Nežijeme v orwelliánském světě, ale v millovském. Britský filozof 19. století předpověděl totalitu sociálních sítí - Mentální a morální síly se, podobně jako naše svaly zdokonalují pouze pravidelným používáním - Cokoli boří jedinečnost, je despocií, ať už to na sebe bere jakékoli jméno - Udusat miliony v polodementním opakování vyprázdněných sloganů - Skončíme v krystalicky čistém ovzduší, ale jako nesvobodné opice. A to tu snad nechce nikdo.
***
„Univerzita není klub. Není to politická lobby. Není to náboženský seminář. Existuje proto, aby hledala a říkala pravdu, ať to stojí, co to stojí, a kohokoli to může naštvat. Bez svobody prozkoumat kontroverzní či ‚urážlivé‘ myšlenky jsou univerzity ničím… Svoboda slova jen pro jednu stranu není svobodou slova vůbec.“
Groupthink podle Milla
Proti tyranii společnosti – jinde jí říká tyranie většiny – Mill staví originalitu individua, kterou chápe jako vyústění pocitu svobody. Pokud se bude každý člověk cítit svobodný, bude i celá společnost svobodná. A svobodná společnost produkuje nutně vyšší výsledky než nesvobodná, která nedá vyniknout svým nejslibnějším jedincům. Mill tu nezapře vliv svého učitele Jeremyho Benthama, jenž zastával tezi, že morální jsou pouze taková opatření, jež vedou co největší počet jedinců k co největšímu štěstí.
Millova etika je ale mnohem hlubší a sestupuje na psychologickou úroveň každého jedince. Pro morální vývoj každého z nás je podle něj nejdůležitější schopnost „činit rozhodnutí“. Jeho největší problém s davovou mentalitou – Orwell by dnes asi použil termín Irvinga Janise groupthink (skupinové myšlení) – je ten, že v lidech právě tuto dovednost potlačuje a činí z nich de facto opice napodobující jedna druhou. Používat genderové označení na Instagramu jen proto, že se to teď dělá, by Mill pravděpodobně odsoudil především na základě toho, že nevyrostlo z mentálního vývoje daného jedince, ale bylo mu vtisknuto davem, který „myslí za něj“.
Výsledkem je totiž nedospělá společnost, jež se topí v průměrnosti a produkuje jedince, kteří nebyli vedeni k tomu, aby mysleli za sebe, nýbrž jen napodobovali jeden druhého. „Mentální a morální síly se, podobně jako naše svaly zdokonalují pouze pravidelným používáním,“ píše Mill. Mohli bychom vést jeho uvažování do důsledku a poukázat na dnešní krizi elit, o které se hodně mluví – není právě ideologický groupthink, znásobený sociálními sítěmi, důvodem toho, že chybí silné politické osobnosti? Ale o tom více snad někdy jindy.
Přejímat automaticky cizí názory není tedy podle Milla pouze škodlivé pro vývoj jedince, je to ve svém důsledku amorální. Společnost se tím okrádá o to nejlepší, co je schopna vyprodukovat, tedy autonomně myslící individua, která byla formována vlastní svobodou a originalitou. Cokoli se těmto staví do cesty, je podle britského myslitele nejen na obtíž, ale je to znakem tyranie. „Cokoli boří jedinečnost, je despocií, ať už to na sebe bere jakékoli jméno,“ uzavírá Mill.
Sázka na originalitu
Abychom ale Milla pouze nevelebili, nabídněme vcelku očividnou kritiku. Člověk se při četbě o jeho silných individuích, jež zurčí jako Niagara, místo aby se dala spoutat jako holandský kanál, neubrání srovnání s Nietzschem a jeho Nadčlověkem, jenž se vymanil z měšťácké morálky svých souputníků. Mill to jistě myslí jinak a klade stále starý benthamovský důraz na přínos pro celou společnost, i tak jsou ale paralely nápadné. Také Nietzsche považoval Nadčlověka za výsledek morálního uvažování a všeobecné krize křesťanské etiky, kterou vnímal kolem sebe. Nebezpečí jeho třeštění o vše překonávající Vůli jsou pak z historie až příliš dobře známá, než aby tu byla traktována.
Mill, neznaje ani Niezscheho, ani Hitlera, si to očividně uvědomoval. Celým jeho dílem prostupuje snaha o stanovení hranic, které individuální svoboda může mít vůči zbytku společnosti. Jeho etika konstantně balancuje mezi rozvojem jedince a kontrolou, kterou nad ním společnost může vykonávat – bude ale fér napsat, že se mu tuto rovnováhu nikdy nepodařilo jasně definovat, a zejména po přečtení ocitovaných pasáží je evidentní, že to jedinec vyhrává na plné čáře.
Možná že je to ale nutné riziko, které každý opravdový liberál musí podstoupit. Raději než udusat miliony v polodementním opakování vyprázdněných sloganů – ano, tady se millovský svět blíží orwellovskému – je lépe riskovat, že nějaká rána občas padne vedle.
Alternativa je totiž příliš nemyslitelná a mnohem amorálnější
Nutně totiž vede k přesvědčení, že nic jako individuální vývoj nemá smysl a pravá moudrost se rodí v hlavě davu, načež je reprodukována zmocněncem pro boj proti dezinformacím.
Přistoupit na tuto hru by bylo popřením kořenů západní civilizace – a pokud pro nás tato něco znamená, měli bychom rychle začít pracovat na jejím opečovávání. Boj s klimatickou změnou je sice bohulibý počin, v porovnání s bojem za svobodu slova – a mnohem významněji za svobodu myšlení – se ale zdá jako zcela druhořadá kratochvíle. I kdyby vedla ke svému cíli, což se s ohledem na celkovou míru CO2 v atmosféře zdá nepravděpodobné, skončíme v krystalicky čistém ovzduší, ale jako nesvobodné opice. A to tu snad nechce nikdo.
Štěpán Hobza: Velký bratr nás začal chránit. Celý článek (LN, Orientace 8.7.2023)
***
Největší korupční skandál v historii EU - Chrání EU občany před spywarem Pegasus?
Read more...