Obyčejný, čili těžký život znám jen z vyprávění. A protože patřím ke generaci, která zná pouze život pohodlný, nemohu o těžkém životě podat žádné svědectví. Vždy jsem měl boty a nikdy hlad, chybělo mi pouze to, bez čeho se šlo obejít. Mohu podat svědectví pouze o tom, že v životě může nastat okamžik, kdy člověk přestane uvažovat co ještě chtít a začne přemýšlet, co všechno nepotřebuje. Je to jednoduché: Má všechno, kdo nepotřebuje nic.
Pokud ještě relativně nedávno šlo lidem v životě o přežití, dnes řešíme pouze jak život prožít. Tím lze vysvětlit naši posedlost kvalitou života. Ta se v naší interpretaci odvíjí od toho, co jíme, co si oblékáme, jak bydlíme, kam cestujeme, čili jak si života „užíváme“. Mít co jíst, být oblečen, mít střechu nad hlavou samo o sobě neznamená nic. Najezení, oblečení a ubytovaní jsou dnes i lidé frustrovaní sociálním vyloučením a chudobou.
Místo problémů, které přinášel obyčejný těžký život, se našim problémem stalo pohodlí. Jsme kvůli němu méně naživu, protože v našem životě nejde o život. Pohodlí jde ruku v ruce s úpadkem, protože je synonymem plýtvání, lenosti, malichernosti, infantility. Rozhlédneme-li se kolem sebe, vidíme, že pohodlí generuje populaci povrchní, tlustou, nešťastnou.
S pohodlím mimochodem také přibývá deviací a deviantů. Není-li příležitost bojovat za něco smysluplného (za volební právo, za mír, za svobodu…) vyhledávají lidé s potřebou za něco bojovat alternativní témata. Pod záminkou respektu k minoritám se fandí lidem s různými úchylkami, a kdo lpí na někdejší normalitě, je brán za extrémistu.
Někdy v roce devadesát pět jsem mluvil s mladým Američanem, který putoval po Evropě. Řekl mi, že doma nemá šanci získat ani práci hasiče, pokud není černoch, žena anebo homosexuál. Že člověk může být handicapován tím, že nemá žádný pořádný handicap, mne nikdy před tím nenapadlo. Než jsem se ale nadál, média jsou i tady plná křepčících homosexuálů, transsexuálů, metrosexuálů, pirátů a všelijakých dalších -sexuálů, kteří dříve bývali pro ostudu.
Díky politické a genderové korektnosti, která má odbourat negativní a urážlivé stereotypy, se komplikuje diskuse o tom, zda pozitivní diskriminace menšin společnost kultivuje, anebo poškozuje. Mám-li být upřímný, nadšení pro deviace všeho druhu mi stále ještě připadá stejně trapné jako samotní devianti. Nemohu ale vyloučit, že za nějakých padesát let této deviantní civilizaci přijdu na chuť. Platí-li, že si člověk zvykne i na smrt, zvykne si i na nesnesitelné pohodlí.
P.S.
Jeden americký podnikatel prohlásil: „Jste divnou zemí, samá klička a zatáčka – potřebujete pozitivní vzory!“ Autor jinak dobrého a výstižného článku, jím těžko bude. Sám upřímně, nevědomě přiznává, že také podléhá prioritě většiny – vše pro „pohodlí a klídek“, hlavně sám nic neriskovat, obětovat a nebojovat.
Země urgentně potřebuje politiky, kterým jde o věc, ne pouze o vlastní prospěch, schopných vzájemné, nadosobní spolupráce. Těm prvním držme palce ve všech stranách, které se chtějí chovat skutečně demokraticky a pomoci zemi v její morální krizi. Teprve její překonání bude naší nadějí pro budoucnost.
Jan Šinágl, 29.8.2018
* * *
„Pohoda“ je pro většinu nejvyšší hodnota, platíme za ni stále více a budeme!
Read more...