Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt srp 13 @08:30 -
OS Trutnov Pavel Wonka
út srp 18 @14:00 -
Praha-Ryzyně: 75.výročí návratu RAF z Velké Británie

Nejnovější komentáře

  • 05.08.2020 09:28
    Dlouhé vyprávění právníka Sokola nemůže znejistit skutečnost ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:14
    Jsem velmi překvapen, že paní Chaloupková má takové problémy ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:12
    Tiago z Brazilii. Jsem Tiago Borges, brazilec, je mi 29 let ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:10
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:06
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...

     
  • 04.08.2020 17:05
    Dopis na podporu Jana Chaloupkové Dobrý den do České republiky ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Chammurapiho zakonik„Kdyby všichni lidé snesli své potíže na jedno místo, chtěl by si každý z nich raději odnést domů ty své, než dostat ze společné hromady běd poměrný díl.“ SolónSolon

* * *
A dluhy naše odpusť nám… (LN, 15.2.2020, Jan Adamec historik)

Dluhy se musejí platit, ale utajované dějiny starověku nám zároveň připomínají: dluhy mohou zničit jakoukoli komunitu

Jak na nadměrné zadlužení? Velmi jednoduše: stačí obyvatele hromadně oddlužit. Že je to idealistický nesmysl? Historie dokazuje, že zdaleka ne. Prosperující společnosti si v minulosti dokázaly s dluhem poradit navýsost efektivně.

Kdo vládl dluhu, vládl nezřídka i společnosti.

Dluh nebyl jen soukromou záležitostí mezi věřitelem a dlužníkem, zabývali se jím i vládci, obchodníci i kazatelé. Mělo to smysl – dluhová zátěž totiž podle ekonoma Michaela Hudsona mívala tendenci předstihnout dlužníkovu schopnost dluh splatit. Nadměrné zadlužení nejprve brzdilo ekonomiku, populace se víc a víc propadala do dluhové závislosti a otroctví, což mohlo společnost přivést až na okraj kolapsu.

Hudson v tom vidí zdroj politicko-ekonomické polarizace od starověku až po současnost: finanční elity, věřitelé a vlastníci půdy, se snažili soustředit ve svých rukou takovou moc, aby se mohli účinně bránit centrální moci panovníka a jeho pravomocím.

… Problémem totiž není ani tak dluh samotný jako spíše vedlejší efekty, které dlouhodobé zadlužení přináší ve sféře psychologické, společenské či politické, případně postupy, které si v průběhu času věřitelé vyvinou k tomu, aby svůj dluh vymohli. Dluh je nejenom problémem dlužníka, ale i věřitele, jenž má poznat situaci, kdy se dlužník dostane do takového stavu, že dluh nemůže objektivně splatit a je zkrátka třeba mu ho odpustit. Navždy a bez podmínek. Málokdy to ale věřitel učiní sám od sebe, musí ho k tomu donutit nějaká vyšší autorita.

Díky historickému výzkumu máme dostatek inspirativních příkladů, jak se společnosti napříč tisíciletími s dluhy vypořádávaly – od rozpoutání války až po plošnou anulaci. Není proto na škodu sestoupit ze slonové věže „moderní společnosti“ a pokorně se poučit třeba u „zastaralých“ Babyloňanů, kteří si podle Hudsona byli dobře vědomi toho, že úvěry zatížené složeným úrokem mají tendenci svým růstem rychle překonat růst ekonomický a tím se z hlediska dlužníka stanou jednoduše nesplatitelné.

… Díky amnestii se tak Chammurapiho či Ammisaduquovi poddaní „vraceli“ od podřízenosti věřitelů k panovníků, kteří si tím znovu potvrzovali královskou moc. Z této perspektivy se na dějiny můžeme podle Hudsona dívat i jako na arénu, v níž se střetává moc věřitelů a moc panovníků suverénních států. Kdykoli se správa dluhu „vymkla“ centrální moci a přenesla se do rukou soukromníků, následovaly zásadní politické změny a posuny. To zní povědomě, ne?

Jiným příkladem z antiky, který uvízl v obecném povědomí, je reformátor Solón, jenž byl na roky 594–593 př. n. l. zvolen archónem neboli vládnoucím úředníkem v Aténách. Obyvatelé ho vybavili plnými pravomocemi, aby jejich obec vyvedl z hluboké krize způsobené zadlužením a dlužním otroctvím.

Podle historika Victora Ehrenberga Solón nezastával nijak radikální názory, ale Atéňany dokázal přesvědčit, že ví, jak vyvést svoji komunitu z těžké a nebezpečné vnitropolitické situace. Byl si vědom toho, že spíše než dluh samotný, který zrušit nechtěl a ani nemohl, společnost ničilo dlužní otroctví, do něhož dlužníci upadali, jakmile nemohli dostát svým závazkům. Aby Atény zabránily občanské válce, došly k závěru, že je potřeba hluboká reforma, která ovšem není možná za „normálního“ provozu. Bylo třeba se zastavit, udělat tlustou čáru a svěřit moc někomu, kdo by reformu implementoval. Solón osvobodil dlužníky, zrušil dluhy a vyhlásil tzv. seisachtheiu, což znamenalo něco jako zbavení pout či břemene. Do budoucna zakázal půjčky zajištěné osobou dlužníka nebo jeho příbuznými. Jak podotýká Ehrenberg, jakkoli to bylo radikální opatření, ztráta věřitelů nebyla taková, aby se významně dotkla jejich bohatství.

Negativním příkladem společnosti, kterou nakonec zadlužení a otroctví pohltily, byl podle Hudsona starověký Řím, respektive jeho přerod z republiky na principát a později císařství. Římské právo, jak tvrdí Hudson, upřednostňovalo finanční oligarchii, která ve svých rukou koncentrovala půdu a majetek a postupně zbavila práv zadlužené obyvatele. Privatizace úvěru vedla k tomu, že si „zemi“ a pozemky rozdělili zámožní vlastníci, kteří půdu sami neobhospodařovali a svoji finanční moc zaměřovali proti politikům či vládcům, kteří se snažili udělovat dluhové amnestie nebo zvrátit majetkové přesuny a propadnutí majetku. Nakonec zvítězili, výsledkem však bylo institucionalizované dlužní otroctví, stagnace a nakonec zánik impéria jako takového.

… Podle Hudsona ekonomové odmítají myšlenku babylonského „čistého stolu“, stejně jako teologové odmítají biblické zmínky o prominutí dluhů jako utopické sny. Především ve Starém zákoně je přitom řada varování před hrozbou nesplatitelných dluhů, ohrožujících soudržnost a přežití komunity. Odpouštěním dluhů se Starý zákon zabývá ve dvou poměrně přesných časových horizontech. První se má opakovat každých sedm let, kdy jsou věřící nabádáni „slavit léto promíjení dluhu“ (Deuteronomium 15:1), více rozvedeno to je v následné pasáži: „Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu.“ (Deuteronomium 15:2)

Druhý cyklus, násobící sedm let sedmi, je ukončen padesátým rokem, během něhož, jak praví Leviticus (25:10), „vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi.“

To se může směle interpretovat jako definitivní osvobození od dluhů či dlužního otroctví. …

Tvrdě na ně!

Když se laik podívá na výši zadlužení moderních států, nemůže si ani v nejbujnější fantazii představit, jak by je při nepoměrné výši svých příjmů mohly kdy splatit. Jak ale naznačují někteří ekonomové, dluh v tomto případě nemá být splacen, ale udržován jako institucionalizovaný stav systému, na jehož zachování má zájem určitá část finančního sektoru.

Podle ekonomky Johnny Montgomeriové se dluh musí neustále spravovat, řídit a „živit“, a to hlavně příjmy proudícími od domácností k finančním trhům. Správa dluhu diktuje prioritu investic a alokaci zdrojů a ve výsledku ospravedlňuje politiku škrtů a šetření jako nezbytnou podmínku své správy. Podle Montgomeriové se „příběh“ dluhu vypráví jako moralita proměněná v účinnou zbraň pro ospravedlnění takových politik, z nichž profituje spíše menšina společnosti. Podporuje totiž doktrínu, podle níž je hnací silou ekonomiky právě financování dluhu. Strukturální reformy je proto nutné odkládat, aby bylo možné ze státních rozpočtů dotovat finanční sektor v případě krizí, které v takto nastaveném systému vlastně nikdy nekončí.

… V realitě konsenzuální demokracie není příliš pravděpodobné, že by dluhovou amnestii prosadila koaliční vláda či parlament s těsnou většinou. Mohl by je ale zastoupit prezident, disponující relikty absolutistické moci z pradávných časů, jako jsou milost, abolice či amnestie. Byl by to jistě zajímavý právní problém, zda by měl prezident právo teoreticky zavést babylonskou misuru a jednorázově, neodvolatelně a nepřezkoumatelně odpustit dluhy či zrušit exekuce bez náhrady.

Na českou společnost a její sociální smír by to mohlo mít blahodárné účinky. Rozhodně lepší než podobný „absolutistický“ akt, amnestie z roku 2013. …

* * *

„Až to bude nejblbější, tak se to začne obracet k lepšímu.“ Václav Havel

Je třeba začít, abychom nepropásli nepřekročitelný bod návratu k lepšímu, tedy i ke zdravému rozumu.

 

Jan Šinágl, 23. 2. 2020

* * *

9. výročí založení Sodales Solonis z.s. a 1. výročí exekuce za svobodu slova

Nejvyšším pánem ve státě je exekutor – s největšími pravomocemi, žádnou odpovědností a prakticky nepotrestatelný!

* * *

LN DR umlcet novinare 220220

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.33 (3 Votes)
Share

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)