V LN vyšel zajímavý článek o Arabech, jejich povaze, charakteru a sklonech, evolučního biologa Jana Zrzavého z něhož cituji:
Zkoumaly se dvě hlavní vlastnosti – stupeň sebeprosazování a individuální nezávislost. Zápaďané se prosazují a zároveň usilují o nezávislost, Výchoďané se neprosazují, protože si libují v sítích vzájemné závislosti a asertivitu cítí jako porušení harmonie. My jsme asertivní individualisté, oni se rozplývají v mírumilovných rodinných vztazích.
Arabové, zdá se, si vybrali z obojího to horší. Agresivně se prosazují, ale ne na úkor ostatních příslušníků komunity, nýbrž na úkor ostatních komunit; neusilují o individuální nezávislost, ale o úspěšnost skupiny, v níž jsou pevně svázáni a provázáni. Sociální harmonie je pro ně základní štěstí, ale zároveň je třeba stále předvádět, kdo je víc chlap; v harmonické komunitě ovšem není komu, a tak nezbývá než se předvádět cizákům.
Je to pochopitelné zcela adaptivní reakce na socioekologické podmínky, v nichž arabská kultura vznikla, vyvíjela se a víceméně dosud pobývá: strašlivé klima, řídká populace, nemožnost být ekonomicky soběstačný, a tedy nutné kontakty s cizáky při směnném obchodu, plus absence centrální autority, která by zajišťovala bezpečnost, a tudíž potřeba postarat se svépomocí. S Araby je zkrátka, jak známo, těžké pořízení.
Arabské křesťany nelze vůbec rozlišit od arabských muslimů. Náboženství nemá na chování lidí žádný vliv. Těžko nevzpomenout bizarního pokusu o záchranu iráckých křesťanů, který skončil všeobecným podivem mad jejich neochotou integrovat se v Okrouhlíku u Jihlavy, ačkoliv jsou to přece křesťané, a v lednu na Vysočině by se měli cítit jako doma, přinejmenším mnohem líp, než by se tam cítil neitegrovatelný muslim. Kupodivu si tehdy snad nikdo nepoložil otázku, zda je vhodným materiálem pro integraci ausgerechnet irácký křesťan, který se ve většinově islámském prostředí neitegroval po tisíc let. Opravdu bylo tak těžké představit si, že kdo se vzpíral tam, bude se tím více vzpírat i tady, když tady mu za to nic nehrozí?
Arabové vlastně nikdy neosídlili typ krajiny než ten, kde vznikli – něco polopouštně vyprahlého. Těžko říct, co by s nimi udělalo pár set let života v oblasti chladné a lesnaté, dejme tomu v Evropě. Však uvidíme. Stojí za zmínku, že aškenázští Židé, ač původu obdobného, se dnes ničím neliší od Američanů; zpět do pouště se ovšem dostali právě oklikou přes Evropu, kde pobývali mnoho set let.
***
Rakouský premiér Sebastian Kurz: „Můžeme přijmout jen tolik uprchlíků, kolik jsme jich schopni integrovat.“ Obávám se, že původ je určující a charakter nezměnitelný. Jiné kultury se mají navštěvovat, poznávat a vzájemně obohacovat, ne stěhovat jedna do druhé, nectí-li stejné či podobné základní hodnoty.
Jan Šinágl, 28.1.2019
Read more...