„Vbíhala jsem s milovanou Normou do cílové rovinky a čtyřicet tisíc lidí šílelo radostí. Vnímala jsem, jak mě Norma nese k prvenství, a vychutnávala jsem radost z potlesku a volání diváků.
Nikdy předtím mi nebylo dopřáno zažít nádhernější pocit. Pocit, že široko daleko není nikdo, kdo mě nemá rád!“
„Komunismus nás vystěhoval ze zámečku v Řitce. … Připravil nás o nábytek, dům, lesy a pole, ale nevzal nám lidskou hrdost. I když jsme se sestrami odcházely jako žebračky z míst, kde jsme vyrůstaly a která nám byla tak vzácná. Proto jsme navždy zaklaply tu knihu a nikdy ji už neotevřely.“
Po vzniku republiky se majetek již tak nepříliš majetné rodiny kvůli pozemkové reformě opět ztenčil. Zůstal jim jen jediný kůň – slepá kobyla Luska….
Poslechněte si pořad na ČRoPlus ze dne 5.4.2021 (od 7.34 hod.) z něhož výjimám:
Jediná vítězka Velké pardubické čelila předsudkům i totalitě. Narodila se do šlechtické rodiny s hlubokým vztahem ke koním. Stala se národní hrdinkou, bohužel ne nadlouho. Za komunismu žila na okraji společnosti a v chudobě.
Z knihy Nezlomná: „Koně nejsou pracovní nástroj, mají duši“. Rodiče ji vedli k řádu, víře a abstraktní zodpovědnosti. Její předek byl Oktavián Kinský, nespoutaný bouřlivák, spoluzakladatel Velké Parubické. Jednou projel tryskem hrnčířský jarmark, nekoukal napravo, nalevo, zanechal za sebou hotovou spoušť, doprovázenou nářkem, než se všichni vzpamatovali z úleku, přišel hraběcí úředník, který vyzval poškozené, ať všichni přijdou na zámek, kde za své zboží dostanou zaplaceno. Dostali zaplaceno 2x více než byla způsobená škoda. Při první Velké Pardubické v roce 1927 5x spadla a pokaždé nasedla. Dojela na posledním místě s obrovskou ztrátou. Publikum to ocenilo bouřlivými ovacemi. V zahraničí se jí dostalo větší pozornosti než vítězovi.
V roce 1937 už šlo i o boj proti německým koním. První žena po 60 letech historie závodu zvítězila proti 15 koním podle soudcovského výroku „lehce“ o plných 7 délek. Vítězství českého dostihového chovu a tehdejší republiky. 40.000 lidí šílelo radostí. Čtyřicetitisícový dav se ještě dlouho po dostihu odmítal rozejít a vítěznou jezdkyni překřtil na „naši slečnu“. Oslavy vrcholily desetitisícovým průvodem ze závodiště až na pardubické Masarykovo náměstí. Příštích devět let se Velká pardubická v důsledku politických událostí a druhé světové války nekonala.
Když nalezla ve stohu nedaleko silnice do Černolic nemocného ruského vojáka, spolu se sestrou Kristinou jej ošetřovala a zajistila mu potraviny. Dne 5.května 1945 slyšela na chuchelském závodišti výzvu rozhlasu o pomoc. Tehdy byl v Chuchli zastřelen též její někdejší trenér Karel Šmejda, když vyváděl koně z hořících stájí. Kvůli rozšířené fámě o Němci podminovaných pražských mostech se přes Vltavu dostala na loďce a v lazaretu pod Vyšehradem ošetřovala raněné. Stala se také svědkem lynčování zajatého Němce, o čemž po návratu domů vyprávěla sestrám. Později se k této příhodě odmítla vracet.
V roce 1948, kdy byl Kinským zestátněn zámek Obora, kde Lata trénovala, ani o rok později ve Velké nestartovala. Dne 23. Listopadu 1949 nastoupila do pardubického Kinského memoriálu v barvách Státního hřebčína Slatiňany s klisnou Ninou. Po těžkém pádu na Hadím příkopu, kde se octla ve změti kopyt a padajících koňských těl, měla proraženou lebeční kost, komplikovanou zlomeninu levé nohy, zlomených několik žeber a klíční kost a pošramocenou páteř. Týden byla v kómatu. Úraz pro ni znamenal konec jezdecké kariéry a až do smrti musela chodit s hůlkou.
Němčina byla mateřským jazykem Laty Brandisové, ale na protest se rozhodla se sestrami demonstrativně mluvit celou válkou jenom česky.
Po válce režim utahoval opasek postupně, zvyšoval povinné zemědělské dávky až panství v Řitce finančně vykrvácelo. Sestry se museli vystěhovat. Když odcházeli z Řitky, šly vedle káry s hlavou vztyčenou a ani jednou se neohlédly. Nikdy se nevrátily, nikdy si nestěžovaly, nikdy o tom nemluvily. Zrovna tak jako kdysi odmítly mluvit německy, teď odmítly mluvit řečí obětí.
Vystěhovaly se na přidělenou chatu v roce 1953, kde nebyla voda, elektřina, byl tam strmý svah. Sestry už byly v letech. Bylo to naprosto nevyhovující bydlení. Určitě jako symbol vypořádání se komunistické moci se šlechtou.
„Komunismus nás připravil o všechno, ale hrdost, hrdost nám vzít nemohli. Víte co stojí v Bibli – první budou poslední." - "Jen to řekněte celé – poslední budou první.“
V roce 1979, kdy už by musela žít v chatě sama, zasáhl její synovec, který ji pozval do Rakouska. Zpočátku váhala, ale nalákal ji na celoživotní vášeň – na koně. Své poslední dny strávila v Rakousku. Umírá v Rakousku v květnu 1981 na zápal plic v nedožitých 86 letech. Je pohřbena v tamní kapli spolu se svoji sestrou, dvojčetem, Kristýnou. Byla to výjimečná žena. Její slavné vítězství ve Velké Pardubické s Normou v roce 1937 byla pouze první polovina toho dostihu. Stejný dostih, ne-li těžší, byl její život po válce a také v něm obstála se ctí.
Teprve v roce 1965 byla pořadateli Velké pardubické pozvána do Pardubic jako host. V tomto ročníku symbolicky se jako druhá umístila Eva Palyzová s Cavaletem.
Jediná žena, která vyhrála Velkou Pardubickou - video
***
Teprve až budeme všichni znát osudy takovýchto skvělých osobností naší země a budeme na ně hrdí, budeme se moci nazývat vyspělou zemí a budeme hodni jejich odkazu.
Jan Šinágl, 11.4.2021
Read more...