Úžasná kniha, doporučuji, přečtete ji jedním dechem. Stejně „úžasné“ bylo její zakoupení…
Vstoupil jsem do prodejny: Máte? Máme. Koupím si ji - Nemůžete v prodejně. Musíte si ji objednat – Prodavač mi napsal telefonní číslo - Odešel jsem před vchod prodejny a knihu telefonicky objednal, dívaje se na prodavače a on na mne – Vrátil jsem se do prodejny, zaplatil a knihu převzal – Prodavač se mi omluvil.
Ukázky: str. 45:
O půl století později si přečtu na asfaltové cestě vrchu Vítkova křídou napsaný povzdech Ivana Diviše, jak 21. srpna 1968 pochopil, že žije v zemi, kde je 15 milionů grafomanů, ale ani jeden voják.
Str. 70:
Na podzim 1970 nás kamarád na jedné vernisáži seznamuje se šéfem tiskového odboru města Mnichova Hegerem. Pepa si s ním dohodne schůzku, a když mu ukáže fotky, dostává od něj doporučující dopis, adresovaný šéfredaktorovi mnichovského deníku Abendzeitung. V dopise stojí:
„Milý příteli, myslím, že jsem objevil talentovaného fotografa, kterého bych rád podpořil už proto, že je můj krajan. Prosím Tě, abys ho přijal a podíval se na jeho fotografie. Pěkně zdravím.“
A potom napůl v žertu a napůl vážně, Pepovi řekne: „No vidíte, já jsem taky rozený Pražák, a když mi bylo patnáct let, tak jste mne z mého domova vyhnali. A teď vám tady pomáhám.“ „Tak to je mi opravdu líto,“ odpovídá Pepa, „ ale já jsem vás nevyhnal, mně byly čtyři. A kdybyste se nedostal sem už tenkrát, tak bychom tu dneska byli ve stejné situaci, v jaké jsem teď já, oba dva.“
Str. 77:
Ostatním emigrantům režim od konce sedmdesátých let nabízí, aby si s ním „upravili vztahy“. Což mimo jiné obnáší i zaplatit pěkných pár tisíc za vzdělání, kterého se jim v Československu dostalo. Za to pak ale mohou „upravenci“, na rozdíl od nás, žádat o československé vízum a jezdit domů. Pokud vím, využila tehdy této nabídky, přinejmenším v Německu, většina emigrantů.
P.S. Ve Švýcarsku to bylo podobné. J.Š.
Str. 78:
Přesto, ne snad právě proto, jsme se s Pepou rozhodli, že když už budeme žádat o německé občanství, pak se vším všudy. Včetně toho, že tím na sebe vezmeme i svůj díl nikoli viny, ale zcela jistě odpovědnosti za zlo, které nacisté jménem Německa v minulosti napáchali.
Jedeme tedy se sotva devítiletou Luckou do památníku v Dachau, na místa, kde byl jen pár týdnů po Hitlerově nástupu k moci, v březnu 1933, zřízen první koncentrační tábor v Německu.
* * *
400. výročí „bitvy“ na Bílé hoře, aneb jak to ve skutečnosti bylo
Před 350 lety zemřel učitel národů Jan Ámos Komenský
J.Š. 22.11.2020
Read more...