Farmaceutický průmysl je na celém světě považován za onu pověstnou slepici, snášející výhradně zlatá vejce. Když takovou slepici za komunistů léta kontrolujete, necháte si ji jen tak kvůli nějaké demokracii a „revoluci“ vzít? Odpověď je zjevná a z ní se odvíjí i následující příběh, který dosud nekončí.
Pouhých šest dní po zvolení Václava Havla prvním postkomunistickým prezidentem převedlo předsednictvo federální vlády v naprostém utajení kompletní vojenskou kontrarozvědku se vším vybavením, výzbrojí a, především, archívy, z takzvané III. správy Státní bezpečnosti pod armádu.
Z více než sedmi set důstojníků a pracovníků, zachráněných takto před prověrkami, údajně nejméně pětina prošla aspoň nějakým stupněm výcviku v Sovětském svazu. Měli co skrývat. Ještě v roce 2002 někteří z nich vydávali osvědčení o prověrkách Národního bezpečnostního úřadu. A teprve v roce 2004 musely opustit službu čtyři stovky jejich kolegů z ofenzívní vojenské rozvědky…
Nastoupilo období řízeného krachu farmaceutických provozů. Šéfové podniků rozprodávali budovy i zařízení, stavěli si luxusní domy a jezdili po celém světě na „studijní cesty“. V klíčovém období let 1995-1997 nad tím dohlížel šéf finančního odboru ministerstva zdravotnictví Karel Srba, sám agent vojenské rozvědky.
Jeho krycí jméno Salima je arabský výraz pro „bezpečný“, nebo „neporušený“. V noci před jeho odchodem z nepřetržitě střežené budovy ministerstva z jeho kanceláře zmizely čtyři počítače a desítky dokumentů.
Ordinace psychologa a bývalého poradce na Ministerstvu zdravotnictví Slavomila Hubálka byla v době, kdy pro soud zpracovával psychiatrický posudek na Karla Srbu, obviněného z přípravy vraždy novinářky Sabiny Slonkové, vykradena dokonce třikrát.
Když šokovaný ministr financí Eduard Janota nechal předat písemný záznam o této schůzce protikorupční policii a ta to omylem začala vyšetřovat, zakázalo jí to bryskně Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené tehdy Vlastimilem Rampulou.
Nechtěl peníze. Chtěl odebírat vyrobenou plazmu, zajistil by její zpracování v zahraničí a zpět by dodával tehdy naprosto nedostatkové léky – krevní deriváty. Tento unikátní a pro všechny strany lukrativní obchodní model Diag Human vyzkoušel v polovině osmdesátých let v NDR. Celou tamní síť transfuzních stanic dokázal modernizovat během jediného roku. Od roku 1986 krev i plazma z NDR splňovaly nejpřísnější světový standard americké vládní agentury FDA a mohly se dodávat i do USA.
Jenomže českoslovenští privatizátoři po roce 1989 nic z toho nechtěli. Potřebovali přece, aby zastaralé provozy získaly ještě pár set milionů státní podpory a nakonec zkrachovaly, aby si je mohli levně koupit.
Josef Šťáva se sice dokázal prosadit v jedné z nejdrsnějších branží světového obchodu, ale doma v Čechách narazil. Ve svaté válce, jejímž se stal terčem, se nikdo neptal na pravost informací, kontext, nebo důvěryhodnost svědků.
V procesu „privatizace“ svého farmaceutického průmyslu přišel český stát o desítky miliard, lukrativní pozemky, výrobu sér a očkovacích látek a po třiceti letech úplně zbytečného sporu, o jehož pravé podstatě už nikdo neví, bude muset zaplatit ještě více než šestnáct miliard korun za prohru v nejdelší a nejšpinavější arbitráži ve svých dějinách.
Nikdo se nebude chtít bavit o selhání justice, policie, zpravodajských služeb, a už vůbec ne o korupci konkrétních politiků. Třeba o současném ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi, který podle pokynů ministra zdravotnictví Bohumila Fišera nechal za pět a půl milionu korun vyrobit falešný znalecký posudek, sepsaný v kanceláři jeho dnešního náměstka Radomíra Daňhela.
Když jsem o tom kdysi napsal do novin, rozzlobeně odpověděl sám Miloš Zeman. Dokumenty a další důkazy vidět nechtěl.
Všechna fakta tohoto sporu byla přes dvacet let přístupná komukoliv, kdo by je chtěl znát. Nikdo nechtěl. Politici stejně jako novináři, desítky soudců, státních zástupců nebo policistů. Všechny politické strany ve sněmovně byly opakovaně – naposledy před několika měsíci – písemně informovány o narůstání škody a porušování zákonů v této kauze, stejně jako Nejvyšší kontrolní úřad, Ústavní soud, Česká národní banka nebo všechny stupně státního zastupitelství. Ale všichni se dívali stranou.
V českém právním systému existuje i trestný čin „neoznámení trestného činu“. Dopouští se ho ten, kdo má ze zákona takzvanou oznamovací povinnost, tedy musí informovat orgány činné v trestním řízení okamžitě poté, co se dozví o trestné činnosti. Paragraf vyjmenovává konkrétní trestné delikty, mezi které patří „zločinné spolčení“.
Tak co třeba úplatky „spřáteleným“ rozhodcům, projednávané přímo v kanceláři premiéra Jana Fischera, za přítomnosti dalších dvou ministrů a několika dalších osob?
Když šokovaný ministr financí Eduard Janota nechal předat písemný záznam o této schůzce protikorupční policii a ta to omylem začala vyšetřovat, zakázalo jí to bryskně Vrchní státní zastupitelství v Praze, vedené tehdy Vlastimilem Rampulou.
Pozdější žádost o prošetření tohoto otevřeně protiprávního postupu zamítla vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Ale padouchem je a zůstává, samozřejmě, Josef Šťáva.
Read more...