Minulou středu zemřel v Praze ve věku 90 let profesor Jan Wiener. Patřil mezi poslední žijící české bojovníky z britského Královského letectva z doby druhé světové války.
Profesor Jan Wiener se narodil 26. května 1920 v česko-německé židovské rodině v Hamburku. Začátkem 30. let se rodina přestěhovala zpět do Prahy, kde Jan začal studovat na vyhlášeném německém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Ačkoli nebyl plnoletý, přihlásil se při zářijové mobilizaci v roce 1938 do armády. Když nebyl v roce 1939 pro svůj židovský původ připuštěn k maturitě, rozhodl se v atmosféře stále sílící protižidovské perzekuce odejít za hranice. Podařilo se mu dostat za otcem do Jugoslávie, kde zažil osobní tragédii, která ho poznamenala na celý život: Otec po obsazení Jugoslávie nacisty v situaci, kdy už neviděl žádné východisko, spáchal v přítomnosti syna sebevraždu. Mladičký Wiener tak musel nadále bojovat sám. Podařilo se mu dostat do Itálie, kde byl objeven a zatčen fašistickou policií na nádraží v Janově, když jel tajně pod vlakem na ose soupravy.Když byl předveden před policejního komisaře, intuitivně se rozhodl, že mu řekne pravdu – je československý Žid, který utíká před nacisty. Fašistický policejní důstojník ho propustil. Po další anabázi Apeninským poloostrovem skončil nakonec Wiener v internačním táboře na jihu Itálie, odkud se mu po vylodění Spojenců na Sicílii a v Kalábrii podařilo utéct a přejít frontu. Dostal se přes Afriku do Velké Británie, kde prodělal výcvik a stal se radiotelegrafistou u čs. 311. bombardovací perutě.
Atentát ano. Poprava ne Spolu se svými spolubojovníky se v roce 1945 vrátil do osvobozené vlasti, složil maturitu a začal studovat anglistiku na FF UK. Po komunistickém puči v únoru 1948 byl ovšem ze školy vyhozen, v roce 1950 byl zatčen a jako protinacistický odbojář komunisty odsouzen za „protistátní činnost“ a „protilidový postoj“. Strávil pět a půl roku v dolech na Kladně. Po propuštění se živil jako lesní dělník na Dobříši a v roce 1963 emigroval do USA. Vystudoval historii na University of Massachusetts, učil na různých amerických univerzitách a po roce 1989 se vrátil do Prahy. Zprvu jen napůl a pak natrvalo.
Jana Wienera jsem poprvé zažil v první polovině 90. let, kdy jako hostující profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednášel dějiny střední Evropy.
Jeho přednášky byly všechno jiné než snůšky nejrůzněji sestavených faktografií, kterými se tehdy vysokoškolští učitelé snažili překrýt svou vyprázdněnost.
Základem Wienerových přednášek naopak byla hodnotová orientace, přičemž o tom, co bylo dobré a co ne, bylo třeba vést diskusi. Vím, že mě tehdy poněkud „rozčilovala“ podle mne až přehnaná míra tolerance a porozumění, s jakou profesor Wiener nahlížel na dějiny.
Bavili jsme se třeba o trestu smrti. Profesor Wiener řekl, že je jeho odpůrcem, a to především z důvodu, že byl po celou dobu lidských dějin – od starého Říma až po nacismus nebo komunismus – politicky zneužíván. Načež jsme se dostali k veřejné popravě K. H. Franka v květnu 1946 na dvoře pankrácké věznice.
Wiener řekl, že tam byl, a když byl tento vrah českého národa, vrah lidických dětí oběšen, přes skutečnost, o koho šlo, si uvědomil, že ta poprava je něco hrozného a že člověk klesá na úroveň svých bývalých pronásledovatelů – že je to legalizovaná vražda.
Ptal jsem se ho, jak by tedy K. H. Franka potrestal. Wiener tehdy řekl: „Byl bych rád, kdyby dostal doživotí bez šance, aby vůbec kdy mohl z vězení vyjít, a aby celý život pracoval pro obec Lidice a Ležáky – aby po zbytek svého života odčiňoval, co napáchal. Dále bych byl pro to, aby s ním bylo ve vězení zacházeno lidským způsobem a aby ve výročí zničení těchto vsí měl den půstu. Trest smrti ale odmítám.“
Byla to tak jasná a čistá odpověď, že jsem na ni nedokázal nijak reagovat. Ne že bych s tím, co Jan Wiener řekl, nesouhlasil, ale přece jenom má člověk v sobě zafixováno, že nemístná mírnost či velkorysost může mít na zločince opačný efekt – místo zpytování svědomí často jen povzbudí onu agresivní, zlou část jejich osobnosti. Až teprve po přednášce jsem si plně uvědomil sílu Wienerova náhledu, a to ne jen ve vztahu k trestajícím, ale i – či především – k samotnému trestanému. Na příští přednášce mi to ovšem nedalo, abych se profesora Wienera v souvislosti s předešlou diskusí nezeptal na atentát na Hendricha. Odpověď Wiesnera byla opět čistá a odzbrojující. Řekl jednu větu: „Atentát na Heydricha schvaluji.“
Když jsme žádali, aby to rozvedl, pokračoval: „Když tento čin porovnám s váhavostí německých generálů i civilních účastníků plánu atentátu na Hitlera, tak jsem hrdý, že patřím k národu, který tohleto dokázal. Já věřím, že atentát na tyrana a vraha je morálně opodstatněný. Lituji následných obětí, ale myslím, že nebyly marné – lidé po celém světě rázem věděli: Ne, Češi se nevyrovnali s okupací, nechtějí ji a jsou ochotni položit své životy v boji za svobodu a obnovu demokracie v této zemi.“
Pak se ovšem chvíli odmlčel a dodal: „Ovšem záleží na tom, koho se ptáte. Když se zeptáte maminky z Lidic, ona vám řekne – nestálo to za to a vy ji musíte políbit ruku za to, že to řekla, chápat ji a nechtít mít pravdu.“ Vomáčkové K doplnění výše řečeného patří i to, že tento aktivní bojovník proti nacismu odsuzoval způsob poválečného odsunu českých Němců, kdy se nerozlišovalo mezi tím, kdo byl vinen, a kdo ne, a za lidi, kteří jej prováděli, se jako Čech hluboce styděl.
Ostatně Jan Wiener měl s poválečnými „bojovníky“ proti bezbranným ženám, starcům a dětem osobní zkušenosti. Při žádosti o výjezd z protektorátu Jana Wienera nechutně ponižoval český úředník „Vomáčka“, zaštítěný tehdy hákovým křížem. Na stejného pana Vomáčku narazil na stejném místě i po válce. Jiný pan Vomáčka se cítil pánem nad osudy Jana Wienera v 60. letech, kdy žádal o výjezd ze země – tentokrát byl zaštítěný rudou hvězdou. A další, už demokratický pan Vomáčka ponižoval profesora Wienera i po roce 1989, kdy tento nezničitelný kolaborant rozhodoval o tom, zda bude Janu Wienerovi vráceno české občanství, když místní politické a lidské křupany v parlamentu a ve vládě nenapadlo, že lidem, kteří bojovali za naši svobodu, se má občanství vrátit automaticky – hned i s vyznamenáním a doživotní rentou. Jak pak by je to ovšem mohlo napadnout, když tučnou rentu mají v této zemi na věky propachtovanou Vomáčkové?
Jan Wiener byl pozůstatek onoho druhu neslabošského humanismu, který umíral po celé 20. století, až skoro úplně vymizel. Síla Wienerovy hluboce procítěné a zažité tolerance k druhým lidem, národům, vyznáním nebo názorům totiž spočívala v tom, že vycházela z pevného hodnotového rámce, který je v dnešní době hodnotového relativismu, jenž za toleranci vydává pouze vlastní pohodlnost, čím dál vzácnější. Bez ohledu na pana Vomáčku a jeho rentu byl to profesor Wiener, sám, osobně, kdo zvítězil nad nacismem i komunismem.
PETR PLACÁK
Read more...