Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 26.01.2021 16:43
    Naštěstí v Americe máme osobnosti jako je senátor Rand Paul.

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:21
    Fortunately, in America we have personalities like Senator ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 16:13
    Vielen Dank für die Weiterleitung der Information. Ich konnte ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 15:46
    Vážení, vrhat se z onkologického klidu do neklidu doby je ...

    Read more...

     
  • 26.01.2021 11:18
    Dobrý den pane Šinágle, moc děkuji za Vaše maily, netušila ...

    Read more...

     
  • 25.01.2021 11:13
    Greg Steube is my Congressman. He represents the district ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Wonka 12 hrob Jiri 1 260413Vše se odehrálo v pondělí, dne 13. února 1995, v odpoledních hodinách mezi 14:00 –15:00 hod.Wonka Pavel

… Vyběhl jsem zpět před ordinaci a viděl jsem jak tam zabrzdilo další policejní auto, ze kterého vyskočili další tři policajti, ten jeden šel těm třem na pomoc a ti další dělali jako takovou zástěnu, protože tam bylo čím dál víc přihlížejících lidí. Na schůdcích ke vchodu do domu mého švagra stál v otevřených dveřích můj švagr Pavel Skalický, pod schody jsme měli kočárek a také vyšli přihlížet lidé z pekárny. Ti vlastně měli nejlepší výhled na celou událost ale později se svědčit báli. Jirka Wonka křičel bolestí, táhli ho za ruce hlavou dopředu a snažili se ho natáhnout do auta do prostoru na podlahu mezi zadní a přední sedadla. Volal na mě "Petře běž to říct mamince, oni mě zabijou". Křičel jsem na policisty ať ho nechají, proč ho bijí. Myslím že také na ně křičel Pepa Bareš, tehdejší vedoucí zeleniny, kterému jsem viděl do tváře, protože já stál zleva od policejního auta od parkoviště a Pepa Bareš zepředu od zeleniny. Ti policajti byli zaskočeni hloučkem asi 50-ti lidí, byli značně nervózní, neustále se ohlíželi a křičeli po sobě ať nikdo netelefonuje, ať nikdo nevolá do zahraničí "Zajistěte telefonní budky", protože mezi přihlížejícími bylo hodně turistů z parkoviště (Holanďani a Němci). Takže se v té nervozitě snažili Jirku honem nacpat do auta, aby mohli odjet. Když jsem já na ně křičel ať Jirku nechají být, jeden z policajtů nervózně odsekl "Nevšímejte si toho, běžte pryč nebo budete mít problémy, jestli budete volat do zahraničí". …

Vše se odehrálo v pondělí, dne 13. února 1995 v odpoledních hodinách mezi 14 - 15hod. Byla to náhoda, nebo osud, že jsme se s rodinou u toho nachomýtli. Šli jsme tehdy z Lánovské ulice, kde jsme bydleli, do města. Zásah se odehrál v Hálkově ulici. Šli jsme s bývalou manželkou a s kočárkem směrem od křižovatky Pražské a Krkonošské ulice k MUDr. Pohořelému. Na rohu tehdejší zeleniny jsme viděli Jiřího Wonku. Myslím si, že šel z města směrem dolů, jako by domů. Pamatuji se, že několik metrů za ním šli dva policisté (tehdy v té době docházelo u policie k přestrojení uniforem tak dnes již nevím, zdali to byla městská či státní policie) ale vím, že jsem šel proti těm policistům a oni šli z města dolů. Byli několik metrů za Jirkou Wonkou. To jsem ještě netušil co se dál odehraje. Už si nepamatuji jestli jsme se s Jirkou stačili pozdravit, jen si pamatuji, že měl Jirka v ruce nějakou nákupní tašku, myslím něco jako síťovku, jestli šel zrovna z nákupu, už se nepamatuji. Jistě bychom se pozdravili a dali alespoň kus řeči, protože se známe, ale z ničeho nic, bez jakéhokoli upozornění či varování se na něho z boku od té zeleniny vrhli tři policisté. Snažili se ho tlačit směrem do té Hálkovy ulice, jakoby k vjezdu do parkoviště, kde měli u zeleniny, v zásobovacím vjezdu, postavené auto, které jakoby trčelo zadní částí do ulice. Nedařilo se jim to, tak Jirku Wonku tlačili na tu zíďku, která ohraničovala parkoviště. Sám jsem byl z této náhlé situace překvapen, vždyť by stačilo, kdyby ho oslovili, řekli mu třeba Pane Wonka zastavte se. On ani neměl žádnou šanci reagovat či se bránit.

Snažili se mu nasadit pouta, ale vytvořil se tam hlouček zvědavých lidí a tak asi jak byli nervózní, tak jim to nešlo. Měli Jirku opřeného o tu zíďku a snažili se ho srazit na zem. Kopali ho do nohou. Když ho dostali násilně na zem, tak se ho snažili táhnout k autu po zemi těch cca 20 metrů. Moje bývalá žena běžela ihned k mé matce aby zavolala k Wonkovým, že Jirku mlátěj policajti. Protože do něho celou dobu kopali, kopali ho do nohou i do rozkroku a on křičel bolestí že ho zabijou, vlítl jsem do ordinace MUDr. Pohořelého a řekl jsem mu, že venku před jeho ordinací policie bije bezbranného člověka, že ho asi utlučou a bude určitě zraněn, aby mu šel jako lékař pomoci. MUDr. Pohořelý mi tehdy odvětil, že policie asi ví co dělá a že on má v čekárně pacienty. Později jsem se dozvěděl, že si pan doktor nechtěl tzv. „pálit prsty“, protože byl v té době v zastupitelstvu města. Na protest jsme se i s bývalou manželkou od tohoto lékaře odhlásili a přihlásili se k jinému.

Vyběhl jsem zpět před ordinaci a viděl jsem jak tam zabrzdilo další policejní auto, ze kterého vyskočili další tři policajti, ten jeden šel těm třem na pomoc a ti další dělali jako takovou zástěnu, protože tam bylo čím dál víc přihlížejících lidí. Na schůdcích ke vchodu do domu mého švagra stál v otevřených dveřích můj švagr Pavel Skalický, pod schody jsme měli kočárek a také vyšli přihlížet lidé z pekárny. Ti vlastně měli nejlepší výhled na celou událost ale později se svědčit báli. Jirka Wonka křičel bolestí, táhli ho za ruce hlavou dopředu a snažili se ho natáhnout do auta do prostoru na podlahu mezi zadní a přední sedadla. Volal na mě "Petře běž to říct mamince, oni mě zabijou". Křičel jsem na policisty ať ho nechají, proč ho bijí. Myslím že také na ně křičel Pepa Bareš, tehdejší vedoucí zeleniny, kterému jsem viděl do tváře, protože já stál zleva od policejního auta od parkoviště a Pepa Bareš zepředu od zeleniny.

Ti policajti byli zaskočeni hloučkem asi 50-ti lidí, byli značně nervózní, neustále se ohlíželi a křičeli po sobě ať nikdo netelefonuje, ať nikdo nevolá do zahraničí "Zajistěte telefonní budky", protože mezi přihlížejícími bylo hodně turistů z parkoviště (Holanďani a Němci). Takže se v té nervozitě snažili Jirku honem nacpat do auta, aby mohli odjet.

Když jsem já na ně křičel ať Jirku nechají být, jeden z policajtů nervózně odsekl "Nevšímejte si toho, běžte pryč nebo budete mít problémy, jestli budete volat do zahraničí". Moje matka Marie Vánišová mezitím vyslala mého bratra Martina pro paní Wonkovou a také volala do hradeckého štábu TV Nova. Tam jí řekli ať počkáme na místě, že tam přijede reportérka, která snad v tu dobu byla někde v Černém Dole. Moje matka s mým bratrem Martinem šli za námi k té zelenině. Já jsem stále stál u toho policejního auta a moje bývalá žena se mě držela za rukáv. Oni tam Jirku vsoukali po zemi hlavou dopředu. Jeden z těch policajtů si tam vlezl a snažil se mu tělo tlačit k podlaze auta způsobem jako kdyby si sedl na sedadlo a nohama Jirku zkopával k podlaze. Těm venku se ale nedařilo do auta Jirkovi zkroutit nohy, protože zhruba od pasu dolů zůstal Jirka ven z vozidla. Drželi ho za kotníky a kroutili mu jimi. Jirka skutečně řval bolestí. Nemohl klást žádný odpor jak policajti později tvrdili. Když si představíte tělo v této poloze na podlaze felicie kombi, tak vlastně jak ho tam vsoukali, tak měl kolena někde u středového sloupku a spolujezdcova sedadla. V této poloze se člověk nedokáže ani vzpírat, ani bránit a vlastně samotnému tělo není možné dovolit třeba pokrčením kolen se do vozu dostat. Na délku se jim tam prostě nevešel. Proto musel ten druhý policajt tam také přisednout, jakoby mu přisednout zbytek těla, ale přes to mu ty kotníky zůstaly trčet z auta ven. Jak byli nervózní z těch přihlížejících, tak se snažili zavřít dveře auta. Jirka musel dostávat strašné rány těmi dveřmi do kotníků. Skoro bych očekával že ty dveře u té felicie se o jeho kosti vyvrátěj. Pak naskákali do aut a odjeli.

Někteří šokovaní turisti raději nasedali do aut a odjížděli z parkoviště. Já jsem s mojí bývalou ženou zůstal na místě a také tam byl hlídač z parkoviště a Pepa Bareš. To přijela na místo reportérka TV Nova která s námi natočila reportáž, kterou druhý den v hlavních zprávách odvysílali jako první zařazenou reportáž. O tom co se později odehrávalo s moji osobou jsem napsal ve článku pro redaktora Jana Šinágla. Dnes se stydím za to, že jsem se nechal policií zastrašit a nevypovídat ve prospěch Jiřího Wonky. Je nehorázná lež co uvádějí policajti do médií, že on by jim kopal do dveří auta, způsobil škodu či nějaké zranění. Vrhli se na něho bez jakéhokoli předchozího oslovení, či oznámení, že s ním chtějí hovořit. Prostě ho brutálně na chodníku napadli a ztloukli. Možná že kdyby byl takovýto zásah večer po tmě na opuštěném místě, ukopali by ho k smrti.

Někde v médiích jsem zaznamenal že se svědci rozcházejí v počtu těch policistů, ale to bylo pouze tím, že jsme se přihlásili pouze tři, já, hlídač z parkoviště a vedoucí zeleniny Bareš. Jediný já jsem viděl ty dva policajty, kteří šli jakoby Krkonošskou ulicí, protože ty Bareš i hlídač z parkoviště ze své pozice neviděli. Takže těch policajtů, kteří od někoho dostali příkaz k tomuto zásahu, bylo skutečně osm. Je také směšné pozdější tvrzení policie, že svědci byli účelově domluveni. My jsme se totiž vzájemně blíže neznali. Sice jsem věděl, že vedoucí zeleniny je Josef Bareš, věděl jsem, že ten další svědek je hlídač z parkoviště, protože jsem tam chodil na návštěvu švagra, ale až do setkání v soudní budově v Hradci Králové, jsem vůbec neznal jeho jméno a nikdy jsme se vzájemně nestýkali ani nenavštěvovali.

Jiřího Wonku, jeho bratra Pavla a jejich maminku jsem znal dlouhá léta. Jiří Wonka chodil běžně k mojí mamince na krátké návštěvy. Kdyby se na něho takto brutálně nesesypali a nezačali ho bít, on by se určitě při setkání se mnou na té křižovatce u zeleniny zastavil na kus řeči a pozdravení. Měli možnost ho oslovit, ale nic takového se nestalo. Prostě se na něm vyřádili tak jako v minulosti na jeho bratrovi Pavlovi.

Petr Vániš, toho času ST. Dizier Francie

5.12.2013

* * *

Jan Šinágl, 5.12.2013

 

P.S.

Motycka MartinTu síťovku, kde jsem měl peníze, mi ukradli i zlatý řetízek, matka mě poslala pro vysavač. Celkem 4000,- Kč. To jsem nezažil ani za komunistů takovou fašistickou policii. Nakonec jsem jim chudákům musel zaplatit 1627,- Kč jako bolestné. Tak mne mlátili až se někdy strefili do karoserie. Bylo z toho bolestné a to ještě chtěli nemocenskou asi 19000,- Kč. A to ještě není všechno. V autě mě Martin Motyčka spoutaného mlátil do přirození a do spánku, fašistické metody, v bezvědomí na mě uvalili vazbu.  Velitel zásahu ing. Martin Motyčka, největší sadista co jsem kdy poznal je na fotografii vzadu s taškou.

 

Jiří Wonka, 5.12.2013

 

Jiří Wonka: Měl jsem pocit, že mne zatýká bicí komando Picha-Tůmy

In Memoriam: John F.Kennedy a Pavel Wonka

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (6 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)