Psychosomatická lékařka Jarmila Klímová o tom, proč potřebujeme své nemoci, jak 
bolestná může být cesta k uzdravení a čím si nejvíc ubližujeme,
Před dvanácti lety opustila obor psychiatrie, protože už nechtěla žít s neustálými pocity bezmoci a cítit se jako „cvičenej foxteriér“, který předepisuje léky a vyplňuje body na pojišťovnu. Dnes patří lékařka Jarmila Klímová mezi špičku v oboru psychosomatiky. Dívá se pacientům na jejich duši, aby pomohla uzdravit jejich tělo. A předem je varuje: „Bude to bolet, víc než si myslíte.“
Má pověst doktorky ostré jako žiletka. Možná proto byla radost s ní dělat rozhovor. Je přímá, neuhne pohledem a za tím, co řekne, si pevně stojí. A hlavně, nebojí se věci pojmenovat. Jenže, i když dokáže být tvrdá, nakonec stejně zjistíte, že je schopná se svými klienty sedět a držet je celou hodinu za ruku, když to potřebují.
Psychosomatika se často prezentuje tak, že nemoc vzniká v hlavě. Četla jsem pak zklamané příspěvky, kdy si lidé stěžovali na psychosomatický přístup, který se zúžil jen na konstatování: „Bolí vás uši? Tak to už asi někoho nechcete poslouchat.“ Samozřejmě, takový pacient může upadnout do ještě větší deprese, protože, když mu někdo řekne, že problém je jenom v hlavě, je to stejně špatně, jako když řekne, že to je jenom v žaludku nebo střevech. Ale to nejde oddělit. Ty věci spolu souvisí. Přijměme tento koncept, ale je to začátek, kdy začneme rozmotávat klubíčko všech dalších souvislostí, které jsou za tím, když tyto dveře otevřeme. …
LN: Zmínila jste, že se pacientů ptáte, k čemu svoji nemoc potřebují. Proč si myslíte, že nemoci potřebujeme?
Ony nám dávají informace o tom, co je potřeba změnit, čeho si máme všimnout. Jak jsem říkala, když je něco patologického ve vztazích, první se to projeví na buněčné úrovni. A nemoc nám říká, že žijeme v něčem, co nám škodí, ale my si toho na psychické úrovni nemusíme být vědomi. Protože jsme výchovou, společenským systémem naformátováni tak, abychom si toho nevšimli. A nemoc přichází a říká: „Nežiješ ve zdravém vztahu, není normální, že tě manžel terorizuje.“ To pak přichází například záněty gynekologické, urologické a říkají: „Změň to.“
LN: Ale takové vztahy nám také přece něco ukazují nebo ne?
Oni nám ukazují naše meze. A nastavují nám zrcadlo toho, jak vidíme svět. My si přitahujeme lidi ve svém životě. Většina lidí žije v tom, že veškeré chování a všechno, co děláme, je jen reakce na to, co přichází zvenčí. Ale to je téměř dokonalá iluze. Je jen málo lidí, kteří jsou ochotni připustit, že to je přesně obráceně, že svět okolo nás je jen produktem toho, co vytváříme my. Já jsem tvůrce svého životního příběhu, já vysílám signály, nejsem žádná oběť.
LN: Téměř polovina lidí, kteří k vám chodí, mají rakovinu. V čem u nich vidíte příčiny?
Vzorec si odvodíme. V biologickém aspektu je rakovina proces, který svým bujením likviduje svého nositele. Je to nějaká agrese, kterou jsme obrátili proti sobě. To je v té nejširší rovině. A pak můžeme jít ke konkrétnějším modelům: Kdy obracím agresi proti sobě? Když vůči sobě chovám nějakou nenávist, sebetrestání, sebepotlačování? A čím radikálnější je, s o to větší razancí jí začne zobrazovat displej našeho těla. A rakovinové bujení dostane rozměry, které mohou být zničující. Nesmíme si myslet, že to je něco, co dostaneme, co přijde zvnějšku! Tento proces zrodu je velmi dlouhodobý. A když se k sobě chováme nějakým způsobem hnusně, dvacet, třicet let, tak i přes sebeozdravné potenciály našeho těla, které jsou obrovské, jednoho dne zkrátka tělo podlehne. Proto také ozdravný proces je u toho typu onemocnění velice náročný. Musíme jít k samé podstatě sebe sama. Vnitřní změna musí být radikální a často mění podstatu celého našeho života, protože rakovina je rovněž velmi radikální. S rakovinou se nesmlouvá a nestačí, když něco ošulíme.
LN: Jaké máte úspěchy v rakovině?
Pokud klient přijde včas ve fázi primárního tumoru a nemá metastázy po celém těle, tak ve většině případů jsou ti lidé stále na živu. Byť si vyslechli ortel a už tu neměli být. Úspěšnost zde neměříme typem rakoviny, ale postojem člověka. Ale buďme pokorní, jsou typy onkologického bujení, které jsou velice rychlé a někdy je to otázka týdnů či měsíců. Máme na kontě pána s maligním melanomem, což je nejnebezpečnější tumor, který smrtí ve sto procentech případů. Ten pán je dnes úplně zdráv. Žil v nesmírně devastujícím partnerském vztahu, dlouhá léta ho tyranizovala jeho žena. Sám před tím zavíral oči, nechtěl si to přiznat, potlačil absolutně svoji lidskou důstojnost. To je to sebeodmítnutí, o kterém jsem mluvila. A to k nám přišel původně s úplně jinou „zakázkou“, chtěl se vyrovnat s tím, že umírá. Místo toho opustil manželku, zpátky nastartoval vědeckou kariéru a žije.
* * *
Hodně lidí má stále problém přijmout zodpovědnost za svoje zdraví, někdy možná zodpovědnost obecně. Je to specifické pro nás Čechy?
Víte, zodpovědnost má mnoho rovin a je ovlivněna několika faktory. První je ten faktor historický. Od smrti Jiříka z Poděbrad, kdy Češi, aby nemuseli nést zodpovědnost za správu svého národa, pozvali Poláky. A tímto způsobem se to s námi táhlo další stovky let. Kdy jsme byli historicky sami za sebe? My jsme strašně stateční v odboji, když jsme zavřeni ve sklepě a tam vedeme ty silácké řeči. To není hledání viníků, to je jen pojmenování historického fenoménu. A ten druhý je, jak se k lidskému zdraví začala chovat věda. Musím zmínit svého oblíbeného Reného Descar- tesa, který tvrdil, že tělo je dokonalý stroj. A ten si funguje sám o sobě a lidská psychika je něco, co funguje samostatně. Že by duše měla co mluvit do toho, co se děje v buňkách? To ne. A tento model převzala západní medicína, která zůstává ve svém vědeckém bádání ustrnulá na biochemické bázi. Takže je to vědecké paradigma, které nás utvrzuje v tom, že nemoc je něco, co nějak přišlo. To jsou ty věci jako: „Něco jsem chytil, něco jsem dostal.“ Nebo: „To máme v rodině.44 Ve všem tom slovním vyjádření je zobrazení, že se to děje někde mimo moji vůli. A třetí je sociální stanovisko, kdy stát tím, že od nás vybírá zdravotní pojištění, se tváří, že je zodpovědný za naše zdraví. Mnoha lidem to vyhovuje. Jenže je to chiméra, která se pak překlápí k tomu, že lékař je zodpovědný za moje zdraví, a pokud mě nevyléčí, je to neřád. Ale doktor nemůže být zodpovědný za moje zdraví! Nemyslím si, že by to v západních zemích bylo dramaticky jinak. Ale je pravda, že už je dnes v některých státech odstupňované zdravotní pojištění. To je první krok k tomu, aby to vedlo pacienta k určité zodpovědnosti.
Řekněte mi, je nějaká prevence, abych vás nikdy nepotřebovala, nebo je to tak, že člověk má mít lékaře, který je schopen ho v různých životních etapách upozornit...
... nemusíme mít takového doktora. Nepotřebujeme ho, když vycházíme ze zdravého základu. Tím nemyslím jen to, že jsme buněčně zdraví. Ale myslím tím, že rodina nám dává do vínku myšlenkové vzorce, které nás vedou k prosperitě a zdraví. Ne ty vzorce, které jsme zmiňovali na začátku. Z mého hlediska je potřeba vyvažovat pět aspektů. První je biologický, kdy dbáme o to, abychom například zdravě jedli a sportovali. Pak je psychologický, kdy budeme sami se sebou zacházet s vlídností, budeme přijímat zodpovědnost za svůj život. Třetí je sociální, tedy pěstování zdravých vztahů, protože zmrzačený vztah, ve kterém uvízneme a ve kterém trpíme, se ze všeho nejdřív promítne na displeji našeho těla, na buněčné struktuře. Čtvrtý aspekt je pro mě spiritualita, ale ne jako náboženství nebo institucionálně zaštítěná víra, nýbrž spiritualita v daleko širším kontextu: ptaní se po smyslu našeho bytí a toho, kam kráčím. Od toho se pak odvíjí naše hodnota, to, kde můžeme být užiteční. Poslední aspekt je energetické hledisko. To je něco,^ čím například velmi dobře pracuje tradiční čínská medicína. A těchto pět aspektů je potřeba propojit. Jednoznačně pak vidíme, že když se něco děje na psychické úrovni, okamžitě se to projeví na té energetické. Když se něco děje v našich vztazích, projeví se to na buněčně bázi, našem těle. A když začneme chápat tuto provázanost, najednou je vhled do celého principu nesmírně prostý. Právě o tomto pohledu na psychosomatiku je kniha, kterou se chystáme vydat letos na podzim.
Vy poměrně ostře kritizujete zaběhlé postupy léčby rakoviny, jako je chemoterapie. Proč?
Léčba, jakou nabízí západní medicína, je hodně brutální. Nese s sebou velké utrpení. A podle mého názoru je nadužívaná. Neříkám, že tady nemá svoje místo, ale myslím si, že je aplikována pohříchu často. Zatím nikde nebyla jednoznačně prokázána studie, že chemoterapie je skutečně lékem první volby. Jenže běda každému, kdo to začne zpochybňovat. Před patnácti lety se nesměla zpochybnit radioterapie. Dnes se otevřeně říká: radioterapie ne vždy a ne tak, jak se dělala dřív. Vezměme si rakovinu prsu. Kdyby dřív chirurg navrhl ohraničené vyjmutí útvaru, bude postupovat „non lege artis“, bude za to kritizován a možná souzen. Dnes je to něco, co se ukazuje jako mnohem účinnější, než když se prsa krájela celá. Ovšem dogmatičnost a mili- tantnost, se kterou jsou obhajovány aktuální názory, je právě to, co vidím jako velmi nebezpečné. A pro pacienty je to naprosto děsivé.
Když jste zmínila pacienta, jehož terorizovala žena - v jednom rozhovoru jste řekla, že k vám chodí hodně žen, které vědomě či nevědomě devastují muže. V čem?
A nepřeskočíme to? To bude opravdu nadlouho.
Nepřeskočíme, jestli vám to nevadí.
Dobře. My tady historicky máme mrzačící etapu a tou byla první a druhá světová válka a nástup bolševismu. Jak to s tím souvisí? Vezměte si, že za války muži odcházeli a ženy zůstávaly samy. Část mužů se z válek vrátila, jenže mezitím se tady ženy musely starat. Ženy byly jediné, které v rámci rodinného systému zůstaly. Na statku, v továrničce. A proti svému přesvědčení musely přijmout myšlenku, že se musejí postarat i bez chlapa. Nic jiného jim nezbylo. A tak se z těchto donucených pseudovdov začaly rekrutovat rody silných žen. Muž najednou ztratil, v historii rodu, primární roli, kterou měl mít: ochránce, živitele a toho, kdo rozhoduje o rodině. Ženy porodily další generaci dcer, která už v myšlenkovém vzorci měla zakódované: „Musíš se spolehnout jen sama na sebe.“ Jenže doba plyne, vnější sociální okolnosti se proměňují, ale program v mysli zůstává. A když si takové ženy berou své muže, už mají vlastně nastavené, že muže ve skutečnosti moc nepotřebují. Muž si připadá, že selhává a je nedoceňovaný. A narodí se třetí generace, Husákovy děti. To jsou holčičky, co mají za sebou maminku, babičku, někde i prababičku, které se musely postarat, a ony to chtějí udělat úplně jinak. Nebudou žít stejně. Ale nic naplat, něco neviditelného a silného je přivede k tomu, že si vezmou muže, kte- r rý se není schopen postarat o jejich dítě. Zkrátka je tady nějaká síla, které někdo říká smůla nebo náhoda, ale která transgeneračně ujišťuje ženskou linii, že muži jsou úplně k ničemu, v lepším r případě jen jako dárci spermatu. A tím to skončí. Teď si představte, že takových příběhů jsou desetitisíce. A mentální nastavení se šíří společností. To vše přichází ve chvíli, kdy patriarchát začíná být za zenitem, protože materiální paradigma se bortí a dopřává se sluchu věcem, které v sobě nesou ženský princip. A v tuto chvíli ženská část začíná mít na muže ambivalentní požadavky: „Čhraň mě, buď silný a statečný, vydělávej spoustu peněz, buď něžný a chápající a chovej se jako princ na bílém koni, ale koukej přebalit dítě a uvařit sunar. A prosím tě, hlavně mě nech dělat svou kariéru, protože já tě vůbec nepotřebuji.“
Lektor a guru mužů Jan Bílý mi nedávno v rozhovoru pro Pátek říkal, že je ale logické, že žena vyžaduje po muži, aby byl schopen v sobě probudit ten ženský princip, empatii. Žena totiž začala pracovat a plnit částečně mužskou roli a potřebuje, aby tuto energii muž vyvážil.
Přiznejme si, tato cesta by se nám, ženám, hodně líbila. Ale já asi nejsem takový vizionář, abych si troufla říct, jestli je to dobře, nebo špatně. Celá historie je postavena na polaritě. Bez ní není postup vpřed, není dynamika, život. A když začneme tuto polaritu smývat v tom mužsko-ženském principu, račme si všichni uvědomit, že to bude vykoupeno tím, že se ta polarita objeví v nějakých jiných principech. A my jí zase budeme muset čelit. Protože vzdát se polarity je konec bytí. O tom hovoří i kvantová fyzika. To bytí sice neskončí, bude pokračovat, ale možná je to zatím za hranicí naší představivosti.
V čem vidíte cestu v tom žensko - mužském světě?
V uctivosti. Ženy nemají úctu k mužům a muži k ženám. Ženy znehodnocují muže a muži mají z žen strach. A co je velmi vážné, tento přístup je naprosto devastující pro další generace, které v těchto vzorcích vyrůstají. Musíme se vrátit k hodnotám, které tu máme.
Jakou roli ale bude mít muž?
(dlouze přemýšlí) Víte, oni muži poškodili sami sebe v tom, že za hodnoty, které tvoří, dostávají jen peníze, ty ovšem mají velmi pomíjivý ráz. j K přežití a uchování hodnoty mužské role by mělo přispět to, že muž dostane skutečnou hodnotu.
A tou je?
Čest. Úcta, která musí přijít od nás žen. Problém je, že muži možná zapomněli, že toto je hodnota. 1
Celý rozhovor s psychosomatickou lékařkou Jarmilou Klímovou o tom, proč potřebujeme své nemoci, jak bolestná může být cesta k uzdravení a čím si nejvíc ubližujeme, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vyšel 7. srpna 2015
Read more...