… Za posledních 7 let jsem byl na všech soustředěních sudetských Němců, ale nikde jsem neslyšel požadavek na změnu hranic, navrácení majetku. Je zajímavé, že komunisté teď využívají strach lidí žijících v pohraničí a nároky sudetských Němců zveličují. Je to typická komunistická demagogie. Předseda KSČ Adamec řekl, že komunisté se zastávají národních a státních zájmů českého národa a že se prý nikdy neomluví. Považuji to za nezodpovědnost, protože právě komunisté zaprodávali desetiletí zájmy obou národů cizí východní moci.
Když byly v prominentním exilovém časopise Svědectví (č.57) zveřejněny v prosinci 1978 „Teze o vysídlení sudetských Němců“, podepsané záhadným jménem Danubius, nikdo ještě netušil, že tím byla mezi historiky odstartována nevídaná diskuse, sahající až do dnešních dnů. Oním mužem, který nevídaný polemický střet způsobil, byl slovenský historik Jan Mlynárik. Vyzval tehdy své kolegy u exilu i disentu k překonání nacionální omezenosti a důslednému odkrytí skvrny na národním štítě. Navzdory výtkám, že moralizuje dějiny a sklouzává k publicistice, spočívá jeho přínos v definitivním zpochybnění spravedlnosti odsunu., což ho nakonec přivedlo až do ruzyňské cely. Dnes žije ve Waldkreiburgu u Mnichova a píše druhý díl práce, zabývající se oním temným obdobím…
Byl jste prvním historikem, který zpochybnil legitimitu odsunu. Co Vás k tomu vedlo?
Byly to dva důvody, jeden lidský a druhý vědecký. První vyplíval z toho, že jsem si v roce 1963 koupil chatu v Bedřichově; tedy v obci, kde bylo dříve 1200 obyvatel a po odsunu jich tam zůstalo asi padesát. V této vesnici jsem poznal, jak se devastuje kraj a lidské životy. Původní obyvatelé tady museli tvrdou prací bojovat o život a vůbec nešli s nacisty. Byl zde např. několik let komunistický starosta, silná sociální demokracie a nakonec tam z Němců nezůstal nikdo. Postupně jsem o zmíněných souvislostech začal přemýšlet. A když jsem viděl, jak je příroda rok od roku stále více devastovaná, všechno kolem pustne a navíc někteří přátelé si sáhli na život, protože zjistili, že domy ve kterých žijí, nepostavili jejich předci, utvrdilo to ve mně kacířskou myšlenku, že se zde stal velký zločin. Zabývat jsem se tím začal zvláště po roce 1970, když jsem byl vyhozen z vysoké školy. Zjistil jsem, že člověk, který pocítí násilí, je schopen lépe vnímat utrpení jiných.
Jak se k problému stavěli čeští historici?
Z nepochopitelných důvodů tento problém neustále obcházeli (i disidenti). Jediný dr. Křen se v roce 1967 dopracoval alespoň k tomu, že to byla tragická nevyhnutelnost. Co to ale je? Především nemusíme dávat důraz na slovo tragický a zbude jen nevyhnutelnost. To ale nebyla žádná nevyhnutelnost.
Po zveřejnění Tezí se v jednu frontu spojili eurokomunista Hübl, normalizační historik Douděra i pravicový exulant Luža. Co je k tomu vedlo?
Ano, to je zvláštní poznatek z celé diskuse, že tak odlišní historici našli společnou řeč. A to na pozicích antiněmeckého šovinismu. Svou úlohu v tom hrála i generační zkušenost a hlavně osobní podíl na tomto zločinu. Namísto, aby ho přiznali, obhajují odsun vehementně dodnes. Domnívám se, že tato generace ve zmíněné otázce nemůže překročit svůj vlastní stín.
V knize „Causa Danubius“ jste napsal, že odsun Němců je historickou zkušeností, která poškodila další národní život. Co si pod tím představujete?
To se nedá identifikovat docela přesně. Tak předně – národ se naučil krást. Nikdy žádný národ neměl možnost k tak kolosálním loupežím. Vždyť šlo o majetek tří milionů Němců. Národ se dále naučil nesmírné brutalitě, protože mu bylo dovoleno všechno a dokonce byl k brutalitě vyzýván. Sám ministr Drtina, několik dnů po příjezdu do Prahy vystoupil v Lucerně s výzvou: „Začněme s vyháněním Němců okamžitě a použijme všechny prostředky a před ničím se nezastavme.“ Podobně vyzýval obyvatele i president Beneš, který prohlásil: „Musíme naše Němce vylikvidovat.“ Pojem vylikvidovat byl novotvar na úrovni goebbelsovského coventrieren. To jsou všechno morální ztráty, ale čím poškodil odsun ČSR nejvíce byl fakt, že hlavním garantem transferu byl Stalin osobně a ČSR se tím na desetiletí zavázala právě tomuto východnímu sousedu.
Často hovoříte o českém gestapismu, který měl údajně na svědomí více masových vražd a brutality, než německý?
President Beneš ve svém projevu v Písku v roce 1946 řekl, že „… došlo k excesům nehodným národa Masarykova.“ Nepřiznal ovšem, že k tomu sám vyzýval. Pokud však jde o převážnou část českého národa, tak s tím lidé neměli nic společného. Byla to převážně záležitost lumpenproletariátu, , bývalých kolaborantů a vůbec lidí, kteří pak spolupracovali s komunistickým ministerstvem vnitra. Právě v těchto vrstvách se nejvíce uplatnila teroristická tendence, kterou označuji gestapismem jež měl na svědomí několik set tisíc mrtvých. Mnizí sudetští Němci, když viděli, že musí odejít, tak spáchali hromadné sebevraždy. Na našem území bylo i 1200 internačních táborů a 800 kárných táborů, kde byla nesmírně vysoká úmrtnost. Nejvíce masových hrobů je možno vidět na Malvazinkách, v Žatci, Lounech (konkrétně mezi nádražím a radnicí je parčík, kde stojí socha rudoarmějce, zatímco jde o jeden z největších masových hrobů Němců).
Co říkáte tvrzení historika Kurála, že odsun byl jen následek útoku na českou národní existenci?
Nesouhlasím s tím, protože je to jednostranné tvrzení. Útok na českou národní existenci nevykonali sudetští Němci, protože sudetští Němci neobsadili Porýní v roce 1938, , neprovedli anšlus Rakouska v březnu 1938, nevyvolali II. světovou válku, jak tvrdil president Beneš, neboť to byla jen a pouze politika nacistické říše, která se agresivně projevila vůči všem evropským národům. Musíme včak vědět, že první obětí vpádu do ČSR byli sami sudetští Němci, jednak jako celek a zároveň jako komunisté a sociální demokraté., kteří okamžitě šli do koncentračních táborů. Neví se, že v Sudetech existoval odpor a odboj proti Třetí Říši. Čeští historikové vidí tuto teorii bohužel jednostranně. Moderní stratifikační totiž teorie dokazuje, že za totalitním režimem nestojí nikdy celý národ, ale vždy tak 5% až 10%. Pokud se argumentovalo volbami v roce 1938, kdy 90% Němců odevzdalo hlasy Henleinovi, je to pravda. Jsme ale zároveň svědky fenoménu, který si neuvědomujeme, a to, že totalitní systém může působit prostřednictvím vypjatého nacionalismu i přes hranice a že sudetští Němci se stali obětí ideologie Třetí Říše a to pod maskou tohoto nacionalismu. A tak z obavy - stejně jako čs. občané 40 let za komunismu – odevzdali hlasy pro Henleina.
Vidíte souvislost mezi ruskými a středoevropskými transfery?
Souvislost je velmi markantní, neboť hlavním garantem transferů byl právě Sovětský svaz. Zvláště Stalin byl pravý mistr v podobných násilných činech. Už si to vyzkoušel na Povolžských Němcích, balchařích, Ingušech, a malých kavkazských národech až nakonec jeho teror vyvrcholil proti krymským Tatarům. Vůbec termín odsun je pro tyto činy termínem velice nepřesným a přinejmenším bychom měli užívat pojmu násilné vysídlení, anebo vyhnání. My se dr. Křenem přeme jen o tuto terminologii. Odsun, to je totiž jako kdybychom něco jen přesunuli, ale tady šlo o vytržení celé nacionální skupiny z kořenů a vyhoštění do rozbitého Německa. Šlo o vyhnání z vlastní země, kterou kultivovali po osm století. Málo se také mluví o tom, že tito vyhnanci byli od ostatního německého obyvatelstva přijímáni s despektem a po dvě generace se nedokázali docela a bez resentimentů integrovat.
V Československu se málo ví o takových hrůzách, jako byl brněnský pochod smrti, upalování Němců, střílení do žen střelami dum-dum, ústecký masakr, karlovarská tragédie atd.
Krátce před brněnským pochodem smrti byl v Brně Gottwald a domnívám se, že v důsledku jeho iniciativy došlo k tomu, že dělníci Zbrojovky – většinou komunisté – se ozbrojili a začali vyhánět povětšinou zbylé ženy, děti a starce z bytů. V koloně je pak hnali k rakouské hranici. V polovině cesty je Rajhrad, kde vězni vracející se z koncentračních táborů, byli přímo zděšeni brutalitou brněnských dělníků vůči Němcům a říkali, že netrpěli, aby se nelidskost opakovala. Jinak od Brna po hranici jsou desítky masových hrobů lidí, kteří byli postříleni jen proto, že nemohli jít vyčerpáním dál. Na hranicích však maršál Malinovskij prohlásil, že za každého Němce pošle na Moravu vídeňského Čecha, protože neměl dostatečné prostředky ke stravování, ubytování apod. A proto tam Němci zůstali ve velmi těžkých podmínkách, až byli zařazeni do řádného odsunu.
U nádraží v Praze na Žižkově byly zase ženy nahnány do kráteru po bombách a revoluční gardisté jim střelami dum-dum pálili do nohou. Tyto nešťastnice pochopitelně vykrvácely. Jindy se dav lidu shluknul kolem dvou žen, které dostaly do rukou lopaty se slovy, že když ta druhá zabije tu druhou, získá svobodu. V Karlových Varech zase gardisté proháněly po střepech děti, dokud nevykrvácely. Takových případů bylo víc.
Jaká byla úloha revolučních gard v podobných akcích?
Historik Miloš Hájek, který čekal na Pankráci na popravu a kterého osvobodilo až Pražské povstání, říkal: „Když jsem vyšel z vězení, tak jsem měl pocit ohromné nenávisti vůči Němcům. Ale když jsem v Opletalově ulici viděl Němce pověšeného za nohy a pod ním hořící sud asfaltu, tak jsem si řekl, že můžu dělat něco lepšího“. A přihlásil se do zvláštní jednotky gard, která operovala po celé Praze a která měla zabraňovat upalování a vůbec vraždění svědků. Mnohdy jim velitel říkal: „Honem k hlavnímu nádraží, upalují tam svědky“. To znamená, že ti co za protektorátu kolaborovali s Němci, zabíjeli v závěru dvě mouchy jednou ranou. Jednak se brutalitou ukázali jako vlastenci a zároveň likvidovali ty Němce, kterým ještě před chvílí udávali spoluobčany.
Snad nejvíce lží se v uplynulých 40 letech sneslo na sudetoněmecké organizace v zahraničí. Mohl byste je představit?
Existuje tu sudetoněmecký spolek (Landsmanschaft) a Sudetoněmecká rada, což byla širší organizace, působící zde od roku 1947. Sudetští Němci se už však Deklarací z Wiesbadenu z roku 1949 vzdali jakékoliv odplaty a odmítli kolektivní vinu českého národa za vyhnání. Samozřejmě v těchto organizacích je několik křídel. Určité radikální názory zastává Witikobund, ve kterém se soustřeďuje jen malá část Němců. Vesměs jde o bohatší lidi; deklarují právo na vlast, ovšem jde spíše o symbolický akt. Nejpřijatelnější stanovisko zastávají katolíci ze společnosti Ackermann Gemeinde, propagující naprosté smíření a toleranci. Za posledních 7 let jsem byl na všech soustředěních sudetských Němců, ale nikde jsem neslyšel požadavek na změnu hranic, navrácení majetku. Je zajímavé, že komunisté teď využívají strach lidí žijících v pohraničí a nároky sudetských Němců zveličují. Je to typická komunistická demagogie. Předseda KSČ Adamec řekl, že komunisté se zastávají národních a státních zájmů českého národa a že se prý nikdy neomluví. Považuji to za nezodpovědnost, protože právě komunisté zaprodávali desetiletí zájmy obou národů cizí východní moci.
Bohumil Pečinka
Studentské Listy
* * *
P.S.
„Tak předně – národ se naučil krást. Nikdy žádný národ neměl možnost k tak kolosálním loupežím. Vždyť šlo o majetek tří milionů Němců. Národ se dále naučil nesmírné brutalitě, protože mu bylo dovoleno všechno a dokonce byl k brutalitě vyzýván.“ Je otázkou, zda se národ naučil beztrestně krást a vraždit, či zda se probudilo to špatné z jeho povahy? Velké množství lidí, ochotných páchat tyto brutality, dívat se na ně, nepokrytě se při tom radovat a jásat, nastěhovat se a žít v ukradeném zaráží i při pochopení atmosféry doby, zaráží a znepokojuje. Proč se to nedělo v jiných zemích, kde na rozdíl od nás byla válka? Husité také zradili odkaz Mistra Jana Husa a chovaly se z nemalé části jako dnes Al Kajda či Islámský stát. Bůh suď, ale to množství lidí páchajících a schvalujících tyto zrůdnosti je znepokojivé. Nepochybně tento potenciál je stále přítomen. Nelze ho podceňovat, zvláště potom, co naše země ztratila paměť, duši, tradici, kulturu a elitu. Nikdy jsme si sami neuměli vládnout pro svoji povahu. Proto nám vždy vyhovoval silný vůdce, ať už to byl Mistr Jan Hus, Karel IV., TGM a nemusel to být vždy osvícený panovník či osvícená osobnost. Hlavně že byl klid, byla práce a bylo co jíst. O morální hodnoty se většina nezajímala, nejvýše o nich jen prázdně mluvila, ale žila v rozporu s nimi.
Jan Šinágl, 15.6.2015
* * *
Reportéři ČT: Ani zlo nacistů nás nezbavuje povinnosti mluvit o Postoloprtech
Kdy si konečně přiznáme i vlastní zločiny a začneme o nich veřejně mluvit…?!
Znám místa masových hrobů, je jich hodně
Očitý svědek masakru na Švédských šancích vypráví – nedopsaný deník…
Němci se za své zločiny omlouvají a konají 70 let. Kdy se konečně omluvíme a začneme konat i my?!
Read more...