Bez toho, že se české univerzity otevřou řádné mezinárodní personální konkurenci, se jejich kvalita zásadně nezlepší.
… Když se Ike Eisenhower po skončení druhého prezidentského období stal členem správní rady jedné z nejprestižnějších univerzit v USA, oslovil slavnostně shromážděný učitelský sbor: „Vážení zaměstnanci Yaleovy univerzity!“ A z posledních řad auly se zvedl nějaký mladík a pravil: „Promiňte, pane. My nejsme zaměstnanci Yaleovy univerzity, j My jsme Yaleova univerzita!“ …
… Vytváří to nebezpečnou situaci. Každý máme svůj osobní strop a na ten si dříve či později sáhneme: jednoho dne seznáme, že lepší už nebudeme. Zdaleka ne všichni asistenti z této generace, to je zcela přirozené, pro působení na vědeckovýzkumné univerzitě vlohu mají. Výběr toho, kdo z nich vypadne z kola ven, však neproběhl a evropské dotace pro ně měly toxický účinek: zvykli si na čtyřicetitisícové příjmy - a na pohádkový pracovní režim: pružná pracovní doba, a pokud žádná věda, tak vlastně čtvrt roku dovolená! Mají mladé rodiny, milionové hypotéky a s takto získanými pracovními návyky je nikdo mimo akademii nezaměstná. Dnes už jim nezbývá, než se semknout a snažit se vnutit svůj osobní strop jako normu. Prosadit ho na fakultě jako institucionální strop. Formují se v lobby a tlačí na udržení státu quo. Tam, kde uspějí, i kdyby se mezi studenty objevil jedinec s talentem pomalu na Nobelovu cenu, na přijetí na katedru nemá šanci. Prorážel by strop. A především: někdo ze starousedlíků by pro něho musel uvolnit místo!
… Klíčoví hráči v managementu univerzit jsou děkani. Jsou voleni do funkce akademickými senáty. Ty mají až poloviční zastoupení studentů, téměř celý zbytek často tvoří odborní asistenti se svým bytostným zájmem na zachování slabého managementu, který bude udržovat stávající pohodlné poměry. Pro výkonné vědce působení v akademických senátech není zajímavé, neboť je zdržuje a rozptyluje. Ani volební právo pro ně není zajímavé. To však nebývá zajímavé dokonce ani pro studenty: účast ve volbách do senátů je často nižší než desetiprocentní. A takto ustavené senáty volí děkany i rektory, schvalují miliardové rozpočty i zakládání a rušení fakult a kateder.
… Především: je lidské mít raději měkčího šéfa nežli silného. Od nadřízeného očekáváme spíše pochopení pro naše slabiny, než abychom si sami vybrali člověka, který z nás vymáčkne, co se dá. V podnikání selhaly pokusy se šéfy volenými personálem ze stejných důvodů, proč si fotbalového trenéra nevolí fotbalisté. I akademická obec pokud necítí, že loď je v bouři a opravdu potřebuje kapitána, raději volí děkana, který nechá věci běžet a bude mít pochopení pro další úvazky, privátní praxe a nejrůznější akademické „fušky“.
… Šéfem katedry by měla být osobnost, i která řídí její strategii v konkurenčním prostředí světové vědy a svou prestiží I a přirozenou autoritou stmeluje tým. Katedra je základní jednotkou výkonu fakulty, jen skrze katedry se ustavuje její prestiž v jednotlivých oborech, na téže fakultě vzájemně si často velmi vzdálených. Na německých univerzitách je místo vedoucího katedry obsazováno mezinárodním konkurzem a jeho ustavení je zároveň ustavením profesora. U nás existují fakulty, kde více než polovinu kateder vedou odborní asistenti! Jakou mohou mít autoritu před pány docenty a profesory, kteří je jednou bud budou, nebo nebudou habilitovat, si lze snadno představit. Takže ve výsledku katedru nakonec vlastně nikdo nevede, což může určitému typu lidí i vyhovovat.
Nové pořádky, stará tradice
Mít vlastní univerzitu bylo pro české obrozence vrcholným cílem. Dosáhli ho až v osmdesátých letech devatenáctého století. A přišel z Vídně profesor T. G. Masaryk, který svou habilitační práci napsal německy a za ženu měl Američanku. V české společnosti však vládl národovecký duch a univerzity byly národní všude. Masaryk však už viděl, že národu jedna „národní“ univerzita nestačí. Chceme-li mít skutečnou univerzitu, musíme mít dvě, říkal a jako první krok k provětrání českého rybníčku založil univerzitu v Brně, jen jak k tomu v roce 1919 coby prezident nově založené republiky dostal možnost. Po dlouhém dalším vývoji, který všichni známe a jehož celou polovinu byly české univerzity odříznuty od světa, ba nebyly ani pánem ve svém domě, jsme před čtvrt stoletím začali dohánět je svět. Vzali jsme z jeho posledního vývoje fenomén masového vzdělávání, leč zachovali jsme si starou uzavřenost a sebestřednost: počtem studentů masové. v systému však jsou české univerzity stále ještě „české národní“ bez výjimky. Na spadnutí je okamžik, kdy se první z tuzemských univerzit vzepne k tomu, aby vstoupila do světa univerzit mezinárodních. Nakročeno k tomu jich má možná pět. Ta, které se to podaří první, získá ohromnou konkurenční výhodu. Na malém českém trhu se bude druhá taková již a obtížněji prosazovat, ale místo pro ni ještě bude; většina však stejně zůstane národních a budou pořád zapotřebí. Klíčovým slovem je diferenciace. |
Čeští politici význam tohoto procesu vesměs nechápou: sami mají absolvovánu nanejvýš nějakou „Karlovku“ anebo „Masaryčku“, na mezinárodní univerzitu se dostali vesměs tak s delegací. (Opět: omlouvám se výjimkám.) Podíl z národního rozpočtu, který přidělují univerzitám, je ostudný, sebevražedný. Kus pravdy mají však ti, kteří říkají, že univerzity si za to mohou samy. Pět let připravovala mezinárodní odborná komise, vedená bývalým bursarem Cambridgeské univerzity českým profesorem Haňkou, návrh nového vysokoškolského zákona. Představoval podstatný krok k otevření našich univerzit světu a systémové zlepšení jejich managementu. Lobby univerzitního establishmentu Haňkův návrh doslova upřipomínkovala a před předložením i kompromisních zbytků podnítily konzervativní síly univerzitního establishmentu neinformované studenty k házení melounů z balkonu rektorátu Univerzity Karlovy s hrozbou, že vyjdou do ulic. Lze se politikům divit, že dali ruce pryč a nerefor-movatelné univerzity dnes rozpočtově škrtí?
Dělají ale chybu, velkou chybu: škrtí tím naší vlastní budoucnost. Bylo by na nanejvýš vhodné najít kompromis, který by dal ekonomickou šanci na změnu těm fakultám, které o ni usilují, a uvolnil prostor univerzitám, jež k tomu prokázaly kompetenci. Jak jsme řekli na začátku: dobrý management je nutno zaplatit, k získání a udržení špičkových talentů jsou nutné odpovídající mzdy a za posily ze zahraničí se platí u nás neslýchané sumy.
Jak to protnout?
K protnutí začarovaného kruhu budou muset především zmobilizovat děkani svá kolegia i senáty svých fakult. A budou to moci udělat na těch univerzitách, které mají k reformě nakročeno, neb mají v čele strategicky uvažujícího rektora. „Je třeba mít na paměti, že záchrana tonoucích je vždycky především v zájmu tonoucích samých,“ napsali ruští spisovatelé Ilf a Petrov. Co mohou managementy univerzit udělat hned, je relokovat stávající zdroje a zeštíhlovat. Platit třeba i ubohých třicet tisíc měsíčně univerzitnímu profesorovi, který nepřinese fakultě žádný mezinárodní projekt, jsou vyhozené peníze; platit takovému, který to opakovaně dokáže, měsíčně 180 tisíc, se fakultě bohatě vyplatí.
Nejde o finance; tedy nejde jen o ně. Profesor s mezinárodním respektem a styky zvyšuje renomé fakulty a otevírá dveře dalším akademikům i jiných oborů z fakulty při sestavování mezinárodních interdisciplinárních týmů a ve svém týmu inspiruje několik docentů, kterým umožnil vstup do kruhů, kde se ty projekty koncipují a hodnotí. Sám už třeba nepodává špičkový intelektuální výkon, ale nastřádal ohromný sociální kapitál, který předává. Oslovuje se křestním jménem s významnými profesory po celém světě, s nimiž se zná ještě ze svých a jejich docentských dob. Dokáže získat dobré hostující profesory ze světa a působí i jako „strážce bran“, který dbá na výběr toho, kdo z asistentů aspirující generace bude habilitován a kdo na katedře dostane trvalou smlouvu, aby dál nesl dobrou úroveň pracoviště.
Vědců respektovaných ve špičkové vědě své specializace však máme málo, na některých katedrách snad i dva tři, na mnohých byste je hledali mamě. Chceme-li se u nás jednou dočkat první mezinárodně opravdu respektované univerzity, musíme je začít hledat i mimo český rybník. Za tkaničky vlastních bot se asi nezvedneme.
Autor je emeritním profesorem Masarykovy univerzity v Brně
Sociolog Ivo Možný, LN, Orientace, 23.1.2016
* * *
Lze jen souhlasit. Ze školy se stal byznys, kdy kvalita absolventů vysokých škol nedosahuje často ani kvalit absolventů gymnázií první republiky. Základem úspěšného státu je výchova a vzdělání. Stát by měl proto zajistit kvalitní pedagogy a vědce ze zahraničí. Vložené prostředky se bohatě vrátí. Právo na vzdělání nelze nikomu upírat, ale je-li zdarma, nebo takřka zdarma, vždy přitáhne na vysoké školy a univerzity, při stávajícím sytému studenty, kteří na ně nemají potřebný potenciál. Méně škol a univerzit na vysokém stupni je lepší, něž mnoho nekvalitních, které přinesou společnosti daleko méně. Naše malá země, tím spíše po likvidaci elit na všech stupních totalitou, nemůže mít tolik kvalitních studentů, aby legitimovaly současný počet vysokých škol a univerzit. Ostatně bylo by zajímavé zjistit, kolik absolventů vysokých škol se dnes živí „rukama“?
J.Š.31.1.2016
Read more...