„Pokud média nebudou vždy otiskovat tuto druhou stranu a pokud bude každý nesouhlasný hlas vymazán, společnost se rozpadne na fóra a kruhy, kde jsou zasvěcení a souhlasící mezi sebou. Společnost jako celek se může scházet pouze k pouličním rvačkám.“ Karl Jaspers
***
Mediální demokracie potřebuje kulturu otevřené diskuse, nikoli bubliny sebepotvrzování. Pro Jasperse je zásadou, že vždy existuje i druhá strana a že by měla být vyslyšena.
Vláda je závislá na mnoha myšlenkách, pokud chce přijmout opatření a ověřit jejich účinek.
STEFAN STIRNEMANN
Motto časopisu Der Spiegel je kovovými písmeny připevněno na zdi hamburského sídla. Jeho autorem je zakladatel časopisu Rudolf Augstein (1923-2002): "Řekni, co je“. Výzva se týká médií obecně.
Ať už podávají zprávu jakoukoli formou - na papíře, z reproduktoru nebo na obrazovce -, musí se držet faktů, i když se nelíbí těm, kteří je slyší, nebo těm, kteří je podávají. Například německý virolog Hendrik Streeck kritizuje, že se to dnes zanedbává: "Nezažíváme jen pandemii, ale také infodemii, a ta má také mnoho škodlivých účinků. Média bojují o pozornost a logika zveličování a stupňování je zde přirozeně obohacena o falešné a polovičaté znalosti."
Svědomí Německa
Filozof Karl Jaspers (1883-1969) vysvětlil, jak je třeba chápat opomíjený imperativ médií, aby mohla podporovat demokratickou společnost. Kdo byl Karl Jaspers? Hannah Arendtová, jeho studentka a doktorandka, kterou s ním a jeho ženou Gertrudou pojilo celoživotní přátelství, při vzpomínkové slavnosti na basilejské univerzitě 4. března 1969 řekla: "Téměř čtvrt století byl svědomím Německa a to, že toto svědomí tlouklo na švýcarské půdě, v republice a ve městě, které je svého druhu polis, asi také nebyla náhoda. Narodil se pro mravy demokratické republiky."
Jaspers neměl klidný život.
Nevyléčitelnou nemoc dýchacích cest, která mu byla diagnostikována v mládí, zvládl díky vlastní terapii a vědomému plánování každého dne tak, aby mohl pracovat až do vysokého věku. Vystudoval medicínu, habilitoval se v Heidelbergu svou "Obecnou psychopatologií" a - což by dnes bylo sotva možné - byl jmenován profesorem filozofie. Protože jeho manželka byla židovského původu, nesměl během Třetí říše vykonávat své povolání. Jak sdělil Golo Mannovi, dalšímu studentovi, jeden z gestapáků mu poradil: "Proč se nerozvedete se svou ženou, pane profesore, a pak budou všechny vaše problémy vyřešeny!"
Německý stát chtěl dvojici zavraždit, deportace byla stanovena na 14. dubna 1945 a 30. března vstoupili Američané do Heidelbergu. Dva roky po skončení války přijal Karl Jaspers místo na univerzitě v Basileji. Je samozřejmé, že zkušenost s kriminálním státem zostřila jeho smysl pro politiku. V roce 1966 Jaspers vydal knihu "Wohin treibt die Bundesrepublik?" (Kam směřuje Spolková republika?). Konstatuje neschopnost společnosti nést odpovědnost za národně-socialistickou minulost a vyvodit z ní důsledky. Jeho kritika státního zřízení spočívá v tom, že lidé jsou z nedůvěry zbaveni možnosti referenda, a tím i skutečného spolurozhodování; zbývá jim jen každé čtyři roky potvrdit "existenci stranické oligarchie".
Největší nebezpečí spatřuje Jaspers v mimořádném zákonodárství: "Jeho prostřednictvím může být vytvořen nástroj, s jehož pomocí lze v osudném okamžiku jediným aktem nastolit diktaturu, zrušit základní zákon, nastolit nezvratný stav politické nesvobody." Tváří v tvář tomuto nebezpečí "neexistuje vědomí, že porušování základního zákona je největším politickým zločinem, protože zpochybňuje naši státně-politickou existenci.“ Demokracie znamená "sebevzdělávání a informovanost lidu".
Demokracie podle Jasperse neustále podporuje proces osvícení.
A tím se dostáváme k imperativu médií, kterému Jaspers dává tuto podobu: "Spisovatelé národa říkají, co je. Pravdivostí mohou uvést myšlení lidí do pohybu. Mluví však do větru, pokud jim lidé, politici a vlády nevěnují pozornost."
Jaspers má na mysli politické spisovatele a novináře. Erhard Eppler, tehdejší poslanec za SPD, odmítl "basilejského filosofa" v "Zeit": "Jaspers píše: 'Spisovatelé národa říkají, co je'. Mohou? V každém případě mohu říci jen to - a to jsem se kdysi naučil od Jasperse - co vidím z místa, kde stojím, jak si toho cením, co chci."
Redaktorka Die Zeit Marion Gräfin Dönhoffová nabídla Jaspersovi, aby na kritiku reagoval, což odmítl. V odpovědním dopise vysvětlil, že pravda nespočívá v jednotlivém spisovateli a že má na mysli celek veřejnosti, "v němž spisovatelé intelektuálně svádějí bitvy, v nichž se pravda více či méně objevuje".
Epplerovi tedy unikla podstata, protože pro Jasperse je zásadou, že vždy existuje i druhá strana a že by měla být vyslyšena. Říci, co je - to není záležitost jednotlivce nebo novin, to je záležitost komunity. Ve svém pojetí vícehlasé veřejné sféry navazuje na osvícenského filozofa Immanuela Kanta. Pro Kanta neexistuje svoboda myšlení bez svobody zveřejňovat své myšlenky: "Jak moc a jak správně bychom mysleli, kdybychom nemysleli takříkajíc ve společenství s ostatními, kterým sdělujeme své myšlenky a kteří sdělují své myšlenky nám!".
Vláda je zase závislá na mnoha myšlenkách, má-li přijmout svá opatření a vyzkoušet jejich účinek; není "obdařena nebeskými vnuknutími a povznesena nad lidstvo".
Kant použil argumenty, aby vytvořil prostor pro svobodu v absolutistickém státě. Dnes už nejsme poddaní, kteří se musí domáhat spravedlnosti u Fridricha Velikého; žijeme jako svobodná společnost, která řeší to, co se jí týká, co nejsvobodněji. Víme, že žádný popsaný list papíru nemá druhou stranu, na kterou by se dalo napsat něco jiného, a že ke každému hlasu se může a musí ozvat hlas oponenta; jen tak lze učinit skutečná rozhodnutí. Pokud média nebudou vždy otiskovat tuto druhou stranu a pokud bude každý nesouhlasný hlas vymazán, společnost se rozpadne na fóra a kruhy, kde jsou zasvěcení a souhlasící mezi sebou. Společnost jako celek se může scházet pouze k pouličním rvačkám. To, co napsal Karl Jaspers v roce 1966 o Německu, se stalo proroctvím.
Souhlas se Švýcarskem
A co Švýcarsko? Hannah Arendtová o Jaspersovi, "nejmilejším obdivovateli", jak ho nazývala v dopisech, řekla: "V každém případě ho v posledních letech nic nepotěšilo tolik jako udělení švýcarského občanství. Říkával: "Poprvé se dokázal dohodnout s nějakým státem."
Jeho souhlas by se dnes narušil. V románu "Martin Salander" se Gottfried Keller díval na mladý spolkový stát rozčarovaným pohledem a v dopise svému nakladateli Juliu Rodenbergovi shrnul poměry, které musel popsat: "Voilà, c'est chez nous comme partout. (U nás je to stejné jako všude jinde).
Translated with www.DeepL.com/Translator (free version)
***
NZZ 18-10-2021: Povinnost člověka vůči celku
J.Š. 25.10.2021
Read more...