To lze demonstrovat na příkladu JUDr. Marcely Horváthové z Okresního soudu v Trutnově. Ta v roce 1988 odsoudila Pavla Wonku, který krátce po vynesení rozsudku zemřel v královéhradecké věznici. Soudkyně při prověrkách počátkem 90. let obstála. Je údajně „jednou z nejprověřenějších soudkyň v republice“.
***
Novinářka k tomu měla jednoduchou otázku: Proč ministr spravedlnosti odmítá podat stížnost pro porušení zákona v případech, kdy soudili soudci, kteří k tomu byli podle zákona nezpůsobilí. Novinářce odpověděl mluvčí Ministerstva spravedlnosti Mgr. Vladimír Řepka. Jeho vyjádření je názornou ukázkou toho, jak elegantně odpovídat na něco jiného, než se tazatel ptá. - Jestliže ale vydal rozsudek, aniž v době jeho vydání splňoval zákonem předepsaná kritéria pro to, aby mohl být soudcem, pak bylo porušeno právo obžalovaných na zákonného soudce, což je jedním ze základních pilířů právního státu a zároveň samo o sobě důvodem k podání stížnosti pro porušení zákona. - „Nelze nadále u kteréhokoli soudce minulého režimu zpochybňovat jeho mravní i odbornou způsobilost,“ uvedl [mluvčí]. Mluvčí tedy důrazně odmítl jakékoli „šťourání“ do minulosti soudců. Co k tomu říct? - Novinářka chtěla vědět, proč ministr nechce podat stížnost pro porušení zákona v kauzách z 50. let, kdy komunističtí „dělničtí“ soudci bez předepsaného vzdělání vynášeli drakonické tresty.
Mluvčí novinářku poučil, jak probíhaly prověrky soudců počátkem 90. let a za jakých podmínek bylo tehdy možné dosáhnout jejich odvolání. A dodal, že odmítá „kolektivní vinu“ a že nyní nelze u žádného soudce „zpochybňovat jeho mravní i a odbornou způsobilost“. Na svoji jednoduchou otázku se novinářka odpověď nedozvěděla.
***
Vyjádření Jiřího Wonky k pomlouvačnému filmu o jeho bratrovi umučeném ve vězení
***
(Komentář k článku na irozhlas.cz ze dne 6. 10. 2023)
Server irozhlas.cz přinesl dne 6. 10. 2023 článek Terezy Čemusové „Odškodnění za dohled, rehabilitace ,mániček‘. Stát se přes 30 let potýká s dědictvím komunistické justice“.
V úvodu článku se mj. připomíná:
„Ústavní soud (…) musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna.“
To napsali ústavní soudci před téměř 18 lety, na začátku prosince 2005. Tehdy soud rozhodoval v případě Adolfa Walici, který byl uvězněn za to, že pro své náboženské přesvědčení svědka Jehovova odepřel vojenskou službu. Walici se tehdy zastal ministr spravedlnosti, když v jeho prospěch podal stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud jí nejdříve nevyhověl, Ústavní soud ale nakonec ano. [Poznámka: Jde o nález sp. zn. II. ÚS 290/05.]
Pak článek rozebírá jednotlivé problémy, s nimiž se justice doposud potýká. Jsou to i dosud pravomocné rozsudky, které vydali soudci – absolventi Právnické školy pracujících.
(Jde například o kauzy popravených Josefa Ptáka a Jana Křižana či Marie Rechcíglové, odsouzené k 7 letům odnětí svobody.)
Článek vysvětluje:
Právnická škola pracujících v ročním, případně dvouletém kurzu vychovala v letech 1948 až 1950 z dělnických, politicky vyspělých kádrů, členů KSČ, prokurátory a soudce. Podmínkou přijetí do studia bylo členství ve straně a přednost měli uchazeči s vyššími stranickými funkcemi bez ohledu na dosažené vzdělání. Absolventi dvouletého studia pak hned vynášeli i hrdelní tresty, ačkoli zákon předepisoval, že soudci a prokurátoři musí mít předepsané univerzitní vzdělání a potřebnou právní praxi.
Novinářka k tomu měla jednoduchou otázku: Proč ministr spravedlnosti odmítá podat stížnost pro porušení zákona v případech, kdy soudili soudci, kteří k tomu byli podle zákona nezpůsobilí.
Novinářce odpověděl mluvčí Ministerstva spravedlnosti Mgr. Vladimír Řepka. Jeho vyjádření je názornou ukázkou toho, jak elegantně odpovídat na něco jiného, než se tazatel ptá.
Řešení už v roce 1991?
Mluvčí uvedl:
Problematiku soudců, kteří vyšli z Právnické školy pracujících ... řešili zákonodárci už v roce 1991. V tehdy přijatém zákoně bylo ustanovení, konkrétně paragraf 67, podle nějž se i tito absolventi se považují za soudce. Jeden z paragrafů zákona podle něj umožňoval odvolání soudce z důvodu, že v době mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989 svým rozhodováním porušil povinnosti, které měl plnit, nebo neoprávněně zasahoval do rozhodování soudů.
Co však přesně říká zmíněné ustanovení § 67 zákona č. 335/1991 Sb.?
(1) Návrh na odvolání soudce (§ 44 odst. 2) lze podat ve lhůtě do 31. 12. 1993 také proto, že v době od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 svým rozhodováním porušil povinnosti, které měl jako nezávislý soudce plnit, nebo neoprávněně zasahoval do nezávislého a nestranného rozhodování soudů.
(2) Soudce lze též odvolat z důvodů uvedených ve zvláštním zákoně, který stanoví podmínky, postup a způsob odvolání soudce.
Zde se prostě vysvětluje, za jakých podmínek lze soudce odvolat. Vůbec se zde neřeší to, zda absolventi Právnické školy pracujících, kteří nesplňovali požadavek předepsaného vzdělání, byli v 50. letech oprávněni udělovat tresty smrti, případně posílat lidi na mnoho let do vězení.
Přezkumné řízení?
„Problematikou soudců absolventů Právnické školy pracujících se pak ministerstvo spravedlnosti zabývalo také v rámci přezkumného řízení v agendě stížností pro porušení zákona, přičemž porušení zákona v této věci nebylo shledáno, a tudíž žádná stížnost pro porušení zákona nebyla v tomto ohledu podána,“ uvedl k tomu mluvčí resortu spravedlnosti Vladimír Řepka.
Podle něj ministerstvo ke každé přezkoumané věci přistupuje individuálně. „Samotný fakt, že ve věci byl činný soudce, který absolvoval Právnickou školu pracujících, není důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona, a to právě s ohledem na výše uvedené,“ dodal.
To, že ministerstvo přistupuje ke každé přezkoumávané věci individuálně, je nepochybně správné.
A pokud si soudce, který absolvoval Právnickou školu pracujících, před vynesením sporného rozsudku své vzdělání doplnil, skutečně to samo o sobě není důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona.
Jestliže ale vydal rozsudek, aniž v době jeho vydání splňoval zákonem předepsaná kritéria pro to, aby mohl být soudcem, pak bylo porušeno právo obžalovaných na zákonného soudce, což je jedním ze základních pilířů právního státu a zároveň samo o sobě důvodem k podání stížnosti pro porušení zákona.
A že to tak v jiných případech funguje, lze doložit i tím, že pro porušení práva na zákonného soudce podal ministr spravedlnosti úspěšnou stížnost například v kauze Michala Mikloše, který byl odsouzen v roce 1947 ze stejného důvodu jako shora zmíněný Adolf Walica. (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 8 Tz 59/2011.)
Kolektivní vina? Neodvolatelnost?
„Tímto řešením zákonodárce odmítl princip kolektivní viny,“ uvedl Řepka s dovětkem, že po uplynutím lhůty k odvolání dle zmíněného paragrafu 67 uvedeného zákona se tak aktivizoval jeden ze základních atributů funkce soudce – tedy jeho neodvolatelnost.
Novinářka „princip kolektivní viny“ nijak neobhajovala. Pouze se dotazovala, proč ministr nechce uznat, že bylo porušeno právo obžalovaných, aby jejich věc byla nestranně posouzena zákonným soudcem.
A už vůbec se novinářka nepídila po tom, zda soudce má či nemá být neodvolatelný. Přesto jí mluvčí dal v tomto ohledu hutné poučení.
Zde je zapotřebí zdůraznit: Je rozdíl mezi tím, zda soudce projde prověrkou své způsobilosti, a tím, zda obstojí jeho konkrétní rozhodnutí.
To lze demonstrovat na příkladu JUDr. Marcely Horváthové z Okresního soudu v Trutnově. Ta v roce 1988 odsoudila Pavla Wonku, který krátce po vynesení rozsudku zemřel v královéhradecké věznici.
Soudkyně při prověrkách počátkem 90. let obstála. Je údajně „jednou z nejprověřenějších soudkyň v republice“.
Viz
https://krkonossky.denik.cz/zpravy_region/krkonose_marcela_horvathova20080425.html
To však nic nemění na tom, že její rozhodnutí v kauzách Pavla Wonky byla po více než 30 letech zrušena.
Viz
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pavel-wonka-trutnov-soud-rizeni_2008130948_zit
Mravní a odborná způsobilost soudců?
„Nelze nadále u kteréhokoli soudce minulého režimu zpochybňovat jeho mravní i odbornou způsobilost,“ uvedl [mluvčí].
Mluvčí tedy důrazně odmítl jakékoli „šťourání“ do minulosti soudců. Co k tomu říct?
Přestože jmenování soudce nemá bez časového ohraničení, mohou i po letech vyjít najevo okolnosti, které soudcovu „mravní i odbornou způsobilost“ zpochybní. To jsme ostatně viděli v přímém přenosu při nedávném „grilování“ kandidátů na post ústavního soudce.
Ale opět – o to se v rozsudcích vydaných absolventy Právnické školy pracujících vůbec nejedná.
Jde o to, že každý obžalovaný má právo na to, aby ho soudil zákonný soudce, tj. soudce, který je věcně a místně příslušný a má zákonem předepsané vzdělání a praxi.
Pokud soudce tyto požadavky nesplňoval, bylo porušeno jedno ze základních práv obžalovaného, je důvod k podání stížnosti pro porušení zákona a věc by měla být „v podstatně příznivějším politickém i právním klimatu znovu projednána a rozhodována nezávislým a nepodjatým nalézacím soudem“. (Viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. 7 Tz 140/2001 ve věci Františka Bala, který byl v roce 1959 odsouzen ze stejného důvodu jako shora zmínění Adolf Walica a Michal Mikloš.)
Shrnutí
Novinářka chtěla vědět, proč ministr nechce podat stížnost pro porušení zákona v kauzách z 50. let, kdy komunističtí „dělničtí“ soudci bez předepsaného vzdělání vynášeli drakonické tresty.
Mluvčí novinářku poučil, jak probíhaly prověrky soudců počátkem 90. let a za jakých podmínek bylo tehdy možné dosáhnout jejich odvolání. A dodal, že odmítá „kolektivní vinu“ a že nyní nelze u žádného soudce „zpochybňovat jeho mravní i a odbornou způsobilost“.
Na svoji jednoduchou otázku se novinářka odpověď nedozvěděla.
Výmluvný mluvčí jí místo toho obsáhle objasnil to, na co se nedotazovala.
Jinak řečeno, „jeden o voze, druhý o koze“.
--
- 10. 2023 zapsal: L. Müller
Read more...