https://images.thefirstnews.com/gse0dztezor5o29gq93m4.jpeg
Šokující bylo, že někteří v táborech byli bývalí Osvětimští vězňové a po návratu do tábora měli stále na sobě své pruhované uniformy. Velitelem tábora byl plukovník Masłobojew, který 
organizoval taneční párty na střeše krematoria v Osvětimi I.
* * *
Brzy poté, co Rudá armáda dorazila do Osvětimi v lednu 1945, byly celé místo Osvětimi I a Osvětim II-Birkenau, přeměněno na pamětní muzeum, které od té doby propagovalo heslo „Nikdy znovu“. To byl imperativ, který se sovětské úřady rozhodly nevztahovat na sebe. Během týdnů po osvobození tábora, byly tisíce Poláků opět za ostnatým drátem v bývalém táboře smrti. Tentokrát místo „Hände hoch!“, slyšeli vězni „Ruki vierch!“ Počátkem roku 1945 vytvořil NKVD tři tábory. První, kterému říkali Lagier 22, byl v hlavním táboře Osvětim I. a byl určen hlavně německým válečným zajatcům, než byli posláni na Sibiř nebo jinam.
Druhý, Lagier 78, byl v Osvětimi II-Birkenau a zadržoval mnoho civilistů, včetně Poláků, zejména Slezanů z oblasti Opole. Vězni pracovali na demontáži zařízení obrovského chemického závodu IG Farben a jeho následné odeslání do Sovětského svazu.
Tábor s nejhoršími podmínkami se však nacházel v sousedství Osvětimi I. Byl založen NKVD, ale brzy byl předán obávanému Úřadu veřejné bezpečnosti, polské tajné policii, kterou Sověti zřídili, aby pomohli ovládnout poválečné Polsko komunismem. Tábor byl zřízen na místě bývalého tábora Gemeinschaftslager, který sdružoval dělníky pro nucenou práci v okolních německých podnicích, jako je Siemens. Všichni vězni byli Slezané, jejichž vedoucí osobnosti byly z různých důvodů považovány za nepřátele lidu, nebo zrádce během války. V táboře bylo pět kasáren, dvě dámské, dva pánské a jedna nemocniční kasárna. Vězni tohoto tábora pracovali společně v demontážním oddělení s německými válečnými zajatci a v chemické továrně IG Farben. O táboře je známo jen málo podrobností. Badatel holocaustu Iga Bunalska ze studijní skupiny Osvětim řekl TFN: „Když Sověti měli předat podklady novému Osvětimskému muzeu, vzali s sebou veškerou dokumentaci a není možné, ani dnes, k nim získat přístup.“
Svědectví těch, kteří v táboře trpěli, však zůstávají. Mnozí skončili v táboře, protože byli udáni sousedem, často neopodstatněně. Motivem byla chamtivost.
Józef Jancza vyprávěl o tom, jak byl jeho otec zatčen a později zemřel: „Motivem pro vraždu mého otce byla loupež. Ihned po jeho zatčení náš soused převzal naši farmu. Bylo to podobné pro všechny farmáře z naší vesnice. V roce 1945 stačilo jedno udání, jedno falešné obvinění k převzetí majetku jiných lidí. Bylo to pokušení, kterému mnozí nemohli odolat.“
Marta Nycz pocházela z oblasti Slezska, která byla německo-polskou míšenkou. Během války byla nucena se připojit k nacistické organizaci pro dívky. Po válce byla zatčena, zbita a mučena bezpečnostní policií.
Tábor po Osvětimi popsala následovně: „Byl to normální tábor. Hlídky na rozích, dráty, ale ne pod vysokým napětím. Voda tekla z potrubí pod stropem. Neměli jsme to čím zakrýt, žádné přikrývky. Matrace byly zaneseny vši a brouky. Bylo to peklo. Nebylo co jíst. Krmili nás zelnými listy a otrubami. Odpoledne, když jsme přišli z práce, jsme dostali jeden krajíc chleba. Byl tak tenký, že jím prosvítalo světlo“, vzpomíná.
Nycz si vzpomněla na jednoho muže, který se při návratu z práce celý den protestoval, rozhněval strážce jménem Bajdys: „Józef Dyczek byl trochu pomalý. Byl unavený, starší a měl na zádech velký hrb. Bajdys se rozzlobil. Nakonec ho zasáhl puškou. Józef omráčeně spadl na zem. Šíleně, jako blázen vztekle vyskočil na Józefa a stoupl si mu na hruď. Slyšel jsem suché prasknutí, když se mu zlomila hrudní kost. Zemřel tiše jako „Ježíš“. Drtil tohoto ubohého muže k smrti jako švába.“
Mnoho lidí zemřelo na tyfus, který pustošil vyčerpané a hladové zajatce. Těla byla hozena do jímek poblíž řeky Sola, kde byly popel z obětí plynových komor již dříve vypuštěn. Tábor byl uzavřen v březnu 1946, ačkoli mnoho vězňů muselo dokončit tresty v táborech v jiných městech. Ve dvou dalších táborech NKVD, ačkoli tam byli většinou němečtí váleční zajatci, bylo také mnoho polských občanů.
Oświęcim ležel v oblasti smíšených národností, obývané Poláky, Němci a Slezany, kteří hovořili polsky i německy. Během války byli tito Slezané automaticky umístěni na Deutsche Volksliste Třetí říše, která je považovala za Němce. Někdy se tito lidé podepsali dobrovolně, aby zachránili své životy, protože by jinak zamířili přímo do koncentračního tábora. Vězni byli nuceni pracovat v primitivních podmínkách, což způsobilo mnoho zranění a dokonce i smrt. Stráže také obtěžovaly zadržované na každém kroku.
Jedna z vězeňkyň vzpomíná: „Museli jsme vyčistit záchody, které byly strašně znečištěny lidskými výkaly. Bylo nám nařízeno, abychom je holýma rukama vyčistili. Na každém kroku nám chtěli ukázat, že teď už nic nejsme. Vyhrožovali nám, že pokud nebudeme dělat řádně svou práci, pošlou nás na Sibiř.“
Šokující bylo, že někteří v táborech byli bývalí Osvětimští vězňové a po návratu do tábora měli stále na sobě své pruhované uniformy.
Velitelem tábora byl plukovník Masłobojew, který organizoval taneční párty na střeše krematoria v Osvětimi I.
Fotografie pořízená v květnu 1945 ukazuje přípravy na jednu z párty. Dřevěné lavičky jsou pro ty, kteří si chtěli odpočinout. Světla pro vytvoření správné atmosféry byla natažena nad hlavou.
Dalším příkladem toho, jak bylo místo největších zaznamenaných masových vražd v historii lidstva znevažováno, bylo, když Sověti odstranili z brány tábora slavný nápis „Arbeit Macht Frei“. V poslední chvíli, když už byl zabalen v krabici a připraven k přepravě do Sovětského svazu, se některým Polákům podařilo koupit ho zpět za pár lahví vodky.
Polákům v táboře se nakonec podařilo poslat dopis guvernérovi Slezska s žádostí o pomoc: „Osud nás všech Poláků v táboře Oświęcim není znám. Není to tak dávno, naše skupina v počtu 400 byla vyslána spolu s německými válečnými zajatci neznámým směrem,“ napsal Andrzej Strzelecki. Poté, co guvernér zahájil vyšetřování, bylo z tábora propuštěno 12 000 polských občanů. Kromě této směsi německých válečných zajatců a polských vězňů byli v táboře také bývalí Osvětimští vězni jako civilisté.
Podle Igy Bunalské, byla doba mezi německou okupací a tímto zařízením velmi podivná. "V Osvětimi, vedle německých válečných zajatců, existovala nemocnice pro bývalé Osvětimské vězně, které se stále zlepšovaly." V bývalých budovách SS žili také bývalí vězni. "Spousta bývalých vězňů se nemohla vrátit, protože například Varšava byla téměř úplně zničena.""Ačkoliv byli svobodní, vrátili se zpět do Osvětimi. Sověti využívali tábor jako vězení, byli tu strážci a ostnatý drát."
Celkem se odhaduje, že všemi třemi tábory prošlo kolem 25 000 vězňů. Počet úmrtí se odhaduje na 150. Tři bloky, které byly součástí tábora Gemeinschaftslager a později táborů NKVD a Úřadu veřejné bezpečnosti, zůstávají dodnes a slouží jako domy soukromníků.
Pamětní deska na zdi jednoho z nich zní: „Na památku nevinných obětí komunistických táborů nucené práce NKVD a Úřadu veřejné bezpečnosti, které zde existovaly mezi lety 1945 a 1946. Společnost míru v Osvětimi. Pamětní deska byla vyrobena z iniciativy potomků obětí Bielsko-Biała.“
Překlad J.Š.
* * *
V Osvětimi vraždili nacisté i komunisté, o komunistech se to ale neví
KVH 11.2.2020: Pravda o Lidicích stále zamlčovaná…
Read more...