Znám místa masových hrobů, je jich hodně

Věra Kotková se před sedmi lety pustila do boje s démony. V Orlických horách pátrá po stopách divokého odsunu sudetských horalů - Černobílý svět neexistuje. A vražda zůstává vraždou - Není mi lhostejný tragický osud nevinných lidí, ať jsou jakékoli národnosti. Mám obavy, že ani teď ještě nenastal čas, aby vraždy byly pojmenovány vraždami. Snad toho bude schopna generace našich dětí, která pochopí, že člověk, aby se mohl nazývat Člověkem, by se podle toho měl chovat - „Slyšel, co partyzáni udělali. Dobře věděl, čeho jsou schopni, protože ho už mučili ve Zdobnicl. Zpočátku asi nevěděli, že je starostou, proto ho pustili. Když se však doslechl, že si pro něho jedou, oběsil své rodiče, manželku a dceru a myslím i syna.“

ZDOBNICE: Na mohutném buku jsou umělé květiny připoutané proužkem ke kmeni. U kořenu stoji vyhořelé svíčky. Za stromem, na kterém ještě několik jet po válce byly patrné stopy po projektilech, se z bývalé nivní louky zarostlé lesem ostře zvedá svah až k silnici Zdobní-Deštné v Orlických horách. Žádný nápis, žádný kříž, žádné vysvětlení, proč zrovna sem někdo umístil hřbitovní plastové květiny.

Věra Korková, která mě k nim přivedla, to ví. Posledních sedm let zasvětila pátrání po stopách 70 let starého divokého odsunu německy hovořících obyvatel Orlických hor. Je přesvědčena, že někde na okrají Zdobníce, na zapomenutém místě odbočky do Čertova Dolu, leží ostatky až patnáctí sudetských Němců z Malého i Velkého Uhřinova, Benátek a okolních vesnic. Proč byli odsouzeni k trestu smrti stejné jako přesné datum popravy, už nikdo do neřekne.

„Květiny sem dali potomci obětí. Čas od času někdo z nich přijede a zapálí svíčku“, říká Kotková a ukazuje k potoku. Je několik verzí, kde byli zahrabáni. Buď tady u stromu, u potoka, nebo ještě o kus výše směrem na Kamenec. Zkoušela jsem tady kopat, ale všude jsou kořeny. Šance na získáni nových důkazů a nalezení pravdy o dramatické době na konci druhé světové války v Orlických horách se každým dalším rokem zmenšuji. „Čas je zabiják, pravdy. A to nejen na tomto místě.“ Energická třiašedesátiletá žena dlouho pracovala jako restaurátorka archeologických nálezů v Museu východních Čech v Hradci Králové a později i v Muzeu zimních sporou, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách.

Na to, co předcházelo smrti horalu a hlavně, kde byli v květnu 1945 postříleni, se názory různi. Z domova je odvedli 24, května. Podle jedné verze zemřeli přímo u odbočky do Čertova Dolu, podle druhé ve zdobnícké fořtovně, kde byli vězněni. Zdobnickému rodákovi Helmutovi Feichtingerovi byli v té době tři roky, s rodiči bydlel v chalupě nedaleko místa, kde k tragédi mělo dojít. O události ví z vyprávěni. Podle jeho slov brzy ráno kritického dne vyjelo auto v doprovodu vojáků ze Zdobnice k odbočce do Čertova dolu, do deseti minut byla slyšel střelba ze samopalů a asi po hodině se vojáci vrátili do Zdobnice.

Vzpomíná i na to, že nechybělo mnoho a z rodné vesnice i jeho s rodiči vyhnali do rovin východního Německa k Rujáně. „Před transportem nás všechny shromáždili dole ve vesnici. Naši rodinu nechali být. Považuji to dodnes za zázrak,“ vzpomíná Helmut Feichtinger. který i po letech o této době hovoří nerad.

Feichtengeropvi byli jedni z mála původních obyvatel, kteří mohli zůstat ve Zdobnici. Oba jeho rodiče sice byli německé národnosti, ale otec pracoval v lese jako dřevař a ti byli při budování Zdobnice potřeba.

Chci znát pravdu

„I po sedmdesáti letech jeto stále citlivé téma. Dosud mezi námi žijí lidé. kteří mučení a vraždy nevinných lidí schvalují. Vražda zůstává vraždou, ať už ji spáchá Němec, Čech, Rus, kdokoliv. Nevěřím v kolektivní vinu. V každém národě jsou hodní a zlí“, mini Kotková, která je potomkem sudetských horalů. „Neříkám, že mezi nimi nebyli zločinci. Ale kdo měl máslo na hlavně, včas zmizel. V pohraničí se tak odsunu většinou dočkali obyčejní lidé, soudí Věra Kotková.

Její předkově žili ve Zdobnici, Jedlové, na území Čech přišli v 16. století zřejmě z Tyrolska.

K dokumentům o divokém odsunu se poprvé dostala v muzeu v Deštném a temnému období dějin Orlických hor se začala systematicky věnovat. Hovořila s potomky vyhnanců, se starými lidmi, kteří donedávna žili v horských vesnicích a na dramatické události si pamatovali, a také četla svědectví sudetských horalů a vzácně i českých vojáků, kteří stačili své příběhy sdělit kronikářům. V deštenském muzeu se dochovaly dopisy potomků vyhnanců, kteří po válce pátrali po nezvěstných příbuzných. V nich je hodně informací o údajných vraždách na konci války o pohřešovaných a událostech z roku 1945. Začala se také starat o zpustlé opuštěné hřbitovy v pohraničí, na nichž jsou pochovány generace sudetských horalů.

Mluví se minimálně o třech hromadných hrobech sudetských Němců v okolí Zdobnice, Deštného či Hamernlce. Podle Kotkové jsou však některé už vybrány a ostatky svezeny na opuštěné německé hřbitovy.

Stovky lebek v jámě

Nikdy nezapomene na podivný nález v Jedlové u kostela svátého Matouše nedaleko Deštného. Hřbitov sloužil k pohřbívání do roku 1946. Když se ho před patnácti lety snažila zvelebit, najednou se jí v uličce mezi hroby propadla noha. „Už jsem měla téměř celý hřbitov hotový, ale na malém prostoru jsem narazila na lidské lebky. Zarazilo mne, že skoro všechny měly v zátylku nebo na spáncích malé otvory, jako po projektilech. Zajímavé na tom bylo, že to místo bylo mezi hroby. Na policii jsem nález nenahlásila, protože potomci sudetských Němců o to nestáli. Báli se, aby se ostatky neztratily," vzpomíná Kotková.

Postupně se tam našlo 283 lebek, policie však nezjistila, že by šlo o oběti dávného zločinu. Nákladná expertíza kosterních ostatků však nařízena nebyla.

Potomci sudetských horalů a vedeni obce Deštné, kam Jedlová administrativně spadá, v roce 2010 nalezené ostatky původních obyvatel pietně pohřbili. Na rozdíl od vedoucího místního Bohumíra Dragouna, který se domnívá, že pravděpodobně jde o pozůstatky lidí, které se tam nashromáždily po celou dobu trváni hřbitova, je Věra Kotková přesvědčena, že našla ostatky zabitých sudetských Němců. Nikoliv však zabitých v Jedlové, ale na různých místech Orlických hor, kde byly původně uloženy v hromadných hromech a až později svezeny na opuštěně místo ke kostelu svátého Matouše. „U kostela se pohřbívalo asi 300 let. Jde o kosti snesené z již nefunkčního hřbitova,“ uvedl před časem Dragoun.

Badatelka má pro svou verzi vysvětlení: „Němci byli velmi nábožensky založení, proto je nepravděpodobně, že by pohřbívali mezi hroby, natož takovým způsobem." Lebky podle ní ležely asi půl metru pod povrchem, v nepravidelně vyhloubené jámě o velikosti metr a půl na dva metry, poblíž hřbitovní zdi. „Mezi ostatky byly také kusy dlaždic, šroub, kus skleněné láhve a dokonce vičko od jogurtu z 50. či 60. let. Zajímavé je i to, že převládaly mužské lebky, nenašla jsem žádné dětské, což je také podezřelé. Kdy by'šlo o pozůstatek kolumbária nebo o svoz ze starého hřbitova, jistě by tam byly, protože před válkou nebo i dříve byla úmrtnost dětí velká," říká Kotková.

Podle ni je podobných míst v Orlických horách více. Domnívá se, že českoslovenští vojáci začati ostatky sudetských Němců tajné svážet z hromadných hrobů na chátrající opuštěné německé hřbitovy nejdříve v 50. letech. „Němci se v 50. a v 60. letech letech začínali zajímat o osudy svým pohřešovaných příbuzných, kteří v Orlických horách zmizeli v roce 1945. Žádali otevřeni hromadných hrobů. Je možně, že tehdejší politici se zalekli a ostatky nechali svážet na společná místa na opuštěné hřbitovy. Něco spálili a něco zakopali, jedním z takových míst je s největší pravděpodobností í hřbitov v Jedlové. Z toho, co potomci horalů tvrdí, vyplývá, že v oblasti Orlických hor je nezvěstných kolem jednoho tisíce lidi. Vím přímo od nich, že když později navštívili místa, kde hromadně hroby měly původně být, místní jím odpovídali, že už tam žádné ostatky nejsou Snažím se tuto hypotézu ověřit, aby to bylo jasné na sto procent,“ míní Kotková.

Příběh starosty Riesnera

Stojíme v Čertově Dole u poslední chalupy pod průsmykem, která já v současně době rekreačním zařízením. Ještě na konci války tady s rodinou žil starosta tehdy samostatné vesnice Čertův důl, německy Geiersgarbe, Riesner. Podle ústního svědectví spáchal rozšířenou sebevraždu: nejprve usmrtil svoji rodinu, pak sebe. Prý ze strachu z partyzánů.

„Slyšel, co partyzáni udělali. Dobře věděl, čeho jsou schopni, protože ho už mučili ve Zdobnicl. Zpočátku asi nevěděli, že je starostou, proto ho pustili. Když se však doslechl, že si pro něho jedou, oběsil své rodiče, manželku a dceru a myslím i syna,“ říká Věra Kotková u chalupy s cedulí „ŽPSV Černý důl" o kilometr a půl severovýchodně od stromu s květinami.

V okolí staveni jsou na rozkvetlé louce patrné základy hospodářských budov. „Slyšela jsem, že jejich těla naházeli za stodolu a zahrabali. Nikdo však neví, kde hromadný hrob přesné je," říká Věra Kotková. Mezí Pěčínem a Nebeskou Rybnou je osada Hámernlce (Hammerdorf). Zalesněné údolí vyhloubil v hornaté krajině potok Říčka. Silnice Nebeská Rybná - Říčky v Orlických horách, se tady klikatí. „Někde pod silnící by mé! být hromadný hrob šestí nebo sedmi lidi, kteří pocházeli z okolních vesniček. Nahoře v serpentinách je v květnu roku 1945 uvláčeli přivázané za nohy za auty. Těla pak shodili ze silníce dolů a zahrabali“, tvrdí Kotková, když procházíme po hliněné cestě kolem opuštěné rekreační chalupy, Vysoko nad námi jsou do prudkého svahu zaříznuty serpentiny asfaltové silníce. „V Orlických horách se nejvíce vraždilo v květnu a začátkem června roku 1945. Doplňuje badatelka.

Masakr na Šerlichu

U hřbitovní zdi u kostela v Deštném v Orlických horách je náhrobek s třiadvaceti německými jmény a text: Na památku německým obětem násilí z Deštného, Plasníce, Jedlové a Šedivin v květnu a červnu i945. Je to vzpomínka na hromadnou vraždu, která se stala 15. června 1945 na Šerlichu.

Podle svědectví se do Deštného vrátili v květnu vojáci, kteří v roce 1938 museli opustit okolní pohraniční pevnosti „Na potupu nezapomnělí, vrátili se jako vítězové a svoje opojení nezvládli," píše se v dokumentu, který má Věra Kotková v archivu. Z okolních vesnic přivezli jednadvacet německých hospodářů, kteří pak bylí po čtyři týdny věznění ve škole: jejich život ukončila eskorta, která je dovedla do lesa pod Šerlichem. Víc je nikdo neviděl. „Popravy se zúčastnili i ti kteří si potřebovali po okupaci vylepšit kádrový prolil, a lidé, kteří se stali partyzány až po válce," píše se v dokumentu.

,,K zastřeleným pak přihodili umučené spolumajitele Šerlišského Mlýna pana llnera a Fuknera. Byli to švagři a zabili je také v těchto dnech. Proto se mluví o celkem třiadvaceti mrtvých,” vysvětluje Kotková,

K případu se v 90 letech dokonce písemně vyjádřil muž, kterému bylo devětasedmdesát a na konci války jako voják navštívil Deštné. „Ti co stříleli, byli moji kamarádí. Už také nežijí pomalu dvacet let. Bůh je za to potrestal. Dělalo se vše tajně, že o tom ani druzí vojáci nevěděli. Řekl mi o tom můj kamarád. Odvezli je k Masarykově chatě na Šerlichu, tam si museli vykopat hrob a pak je zastřelili“ píše neznámý v dopise datovaném k 1. srpnu 1994 a odeslaném z Broumova. Podpis však nepřipojil.

Násilnosti v Orlických horách zapadají do období bezvládí za chaosu po konci druhé světové války a obnovování československého státu. Podle historiků mělo vysídleni Němců svůj původ nejen v poválečné protiněmecké náladě, ale i v programu politiků, kteří se na celé akcí aktivně podíleli s armádou a revolučními gardami. Horalé jim přezdívali rabovácí gardy. Na území Orlických hor české Němce vysídlovali také takzvaní partyzáni, kteří přicházeli z vnitrozemí. Agresivní chování bylo tehdy ovlivněné násilnostmi, na kterých se naopak za války podíleli někteří Němči.

„Není mi lhostejný tragický osud nevinných lidí, ať jsou jakékoli národnosti. Mám obavy, že ani teď ještě nenastal čas, aby vraždy byly pojmenovány vraždami. Snad toho bude schopna generace našich dětí, která pochopí, že člověk, aby se mohl nazývat Člověkem, by se podle toho měl chovat“, dodává badatelka.

Tomáš Kučera , redaktor MFD

* * *

Černobílý svět neexistuje. A vražda zůstává vraždou

Odsun sudetských Němců starý 70 let je v Česku stále citlivé téma, které dokáže nadzvednout ze žídle. Není to tak dávno, co zamíchal i kartami ve volebním souboji o prezidentské křeslo mezi Milošem Zemanem a neúspěšným protikandidátem Karlem Schwarzenbergem. Když pamětníci druhé světově války (bohužel jích kvapem ubývá) odsun obhajuji, argumentují většinou historickou zkušeností; Kdo nezažil válku, neměl by se k tornu vyjadřovat, protože to nemůže pochopit, taková byla doba a všichni měli v paměti zvěrstva nacistu. Je to pochopitelné. Překvapivé je, když stejné mluví i někteří čtyřicátníci nebo dokonce třicátníci. Je velmi nebezpečné postupovat podle logiky kolektivní víny a žločiny maskovat jakýmsi vyšším morálním principem. Vždyť my jsme byli obětí Němců, Česši byli v právu. Netvrdím, že oni jsou ti dobří a my ti zlí. Černobílý svět neexistuje, natož pak pokud jde o historií jak trefně podotkla badatelka Věra Kotková, „vražda zůstává vraždou, ať ji spáchá kdokoli“. Když budeme mlčel a strkat hlavu do písku, kostlivce ve skříni se nezbavíme, A jak už to bývá, vypadne v tu nejnevhodnější chvíli.

Zápisník, Tomáš Kučera

redaktor MF DNES

* * *

Reportéři ČT: Ani zlo nacistů nás nezbavuje povinnosti mluvit o Postoloprtech

Kdy si konečně přiznáme i vlastní zločiny a začneme o nich veřejně mluvit…?!

Řekni, kde ti mrtví jsou

Smíření Němců a Čechů

Znám místa masových hrobů, je jich hodně

PŘÍPAD DANUBIUS

Očitý svědek masakru na Švédských šancích vypráví – nedopsaný deník…

Stanovy

Němci se za své zločiny omlouvají a konají 70 let. Kdy se konečně omluvíme a začneme konat i my?!