Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Nejnovější komentáře

  • 16.11.2018 16:58
    Převratu v roce 1989 se také říká sametová revoluce. Proto, že ...

    Read more...

     
  • 12.11.2018 07:57
    Dobrý den Vážený pane Šinágle, Jsem velice potěšen s toho co ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 15:03
    Omlouvám se autorovi komentáře níže, omylem jsem smazal jeho ...

    Read more...

     
  • 08.11.2018 08:58
    Tuhle smlouvu nepotřebujeme, jde o to propašovat LGBT agendu ...

    Read more...

     
  • 06.11.2018 16:55
    Přímá demokracie pro nás Čechy je prozatím nevhodná, protože ...

    Read more...

     
  • 14.10.2018 15:44
    Poslední komentář na těchto webových stránkách je ze dne ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

SDL CZ Stati

Vedle sebe nebo spolu 1918–1939

…Ještě v osmdesátých letech minulého století jsme v některých obcích (Žacléř, Královec, Bernartice, Lampertice, Bečkov, Mladé Buky, okolí Malých a Velkých Svatoňovic…) mohli zaslechnout původní německý dialekt i na ulici či v obchodě. S jehoLN DR Barton 081118 zánikem mizí část nás, naší kultury v nelítostném propadlišti dějin. Není to dobře.

* * *

Československo, navzdory všem tvrzením, kterým se nám i v poslední době dostává, nebylo v době svého vzniku skutečnou demokracií, ale dobytým územím. Územím, kde byli vítězi Češi a těmi poraženými Němci, Slováci, Maďaři, Moravané, Slezané, Poláci, Rusíni a všechny ostatní národy a národnosti republiky Československé, neboť její otcové zakladatelé namísto modelu švýcarského, pojali šílený nápad ustavení národního státu na území mnohonárodním, dnešními slovy multikulturním, multietnickém, multináboženském a multicivilizačním a udržovali jej policejní a vojenskou silou.

 

 

Českoslovenští generálové, zapomenutí hrdinové naší země

 … Nejvyšší velitel a hlava státu Edvard Beneš ponechal zbaběle svou zemi, její lid a vojáky napospas nacistickému barbarství a zavčas ulétl i s nahospodařenými penězi, komorníkem a kuchařem jakožto i se svou chotí do bezpečí za oceán a na nějaký čas zcela zmizel ze světa.

Pro mnohé byl příchod národního socialismu, nic si prosím nezastírejme, však velmi vítaným. Neboť Protektorát Čechy a Morava nebyl dobyt, ale obsazen na základě dohody mezi prezidentem druhé republiky Emilem Háchou a Adolfem Hitlerem a na oslavu začlenění prostoru Čech a Moravy do Říše byly v Berlíně uspořádány velkolepé oslavy a světelný dóm tvořený protiletadlovými reflektory namířenými do nebe.

To vše se zavedením sociálních programů, dětských přídavků, penzijního, zdravotního, nemocenského a nezaměstnaneckého pojištění. Tedy toho, co republika během svých dvaceti let nebyla schopna díky řevnivosti a omezenosti jednotlivých politických klanů vyřešit ani poněkud.

… A my se prosím již konečně ze své historie poučme, přijměme ji se vším, co obsahuje, a našim hrdinům dejme, co si zasluhují. Vděk, vzpomínku, úctu a především život druhý tím, že nezapomeneme ani jejich skutky ani za co bojovali a za co dali své životy.

* * *

Martin Bartoš

První republika

Kde začít? Klade si moje generace, moje děti otázku, kdo žil v našem městě, našich horách, našem okrese před rokem 1945? Podíváme-li se podrobněji na historii našeho regionu, zjistíme, že otázka, kdo tady byl první, zda Češi, nebo Němci (nebo lépe německy mluvící obyvatelstvo), není vzhledem k problematice odsunu relevantní. Rozhodujícím kritériem uplatnění Benešových dekretů je výsledek sčítání lidu v roce 1930. Na Vrchlabsku žilo v té době kolem pětašedesáti tisíc lidí (celkem v šedesáti dvou obcích a městech na území landrátu Vrchlabí, který vznikl po obsazení německou armádou po Mnichovu roku 1939). K německé národnosti se hlásilo zhruba šestačtyřicet tisíc obyvatel. Kde se tady tolik německy mluvících lidí vzalo? Žili tu od narození tak jako jejich otcové, dědové, pradědové… Pracovali zde po mnoho generací nejprve pro české království a později pro Rakousko-Uhersko. Vždy byli obyvateli, šlechtou, měšťany, poddanými, občany se stejnými právy a povinnostmi jako česky hovořící menšina.

Rozhodující zlom nastal poměrně nedávno před Mnichovem, v letech 1918–1921. Vznik státu dvou národů, Čechů a Slováků, proměnil naše Němce na národnostní menšinu. Početnou, třímilionovou. Slováků bylo na počátku první republiky skoro o milion méně. Sudetští Němci, stejně jako Češi a Slováci, hynuli na bojištích první světové války na straně rakousko-uherského mocnářství. Tvrdí-li někdo, že do války šli s větším nadšením než ostatní, krutě se mýlí. Netušili, že jejich osud bude převrácen se zánikem mnohonárodnostního státu, nedokázali si představit, co je čeká.

Jednání o vzniku československého státu se odehrála za nepřítomnosti zástupců největší menšiny (nebo vedle Čechů a Slováků třetího národa?). Vysvětlit se to dá různě, pravděpodobné je tvrzení, že se jednalo o úmyslnou taktiku okruhu nejbližších spolupracovníků prvního prezidenta T. G. Masaryka. Německá poslanecká frakce rakouského říšského sněmu se prohlásila za právoplatné zástupce německého národa v českých zemích, zaplakala však nad rozlitým mlékem, když se pokoušela pro svou „menšinu“ vybojovat právo na sebeurčení. Pokus o odtržení od Československa a připojení k Rakouské republice neměl v prvních dnech po válce prakticky žádnou naději na úspěch. Ano, k Rakouské republice, naši Němci nijak neprahli po připojení k Německu. Marně vyzněla také snaha nové rakouské vlády vybudovat na českých územích s převahou německého (nebo snad rakouského?) obyvatelstva vlastní branné jednotky – Volkswehr. Rychlý příchod české armády 7. prosince 1918 (do Vrchlabí), lépe vyzbrojené a početné, veškeré snahy o sebeurčení zhatil.

Podívejme se teď, jak probíhal „převrat“ ve Vrchlabí v roce 1918. V našem městě sídlil okresní hejtman. Většina úředníků okresního hejtmanství podepsala přísahu věrnosti liberecké vládě. Pořádek na horké městské půdě zajišťovala vojenská stráž – Bürgerwache. Obavy před možnými občanskými nepokoji řešilo hejtmanství vylepením vyhlášek liberecké vlády, které prakticky ve městě prakticky nastolily stanné právo. Vedle hejtmanství, oficiálního státního orgánu, existoval ve Vrchlabí i promasarykovský a pročeský „národní výbor“. I on podpořil v zájmu udržení pořádku vyhlášky prorakouské vlády.

Vrchlabský hejtman přičlenil k našemu okresu několik okolních obcí s německou většinou – Zálesní Lhotu, Vidochov, Borovnici… Národní výbor se o pomoc obrátil na jičínskou vojenskou posádku. V 8 hodin večer obsadila československá armáda město. Jednotku, která do Vrchlabí připochodovala přes Novou Paku, sestavil v Jičíně z dobrovolníků poručík v záloze Kopecký. K žádným excesům nedošlo, jednotky Bürgerwache složily zbraně ukázněně ještě před příchodem jičínských jednotek. Armáda obsadila státní budovy a telefonní centrálu. Hejtmana poslali na dovolenou a tím se celá záležitost na nějakou dobu vyřešila.

  1. března 1919 se německé obyvatelstvo pohraničí rozhodlo vyslovit nespokojenost s dosavadním stavem. Generální stávka, do které se zapojili Vrchlabští, Hostinští a Trutnovští, skončila tragicky. Ve Vrchlabí mělo utkání demonstrantů s čsl. armádou celkem hladký průběh, skončilo u nadávek a urážek. V Hostinném mělo z řad demonstrantů padnout několik výstřelů. Vojáci při opětování střelby usmrtili dvě ženy.

Další podobnou záležitost řešilo vojsko 17. května 1920. Ve Vrchlabí vypukla stávka jako protest proti neplnění slibů státních orgánů na vyřešení kritické zásobovací situace. Demonstraci Čechů i Němců potlačila 1. rota hraničářského praporu, která do našeho města přispěchala speciálním vlakem z Trutnova. Její velitel kapitán Zizius popisuje akci ve svém hlášení: Asistence… přišla do Vrchlabí v půl třetí odpoledne. Zanechává ochranu nádraží a zabezpečuje skladiště obilí a potravin. Před okresním hejtmanstvím shromážděn dav asi 300 lidí, byl rotou vytlačen a ulice uzavřeny, poněvadž od prvních okamžiků zaznívaly z davu posměšné povely a nadávky, jako Česká pakáž, od té si nedáme poroučet! Pryč s českými vojáky! a i české hlasy se ozývaly, že místo jídla posílá jim vláda bodáky. Vojenská policie provedla zatčení těch, kteří dav popuzovali anebo se snažili použít proti vojákům násilí… Tolik krátký exkurs do prvních let existence Československa.

Zopakujme si nyní údaje o počtu německých občanů v našem vrchlabském okrese v roce 1930, čísel rozhodujících pro poválečný odsun. Přibližné počty uvádím v úvodu textu, přepočítáme-li čísla na procenta, dostáváme se k cifře 70 % Němců proti 30 % Čechů. Samotné město Vrchlabí mělo v témže čase ne více než devět procent obyvatelstva české národnosti.

Odtržení pohraničí

Po odtržení vrchlabského okresu od Československa a jeho přičlenění do Sudetské župy (Sudetengau) na podzim roku 1938 se poměr Němců a Čechů dále změnil. Mnoho Čechů město opustilo. Do okresu přibylo množství říšských Němců, takže podle soupisu z roku 1939 se uvádějí čísla padesát tisíc a dvanáct tisíc (počet Čechů v okrese klesl pod 20 %).

Německá anexe vyvolala na počátku nadšení většiny obyvatel. První vlna entuziasmu opadla velmi brzy, protože místní zjistili, že se dostali z louže pod okap. Ve Velkoněmecké říši zůstali outsidery. Zásobování vázlo a Němci mohli v tomto směru závidět lidem, kteří se řízením osudu ocitli na české, nebo chcete-li protektorátní straně hranice. Začátek války a branná povinnost krutě poznamenala osudy většiny sudetoněmeckých rodin.

Židé a zaměstnanci české národnosti museli ihned po obsazení pohraničí opustit místa ve státních službách, židovský majetek byl zkonfiskován. První velká otevřená protižidovská akce se ve Vrchlabí odehrála v den příjezdu svatého Martina na bílém koni 11. listopadu 1938. Tři a půl tisíce zfanatizovaných obyvatel města manifestovalo průvodem k soudu, kde jim gestapo ukazovalo zatčené židy. Nearijský původ byl důvodem několika rozvodů do té doby vzorových manželství. Hodně občanů české národnosti, německých sociálních demokratů a komunistů z města uprchlo. Do Horní Branné, která se jako mávnutím kouzelného proutku stala hraniční obcí, se hned v prvních dnech přistěhovalo přes dvě stě uprchlíků, většina posléze pokračovala dále do českého pohraničí, někteří se zase vrátili.

Válečná vřava se vrchlabskému okresu celkem úspěšně vyhýbala. Největší ranou tak musel být odchod mnoha manželů, milenců, dědů a otců rodin na frontu. Mnozí z nich padli na bojištích východní i západní fronty, nebo se vraceli jako mrzáci, tělesní či duševní.

Na sklonku války

Konec války zastihl Vrchlabsko v rozporuplné situaci. Závěrečná fáze (mluvíme o zimě roku 1945) bojů poznamenala náš region nejprve přechodem mnoha kolon válečných zajatců. Těsně před koncem války se u nás pohybovalo mnoho uprchlíků z Horního Slezska. Koncem dubna stanuly jednotky sovětské armády na severní straně Krkonoš (Jelení Hora, Walbrzych). Obranná opatření zasáhla i město. Z budovy gymnázia evakuovaly místní úřady vojenský lazaret. Civilní obyvatelstvo fasovalo plynové masky, formovala se domobrana (Volkssturm). 24. dubna se do Vrchlabí stáhli četníci z okolí. 3. května se v Jilemnici, Semilech a Vysokém nad Jizerou ustavily revoluční národní výbory. Na protektorátní hranici poté došlo k několika bezdůvodným střetům, které na výsledek války nemohly mít nejmenší vliv. V Hrabačově přišel o život mladík, když vystřelil na místní četnickou stanici a financové střelbu opětovali. Incident vyvolal sled událostí, které ještě těsně před koncem války vedly k bezdůvodným represím z německé strany.

Den před oficiálním koncem války – 7. května – vyzval říšský župní vedoucí Konrad Henlein představitele Sudetské župy, aby předali správu svých úřadů do rukou československé správy ještě před příchodem sovětské armády. Z okresu již prchali rodiny funkcionářů nacistických organizací. Německé vojsko zčásti organizovaně ustupovalo na západ, valná část dezertovala a po vlastní ose se pokoušela vrátit domů. Vrchlabský zemský rada doktor Seeman setrval a na základě Henleinovy výzvy požádal dopoledne 8. května jilemnický revoluční národní výbor, aby převzal správu nad vrchlabským okresem. Seeman v čele vrchlabské delegace se ve tři hodiny odpoledne setkal v Horní Branné s jilemnickou delegací. Tu přivedl její předseda Josef Zeman. Obě delegace se ve Branné dohodli na podrobnostech kapitulace. Všichni se ihned odebrali do Vrchlabí, kde na zámku oficiálně proběhlo předání okresního úřadu. Městský úřad se předával hned poté. Zaměstnanci dostali přikázání setrvat na svých místech. Zavedla se čeština jako jediný úřední jazyk. České sdělení městským rozhlasem tlumočil vrchní inspektor František Bach. Nová česká správa vyhlásila stanné právo od osmé hodiny večerní. Zazněla československá státní hymna, na radnici vlál československý prapor. Bezpečnost celé akce zajistil pětičlenný oddíl četnictva a oddíl 4. hraničářského pluku. Veleli mu major Zdenek Líkař a nadporučík Otto Spanilý. Následovala první opatření české strany. Německá strana odevzdávala veškeré zbraně, rozpustila se německá policie. Vojsko obsadilo poštu i nádraží. Revoluční okresní národní výbor vedený Augustinem Kubátem se ujal moci.

Podobně s jednodenním zpožděním skončila válka i pro druhé největší město okresu Hostinné. Hlavní slovo při převzetí moci měla skupina lidí z nedalekého Slemena.

Sověti

Rudá armáda Krkonošemi prakticky jen projela. Do Vrchlabí se dostala krkolomně přes Špindlerovku těsně před půlnocí 9. května. Na náměstí Sověty přivítali představitelé místní vojenské i civilní správy a několik málo Čechů. Ve Vrchlabí i v Hostinném posléze krátce působily malé sovětské posádky. V Hořejším Vrchlabí sídlilo 38 mužů, kteří opakovaně naléhali na národní výbor a žádali potraviny a ošacení. Národní výbor musel dokonce vydat vyhlášku, která uvedené požadavky prohlásila za neoprávněné. Rusové v noci také rabovali a kradli, což vedlo 27. září 1945 k zaslání stížnosti na sovětské velvyslanectví.

Více se Rudá armáda angažovala v otázce vrchlabské firmy Lorenz (Tesla, Optrex). Firmu, jejíž výroba se do Vrchlabí přestěhovala z Berlína, Sověti obsadili a demontovali její výrobní linky. Na nich se totiž montovaly radiolampy, což byla pro osvoboditele vítaná kořist. Rusové si z Vrchlabí odvezli jako válečnou reparaci polovinu firmy. Původně chtěli dvě třetiny, okresní správní komisi se podařilo tento požadavek zmírnit po usilovném jednání ústředních orgánů.

Co s nimi?

Německé obyvatelstvo bylo v prvních dnech i měsících po skončení války považováno za velkou bezpečnostní hrozbu. Po protektorátních a říšských zkušenostech Čechů se tomu nelze divit. Z dnešního pohledu i z tehdejšího právního pohledu byla různá opatření, zaměřená a priori proti německému národu jako celku, přinejmenším sporná. 15. května rodící se sbor národní bezpečnosti odstartoval hromadná zatýkání osob obviněných z nacistických zločinů. Vojenské hlídky prováděly domovní prohlídky. Bez soudu se provedlo několik poprav, při kterých přišlo o život třicet osob z Černého Dolu a Špindlerova Mlýna.

Černodolské případy jsou dobře popsány přímými svědky: 16. května si ruští důstojníci s českými partyzány přišli pro starostu Antona Zirma a místního velitele SA Franze Lorenze. Na místě je oba zmlátili. Lorenzova krev postříkala zeď a jeho nářek bylo slyšet v širokém okolí. Poté je hnali vesnicí před očima obyvatel, přičemž je ztloukli tak, že nebyli schopni samostatné chůze. Nakonec je zavřeli do sklepa hotelu Erben na náměstíčku. Zde oba na následky zranění skonali. Pozůstalí se s nimi mohli rozloučit v márnici.

  1. července dorazilo na náměstí v Černém Dole nákladní auto s českými vojáky. Zde v hotelu Erben sídlila česká posádka, na kterou si do té doby obyvatelstvo nemohlo stěžovat. Noví vojáci se brzy po příjezdu začali chovat jako zločinci. V horní části obce zatkli barvířského mistra Franze Munßera. Následovali kočí Josef Ettrich, další barvíř Josef Kraus a jeho bratr Johann. Vojáci je zbili pěstmi, kopanci, pažbami a obušky. Pak si přišli i pro sedláka Wonku, Franze Kröhna, Josefa Schneidera, sedlářského mistra Möhwalda, telegrafistu Oswalda Rennera a ještě jednoho muže, který podal o celé události svědectví.

Zadržené a zmlácené uvěznili ve dvou sklepních místnostech hotelu Erben. Tady je drželi, některé dokonce svázané. Následovali další černodolští muži. Hlídky vězně pravidelně každou hodinu kontrolovaly a nedovolovaly jim sednout si. Každá kontrola znamenala nové týrání a trýznění. Jeden ze zadržených se ze zažitých útrap zbláznil. První tři nebo čtyři dny po zadržení nedostali zajatci ani jídlo, ani pití. Potřebu vykonávali na místě do oděvu. Teprve třetí den jim hlídka přinesla kbelík, který vždy jeden ze zadržených vynášel. Jedna z patrol se bavila tím, že mučila uvězněné pomocí malých kleští, kterými jim pod nehty vrážela jemné třísky. Jindy je zavěšovali ke stropu hlavou dolů a mlátili je gumovými obušky. Nahoře probíhaly výslechy, ze kterých se vyšetřovaní vraceli jako beztvará, krví zalitá hmota. Jednomu ze zadržených podávala hlídka pravidelně pít větší množství jódu. Tři vězně si opilá česká hlídka vytáhla ven, mučila je a posléze zastřelila. Výslechy zadržených probíhaly následovně: vyslýchaný si lehl na dřevěný stůl a vyšetřovatelé ho mlátili gumovými obušky. Celá místnost byla zkrvavená, v koutě se válely lidské prsty. Černodolští až na jednoho byli ubiti nebo popraveni.

Jen během května 1945 zatkly české orgány 155 lidí, během celého roku jich bylo více než 750. Ve Vrchlabí a v Hostinném vznikly internační tábory, kde zatčení žili a pracovali. Hostinský tábor ukončil činnost v listopadu 1945. Vrchlabský se přeměnil na pracovně trestní lágr. Z počátku zde pobývalo kolem čtyř set vězňů.

Vojsko provádělo exekuce nařízené soudy (častým dějištěm exekucí se stalo vrchlabské náměstí). Vrchlabský lidový soud vznikl na konci listopadu 1945, zhruba od stejné doby pracovala také trestně nalézací komise při okresním národním výboru (konec její činnosti zaznamenáváme v květnu roku 1947). Kromě odsouzených, kteří končili buď v uvedených internačních táborech, nebo v soudní vazbě. Vrchlabský okres zažil také přes šedesát veřejných poprav. V Prostředním Lánově popravili jedenáct příslušníků SS. Podnět k excesu přišel ze strany trutnovských ruských orgánů. Žádný soud, žádný žalobce.

Německé obyvatelstvo se na Vrchlabsku nepokoušelo v poválečných týdnech a měsících klást organizovaný odpor. Nejčastějším prohřeškem se stalo ukrývání zbraní, za které se i popravovalo (Borovnička, Heřmanovy Sejfy neboli Rudník). Ostatní provinilci končili v internačních táborech.

Benešovy dekrety

Než se začneme podrobněji zabývat první etapou událostí, které vedly k vysídlení původního obyvatelstva Vrchlabska, je třeba se zabývat dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a některými dalšími dokumenty, které jsou dnes všeobecně považovány za právní základ odsunu (který Němci nazývají die Vertreibung – vyhnání). Najdeme je ve sbírce zákonů z roku 1945. Celkem dvanáct se jich přímo nebo nepřímo týká definitivního vyřešení národnostní otázky v českém pohraničí.

První z nich z 19. května 1945 řeší neplatnost některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a hovoří o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů. Důležitý je paragraf 4, který definuje jako státně nespolehlivé osoby národnosti německé a maďarské. Dekret nijak nezkoumá činnost těchto lidí během války a paragrafem 6 je definuje zcela jednoznačně: Za osoby národnosti německé… jest považovati osoby, které při kterémkoliv sčítání lidu od roku 1929 se přihlásili k německé… národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů nebo politických stran, sdružujících osoby německé… národnosti.

  1. června vychází dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku již uváděných skupin obyvatel. Řeší se zde, komu a za jakých podmínek bude konfiskovaný majetek přidělován.

Třetí dekret z 19. června 1945 (ve sbírce zákonů vyšel až 19. července) je o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Mimořádné lidové soudy měly platnost poslední instance a tresty smrti se vykonávaly do dvou hodin po vynesení rozsudku. Soudilo se i bez přítomnosti obžalovaného, jehož poprava následovala do čtyřiadvaceti hodin po zadržení. Lidový soud rozhodoval také o tom, zda poprava bude veřejná (ve Vrchlabí na náměstí jich proběhlo mnoho).

  1. červnem 1945 je datováno vládní nařízení, kterým se provádí výše uvedený dekret, vlastně jeho prováděcí vyhláška.

Ze 17. července pochází dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení. Podle § 1 se vnitřním osídlením rozumí soubor všech opatření, kterými se podle zvláštních předpisů mělo dosáhnout navrácení všech oblastí Československé republiky původnímu slovanskému živlu. O tři dny později vydává Beneš dekret o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci. Zákon hovoří o přídělcích jako o lidech, kterým se podle jasných pravidel vydává půda. Zemědělský majetek se přiděloval za úhradu. Půda se stávala majetkem nového vlastníka dnem rozhodnutí o přídělu půdy a majitel měl povinnost na majetku řádně hospodařit. Prodej nebo další nájem se podmiňoval souhlasem Národního pozemkového fondu.

Na začátku srpna vychází dekret o úpravě československého státního občanství národnosti německé a maďarské. Uvedené osoby ztratily naše občanství dnem, kdy se přihlásily k německé nebo maďarské státní příslušnosti nebo dnem nabytí účinnosti dekretu. Výjimku udělil dekret jen těm, kteří se době zvýšeného ohrožení republiky (od 21. května 1938) prohlásili za Čechy nebo Slováky. Chtěl-li někdo z uvedených občanství vrátit, musel o ně požádat zpravidla u místně příslušného okresního národního výboru nebo okresní správní komise.

Pracovní povinnost osob, které pozbyly československého státního občanství, řeší dekret z 19. září 1945. Pracovní povinnost náležela mužům od čtrnácti do šedesáti a ženám od patnácti do padesáti. Právo přidělovat osoby na práci náleželo okresním národním výborům. Předpis platil jen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

  1. září vydává ministerstvo vnitra vyhlášku o statutu osidlovacího úřadu v Praze. Ukládá mu právo zřizovat v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle potřeby pobočky s označením „oblastní osidlovací ústředny“. Podle paragrafu 9 v odstavci 2 oddílu b) mu přísluší navrhovati směrnice pro odsun obyvatelů z oblastí, jež mají být nově osídleny, a spolupůsobiti při něm. Jedná se o první zmínku o odsunu v našem právním dokumentu.

Dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy pochází z 25. října. Dle něj se zabavuje vše, co ještě zabaveno nebylo. Pravomoc k rozhodnutí o konfiskaci dostaly příslušné okresní národní výbory.

Osmnáctého října ruší Beneš německou univerzitu v Praze. Aby bylo dovršeno dávné historické úsilí všeho českého lidu v otázce pražské university a aby byly právně zabezpečeny plody národní revoluce a boje o osvobození Československé republiky, ustanovuji k návrhu vlády: § 1. Německá universita v Praze, která zanikla 5. května 1945, prvním dnem povstání pražského lidu, se navždy zrušuje jako ústav nepřátelský českému národu. Zároveň prezident dalším dekretem zrušil německé vysoké školy technické v Praze a v Brně.

Druhá zmínka o odsunu se nachází v dekretu o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční. Citujme § 2: Zajištěním (prozatímním zajištěním) ve smyslu tohoto dekretu a jiných zákonných ustanoveních nelze rozuměti soustředění cizích státních příslušníků, provedené příslušným úřadem na určitých místech k účelům jich pozdějšího odsunu. Takovéto soustředění lze prováděti bez jakéhokoliv omezení. Dokument nese datum 27. října 1945.

Uvedené dekrety (ústavním zákonem z 28. března 1946 je národní shromáždění schválilo a prohlásilo za zákony) tedy odsun prakticky neuvádějí. Za hlavní dokument, o který se etnická čistka opírá, se považuje článek 13 ujednání z postupimské konference v červenci a srpnu 1945. V něm se říká následující: …Spořádaný odsun německého obyvatelstva. Konference schválila toto usnesení: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že jakýkoli odsun musí být prováděn spořádaně a lidsky. Poněvadž by příliv velkého počtu Němců do Německa zvětšil břemeno, které již doléhá na okupační úřady, soudí, že tento problém by měla zkoumat především Kontrolní rada a přihlížet při tom zvláště k tomu, aby tito Němci byli spravedlivě rozděleni mezi jednotlivá okupační pásma. Dávají proto svým zástupcům v Kontrolní radě příkaz, aby co nejdříve svým vládám oznámili, kolik takových osob už přišlo do Německa z Polska, Československa a Maďarska, a aby podali odhad, v jaké době a jak rychle by mohly být provedeny další odsuny vzhledem k nynější situaci v Německu. O tom se současně uvědomují československá vláda, polská prozatímní vláda a Spojenecká kontrolní komise v Maďarsku se žádostí, aby zatím zastavily další vyhošťování, dokud zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě…

Pohled z druhé strany

Naši bývalí krajané tvrdí, že odsun sudetských Němců nebyl spontánní reakcí na okupaci a skutky Němců za druhé světové války. Opírají se přitom o některé nezvratné skutečnosti. Dvě Benešovy práce z roku 1941 nejasně hovoří o generálním dořešení menšinového problému přesídlením. Už tehdy se zřejmě mluvilo o sčítání lidu v roce 1930 a přihlášení se k té či oné národnosti. Ředitel Židovského vědeckého ústavu v New Yorku se obrátil na našeho exilového ministra Jana Masaryka s dotazem na eventuální osud židovské menšiny v Československu (většina židů se totiž hlásila k německé národnosti). Masaryk ho ujistil, že přesídlení se má týkat jen sudetských Němců. Skutečnost byla nakonec jiná, židé německé národnosti, kteří přežili fašistickou genocidu, o majetek zpravidla přišli a nuceně odcházeli, neboť situace v poválečném Československu pro ně byla bezvýchodná. V roce 1942 s Benešem přestali spolupracovat sudetoněmečtí sociální demokraté, kteří před Hitlerem utekli do Londýna. 22. června 1942 napsal Wenzel Jaksch prezdentu Benešovi: „…Program transferu obyvatelstva se vymyká principu státoprávní kontinuity, v jejímž jménu československá vláda dosud vyžadovala loajalitu demokratických sudetských Němců v zahraničí…“

Benešův postup při jednání s velmocemi

  1. května 1943 exilový prezident v rozhovoru s Rooseveltem uvedl, že Rusové souhlasí s transferem sudetských Němců. 27. května totéž o Američanech přednesl exilový ministr Hubert Ripka v Londýně sovětskému velvyslanci a zároveň požádalo oficiální souhlas Rusů. 6. června se Rusové kladně vyjádřili a Ripka o tom telegrafoval Benešovi do Ameriky. Koncem roku 1943 podnikl Beneš cestu do Moskvy, která byla v přímém protikladu k radě britské vlády. Výsledky z Jalty a Postupimi Beneš přímo i nepřímo ovlivnil. Náš politický vývoj byl zpečetěn už v roce 1945 a s odsunem sudetských Němců úzce souvisí. Bez ohledu na uvedené probíhal před Postupimí, v jejím průběhu i po ní:

Divoký odsun z Vrchlabska

„Historickým úkolem“ obnovené československé státní správy se stalo obrácení národnostního poměru. Odsun a nahrazení německých starousedlíků Čechy začaly prakticky hned po nacistické kapitulaci. Ze sběrných táborů v Hostinném, Herlíkovicích, rudnickém Terezíně a Prostředním Lánově se odsouvaní dostávali do Vrchlabí. Už 18. května z vrchlabské železniční stanice odjel v rámci takzvaného divokého odsunu první železniční transport. 9. června odjel vlak s říšskými Němci – otevřené dobytčí a uhelné vagóny. Projel Libercem (zde byli „cestující“ okradeni o zbytek svého majetku) a skončil nedaleko saské Žitavy. Celkem 23 nákladních vlaků odvezlo 19 000 lidí z Vrchlabska a další Němce z jilemnického a novopackého okresu. Poslední divoký odsun se uskutečnil 4. srpna 1945.

I divoký odsun měl svá pravidla: vybrané osoby německé národnosti měly být informovány den předem. Někdy ovšem dostaly pouhou hodinu na sbalení zavazadla, které nesmělo vážit více než třicet kilogramů. Ve skutečnosti se vše provádělo poněkud méně idylicky. Dejme slovo Gustavu Richterovi z Dolního Lánova. Ženatý byl s Marií Pohlovou z Horního Lánova. Zemřel v roce 1966, vlastnoručně sepsané vyprávění se zachovalo u jeho jediné dcery Edity (V Dolním Lánově vlastnila rodina Richterova dvůr – Malý Lánov č.p. 3 – od roku 1785. Statek je registrován v katastru z roku 1654 i v urbáři vrchlabského panství z roku 1676. S osmdesáti hektary patřil Richterův dvůr mezi největší dolnolánovské usedlosti): Po předchozím vysídlování jednotlivců či rodin (Schirmerovi, Bockovi, Rückerovi) následoval 23. června první odsun ve větším měřítku. S listinou, kterou večer před tímto dnem vystavili komunisté, přicházeli partyzáni a vyháněli vyhledané rodiny z domů. Časový limit – 10 minut. S sebou si lidé mohli brát nejvýše 30 kg zavazadel a 100 říšských marek. Sbalené věci se ovšem na shromaždišti znovu prohledávaly a partyzáni je lidem brali. První transport dojel pouze k Žitavě (Zittau – Sasko). Pak následoval pěší pochod dále do Německa.

Podle svědeckých výpovědí nezacházely české orgány s odsouvanými právě v rukavičkách. S lidmi se zpočátku zacházelo jen jako s pouhými čísly, jmenné seznamy odsouvaných v transportech divokého odsunu se nepořizovaly. Ukončení první etapy etnického vyčištění Vrchlabska mělo naprosto prozaický důvod – na začátku srpna ruské velitelství v Žitavě neprodyšně uzavřelo hranici, přes kterou mohly doposud nákladní vlaky volně projíždět. Dvoutisícovka internovaných musela čekat několik měsíců, než se dostala opět na řadu.

Nucenou přestávku využil okresní národní výbor k listopadovému jednání s antifašistickým výborem a k přípravě odsunu antifašistů. Uvádí se, že chtěli odejít dobrovolně, ve skutečnosti na ně byl vyvíjen skrytý i veřejný nátlak. Dovolte mi nyní citovat dopis z roku 2002: …je pravdou, že moji rodiče spolu se dvěma syny a dcerou byli vysídleni ze svého domova v transportu antifašistů… Je sprostou lží, že můj otec tehdy do Německa odešel dobrovolně… Jako ostatní Němci byl ze své otčiny vyhnán, což znamená: pod nátlakem musel opustit státní území Československé republiky, a to bylo nelidské!

Antifašisté se od normálních Němců rozeznali podle legitimace, jinak se jejich postavení fakticky od ostatních nelišilo. A jaká základní kritéria platila pro přidělení antifašistické nálepky? Staly se jimi seznamy členů a voličů sociálnědemokratické a komunistické strany z roku 1938. Speciální antifašistický výbor pracoval od srpna 1945 pod vedením Williho Gajdy, Jana Jiřičky a Františka Wiesnera. Výbor neměl rozhodující hlas, pouze spolupracoval s okresní správní komisí, která návrhy na kategorizaci jednotlivých občanů německé národnosti zasílala zemskému národnímu výboru a ministerstvu vnitra. Někteří lidé uvedený postup obcházeli a získávali osvědčení přímo na ministerstvu. Někdy se rozhodnutí ministerstva dostávalo do rozporu s názorem okresní správní komise. Například u paní z Harty (Podhůří) komise nechtěla uznat její statut antifašistky, asi proto, že by tím získala právní nárok na ohromný majetek, který zde byl zabrán jejímu manželovi – židovi, a který již byl rozdělen a rozkraden. I na antifašisty se vztahovaly následující vyhlášky, které na základě výnosů nadřízených orgánů nebo z vlastní iniciativy vydávaly vrchlabské místní a okresní orgány. MNV například vydal pod číslem jednacím 9861-45 z 7. prosince 1945 vyhlášku, která nařizovala ohlášení všech hudebních nástrojů pocházejících z majetku Němců, Maďarů a kolaborantů. Hlášení na předepsaném tiskopisu se týkalo osob i institucí – spolků, divadel, vyučovacích ústavů a škol. Týkalo se i osob německé a maďarské národnosti. ONV zase nařídil odebrat rozhlasové přijímače Němcům, Maďarům a ostatním zrádcům a kolaborantům byla také zabavena jízdní kola a knihy.

Antifašisté často vznášeli nejrůznější požadavky. Nejčastěji chtěli přiznat nárok na české potravinové lístky. Učitelé žádali navrácení literatury a hudebních nástrojů. Vznášeli nárok na své radiopřijímače a jízdní kola. V Hostinném dokonce požadovali povolení obnovit místní organizaci sociálnědemokratické strany (žádost okresní správní komisí zamítnuta). Vlastníci antifašistických legitimací se prověřovali několikrát, protože v prvních poválečných měsících mohli svůj statut získat od nejrůznějších institucí. V srpnu 1945 dokonce vypukla aféra související s přijímáním lidí německé národnosti do KSČ. Přijetím automaticky získávali statut antifašisty. Komunisté se od uvedeného jednání na srpnové okresní konferenci distancovali a nalezli ve svých řadách viníka. Polovinu Němců vyloučili a antifašistické průkazy jim uzmuli.

Proč se téměř všichni antifašisté rozhodli odjet? V prvé řadě měli německou národnost, což jim podle Benešových dekretů a v očích české veřejnosti tak jako tak dodávalo punc zločinců. Určitě se obávali češtiny na úřadech a ve školách. Paradoxně měli mnozí z nich velkou smůlu, protože většina jejich transportů končila v sovětské zóně, pozdějším Východním Německu. Antifašisté měli při odsunu poněkud jiné postavení než normální Němci, Maďaři, kolaboranti a ostatní zrádci národa. Každá rodina měla nárok na jednu čtvrtinu železničního vagónu. Sem si mohli vzít movitý majetek, osobní věci. Protože na první pohled nebylo zřejmé, o jaké osoby se jedná, doprovázel každý transport pětičlenný oddíl vojáků. Měl zabránit konfliktům, krádežím, ochránit pasažéry před rabováním a útoky z českých řad.

Veškeré bezpráví, vraždy, rabování, znásilňování, krádeže, mučení a ostatní excesy české strany legalizoval v květnu 1946 Zákon o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (č. 115/1946 Sb.). Ve třech paragrafech učinil beztrestnými zločiny v období od 30. září 1938 do 28. října 1945.

Řádný odsun

Ačkoliv se druhé etapě odsunu, který byl dle názoru české strany právně čistší než divoká etapa odsunu, říká hlavní odsunová akce, počet transportovaných z vrchlabského okresu byl v období od března do října roku 1946 asi o pět tisíc hlav nižší než při divokém odsunu v roce 1945. Víc Němců tady totiž na hlavní akci nezbylo.

Transporty od února až po květen (bylo jich šest) mířily přes Domažlice do americké okupační zóny. Dalších čtrnáct vlaků (včetně jízd antifašistů) v červnu, červenci, srpnu a září směřovalo do americké i sovětské okupační zóny. Poslední dva již méně početné železniční transporty zamířily k Američanům (20. října 1946 a 16. listopadu 1946). Slavnost k ukončení odsunu proběhla již u příležitosti odjezdu předposledního vlaku. Hlavní odsunovou akci řídil a koordinoval okresní národní výbor ve spolupráci s místní vojenskou jednotkou vedenou majorem Líkařem. Výbor se snažil dodržet (a dařilo se mu to) všechna platná nařízení, vyhlášky a prováděcí předpisy ministerstva vnitra tak, aby transporty na hranicích mohly být bez zádrhelů předávány (každý transport, každý jednotlivec musel disponovat určeným finančním obnosem 1 000 říšských marek, odsouvat se musely úplné rodiny, kontroloval se zdravotní stav pasažérů…) Vlaky vypadaly následovně: 40 nákladních vagonů a dva nemocniční vozy, pětičlenná vojenská hlídka, jeden německý lékař. V každém z vagonů odjíždělo kolem třiceti lidí.

Ve vrchlabském internačním táboře vládly podmínky, které se v žádném případě nedají nazvat idylickými. Panovaly tu poměry na hranici holého přežití, koncentrace lidí byla příliš vysoká. Do lágru si přijížděli lidé z okolí i dalších okresů a odváželi si zdravé a schopné Němce na práci. Existovala jediná podmínka: že je za nějaký čas vrátí zpátky.

Nyní se budeme věnovat jednotlivým transportům hlavní odsunové akce z Vrchlabí. První vlak odjel 18. února 1946 večer po vypuknutí tmy za mrazivého větru. Cestovali v něm i „dobrovolníci“, pro něž mohla být motivací k odjezdu skutečnost, že celá železniční souprava směřovala k Američanům. Po třech dnech je přivítali v Odenwaldu. Tady se vlak rozdělil na dvě části. První z nich směřovala do Bensheimu, druhá do Heppenheimu. Povolené zavazadlo vážilo padesát kilogramů, částka, kterou museli mít odsouvaní k dispozici, činila 500 říšských marek.

Na sklonku zimy 3. března 1946 kolem desáté hodiny večerní byl vypraven druhý transport. Prahou projížděl za bílého dne a Pražané se bavili tím, že na cestující v otevřených vagonech plivali a častovali je kamením. Není známo, jak to komentoval britský konzul Bamborough, který přijel do Vrchlabí na kontrolu sběrného i internačního tábora a transportu se asi zúčastnil. Čtvrtého dne dorazil vlak do severního Hesenska do města Frankenberg.

Třetí legální transport do Dachau

Na počátku dubna se shromáždila další skupina sudetských Němců v táboře vybudovaném na Ehingerově louce na místě dnešního fotbalového stadionu. Desátého téhož měsíce zamířili starousedlíci do Dachau. Zde došlo k rozdělení vlaku: vysídlenci z prvních dvaceti vagonů vystoupili a rozptýlili se v okolí Dachau. Ostatní pokračovali až do Bad Reichenhallu a Berchtesgadenu. Hodně cestujících pocházelo z Hořejšího Vrchlabí. O odjezdu věděli mnoho dní dopředu a mohli se tedy důkladně připravit.

Výbava odsunovaných se skládala z ložního prádla a přikrývek, spodního prádla a náhradního oděvu. Do ručníků si Hornovrchlabáci balili nádobí, které s nimi cestovalo v nejrůznějších koších a bednách. Stejně si připravili hrnce a kuchařské náčiní. Všichni dobře věděli, že životní podmínky v oblastech, do kterých cestují, jsou katastrofální. Snažili se tedy vézt s sebou co nejvíce trvanlivých potravin. Základem byl chléb nakrájený na malé kousky a dobře usušený, uložený do lněných pytlíků. Nezbytné byly mouka, krupice, luštěniny, cukr, sůl, sušené ovoce, špek a sádlo. Vše, co si vezli, museli zapsat do seznamu, který byl součástí cestovních dokladů. Sledovat se musela váha zavazadel. 50 kg se nesmělo překročit. Cestující si pomáhali tím, že na sebe v den odchodu navlékli několik vrstev oblečení (co měli na sobě, se do předepsané hmotnosti nepočítalo). Troje kalhoty, sukně, bundy či kabáty nebyly výjimkou. Čekání pro ně skončilo 4. dubna, kdy jim dva policisté brzy ráno předali výměr Okresního národního výboru ve Vrchlabí a přes shromaždiště na hornovrchlabském hřišti putovali k šestidennímu čekání do již zmiňovaného tábora nedaleko nádraží…

Po příchodu do tábora se zavazadla uložila na určené místo. Příslušníci SNB je důkladně prohledali a namátkově zvážili, poté je bez ladu a skladu naházeli na jednu hromadu. Mezitím proběhly osobní prohlídky. Poté nastala zdlouhavá práce vyhledat všechna svá zavazadla, ze kterých mezitím mnoho věcí zmizelo. Když si Němci bagáž rozebrali, uložili ji (očíslovanou a označenou) do určených skladů.

Internovaní se stravovali třikrát denně. K snídani se podávala náhražka kávy se suchým chlebem, k obědu polévka nastavená brambory nebo kroupami, večer polévka s chlebem. V neděli (7. dubna) se v poledne odsouvaní dočkali malého přídělu masa v podobě guláše s bramborem. Den před odjezdem vyfasovala každá rodina chléb a plechovku masa americké provenience jako cestovní menáž. 8. dubna se vyplácelo cestovné (nikdo z Němců nesměl oficiálně disponovat finančními prostředky, všechna konta byla obstavena, vlastnit větší částku peněz byl zločin). 1 000 říšských marek nedostávali odsouvaní z dobročinnosti. Česká strana tak plnila požadavek amerických okupačních sil, do jejichž zóny transport směřoval. Bez peněz se nedaly překročit hranice, vlak by se musel vrátit.

  1. dubna se za přísného dozoru nakládala očíslovaná bagáž přesně podle čísel jednotlivých nákladních vagonů. Časně ráno v sedm hodin 10. dubna za studeného větru a zamračeného nebe nastoupilo osazenstvo tábora k poslednímu sčítání a kontrole. V osm odpochodovala hlídaná kolona na nádraží a rozdělila se do vozů. Část nákladních vagonů zabírala zavazadla, do zbylého prostoru se vtěsnalo třicet cestujících. Staří a nemocní si ve vozech lehali na podlahu podestlanou slámou, nemluvňata cestovala v kočárcích nebo peřinkách. Nezbytným zařízením byl primitivní suchý záchod – jednoduchá dřevěná konstrukce nad plechovým kbelíkem.

Dvacet minut po desáté se vlak dal do pomalého pohybu. Němci se naposledy podívali otevřenými vraty na Žalý, který se náhle vynořil z mraků. Ve vagonech se rozhostilo ticho. Během zdlouhavé jízdy mohli cestující mezerami mezi prkny číst: Kunčice, Martinice, Nová Paka, Nový Bydžov, Chlumec, Kolín.

Do Kolína přijel transport krátce před třetí hodinou odpolední. Mnozí cestující vyskákali z vozů do rozbombardovaného nákladového nádraží. Němečtí zajatci jim přinášeli kotle s polévkou a rozdělovali chléb. Vše za přísného dozoru SNB. Kolem čtvrté se pokračovalo v jízdě. Asi v půl osmé, již za soumraku, vlak dosáhl východního okraje hlavního města Prahy. Na okrajovém nádraží stál vlak mnoho hodin, aniž pasažéři směli vystoupit.

V časných ranních hodinách se dal transport znovu do pohybu. Ranní mrazík přinesl jinovatku, v ranním světle se krajina zahalila do bílé barvy. Ranní chlad brzy ustoupil slunečnému, téměř horkému dni. V devět hodin zastavil vlak na nákladním nádraží v Plzni, odsouvaní dostali kávu a chléb, pro děti se dokonce našla trocha mléka. Transport pokračoval kolem bombami zničených Škodových závodů a přes uhelný revír do Nýřan. Ve dvě hodiny odpoledne se zastavilo v Domažlicích. Přestávka trvala dvě hodiny. Během další jízdy se postupně otvírala vrata nákladních vozů a německé osazenstvo se zbavovalo potupných bílých pásek s černým označením N (= Němec).

První německou obcí byl Furth im Wald. Zde spatřili cestující první Američany. Vlak zastavil, všichni vystupovali i se zavazadly, Furth im Wald pro ně byl přestupní stanicí. Český vlak se i s osazenstvem vracel zpět do českého vnitrozemí.

Kdo mohl, pomáhal s překládáním zavazadel. Starým a nemocným se dostalo potřebné péče díky sestrám z Červeného kříže. Z amerických vojenských zásob dostávali všichni mléko, máslo, sušenky a vitaminové tablety. Po povinné registraci se všichni přesouvali do povinné karantény, rozdělili se podle pohlaví a byli „obstaráni“ práškem DDT. Americká strana namátkově kontrolovala, zda mají všichni předepsané finanční prostředky a jestli nejsou vykradená jejich zavazadla.

V sedm hodin večer cesta pokračovala směrem na Cham a Řezno. Nakonec zmiňované Dachau s definitivním koncem jízdy…

Další řádné odsunové akce

O čtrnáct dní později se další skupina odsouvaných dopravila do Augsburgu. Nejhorší okamžiky zažili stejně jako jejich předchůdci z březnového vlaku v Praze, kdy na ně dopadaly kameny z mostů, pod kterými transport projížděl.

V květnu 1946 odjely z Vrchlabí dvě soupravy. První zamířila do Kasselu a Frankenbergu v Hesensku. Velkou část osazenstva tvořili sudetští Němci z Černého Dolu. Druhý májový vlak směřoval do Heidelbergu (Baden-Württemberg). Jedním z cestujících byl černodolský farář Otto Němeček. Svědectví o okolnostech podává dolnolánovský rodák Gustav Richter: 13. května po krátkém přerušení byl sestaven velký transport z Dolního Lánova. Celkem asi 180 osob… 20. května se odcházelo z vrchlabské Ehingerovy louky (Ehinger Wiese, dnešní fotbalový stadion, viz náčrtek). Můj vagon měl číslo deset. Před Martinicemi jsme naposledy zhlédli nádherné krkonošské vrchy. Jelo se přes Prahu a Plzeň. Když jsme znovu vjeli do Německa (míněno území připojené k Říši po Mnichovu), cítili jsme spoluúčast německého obyvatelstva, které zde ještě zůstávalo. V Domažlicích nás převzali Američané. V městě Furth im Walde jsme odpočívali, byli jsme odvšiveni a instruováni pro další cestu. Tam se pravilo, že se pojede do Schwäbisch Gmündu, což se ovšem změnilo a my jsme se 22. května 1946 ocitli po deseti dnech v Heidelbergu. Po desetidenním pobytu v jedné ze škol, tedy v jejím sklepě, nás rozdělili do občin. Na nás čekal Meckesheim, kde jsme se 3. června ubytovali v hostinci U lva…

Dva červnové transporty směřovaly do Zeitzu a Nordhausenu. Čtyři červencové jízdy končily v sovětské okupační zóně. Sociální demokraté zamířili na počátku srpna do Aschaffenburgu. Většina z nich se rekrutovala z okolí Hostinného.

O pět dní později, 6. srpna 1946, opustila Vrchlabí skupina antifašistů. Jeden vagon posloužil šesti rodinám, které si s sebou mohly vzít libovolné množství movitého majetku. 413 lidiček se rázem ocitlo ve zcela neznámém, přesto však domovským Krkonoším podobném prostředí. Kempten, Allgäu.

Po třech dnech následoval další vlak, tentokrát do sovětské okupační zóny. Cestujícími byli zejména textilní dělníci. Nějaký čas strávili v Kirchmoseru (karanténa), textiláci se posléze usídlili v Geře a Mittweidě. Zbylí se takzvaně rozptýlili v pěti spolkových zemích tehdejší sovětské zóny.

I následující transport mířil k Rusům. Cílovou stanicí se krátce po polovině druhého prázdninového měsíce stalo město Pirna. Vyhnaní se usídlili převážně v jejím okolí. Smůlu měli i další, kteří se ne ze své vůle ocitli prostřednictvím transportu v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Nějakou dobu žili v karanténě v městě Zinnowitz, nakonec se dostali do Usedomu.

281 antifašistů přijelo v polovině září 1946 do Marktoberdorfu. Možná právě s tímto transportem dorazil do Německa prapor města Vrchlabí. Traduje se, že se vezl omotán na těle jednoho z nedobrovolných cestujících, důkladně schován pod několika vrstvami šatů tak, aby projel všemi případnými kontrolami…

  1. září zorganizovala vrchlabská administrativa poslední vlak do východního sektoru. Jelo se podobně jako necelý měsíc předtím do Meklenburska-Předního Pomořanska.
  2. září putovalo více než osm set padesát nepřátel říše, tedy antifašistů, do svého nového domova. Městečko Marktoberdorf už na ně bylo připraveno, čekal na ně zářijový předvoj. Poslední antifašisté v počtu 339 osob nalezli přístav ve švábském Augsburgu.
  3. října 1946 se vrchlabský okres etnicky vyčistil. Poslední vlak obsazený dvanáctistovkou nedobrovolných pasažérů (z Vrchlabska jich bylo jen 249, ostatní pocházeli hlavně z Jilemnicka a Novopacka) směřoval do dolního Bavorska, města Pfarrkirchen. Dílo bylo dokonáno.

Odsun do vnitrozemí

Během divokého i řádného odsunu mířily menší či větší skupiny sudetských Němců i do českého vnitrozemí. Na základě Benešova dekretu z 19. září o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního občanství, pomáhali Němci obnovit naše národní hospodářství. I je posléze čekal stejný osud, tedy nucené vystěhování do Německa.

Edvard Beneš

Bude třeba přesvědčit Angličany, Francouze, Američany a i Rusy a možno-li i Němce samé – že při zásadním zachování předmnichovského Československa bude třeba zmenšit velmi radikálně počet jeho menšin; a bude třeba přesvědčit Čechoslováky, že k tomuto cíli budou musit i oni přinést některé oběti. (Z knihy Edvarda Beneše Odsun Němců z Československa, Praha 1996)

Naši Němci musí od nás odejít. Hájil jsem to – jak jsem právě řekl – už v Londýně, hájím to dnes a se zadostiučiněním konstatuji, že všichni tři velcí Spojenci zásadně to přijali na konferenci v Postupimi. V poslední době jsme však kritizováni v mezinárodním tisku, že se přesun Němců u nás provádí nedůstojným, nepřípustným způsobem. Děláme prý totéž, co dělali nacisté nám, dotýkáme se tím prý své vlastní národní tradice a své dosud nedotčené mravní pověsti. Napodobujeme prý prostě nacisty v jejich krutých, necivilizovaných metodách. Ať výtky ty jsou snad v jednotlivostech pravdivé, či nikoliv, prohlašuji zcela kategoricky: naši Němci do říše musí odejít a v každém případě odejdou. (Z projevu prezidenta Beneše v Mělníku 14. října 1945.)

Dva výroky našeho druhého prezidenta, z nichž vyplývá, že ne my jsme se vyhnáním Němců podřídili vítězným velmocím druhé světové války, ale naopak vítězné velmoci posvětily naši českou myšlenku.

Trutnov – první republika, mnichovská zrada

Jak se dočítáme ze vzpomínek učitele Vlastimila Brunclíka, který v Trutnově působil od roku 1925 a spolupůsobil na valné většině akcí a událostí, které se týkaly české menšiny, počet českých obyvatel ve městě velmi rychle narůstal. Hlavní příliv Čechů se týkal státních zaměstnanců, úředníků a vojáků. V době mnichovské zrady v roce 1938 v Trutnově sídlilo množství státních institucí: hraničářský prapor, berní správa i úřad, úřady okresní, celní a cejchovní, filiálka Národní banky, státní policie a živnostenský úřad. Z českých řad se rekrutovala i většina zaměstnanců železniční zprávy – nádražní osazenstvo, zaměstnanci výtopny i odboru pro udržování drah. Také na poště včetně telegrafního úřadu pracovali převážně čeští úředníci. Téměř všichni do Trutnova přicházeli postupně z českého vnitrozemí.

Česká menšina, která v Trutnově existovala samozřejmě i za Rakouska-Uherska, procházela před první válkou, během ní a kupodivu i po ní procesem tuhé germanizace. České děti, česká mládež se radikalizovala pro opačnou stranu. Vzácností nebyly případy, kdy české dítě mluvilo česky špatně a nerado, s opovržením, i když jeho rodiče němčinu téměř neovládali. Ztracené české duše první kategorie.

Do druhé kategorie ztracených českých duší se zařadily oběti poválečné krize. Trutnov jako centrum textilního průmyslu v tomto směru strádal extrémně. Český stát si neuvědomil, že investicí státního kapitálu do zbankrotovaných německých podniků a jejich pozdější prodej českým živnostníkům by dal práci také českým dělníkům a zvýšil by jejich příliv do německého pohraničí. V okresním městě tedy nevznikla vrstva českých kruhů, které by disponovaly kapitálem. Mezi živnostníky se Češi dali napočítat na prstech jedné ruky, a i ti patřili mezi částečně poněmčené. Trutnov můžeme charakterizovat – těsně před říjnem 1938 – jako město s výlučně úřednickou českou menšinou.

České děti navštěvovaly české školy. V Trutnově existovaly v roce 1938 dvě školy mateřské, obecná škola s jedenácti třídami, chlapecká měšťanka se čtyřmi odděleními a dívčí měšťanka se třemi třídami, trojtřídní škola pro ženská povolání a reálné gymnázium s osmi třídami. Dále pracovala živnostenská škola – vše s hlavním vyučovacím jazykem českým. Vyšší typy škol navštěvovaly děti z okolí – Úpice, České Skalice a Červeného Kostelce. Všechny školy až na jednu měly své vlastní budovy a kvalitní zázemí, po této stránce stát pečoval o zdejší českou menšinu příkladně. Školy se potýkaly s jiným problémem – velkou fluktuací. Úředníci a státní zaměstnanci se totiž v místě velmi často střídali a mnozí sem byli posíláni za trest a do provizorních bytových podmínek. Do pohraničí, kde navíc životní náklady převyšovaly vnitrozemí. Není tedy divu, že ač docela početná, česká úřednická menšina se ve městě pramálo integrovala do jeho vlastního života.

Tak jako jinde i v Trutnově se postupem času hlavní politickou silou stala Henleinova Sudetoněmecká strana. I zde se jí podařilo přeměnit mnoho neškodných, zejména tělovýchovných spolků na organizované útvary armádního charakteru. Inzeráty doporučovaly nákup jen v ryze německých obchodech. Němečtí sociální demokraté v Trutnově projevili příkladnou osobní i kolektivní statečnost, když 1. května 1938 uspořádali na sokolském cvičišti tábor lidu, na které se řečnilo loajálně ke státu a řečníci se bez výhrad hlásili k republice (České). Poměry se navenek a nakrátko změnily 21. května 1938 po vyhlášení mobilizace. Z ulic zmizely jako zázrakem symboly národního socialismu – bílé punčochy, odznaky, vysoké boty.

Situace se posléze vracela do starých kolejí. Znamením, že je zle, se stalo odstěhování říšské sociálně demokratické buňky z Trutnova (měla prý organizovat podzemní činnost v hitlerovském Německu). Z Prahy se poté doporučilo řadovým členům sociální demokracie odstěhovat se do vnitrozemí (českého), ze strachu před krveprolitím ze strany henleinovců.

  1. září přišla druhá mobilizace. I tehdy se zdálo, že věc ještě není ztracena, že šance ještě žije. Vše usekla mnichovská dohoda. I tehdy – alespoň v Trutnově – panovaly ještě nějaké naděje, že o celé věci definitivně rozhodne referendum.

Poté, kdy vstoupila dohoda z Mnichova v platnost, nastalo stěhování. Zařízení škol, archivy, český veřejný majetek, vojenská zařízení a výstroj, lidé. Chaos, dezinformovanost, do Trutnova zpět přicházeli Češi, aby se mohli zúčastnit plebiscitu. Ceny za spediční služby se zvyšují, vydělávají Němci i Češi. Poslední evakuační vlak odjel z Trutnova 8. října. Od té chvíle až do konce 2. světové války se Trutnov stal téměř stoprocentně německým městem. Do říšské župy Sudety připadl celý soudní okres Trutnov a více než čtyřicet tisíc lidí. K nově vzniklému trutnovskému landrátu se připojily i některé obce okresů Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř. Zábor pohraničí skončil podle mnichovského diktátu 10. října 1938.

Trutnov a 2. světová válka

Správu území vykonával nejdříve velitel okupační armády, poté zvláštní komisař pro sudetoněmecké území. Od 1. května 1939 stál v čele župy podle zákona ze 14. dubna téhož roku říšský župní vedoucí (sídlil v Liberci). Landrátem pro nový správní okres Trutnov se stal Sölter, který byl přímo podřízen vládnímu prezidentovi v Ústí nad Labem. Jeho nadřízeným nebyl nikdo jiný než Konrad Henlein, říšský župní vedoucí (a zároveň župní vůdce NSDAP). Správní okres (neboli landrát) Trutnov se skládal z původních soudních okresů Trutnov, Maršov, Žacléř a ze třiceti obcí ze soudního okresu Dvůr Králové nad Labem. Dále se do něj včlenilo sedm obcí spadajících původně pod Jaroměř. Trutnov se stal správním centrem Podkrkonoší a po boku landráta zde sídlilo mnoho úřadů s působností v sousedních okresech Broumov a Vrchlabí. NSDAP si do Trutnova umístila svou SS-Standarte der NSDAP, což byla v sedmistupňové hierarchii organizace SS třetí nejvýznamnější jednotka.

Obyvatelé města měli štěstí, že je boje nejhorší války míjely. Neměli štěstí, protože mnoho z nich narukovalo do německé armády a domů se nevrátilo. Podívejme se nyní na poslední válečné dny, jak je popisuje ve svých vzpomínkách Josef Ruhs z Voletin:

  1. leden – evakuace. Po obsazení Slezska Rusy došlo k evakuaci některých jeho oblastí. První vysídlovaní, kteří dnes dorazili k nám, si krátce odpočinuli. Obyvatelstvo jim podávalo teplé jídlo i pití.
  2. leden – zajatecký transport. Dnes prošel po říšské silnici transport několika set židovských zajatců. Vozidel slezských uprchlíků přibývá…
  3. leden – angličtí zajatci. Asi tisíc lidí připochodovalo ze svého tábora a ubytovalo se v cihelně Pauer a Pommer v Poříčí. U řezníka Russe se pro ně v kotli vařila polévka. Trpěli hladem a žebrali o pár brambor, protože už šest dní nedostali chléb. Obyvatelstvo je obdarovávalo potravinami. Mnoho ze zajatců mluvilo německy.
  4. leden – uprchlíků přibývá. Říšská silnice se stala cestou utrpení.
  5. leden – nouzové příbytky. Zastavuje se školní vyučování. Školní budova slouží jako ubytovna pro uprchlíky ze Slezska. Sedláci odevzdávají slámu na spaní.
  6. únor – silniční uzávěry. Ze dřeva se budují zátarasy, na silnicích se hloubí šachty k uložení min.
  7. únor – masopustní úterý. Už tři dny slyšíme od východu dunění výstřelů.
  8. únor – ubytování. Denně se ubytovávají uprchlíci v soukromí. Dnes u nás spalo čtrnáct osob v postelích a na slámě v komoře. Stejné potkává i sousedy…
  9. únor – vojáci. Dnes přijela jednotka na koních, asi třicet. Jsou to převážně Kavkazané z Vlasovovy armády. Zůstávají 10 dní. Kradou jako straky.
  10. březen – stále uprchlíci. Na silnici je vidět úplný Babylon. Poláky, židy, cikány, zajatce a další.
  11. březen – vozový park. Na louce je denně vidět obměňující se vozový park uprchlíků. Jako na jarmarku. Židovské dělnice. Denně přichází za dozoru SS několik set židovek s lopatami, krumpáči a rýči. Kopou kryty pro tanky. V zajateckém táboře v Poříčí jich žije kolem třinácti set. Jsou vyhladovělé – dostávají jen řepu a bramboračku…

Přeskočme nyní část vzpomínek a podívejme se na samotný konec války:

  1. květen – smrt vůdce Adolfa Hitlera. Toho dne ráno uvedl německý rozhlas zprávu, že vůdce bojuje v Berlíně. O okolnostech jeho smrti jsme se dozvěděli až po válce…
  2. květen – kapitulace.
  3. květen – české oslavy vítězství. …Němci již nejsou československými státními občany.
  4. květen – odchod esesáků. Brzy ráno musí dva muži z naší vsi odvézt jednotku SS do Kunčic nad Labem na nádraží.

Předání moci československým orgánům

  1. května odjel český starousedlík Josef Hofman do Horní Branné, kde jako zástupce trutnovského landráta požádal představitele české vojenské moci o neprodlené obsazení města Trutnova. Dnem kapitulace se stal 9. květen. 8. května pozval trutnovský landrát zástupce místních Čechů. Výsledkem tohoto setkání bylo převzetí moci starousedlými Čechy (tady je možná příčina výše uvedeného rozdílu vůči Vrchlabí v poměru mezi divokým a řádným odsunem). V čele prvního národního výboru stanul Ludvík Kadaník. První jednání nového orgánu bylo rychle přerušeno, jeho aktéři se obávali od Královce neustále proudících jednotek zdecimované německé armády. Krátce po poledni devátého května dorazila do Trutnova dvacetihlavá jednotka české armády v čele s majorem Zdeňkem Líkařem. Prvním úkolem nové posádky bylo navázat kontakt s předvoji osvobozenecké armády. Motospojce se to podařilo u Petříkovic. Poté se Líkař oficiálně setkal s vedením sovětských jednotek – v Poříčí před továrnou Kara. V pět hodin odpoledne už na náměstí zaparkovala kolona deseti samohybných ruských děl. Němci se snažili předat správu města Čechům hlavně proto, aby Rusové a jejich polští spojenci město nezplundrovali. Češi ovšem nijak nezasáhli a tak docházelo k plundrování, rabování, znásilňování a zabíjení. Rusům bylo jedno, zda znásilňují Němky nebo Češky. Česká děvčata našla ochranu na okresním úřadě, Němky nikde.
  2. května pověřil Národní revoluční výbor krajský v Jičíně osobním příkazem Vlastimila Brunclíka založit v Trutnově národní výbor. Začtěme se teď opět do vzpomínek odborného učitele, který toho času působil ve Dvoře Králové a Jičínští ho jako znalce trutnovských poměrů zvolili očividně záměrně:
  3. 5. 1945… Jel jsem tedy na KRNV beze strachu. V kapse jsem měl malý belgický browning ráže 3,5 mm. Na výboru jsem nejprve obdržel dekret a musel čekat, než se pro mne sežene auto… Dozvěděl jsem se, že Trutnov už nemá vlakové spojení na Jaroměř ani na Starou Paku, že není ani železničním telefonem dosažitelný, že v lesích jsou prchající desertéři… Po druhé hodině ranní jsme tatrou, které se říkalo žehlička, vyjeli z Jičína, ale už za křižovatkou na Bělohrad jsme se museli dát polními cestami, takže jsme do Nové Paky dojeli k páté hodině ranní (tam už bylo všechno vzhůru, čekal se příchod větší jednotky RA od Trutnova); zatím tu jsou jen průzkumníci. Přirozeně jsem se jim představil a informoval se na cestu do Trutnova… poradili mi, abych své auto ozdobil čsl. vlajkou, nápisem v azbuce: „Komisař trutnovského okresu“ a před každou potkanou jednotkou rudé armády zastavil, mával bílým praporkem a legitimoval se bumážkou, kterou mi na kus papíru azbukou napsali…

…Teprve dlouho po osmé hodině jsme mohli vyrazit… Z Chotěvic jsem se raději dal do Pilníkova odbočkou přes nádraží, bude to rychlejší. Celou cestu jsem (šofér mu v nestřeženém okamžiku ze strachu utekl) ztrácel spoustu času všelijakým objížděním a jízdou téměř krokem. Obával jsem se, že zůstanu bez benzinu. Ale do Pilníkova jsem šťastně a bez úrazu dojel. Zarazil jsem u hospody, kterou celou dobu okupace vedl můj starý dobrý známý, Čech původem ze Dvora Králové nad Labem, starý Zeman. Žil ve smíšeném manželství. Držel hlídku na silnici v sokolské čepici s pérem, s červeno-modro-bílou šerpou přes prsa, ve vysokých sokolských botách a sokolských kalhotách. Po boku mu visela ohromná kožená taška s browningem asi ukořistěném nějakému Němci. Rozplakal se, objímal mě a zavedl do lokálu, kde hodovala menší skupina důstojníků RA zřejmě ve výborné náladě. Zemana jsem na místě jmenoval předsedou MSK (Místní správní komise), načež jsme si všichni ovšem museli připít s ruskou posádkou. Pak mi dal sehnat spolehlivého šoféra, obstaral benzin a poradil, abych do Trutnova jel raději přes Vlčice. Z lesů kolem přímé silnice prý se střílí. Přirozeně jsem poslechl, tím spíš, že za tratí v příkopech vedle silnice jsme spatřili mrtvoly německých vojáků… Před kostelem ve Vlčicích stál rozčilený hlouček osob… v noci se na zámku otrávila celá rodina majitele, celkem pět osob… Do Trutnova jsme se dostali kolem 17. hodiny, oklikou kolem cihelny, poněvadž viadukt mezi Dolním Starým Městem a Trutnovem byl mohutným zátarasem. Liduprázdnou ulicí až na náměstí připomínal Trutnov vymřelé město. Na náměstí, kde pravděpodobně se odzbrojil nějaký oddíl německé armády, byly hromady výstroje, tanky, rozbitá vozidla, mrtvoly koňů a pravděpodobně i mrtví příslušníci wehrmachtu. Mrtvolný zápach tomu nasvědčoval… Podloubím se dostaneme k okresnímu úřadu. Po delším bouchání na dveře, okna v přízemí, objeví se v okně hlava. Hofman vulgo Zástěrkář si ověřuje, kdo to bouchá, a když mě poznal, otevře a vede do druhého poschodí.

Tam mě vítají stavitel Kadaník, dva truhláři. Chybí tu jediný, vulgo Leona, poněvadž za 1. republiky vedl prodejnu obuvi stejného jména. V okupaci, poněvadž žil ve smíšeném manželství, byl to můj naprosto spolehlivý zpravodaj… (Brunclík pracoval po dobu okupace jako vyzvědač, dokonce ho v roce 1944 naoko propustili ze školní služby a nasadili k Todtově organizaci do Račic.)

Divoký odsun z Trutnovska

Po první vlně odlivu německého obyvatelstva ještě před koncem války (mohli bychom ji definovat jako útěk) následovalo v prvních měsících po znovunabytí Sudet vyhánění starousedlíků. Jako jinde i tady se iniciativy chopily revoluční orgány, armáda a lidová správa. 10. května se ustavila Okresní správní komise (OSK), jejímž předsedou jmenovali už několikrát zmiňovaného a citovaného Vlastimila Brunclíka. Internační tábor, který měl sloužit pro izolaci nacistických pohlavárů a prominentních osob, zřídila OSK v továrně AEG Trutnov. Od 8. června museli všichni Němci nosit na paži bílou pásku s písmenem N. První divoký transport máme doložen z 15. června 1945, ovšem již 17. května vyšlo nařízení, že město musejí opustit všichni říšští Němci. Týkalo se to hlavně uprchlíků z Porýní, žen a dětí, kteří v Trutnově našli útočiště před postupující západní frontou.

Brzy ráno 15. června Češi vyhnali asi dvě stovky osob z jejich domovů (lhůta do 20 minut), naložili do autobusů a odvezli – prý na práci na venkov, s tím, že se za několik dní zase vrátí. Ve skutečnosti je vyprovodili přes hory na německou hranici. Zde je ponechali napospas osudu. Jejich byty byly posléze vykradeny. Ještě v červnu pokračovaly další podobné akce, dne 26. června předsedové OSK z Vrchlabska, Trutnovska a Broumovska vypracovali dohodu, podle které se Němci měli vozit vlakem přes Liberec do Saska. (Celkem se mělo jednat o 2 156 osob – toto číslo uvádí zápis ze schůze ONV ze 13. 8. 1946. Poměr mezi odsunutými v rámci divokého a legálního odsunu a je ve srovnání s Vrchlabskem diametrálně odlišný.

Svědectví o dalším divokém transportu podala paní L. B. ze Svobody nad Úpou. Svou výpověď sepsala v roce 1947. 3. června vtrhlo do jejího bytu pět českých ozbrojenců. Na sbalení dostali 30 minut. Pak její rodinu spolu s dalšími osmnácti zavřeli na místní radnici. Kolem šesté večer je naložili do vagonů a odvezli do Trutnova. V dřevěném baráku jednu rodinu po druhé osobně kontrolovalo třicet Čechů. Okradli je, dokumenty roztrhali, zničili deštníky i pláštěnky. Za lijáku je naložili zpět do otevřeného vagonu. Tam je nechali do tří do rána. Mezitím z vozu odvedli dívku, která se při prohlídce prohřešila tím, že měla náušnice. S ní další, prý k sepsání protokolu. Místo protokolu ji v odstaveném osobním vagoně znásilnili. Ve čtyři ráno odjel vlak směrem na Starou Paku. Tady na nádraží nechali všechny práceschopné vystoupit a Němci Packým vycídili nádraží včetně lokomotivy. Celý den bez jídla. V osm se vlak rozjel směrem na Turnov. Pak je čekalo celodenní stání v Liberci. Do vozu náhle vtrhli ozbrojení Rusové a Češi. Muži na jednu stranu, ženy a děti na druhou. Ani hlásku, nebo se bude střílet. Všechny je nechali vysvléci a vyložit věci na kolejiště. Během pěti minut. Dál se pokračovalo na Žitavu, asi 50 kilometrů za městem je 6. června na otevřené pláni vyložili. Víc se o ně nestarali. Uprchlíci bez peněz a prostředků potom táhli jako přízraky Saskem.

Podobně 30. července odjelo v otevřených uhelných vagonech přes tisíc osob. Nikdo nevěděl, kam vlak odjíždí. Vlak dojel přes Liberec na saskou hranici. Tady český doprovod pasažéry nechal vystoupit a dál se o ně nestaral.

I na Trutnovsku je zdokumentováno mnoho excesů, později více či méně omilostněných jedním z dekretů Eduarda Beneše. Herberta Wiatkowského ze Žacléře do tábora internovali, přestože se jednalo o beznohého mrzáka. Za nejasných okolností zde přišel o život, což dokládá výpověď Rudolfa Webera z Voletin, který v táboře pracoval jako řidič, měl co do činění s odvážením mrtvol a Wiatkowského znal ze společného pobytu v janskolázeňském lazaretu. Jeho rodina se o okolnostech smrti dozvěděla až o 14 let později. Hrob neznámý.

K masakru beze svědků došlo na Pomezních Boudách. 28. května tady komando zatklo několik mužů, které odvedlo do Adolfovy boudy k výslechu. Do budovy vešli sklepním vchodem do prádelny, takže personál boudy se o přítomnosti uvězněných dozvěděl až podle zvuků úderů a výkřiků utrpení. Do sklepa nikdo nesměl. K výslechům vodili zadržené do prvního patra. Čtyři zadržení mezitím kopali nedaleko celnice příkop. Proč, nevěděli. Několik zadržených z Adolfovy boudy mezitím eskortovali do trutnovského tábora AEG. Ostatní přivedlo komando k vykopané jámě a zastřelilo je. Jednalo se celkem o pět mužů a dva chlapce: Reinhold Bönsch, Johann Kirchschlager, Josef Patzelt, Rudolf Purmann a Augustin Ruse, sedmnáctiletý Hermann Purmann a jeho kamarád z Vratislavi, jehož jméno neznáme. Oba mladíci se k události připletli jako nevhodní svědci. Prameny hovoří o desítkách mrtvých v táboře AEG, sám velitel tábora osobně měl zabít kolem dvaceti osob.

Legální odsun z Trutnovska

Sběrné středisko pro zdejší okres se nacházelo v Mladých Bukách. Odsud odjelo v hlavní odsunové akci pětadvacet vlaků, každá souprava zpravidla transportovala na 1200 lidí. Následující tabulka dokládá čas a cíl odjezdu jednotlivých transportů. Jednoduchým výpočtem snadno zjistíme, že legálně bylo z Trutnovska odvezeno na 30 000 osob. Dalších 1200 lidí okresní město opustilo v rámci transportů antifašistů (celkem čtyři vlaky). Ze samotného Trutnova odjelo podle dostupných údajů 12 823 lidí, z výše uvedených transportů se Trutnovští dostali do čtrnácti.

Stejně jako ve Vrchlabí se i na Trutnovsku informace o zařazení do legálního transportu dostávaly k cílové skupině obyvatelstva relativně včas. Němci proto měli nějaký čas se na odjezd promyšleně připravit. V lednu (1946) nám financ odvedl jednu krávu, druhou pak uprostřed února. Uvědomila jsem si, že začínáme být zbyteční. A 21. února jsme se dozvěděli, že zítra máme být vysídleni… Přišla k nám právě na návštěvu moje sestřenice z Albeřic, a když se dozvěděla, že musíme pryč, zůstala u nás přes noc. Až do půlnoci jsme balili. Ještě jednou jsem vykoupala děti, oblékla je do čistého spodního prádla, špinavé prádlo jsem rychle vyprala, usušila nad kamny a zabalila. Na osobu jsem si směli vzít jeden polštář a jednu pokrývku, dohromady jsme mohli mít padesát kilogramů zavazadel. Naplnila jsem dětskou vaničku trochou nádobí, prádelním hrncem a valchou. Do spacího pytle jsem uložila smaltovanou mísu na mytí a porcelánový nočník, do dřevěné bedny veškeré prádlo. Potraviny se daly do nového ruksaku, který mi zhotovil jeden můj příbuzný. Už 14 dní před odchodem jsem připravila perník. Krásně tlustý. Do těsta jsem vtlačila prsteny, řetízky, náušnice a brože a vše jsem upekla…

…Klaus měl čtyři roky, jeho zavazadlem byl malý kufřík s trochou vánočních ozdob a bílým ubrusem. Na zádech nesl malý ruksak s perníkem. Wolfgangovi bylo víc než šest, v ruce držel aktovku naplněnou prostředky domácí lékárny počínaje teploměrem. V malém ruksaku odnášel druhý perník.

Protože měli moji rodiče trochu kůže, nechala jsem u našeho ševce ušít pro kluky boty… Poprosila jsem ho, aby do podpatků zašil čtyři zlaté mince. Za práci jsem mu odvedla 300 korun a ještě ho obdarovala okurkovou sklenicí zavařených vajec. S myšlenkou, že zlaté mince jsou dobře ukryté v dětských botičkách, jsme odjížděli do Bavorska… (Z výpovědi odsouvané obyvatelky Lysečin, sepsané na památku pro syny. V podpatcích si ovšem hoši nevezli zlato, švec, mimo jiné také kostelník, jim zlatky vyměnil za bezcenné hliníkové peníze. Paní si ho v Německu /Durynsku/ po válce našla a prostřednictvím rodičů od něj ukradené zlato získala zpět.)

Jako sběrný tábor sloužila mladobucká textilka firmy Jan Faltis a dědicové. Jejím národním správcem byl Ing. Alfred Jäger z Poříčí u Trutnova. ONV v Trutnově si továrnu od národního správce řádně pronajal a každý měsíc platil 62 120 Kčs, celkem činil nájem za osm měsíců necelý půlmilion. Z archivních materiálů je zřejmé, že pro účely sběrného lágru se využívaly takřka všechny budovy Faltisova závodu.

Podmínky, které ve sběrném středisku panovaly, popsal trutnovský farář Hermann Schubert: Velká stará tovární budova je zařízena jako tábor. Vejde se sem přes 1 500 lidí. Teď (4. února) je tady asi 300 osob, nedávno totiž odjel transport do Bavorska. Další dny k nám chodilo hodně návštěv, táborová stráž není příliš přísná. Večer se modlíme ve velké tovární hale, kde jsou naše postele jedna vedle druhé. V neděli slavíme mši svatou v jídelně. Denně roste počet obyvatel tábora…

…Z hygienického hlediska je tábor ostudný. Velké haly se téměř nevytápí. Počet toalet je naprosto nedostačující. Je to jako zázrak, že není mnoho případů nemoci. Stravování a celková péče je nedostatečná. Mnoho starých lidí podmínky v táboře nepřežije. Všechny udržuje na živu jediná naděje – brzký odjezd ze sovětského Československa a znovuzískání lidské svobody. Táborová stráž se zpřísnila; opět obávaný SNB se samopaly. Už žádné návštěvy, povoleno je přijít k bráně. Poslední kontrola před odjezdem začíná. Lidé přicházejí o mnoho svých věcí. Večer páchá jedna žena sebevraždu.

Dvacátý únor. V deset hodin se řadíme ke kontrole zavazadel. Je vánice, stojíme hodiny venku, než se na nás dostane řada. Věci jsou mokré, moje matka brečí zimou. Odpoledne přicházíme na řadu. Naše věci do jedné místnosti, my do druhé. Osobní prohlídky. Zavazadla se prohledávají a váží. Já ani moje maminka o nic nepřicházíme. Ostatním se vede hůř. Deky, prádlo, části oděvu, boty a mýdlo jsou cenným zbožím. Po prohlídce přecházíme do haly, kde je citelně chladno.

První březen. Celé dopoledne odvážejí na nákladních saních zavazadla na nádraží. Vlak je připraven. Čtyřicet dobytčáků, v každém malá železná kamna. Do každého vozu nastupuje třicet lidí se svou bagáží. Nenalézáme žádnou toaletu. Naše zavazadla ukládáme tak, abychom na nich mohli sedět. Je to dlouhý průvod – 1200 lidí – kteří pod českým dozorem odpoledne odcházejí na nádraží. I staří lidé jsou při tom, sotva se dokáží prodrat navátým sněhem. Matky nesou v náručí malé děti. Obraz utrpení. Kde jsou reportéři z Ameriky? Tady je látka k novému dokumentárnímu filmu.

Deset minut po šesté večerní se vlak dává do pohybu. Zpíváme Riesengebirgslied: „Blaue Berge, grüne Täler…“ Cestou nám mávají němečtí lidé, hlavně z baráků v Horním Starém Městě. Jedeme celou noc. Často stojíme dlouho, dlouho na nějakém českém nádraží. Jediná svíčka osvětluje vagón slabým svitem. Pokoušíme se usnout.

Druhý březen. Ráno jsme v Kolíně. Němečtí váleční zajatci nám přinášejí černou kávu. Kolem poledne stojíme před Prahou. Řídká vodová polévka je naším obědem. Asi ve tři odpoledne projíždíme Prahou, směr Plzeň. Ve vagónu není právě útulno. Ve dvě v noci jsme po obtížné cestě v Domažlicích, naší poslední české zastávce. Zůstáváme do jedné odpoledne. Potom se vlak konečně opět rozjíždí, ven do Bavorska. Odhazujeme bílé pásky. Unikli jsme z české obdoby Sovětského Svazu. „Veliký Bože, chválíme Tě!“

Mladobucké středisko dosloužilo 10. března roku 1947, což dokládá oznámení Okresní správní komise v Trutnově č. j. 65/47. V době jeho likvidace v něm bylo internováno 12 osob. Na Trutnovsku žilo mnoho Němců ve smíšeném manželství, v rodinách se mluvilo převážně německy. Ještě v osmdesátých letech minulého století jsme v některých obcích (Žacléř, Královec, Bernartice, Lampertice, Bečkov, Mladé Buky, okolí Malých a Velkých Svatoňovic…) mohli zaslechnout původní německý dialekt i na ulici či v obchodě. S jeho zánikem mizí část nás, naší kultury v nelítostném propadlišti dějin. Není to dobře.

(http://krkonose.krnap.cz )

http://www.cs-magazin.com/index.php?a=a2008071006&fbclid=IwAR0RQeWAWkl2qw1CM3b7DonTv-xK7F9c3-DCXpwqpkMwhpVuN0YYsFQYuwg

* * *

P.S.

Většina českých Němců byla katolícká a komunisty by nikdy nevolila.

J.Š.31.10.2018

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.67 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)