Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Albert Einsten: "Problémy, které na světě existují nemohou být vyřešeny tou úrovní myšlení, která je vymyslela."

Einšteinova definice šílenství: „Dělat věci stejně a očekávat různé výsledky.“

***

Zásadní otázka: Virus se neustále mění a je vždy o krok napřed. Není lepší spoléhat na imunitní systém, který je jistě lépe připraven bránit organismus, než rychle vyrobené a nevyzkoušené vakcíny? U starých lidí má očkování smysl, kde je IS oslabený, ne u mladých, kde má plnou sílu. Škody napáchané různými, nepřehlednými a zmatečnými opatřeními, způsobují více škod materiálních, zdravotních a psychických, než virus samotný. Optimismus posiluje imunitní systém. Šíření strachu a negace ho oslabuje. Úsměv je vyšší stupeň inteligence, tak se usmívejme. Úsměv a optimismus má mnohem větší sílu, než vakcína a viry. Úsměv a humor je druhem dnes tolik potřebné odvahy. J.Š.

***

Většiny mají tendenci žít na úkor produktivních menšin prostřednictvím státního přerozdělování. Ve většinové demokracii je proto třeba politicky nedotknutelných práv na svobodu. - Svoboda má dlouhodobou budoucnost. Lidé se nechtějí změnit v kolektivizované mravence. Lidé, kteří usilují o svobodu, jsou často v menšině a tvoří předvoj, který musí v zájmu všech vytrvat proti měnícím se koalicím většin nepřátelských vůči svobodě.

***

Komentář Roberta Nefa v NZZ 10.10.2021

Ti, kdo chtějí chránit svobodu před jejím zrušením, musí být připraveni omezit princip demokracie, aniž by ji zrušili. Je princip většiny jako postup kolektivního rozhodování trvale slučitelný s myšlenkou svobody? Každý, kdo pozoruje současnou realitu sociálního státu z přísně liberálního pohledu, rychle zapochybuje o její slučitelnosti. Součástí mnoha principů však je, že nejsou zcela kompatibilní a že nás nutí při jejich aplikaci zvažovat. Pokud například většina čistých příjemců může neustále přehlasovávat menšinu čistých plátců, má to za následek zásah do jejich svobody a majetku. Ti, kdo se tomu chtějí vyhnout, musí být připraveni stanovit takové hranice principu většiny, které zabrání oslabení principu svobody.

Bludný kruh intervencionismu.

Na první pohled je nemožné spojit princip většiny s trvalou zárukou svobody pro všechny. Každá neomezená demokracie totiž směřuje k povinné přerozdělovací sociální demokracii a k rostoucí politizaci, etatizaci a centralizaci všech oblastí života. Ti, kdo chtějí chránit svobodu před postupným znárodňováním nebo dokonce před jejím zrušením, musí být připraveni omezit princip demokracie, aniž by ji zrušili.

V 19. století probíhala ve Švýcarsku vášnivá debata mezi liberály a demokraty, které se na straně liberálů účastnil i Jeremias Gotthelf a na straně demokratů Gottfried Keller. Mezi kritiky masové demokracie patřil i jasnozřivý basilejský historik Jacob Burckhardt. Liberálové, kteří již v 19. století varovali před tendencí omezování svobody principem většiny, mají nyní, při zpětném pohledu z 21. století, bohužel děsivou pravdu. Princip většiny je slučitelný se svobodou pouze tehdy, pokud je na jedné straně institucionálně chráněn politicky nedotknutelnými právy na svobodu a na druhé straně je uplatňován v malých politických společenstvích, která si konkurují v oblasti daní a služeb a kde je politické spolurozhodování doplněno vždy otevřenou možností odchodu.

Neomezená demokracie je cestou k nevolnictví v totálním přerozdělovacím a paternalistickém státě.

Kombinace liberalismu a demokracie je možná pouze tehdy, pokud se podaří spolehlivě a dlouhodobě získat většinu pro udržení řádu, který účinně chrání život, majetek a svobodu a udržuje otevřenou soutěž o formy a obsahy života, které vyhovují jednotlivci. V opačném případě se většiny dříve či později spojí, aby měly větší jistotu na úkor kreativnějších a produktivnějších menšin, a to tak, že budou stále více omezovat svobodu všech. To by nebylo katastrofální, kdyby se toto omezení dalo alespoň omezit a nevedlo k začarovanému kruhu dalších omezení, u nichž se doufá, že se nedostatky, které vznikají v důsledcích omezení, odstraní zavedením dalších kolektivních omezení.

Popsaný bludný kruh intervencionismu vede k tzv. zákonu o rostoucích vládních úkolech a vládních výdajích, který v roce 1863 formuloval Adolph Wagner.

Je dále posilována tendencí k byrokratizaci, kterou popsal C. Northcote Parkinson a která ze své strany přispívá ke zdánlivě neúprosné tendenci k centralizaci. Většiny mají tendenci žít na úkor produktivních menšin prostřednictvím státního přerozdělování a prosazovat je na základě principu většiny. Nucené přerozdělování, stejně jako revoluce a jako Saturn, bůh času, doslova požírá své vlastní děti, nebo - v modernější variantě - již brání jejich vzniku. Výsledkem je pokles produktivity, protože přerozdělování je méně produktivní než investice do technologického a hospodářského pokroku, které jsou vždy založeny také na rizikovém kapitálu. Masivně rostoucí státní výdaje mohly být dosud financovány nebo předfinancovány díky podobně rostoucí produktivitě technicky a elektronicky propojené ekonomiky a díky zadlužování prostřednictvím spekulací na stabilní hospodářský růst a pravděpodobně také částečně díky ekologickému nadměrnému využívání převážně znárodněných zdrojů. O udržitelnosti této politicky chybné ekonomiky přerozdělování však existují oprávněné pochybnosti. S poklesem produktivity se snižuje i mezinárodní konkurenceschopnost, což se může projevit na národní úrovni všeobecným poklesem prosperity. 

O tom, že většina bude připravena včas se rozhodnout ustoupit od politických chybných struktur a vrátit se k ekonomickému rozumu, je třeba na základě minulých zkušeností pochybovat.

Na všech úrovních je ochota k odříkání lépe řízena ekonomikou než politikou podporovanou většinou.

Ti, kdo přemýšlejí o budoucnosti, budou proto v první řadě usilovat o méně státních zásahů, méně státního aparátu, méně státních úkolů a výdajů a menší státní dluh. Obvykle není schopna zpočátku získat většinu, ale je úspěšná a má jisté šance zvítězit ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, přinejmenším v politické soutěži o místa, pokud to neznemožní centralizace. Anticentralismus a antidemokratismus liberálních pochybovačů o většinovém principu nejsou přežitky z 19. století; jsou také receptem na východisko z etatistického levicového a pravicového kolektivismu 20. století, jehož zlé důsledky dosud nebyly překonány.

Svoboda má dlouhodobou budoucnost. Lidé se nechtějí změnit v kolektivizované mravence. Lidé, kteří usilují o svobodu, jsou často v menšině a tvoří předvoj, který musí v zájmu všech vytrvat proti měnícím se koalicím většin nepřátelských vůči svobodě.

Robert Nef je publicista; byl spoluzakladatelem Liberálního institutu a nyní je členem jeho správní rady.

NZZ 10.10.2021

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)