Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Jedna krize, ta pandemická, pominula, a už se ozývají hlasy o krizi druhé, krizi vstupů. Možná bychom se měli zamyslet a přestat slovo krize v těchto souvislostech používat. Dlouhodobě tvrdím, že jsme v transformaci. Dochází zkrátka k zásadní, řekl bych tektonické změně, podobné té, jaká byla v letech 1928-1932.

… Nabízí se logická otázka, zda současná situace má řešení. Jsem přesvědčen, že ano. Jen se musíme zamyslet nad tím, jaký svět chceme předat svým dětem. Na obraz, který vidím dnes, hrdý být nemůžu. Téměř všechny národní banky a politici hrají hru. Každý den dobrý. Problémy tedy neřeší, ale odsouvají na čas, kdy přijdou ti po nich. A obávám se, že jediná možnost to změnit, leží skutečně v transformaci, která se ovšem naplní až v čase, kdy opravdu nebude dobře.

Ten čas se ale možná až nečekaně rychle blíží. To, kde se dnes nacházíme, je otázka mravního postoje, na což upozorňoval už před sto lety Baťa. Na ideje umíraly v minulosti miliony lidí. Dnes sílí hlasy, že dál to nemůže fungovat. Já sám jsem přesvědčen, že už to dávno fungovat nemělo, z čehož je vidět, že tomu vlastně vůbec nerozumím. Přesto, nebo možná právě proto pořád věřím, že skutečný kolaps nás mine, že se mu ještě dokážeme vyhnout. Na druhé straně, jsme na nejlepší cestě jej zažít. Možná musíme zažít skutečný otřes, abychom si uvědomili, že sliby politiků nám nijak nepomohou. Že jejich i naše chyby, které dlouhodobě a nesmyslně kupíme, se penězi vykoupit nedají.

„Nesvoboda není ohavnou újmou jen na vůli, ale na důstojnosti. Nesvoboda není kázní, je ponížením.“ Karel Čapek

***

Je třeba naučit se skutečně žít, ne jen prázdně existovat a konzumovat, být spokojeni v dostatku, ne v nadbytku. Nadbytek ohrožuje dostatek a zákonitě nebude ani dostatek, pokud nezměníme způsoby svých životů. Žít věčně na dluh a na úkor budoucích generací nelze. Nedokážeme-li to, udělá to za nás příroda, kdy ztráty budou ještě mnohem větší.

Přestaňme být poslušnými, ustrašenými a staňme se svobodnými občany

Ozývejme se a postavme se aktivně proti jakékoli formě nespravedlnosti, porušování zákona, špatnému chování, počínaje upozorněním na odhozenou cigaretu až po podvody a zločiny hradních Putinovců, politiků, policistů, soudců a státních zástupců.

Před zákonem jsme si všichni rovni

Musí přestat doba „rovnějších“ před zákonem, kterou zavedli komunisté. Jinak nám budou naši potomci vytýkat jako my našim předkům, jak jste to mohli dopustit? Každý neseme svůj díl neodejmutelné osobní odpovědnosti, kterou nelze delegovat a zbavovat se jí na druhého.

Letos 15. prosince 1938, tedy na počátku nemoci Karla Čapka, obdržela septimánka karlínské reálky Vlasta Jelínková vlastnoruční dopis od Karla Čapka, který lze bez pochyby považovat za poslední dopis Čapkův a svým obsahem za odkaz národu.

Dopis zní:

Milá slečno, prosím Vás, nepřeceňujte tak divadelní kulturu. Národ se může cítit nesmrtelným jenom tehdy, když se bude cítit mravným, když bude mít své vědomé mravní poslání; na to ovšem nestačilo divadlo, i když má být součinitelem toho mravního povědomí. To musí být v politice, v hospodářství, v knize a škole, denním životě, všude. A obráceně, vemte národu jeho mravnost a berete mu i jeho nesmrtelnost. Asi Vás ta odpověď neuspokojí, ale jiná není.

Váš Karel Čapek

Majitelka těchto vlastnoručních článků netušila, když požadovala spisovatele o hledisko na poslání české divadelní kultury pro svůj vlastní rozbor o divadelní kultuře, že se jí tím zároveň dostává do rukou vzácný odkaz.

Do posledního dechu

Od čtenářů docházejí nám stále projevy soustrasti nad úmrtím Karla Čapka a zase se jeden čtenář přihlásil, že dostal na několik svých dopisů odpověď Karla Čapka, psanou 18. prosince a dávanou na poštu 19. prosince. Karel Čapek použil přechodného zlepšení své nemoci celý ten 18. prosinec.