Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

V době války máme strach, nebojujeme, neriskujeme, neobětujeme, čekáme na pomoc a záchranu od druhých, zato v době míru jsme „hrdinové“…

Týdeník RESPEKTvydal dnes článek: CHCETE BÝT RADŠI ZASTŘELENI, NEBO OBĚŠENI? – cituji:

Jednoho dne byl do tábora odvezen celý domov německých důchodců a všichni zde byli postříleni. V jejich úmrtních listech pak bylo uvedené, že zemřeli na stařeckou sešlost, všichni v jeden den. To mě osobně šokovalo. - Byl zavražděný tak, že mu byla pumpována hadicí voda do žaludku, až došlo k jeho usmrcení na následky vnitřního krvácení. - Prameny jsou vždy zveřejňované až s odstupem. Roli v tom hrál i bývalý režim, komunisté tohle téma potlačovali. Třeba v publikacích, které vycházely o dějinách Olomouce, se odsun zmiňuje jen v několika větách. - I tehdy známý komunista Jura Sosnar třeba uvedl na jednání Národního výboru, že v táboře panují esesácké mravy a že jsou tam stejné poměry jako v německých koncentrácích. 

Hledání je můj koníček, ke kterému jsem postupně přivedl celou moji rodinu. Jednoho krásného jarního dne jsem zavolal svojí ženě, že po práci máme ještě hodinu volno a tak půjdeme do lesa hledat něco po české armádě.

Bral jsem to spíše jako příjemnou procházku, ani jsem nečekal nějaký vzácný nález. Zaparkoval jsem tedy co nejblíže k lesu a vyrazili jsme se ženou a synem podél lesa k prvnímu pohraničnímu bunkru. Po pár metrech jsem si všiml, že nejsem první, kdo tady hledal, jelikož byly v zemi patrné stopy po rýči. Po krátkém hledání jsme vstoupili do lesa, nevím proč, ale v tu chvíli mě něco jakoby přitahovalo na nedalekou kupu kamení porostlou mechem. Detektor začal reagovat a já začal se synem odhrnovat kamení, má žena zahlédla okraj hrnce a prohlásila, že zase kopu nějaké harampádí. Po chvilce se pod kamenem něco zalesklo a já ohlásil ženě, že tam něco je a to už i ona zahlédla něco modrého a společně jsme se dali do odhazování kamení.