Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

MOSKVA/PRAHA Těch osm dnů bylo celé Rusko doslova přilepe­né k televizním obrazovkám. Žád­né politické ani sportovní událos­ti nikdy tak nesjednotily Rusy, jako tragédie atomové ponorky Kursk 12. srpna roku 2000. Více než týden všichni obyvatelé země drželi 118 námořníkům palce. Mamě. Nepřežil ani jeden z nich. I když podle odborníků šance na záchranu alespoň několika mužů byla.

Zkažená dovolená

Vladimir Putin byl u moci teprve osmý měsíc a na tuhle tragédii ne­byl připraven. Nejdříve zmizel z mediálního prostoru a zapo­mněl, že v Rusku plní hlava státu také roli „otce“, který je po ruce vždy, když je lidem těžko. Jenže Putin byl tehdy na dovolené. A ne­pochopil, že ji má hned ukončit á dostavit se na místo katastrofy, na Barentsovo moře, řídit zá­chranné práce a utěšovat příbuz­né, kteří prostřednictvím tehdy ještě svobodných médií mohli do­slova v přímém přenosu sledovat, jak umírají jejich nejbližší.

Prezident mlčel po čtyři dny a celé Rusko ho za to tehdy odsou­dilo. Manželky a matky námořní­ků, kteří zoufale z potopené po­norky vysílali signál SOS, prezi­denta veřejně proklínaly. Stejně mu spílaly, když jen pár týdnů po havárii, v září 2000, v rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN odpověděl na otázku slavné­ho Larryho Kinga ohledně osudu ponorky s cynickým úsměvem slovy: „Potopila se.“

Za „neadekvátní“ označil Puti- novo chování po havárii Kursku i poslední sovětský prezident Mi- chail Gorbačov. Ten ale také zdů­raznil, že taková katastrofa může mladého státníka mnohému nau­čit. A měl pravdu.

Tažení proti novinářům

Právě po Kursku datují znalci rus­ké žurnalistiky zahájení cíleného honu na novináře. Komentátor Sergej Parchomenko tvrdí, že „Kursk byl zlomem“ v Putinově vztahu k žurnalistice. „Tehdy po­chopil, v čem spočívá rozdíl mezi svobodnými a řízenými sdělovací­mi prostředky,“ soudí Parchomen­ko. A protože ho svobodná média znemožnila, kritizovala, dávala hlas hysterickým manželkám ná­mořníků a zpochybňovala oficiál­ní verze, zahájil tažení, které má pro něj vynikající výsledek: dnes by se podle ruských mediálních expertů nemohlo stát, že by televi­ze informovala o katastrofě stejně objektivně, jako tomu bylo v srpnu 2000. Všechny technologic­ké katastrofy, které se odehrály poté, už měl Kreml pevně mediál­ně v rukách.

Posun v manipulaci s veřejným míněním dokazuje i poslední soci­ologický výzkum. Když se socio­logové v roce 2000 ruských obča­nů ptali, zda vedení země udělalo vše pro záchranu námořníků z Kursku, 72 procent dotázaných řeklo rozhodné „ne“. Dnes na stej­nou otázku odpovídá shodně pou­ze 35 procent Rusů. Korespondu­je to s Putinovou rostoucí popula­ritou, která je rekordní i přesto, že ekonomická kondice země se v důsledku klesajících cen ropy prudce zhoršuje.

Od roku 2000 přibývá občanů spokojených se vším, co Putin dělá a říká. Ruské sdělovací pro­středky, v současnosti zcela ovlá­dané Kremlem, už ani ve dnech smutného výročí nespekulují nad verzemi tragédie, která dodnes ne­byla řádně vyšetřena, a pokud ano, veřejnost o tom nemá dost in­formací. Pouze na internetu se objevují stále pochybnosti o oficiál­ní interpretaci události: údajně do­šlo k technické závadě na jednom z torpéd, které explodovalo a vy­volalo další výbuchy. Rusové ih­ned zahájili záchranné práce, i když prý většina námořníků ze­mřela hned při explozích a zbylí bezprostředně po nich. Státní televize dnes už rozhodně nebude jit­řit emoce informacemi o dopi­sech, které námořníci psali - z nich vyplývá, že po explozi bylo ještě nejméně 23 mužů naži­vu, že se ve snaze vydržet, než při­jde záchrana, uchýlili do 9. oddě­lení, že vody přibývá a vzduch jim stačí ještě tak najeden den.

Tragická souhra náhod

Ani o přesných příčinách katastro­fy dnes ruská média nepochybují. Jenže podle kapitána Igora Kúrdi- na, předsedy Petrohradského klu­bu námořníků, řada podrobností nebyla zveřejněna.

Na ponorce byla instalována tzv. tlustá torpéda s dostřelem 50 kilometrů, která byla původně vybavena jadernou hlavicí. V 90. letech minulého století byl jejich počet snížen a hlavice z těchto torpéd byly odstraněny. Ovšem torpéda zůstala. Vojenské cvičení, kterého se Kursk účast­nil, bylo mj. určeno ke zdokonale­ní střelby právě těmito torpédy na skupinu lodí protivníka.

Tady může být podle Kurdina příčina neštěstí - posádka ponor­ky neměla se střelbou těmito tor­pédy žádnou zkušenost. Navíc byl srpen a brigáda, která ponor­ku připravovala na manévry, stří­dala tu, která byla právě na dovo­lené. A také neměla velké zkuše­nosti s daným typem zbraní. Tak­že si nemusela všimnout defektu. Až později se zjistilo, že deset kusů z této série torpéd vyrobe­ných v Almaty mělo závadu. Je pravděpodobné, že závadné bylo i torpédo, které se stalo osudným námořníkům z Kursku. Proč se o těchto podrobnostech, vrhají­cích i po 15 letech světlo na tragé­dii 118 mužů, v ruském oficiál­ním tisku nic nepíše? Protože kde je nalezena příčina, nastává hledá­ní odpovědného viníka. A násle­duje trest. Putin tehdy nebyl zjev­ně připraven zahájit radikální re­formu spojenou s kádrovými čist­kami v armádě prolezlé korupcí a protekcionismem. Naopak, ar­mádu i tajné služby učinil od po­čátku svými nejbližšími spojenci při ovládnutí země a zkrocení ro­dící se občanské společnosti.

Státní agentura TASS sice uvá­dí, že za Kursk zaplatili svými funkcemi četní vysoce postavení důstojníci ruské flotily (např. veli­tel Severní flotily, admirál Vjačeslav Popov), ale do vězení za smrt 118 mužů nešel nikdo, ačko­liv je v Rusku možné se za mříže­mi ocitnout například za účast na nepovolené pokojné demonstraci.

Petra Procházková LN, 12.8.2015

* * *

SVĚT OČIMA RUSKÉ PROPAGANDY

J.Š.13.8.2015

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)