„Aplikací určitých principů jsou civilizace nejprve dovedeny k rozkvětu – a posléze, setrváváním na těchto principech v jejich pozdější, hypertrofované podobě, k záhubě.“
Miroslavem Bártou formulovaný tzv. Hérakleitův zákon
***
Osobnost Bohdana Chudoby byla po roce 1990 v Československu prakticky neznámá, jak by ne, téměř nikdo nevěděl, co se skutečně dělo za ostnatým drátem, na Západě. Jistě, byli tam různí lidé, kteří se snažili udržet exil při životě, byl Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, Škvorecký se svým torontským nakladatelstvím... Ale měli jsme vlastní starosti, plány, představy. V naší každodennosti se však přeci jen „exil“ začal připomínat, začali jsme ho brát jako součást naší kultury. A tak došlo i na osobnosti, které nebyly takovými jmény jako Ivan Medek („Hlas Ameriky, Vídeň“, kolikrát to mnozí slyšeli). V roce 2000 vyšla péčí Milana Drápaly v nakladatelství Prostor záslužná (a objemná) kniha Na ztracené vartě Západu: antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948 a v ní úvodní esej o Bohdanu Chudobovi a ukázky z jeho díla. Kapitolu s názvem „Na křížové výpravě dvacátým stoletím“ napsali Zdeněk Beneš a Milan Drápala; z článku samotného vyplývalo, že v případě Chudoby jde tak trochu o „horký brambor“; dozvěděli jsme se o někom, kdo byl do té doby téměř neznámý, ale dozvěděli jsme se o něm jen málo na to, abychom pochopili povahu toho, proč ho „nelze spolknout“.
Podobně napsal o Chudobovi Martin Putna nejprve v časopise Souvislosti 3/2005 (a pak, víceméně stejně, ve své knize Česká katolická literatura 1918–1945, vydané v nakladatelství Torst roce 2010), který ho vlastně vynachválil, ale zároveň napsal, že je problematický a kontroverzní. Ale v čem? To jsme se od Putny nedozvěděli. Už proto nás měl Chudoba zajímat!
Více světla do věci „Chudoba“ vnesl Petr Placák ve své knize Křesťanský zápas o českou věc (Argo a Ústav pro studium totalitního myšlení, 2020), která je zaměřena na působení opata Anastáze Opaska v organizaci Opus Bonum v exilu do roku 1989. Opus Bonum vydalo jako jednu z prvních publikací Chudobovu knihu Jindy a nyní, která vyšla již po válce, a Chudoba ji pro toto vydání přepracoval. Z popisu toho, jak byla kniha připravována k tisku a jaké probíhaly diskuse o tom, zda ji vydat či nikoli, se již dá pochopit mnohé. Chudoba byl nepřijatelný jak pro reformisty II. vatikánského koncilu, tak pro tradicionalisty. Placák cituje Opaska a jeho podiv nad řadami Chudobou pronášených (psaných) apodiktických soudů a obavy, zda je může doložit pramennými materiály, a také píše o argumentech těch, kdo byli proti tomu, aby se jeho práce dostávaly na veřejnost. Ambicí Opus Bonum ale bylo dávat zaznít různým hlasům a nevylučovat z diskuse nikoho: a tak se Chudoba více dostal do hry jak v zahraničí v rámci emigrace, tak potom skrze Placákovu práci, dvacet let poté, kdy byla vydána kniha Na ztracené vartě Západu.
Skutečný průlom nastal, když Jan Šulc přesvědčil nakladatelství Torst a Viktora Stoilova a z autorské pozůstalosti Bohdana Chudoby (uložené v rodině Františka Pinďáka) připravil velký projekt vydání Chudobova díla. V roce 2018 vyšel první svazek, zásadní Chudobovo dílo Člověk nad dějinami. Přes 600 stran hustého textu pěti „knih“, které jsou průvodcem myšlení a historie, ale také svérázným výkladem světa a především originálním promyšlením času, který není jen časem temporality, časem „Chronos“, který je objektivní a „všeplatný“. Zásadní vadou této knihy je fakt, že se sice prodalo stovky kusů, ale jen málokdo tuto knihu četl, a dokonce i jen málokdo ji alespoň s intelektuální poctivostí „prošel“ s tím, že vypouštěl mnoho nedůležitých odboček a výpadů proti těm nebo oněm pokusům vykládat svět. Kdo se s touto knihou zkusil „nějak vypořádat“, musel dát za pravdu Opaskovi, že u Chudoby je leccos víc než na argumentacích postaveno na apodiktických tvrzeních, a svoji přesvědčivost Chudoba získává tím, jak na základě elementárních tvrzení, která se jen těžko zpochybňují, vytváří přesvědčivý celek. S tím se mnozí těžko vyrovnávají.
„Tak tady je ten horký brambor“, pochopil jsem záhy při čtení Člověka nad dějinami. Kdejaké Chudobovo tvrzení lze odbýt tím, že je to tvrzení proti tvrzení. Ale intelektuálně poctivé by bylo ukázat, v čem je Chudoba nekonzistentní. A i když se k tomuto úkolu nechceme odhodlat (nemáme k tomu dostatečně silný důvod), můžeme brát Chudobovo pojetí dějin, času, člověka a víry jako inspirativní: v mnohém totiž jako by docházelo na jeho slova.
O tom, že je o Bohdana Chudobu aktuální zájem, svědčí, že konferenci k Člověku nad dějinami, kterou jsme v roce 2022 uspořádali jako neznámá malá organizace, se přihlásili zásadní osobnosti: vystoupil zde spoluautor úvodní eseje v knize Na ztracené vartě Západu prof. Zdeněk Beneš, prof. Jiří Hanuš, prof. Bohumil Jiroušek a mnozí další. Z konference vznikl sborník příspěvků, zachycující i závěrečný panel a následnou bohatou diskusi; o Chudobovi a o konferenci bylo publikováno několik článků.
A aby toho nebylo dost, vyšel v roce 2021 v Torstu Chudobův román Sirá plynou oblaka a objevil se k vydání před-připravený soubor dopisů z posledních let Chudobova života. Stále ještě horký brambor Bohdana Chudoby nikdo nechtěl „vzít pod svá křídla“, a tak tuto korespondenci vydalo naše nakladatelství Nautilus.
Chudoba se tak stává reálnou historickou postavou: i ti, kdo nejsou křesťané, mohou jeho dílo zkoumat v rámci srovnávací filosofie dějin, kde má svoje místo vedle Spenglera, Toynbeeho a dalších (což v rámci svého příspěvku na konferenci „Chudobův člověk nad dějinami“ doložil prof. Ivo T. Budil.
V jistém smyslu se Chudoba stává součástí naší doby; ten, který byl po většinu času umlčován a ignorován, se stává aktuálně inspirujícím autorem, jehož dílem a tím, čím byl veden, se má smysl zabývat.
***
Život a dílo Bohdana Chudoby
Běh života Bohdana Chudoby se započal v Brně 21. listopadu 1909 v rodině literárního historika a anglisty Františka Chudoby. Otec sehrál v Bohdanově osudu výraznou roli: nepodpořil synovu ambici studovat medicínu, směroval ho na humanitní studia. V dopise (č. 85, duben 1981) Tomáši Špidlíkovi to sám zmiňuje: Já také raději píšu básně a romány, ale proti vlastní vůli jsem byl otcem udělán historikem.
Po maturitě na klasickém gymnasiu se Bohdan zapsal na obor historie na Masarykově universitě. Doktorát zde obhájil v roce 1932 prací Politické vztahy římské říše k Španělsku za Maxmiliána II. Pobýval na studiích v Londýně, Oxfordu, ve Vídni a v Římě. V roce 1933 byl promován na doktora historických věd na královské universitě v Madridu. Po absolvování vojenské služby působil jako profesor dějepisu na středních školách v Brně a v Tišnově.
Pokoušel se několikrát o habilitaci, aby mohl přednášet na universitě. Jeho práce Jindy a nyní nebyla opakovaně přijata, poměr hlasů profesorů-hodnotitelů byl velmi těsný. Převážila námitka, že práce je nedostatečně vědecká, nesplňuje tehdy vyžadovanou metodologii a vytýkána byla i její katolicita.
Chudoba byl mimořádně jazykově nadaný, překládal z němčiny, angličtiny a francouzštiny; později v exilu napsal některá svá díla španělsky či anglicky. Již od středoškolských let publikoval ve studentských časopisech, přispíval mj. do Peroutkovi Přítomnosti, sblížil se na čas s okruhem autorů katolické revue Řád. V roce 1933 redigoval z Madridu jeden ročník revue Akord.
Od mládí byl mužem řádu, pravidel, zdokonalování vlastní osobnosti, zodpovědnosti za svůj život a za dary, které dostal od Boha. Autoři Beneš a Drápala ho v knize Na ztracené vartě Západu charakterizovali takto: byl Boží bojovník, který se ve 20. století vydal na křížovou výpravu sekularizovaným světem moderní civilizace. Na úsudky současníků a povely autorit přitom nedbal, nosil však v srdci dávný vzor křesťanského hrdiny. V tom byl blízký „poslednímu gotickému rytíři“ architektu Břetislavu Štormovi, se kterým redigoval onen jediný ročník Akordu a se kterým se pak setkával v okruhu spolupracovníků revue Řád (jehož první ročník vyšel v roce 1933). Z hlubinné studie Beneše a Drápaly, a také z obsáhlého textu Martina Putny, se dozvídáme, že Bohdan Chudoba byl v mládí aktivním sportovcem, mj. v týmu rugby. Nepsychologizujme, ale rugby je tvrdý sport a Chudoba byl mužem, který od mládí nepodléhal kompromisům, uměl přijímat rány, neuhýbal těm, které za své postoje dostával – ať už ve vlasti, kterou po zralé úvaze opustil na konci února 1948, ani po celou dobu exilu. Nyní vydaná korespondence z posledních let jeho života (zemřel 2. ledna 1982 v Madridu) tento postoj jen akcentuje. Nakladatelé zvolili název knihy jako parafrázi verše z evangelia sv. Jana 5, 24–25: Přijde den, ano už je tady – stejně tak ale mohli zvolit verš z evangelia sv. Lukáše (24–29): Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.
Nemusíme tu vypisovat Chudobův životopis, na tomto místě stačí jen odkaz na několik podrobných biografií. Jedno je však jisté: Bohdan Chudoba byl člověkem činorodým, v plném významu toho slova. Nebyl – řečeno dnešním publicistickým slovníkem – aktivistou. Alespoň tak to chápeme my, co jsme o půl století mladší a chceme se vymknout dobovému liberálnímu a korektnímu mainstreamu. My ale nechceme být korektní! Chudoba je pro nás myslitelem, který šel až za hranici církevního magisteria, neboť na základě promýšlení pramenů křesťanství dospěl k závěru, že se již kdesi na počátku stala chyba (viz jinde v tomto článku a zvláště pak ve sborníku Chudobův člověk na dějinami). Hledal pramen své víry – od katolictví k řeckému katolictví, v posledku v pravoslaví. Troufáme si promýšlet dále... kdyby mu bylo dáno více času v pozemském životě, kam by došel? Těžko říci. Zemřel před půl stoletím a čas, který byl podstatným motivem jeho filosoficko-dějinného myšlení, nabyl jiných konotací.
Vraťme se však k Chudobově činnosti ve 40. letech, resp. v letech těsně poválečných. Začal s Pavlem Tigridem a Helenou Koželuhovou vydávat časopis lidové strany Obzory – jejímž byl členem a v letech 1945–1948 poslancem v Národním shromáždění, ve kterém reprezentoval radikální křídlo, které odmítalo jakékoli kompromisy s komunisty. 28. února 1948 přešel na lyžích hranice do Německa, odtud odešel do Francie, kde působil jako tlumočník na francouzském ministerstvu obrany. Na podzim roku 1948 spolu s dalšími politiky lidové strany, příslušejícími ke konzervativnímu křídlu, založil v exilu Radu zahraniční reprezentace ČSL. Po své emigraci byl v Československu z lidové strany vyloučen.
V roce 1949 byl zvolen prvním starostou Svatováclavské župy orelské v exilu, zásadním způsobem se podílel vydávání časopisu Orel. Spolupracoval se Simeonem Ghelfantem a Josefem Kalvodou na založení Křesťansko-demokratického hnutí, později se angažoval v Českém národním výboru v okruhu Lva Prchaly. Kriticky se vyjadřoval k založení Rady svobodného Československa, zvláště k zastoupení reprezentantů politických stran, což mu zkomplikovalo možnost získat povolení k pobytu a pracovní povolení v době, kdy dostal místo v New Yorku na katolické universitě Iona College. Přednášel na ní posléze historii a politologii – i na dalších amerických universitách – až do roku 1978. Od konce 50. let pobýval ve Španělsku, kde se natrvalo v Madridu usadil a na tamní universitě působil na fakultě filosofie a literatury.
V exilu pokračoval se své historické práci, navazoval v ní na práce publikované v Československu: v roce 1945 vydal ve Vyšehradu dílo Španělé na Bílé hoře: tři kapitoly z evropských politických dějin, tamtéž o rok později Jindy a nyní: dějiny českého národa. Knihu Jindy a nyní přepracoval, vyšla v roce 1975 péčí Opus Bonum ve Frankfurtu, v Křesťanské akademii v Římě vyšla v roce 1979 drobná legenda Smrt velkého boha Pana. V Chicagu vydal v roce 1952 historickou studii Spain and the Empire 1519–1643 (druhé vydání v roce 1969), v Haagu v roce 1974 dílo Of Time, Light and Hell, v roce 1980 v Madridu Rusia y el Oriente de Europa. Nedočkal se prakticky žádné odezvy či diskuse, pouze stručných anotací. Nedočkal se ani vydání svého stěžejního díla Člověk nad dějinami (2018); tisíce stran jeho odborného, historického a beletristického díla zůstaly v rukopisech.
Tomáš Řezníček
***
Komentáře
Tomáš Řezníček
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.