásají osvobození člověka z útlaku státu, společenské většiny či vnější autority. Jakmile je však svoboda vynesena piedestal nejvyšší hodnoty, ztrácí smysl: její absolutizací zmizelo kritérium, jímž bychom byli schopni odlišit pravou volbu od falešné. Tam, kde je vše možné, nic není skutečné a svobodná vůle se proměňuje v libovůli. Podle Bubera je osvobození nutným odrazovým můstkem a součástí uskutečnění člověka, nemůže však být jeho jádrem či posledním účelem. Tím je vztah ke světu jako k Ty, v němž se současně s potvrzením mé jedinečnosti vyjevují určité nároky, jimž musím dostát, nechci-li sám sebe minout a tuto jedinečnost popřít.
Jak ukazuje Buber v třetí řeči, přednesené roku 1939 a nazvané „O velkém charakteru", tyto nároky čili příkazy je třeba odlišit od maxim tradic či morálky. Zatímco ty jsou vyvozeny ze zvyku či neosobního rozumu, a platí tedy pro všechny a nikoho, příkazy vyjevované v dialogu se světem jsou adresovány zvláštní osobě. Jsou-li maximy podmíněné (například zkouškou své univerzality jako Kantův kategorický imperativ), příkazy platí bezpodmínečně: jejich modelem jsou přikázání zjevená Mojžíšovi a jeho lidu na hoře Sinaj. Jako se určitému lidu zjevily jeho morální závazky v jedinečné historické situaci, zjevují se určitému Já jeho osobní závazky v situacích, v nichž k němu promlouvá svět v podobě Ty.
Podle Bubera se v židovské tradici absolutno dává vždy ve spojení se zvláštními osobami a konkrétními událostmi, tedy v módu dialogu, nikoliv - jako v tradici řecké - v podobě obecných pravidel a abstraktních idejí, k nimž dospívá univerzální rozum svým monologem. V Temnotě Boží ztotožňuje Buber dialog s náboženským postojem a monolog s postojem filozofickým. Dochází-li filozofie k neosobním obecninám, které platí stejně pro každého, pak v náboženské zkušenosti žádá absolutní Ty; po různých lidech různé věci. Každý má dotvořovat boží stvoření a plnit boží příkazy svým vlastním, nezaměnitelným způsobem. V Úvahách o chasidismu cituje Buber slova pronesená rabim Zusjou těsně před smrtí: „V příštím světě se mě nebudou ptát: ,Proč jsi nebyl Mojžíšem? Zeptají se mě: ,Proč jsi nebyl Zusjou?‘“
Být sám sebou
Z druhé řeči o výchově, pronesené roku 1935 a nazvané „Vzdělání a světový názor", plyne, že tato mnohost jedinečných způsobů, jakými lidé realizují svůj vztah k bytí, je něčím úplně jiným než moderní pluralita světových názorů či ideologií. Na rozdíl od vnitřní diferenciace pravdy bytí, k níž dochází v dialogu, redukují moderní světové názory svět na Ono vystaví Buber tezi, že musejí být ukotveny - ve vztahu Já k Ty a vzepřít se každému • pokusu nechat si vnutit monopolní nárok j jedné verze světa v podobě Ono. Moderní ideologie těmito verzemi zaplňují prázdno po zhroucených tradicích, v nichž si mezi sebou předcházející generace předávaly již zformovaný svět. Ideologické systémy i moderní kulturní formy nabízí náhražky za tyto tradice, zatímco jejich nostalgičtí obránci z nich ve I zpětném pohledu činí idoly, které jsou stejně tak odcizené pravdě bytí jako náhražky samotné.
Kde má v této situaci čerpat svou inspiraci moderní výchova? Na konci první řeči varuje Buber před jejím sklonem předkládat vychovávaným vzory v podobě „osobností", do nichž se inkarnovaly I různé ideály života produkované kulturními módami a moderními ideologiemi. Prázdno po tradičních obrazech, hodnotových systémech a životních formách nemá být zaplňováno novými obrazy, i systémy a formami, ale pochopeno jako šance k objevování světa, který každému obrazu, systému či formě uniká.
Výchova musí dostát základnímu paradoxu lidské existence: člověk byl stvořen k obrazu božímu, Boha však nelze zobrazit. Napodobování té či oné „osobnosti", i do níž se vtělil určitý projekt moderní kultury či ideologie, vede k její imitaci. Napodobování Boha - pokud nevěříme na jeho inkarnaci - jitří smysl pro jedinečnost našich vlastních úkolů: nemáme sledovat někoho jiného, ale musíme si prošlapávat vlastní cestu. Povinností vychovatele není formovat svého svěřence podle již existujícího prototypu, ale stimulovat v něm schopnost být si vlastním prototypem. Ideálně vzato by mu měl zpřítomňovat nepředmětný hlas, jenž po něm chce, aby byl sám sebou, nikoliv někým jiným.
Falešné protiklady
Buberova filozofie naznačuje možnost obelstění některých dichotomií současnosti: jako je možné přitakat radikální mnohosti způsobů, v nichž se lidem dává svět, aniž bychom upadli do postmoderního relativismu, je možné předpokládat sdílenou zodpovědnost osob za společenství, aniž bychom je podřídili utlačivému kolektivismu. Alternativou vykořeněného jednotlivce zbaveného smyslu není vláda homogenizované většiny, ale vzájemnost v různosti dosahovaná ve vztazích Já a Ty.
Jak známo, Buber se ve své obhajobě společenství neštítil ani národa. V souladu se svou kritikou falešných dichotomií však chtěl nacionalismus vyprostit z protikladu k humanismu: neměl se s ním vylučovat, ale doplňovat. Pro Židy to znamenalo, že budování jejich staronového domova v Palestině nemělo představovat samoúčel, ale jejich vlastní cestu k prosazování všelidských I hodnot. Odtud pramenila Buberova kritika mainstreamového sionismu - levicového i pravicového - za popírání í práv palestinských Arabů.
To, že se sionismus nestal syntézou humanismu a nacionalismu, kterou v něm chtěl vidět Buber, neznamená, že nemůžeme čerpat inspiraci z jeho kritiky jejich absolutizovaného protikladu. Obzvláště v současné krizi liberalismu bychom se měli bránit pokušení nahradit liberální kult jednotlivce jako příslušníka lidstva kultem národa či civilizace jako samoúčelů, které jsou nadřazeny všelidské vzájemnosti. Spíše než vyrážet klín klínem - práva jednotlivců zájmem národa či civilizace í - nás Buber vybízí, abychom ukotvili individuální i kolektivní aspekt lidského života v jejich společném podhoubí - ve l sféře „mezilidského“, která dovoluje jednotlivci získat a potvrdit vlastní svobodu: a jedinečnost nikoliv navzdory svým závazkům vůči ostatním lidem, ale právě a jedině díky nim.
* * *
BIBLIOGRAFIE Martin Buber
Řeči o výchově v překladu Petra Bláhy a Ruth J. Weinigerové vydal Vyšehrad, Praha 2017, 144 stran.
Úvahy o chasidismu vpřekladu Márie Schwingerové vydal Vyšehrad, Praha 2015,112 stran.
Temnota Boží v překladu Tomáše Jeníčka vydal Vyšehrad, Praha 2002,176 stran.
Ze článku „Krize liberalismu a myšlení dialogu“, LN 7.4.2018, Pavel Barša, politolog, přednáší politickou historii na FFUK v Praze
* * *
Žádný poltický systém nemůže být nikdy dokonalý. Stupeň jeho „dokonalosti“ určuje který a v jaké společnosti je zaveden. Proto nemůže fungovat demokracie v Rusku, které potřebuje vždy svého „cara“, stejně jako komunismus na Západě, kdy „cara“ nahrazuje vyspělost občana. Prosperita země je přímo závislá na kvalitě občanské společnosti, která určuje kvalitu svých lídrů a politického života. V nevyspělé společnosti dostávají možnost mnohem snadněji ti negativní. Zneužití moci hrozí vždy, ale to neznamená, že ji bude každý u moci nutně vždy zneužívat. Moc zavazuje.
Pokud se někdo bojí i naděje, svobodu a demokracii si nezaslouží. Měli bychom být alespoň schopni politiky vybírat a ohlídat. Průměrný člověk vidí na bohatém jen peníze, už ne práci, která za tím stojí. Bohužel těch, co přišli k majetku nepoctivě je příliš a využívají toho.
Vždy si budu vážit a podporovat věřící - i nevěřící, kteří konají ve jménu Boha - i se všemi jejich chybami či pochybeními a jejichž hodnotná práce je prokazatelná. Jistě i Bůh nemá nic proti tomu, aby konali i ti, co jednají v jeho jménu, aniž tuší. Dává nám šanci, ale nemůže to udělat za nás. Proč nedát šanci schopným, když tu jiní nejsou, resp. se aktivně neprojevují? Průměrného člověka nenapadne, že sám může něco dělat. Pouze instinktivně čeká, že to co se mu nelíbí a neustále kritizuje se změní, aniž by se na tom musel sám podílet. Pokud se tak chová většina, nedivme se, že se věci neměnily k lepšímu. Otakar Motejl: „Lid nemá mozek. Pouze jedinec.“
Jenom upozorňovat na různá nebezpečí, která existují vždy a tím začínat i končit rozhodně nikoho a nic neohrozí. Sám nic aktivně nedělat, jen se prezentovat slovně a nepřímo sdělovat druhým jak jsem morální a příkladný, žádné hrdinství není. To je v každé zemi, ale její míra u nás je sebezničující. Vždy uvítám informace, co kdo kde sám či s druhými pozitivního dosáhl a rád výsledky zveřejním. Lidé očekávají pozitivní zprávy. Těmi negativními, kritikami všeho a všech bez rozdílu, jsme dávno přesyceni. Nikdo normální je už nečte a nesleduje - v zájmu uchování duševního zdraví.
Věřím ve změnu člověka. Být pyšný na svoji „vzornou mravnost“ a nic nedělat bude vždy méně cenné, než kdo koná dobro i přes svoji „nedokonalost“. Jenom naivní člověk či hlupák není schopen jiného pohledu či názoru, aniž by musel „slevit“ ze svých zásad – právě v zájmu jejich podpory. Jinak slouží nevědomě zlu aniž tuší, v tom lepším případě.
Dnes už to není jen o komunismu, ale především o charakteru. Jen ty, pro něž bohatství nebylo cílem, ale následkem práce, jsou schopni ve stejném smyslu sloužit zemi. Bohatství zavazuje! Země potřebuje nositele pozitivních, příkladných vzorů ve všech oblastech správy země - zejména v politice!
Tomáš Baťa st. je nám trvalým vzorem a výzvou jak se má příkladně chovat občan a podnikatel, který slouží obci a není otrokem majetku. Následujme ho!
* * *
„Tato doba je plná vzkazů. Najděte si ten svůj.“
Pavel Šrut.
* * *
„Nepotřebujeme autoritářskou demokracii, ale autoritu demokracie.“
Emanuel Macron
Jan Šinágl, 22.4.2018
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.