Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

,,Stát musí být přece takový - a takovým ho udělá nestrannost soudů - aby provinilci nikdy nechyběl žalobce a člověku nevinnému aby žalobce nemohl uškodit.“  Seneca

* * *

Kapitola poslední: Doslov „tuneláře“ - velká bolest a bezmoc

Za tři měsíce tomu bude dlouhých 20 let, kdy jsem byl obviněn a vzat do vazby. I přes takovou dobu jsem ty hrůzy z paměti nevymazal a nevymažu nikdy. Jsou situace, které se mi v děsuplných myšlenkách bezmála denně promítají, jako kdyby to bylo včera. Každé ráno se budím rozrušený a s pocitem, jako by se mělo něco zlého přihodit, a ten pocit přetrvává až do poledních hodin. To je důsledek definitivně narušené psychiky, díky dlouhodobému pobytu ve vazbě.

V době od budíčku do oběda se doručovala pošta, ve které mohla být nějaká zdrcující zpráva, dostavovala se policie za účelem výslechů a také jsem se mohl dozvědět, že mne přesouvají do jiné věznice, třeba do Ostravy, aby rodině „zpříjemnili návštěvy“. Ani takové věci nejsou výjimkou. Protože důvody vazby spočívají především ve zlomení člověka, aby se ke všemu přiznal. Proč tedy o tom píši? Dostávají se ke mě zpětné vazby a reakce na mou zpověď, ve kterých lidé projevují nejen nepochopení, ale také soucit a lítost. To ale nebylo cílem toho, proč jsem svou zpověď napsal.

Netoužím po litování a soucitu. Kdybych byl vedený takovou snahou, napsal bych to celé jinak, především se zaměřením na hrůzy a děs, které nevinný člověk ve vazbě a vězení prožívá. Popsal bych plesnivé matrace, na kterých je člověk nucený spát, hnus a špínu, o jaké se nikomu nezdálo ani v nejhorším snu. Fyzické násilí, šikanu, absolutní bezmoc a mnoho dalšího, co by vydalo na samostatnou knihu. O tom jsem záměrně nepsal, protože to poznamenalo jen mne, ale pro čtenáře by takové vyprávění nemělo žádný smysl. Mou snahou bylo pouze to, aby si každý čtenář uvědomil, že co potkalo mne, může potkat kohokoliv.

Ostatně dokonce i samotná ministryně spravedlnosti a premiér této země veřejně prohlásili, že v naší zemi lze zajistit trestní stíhání na objednávku. Dávám jim v tom bezvýhradně za pravdu. Dnes vím, že kdokoliv může skončit ve vězení, pokud si mocní usmyslí. Ale naprostou prioritou a hlavním cílem, pro který jsem se rozhodl zveřejnit svou zpověď, bylo to, že jsem chtěl poukázat na fakt, že družstevní záložny (kampeličky) nebyly vytunelované, ale cíleně zlikvidované, aby nemohly konkurovat bankám.

Také jsem chtěl poukázat na náš justiční systém. Na všemohoucnost a beztrestnost soudců a státních zástupců, kteří mají natolik bezbřehou moc, že jim umožňuje zavřít do vězení každého bez ohledu na důkazy a svědecké výpovědi, bez nejmenší možnosti hájit svá práva a dosáhnout spravedlnosti.

Soustavně sleduji dění v naší justici a musím konstatovat, že k drobným pozitivním změnám v posledních letech dochází. Tu a tam „svléknou“ soudce z taláru, protože svou práci dělal špatně, případně skoro vůbec, občas některého nepoctivého odsoudí a velice zřídka padne ruka spravedlnosti dokonce také na státního zástupce. To před dvaceti lety bylo téměř nevídané. Snad se tedy někdy dočkáme, že naše justice bude dodržovat zákony, soudci budou soudit spravedlivě a čestně, podle nejlepšího vědomí a svědomí, a státní zástupci nebudou chváleni a oceňováni za to, kolik lidí pohnali před soud, ale pouze za to, že budou dohlížet na zákonné postupy policie a dbát toho, aby před soudem pokud možno stanuli jen skuteční pachatelé, nikoliv zjevně nevinní lidé.

Bude to trvat ještě velice dlouho, než k takovému posunu dojde, pokud vůbec, ale ve vlastním zájmu je dobré si uvědomit, že i my, prostí občané, tomu můžeme napomoci.

JUDr. Ing. Petr Bubeníček

(tučně J.Š.)

* * *

Setkání s „tunelářem“

S panem Petrem Bubeníčkem jsem se setkala osobně v Praze. Chtěla jsem poznat člověka, který si vytrpěl v demokratické společnosti a už dost let po revoluci neskutečné bezpráví, bolest, zmar. Říkala jsem si, jako mnohdy jiní: To špatné, co se děje v justici, je tam daleko v té Praze, to se nás obyčejných vlastně netýká. To se nám nemůže přece stát, jsme obyčejní a ještě k tomu s mnohem nižším vzděláním. Dokud jsem se sama nepřesvědčila, za co mohu být hnána k soudům, kým hnána a proč.

Na schůzku přišel pán mluvící tiše, velmi přehledně a srozumitelně, a užíval slovní obraty, které si čteme právě v těch odborných článcích, odborných pracích z justičního prostředí. Hned mi to nedošlo a pan Petr se samozřejmě ze skromnosti hned nechlubil, že je vystudovaným právníkem a inženýrem. Až teprve nedávno, kdy už jsem vydala několikátý díl jeho ZPOVĚDI jsem se zeptala... Vy jste advokát? Byla jsem v šoku! Zase jsem si při své až naivní hlouposti myslela, že přece advokát se obhájí, ví, zná, umí si dohledat, bude se umět bránit.

Z celého obvinění byl sám tak v šoku, že si musel najmout advokáty i on. Stáli ho hodně peněz, dokonce ho o peníze různými kličkami cíleně obírali. Když se člověk spoléhá, věří, pokaždé mu není dáváno stejně, někteří advokáti se umí pohybovat tak, že ještě než vůbec soud začne, už se mají finančně výborně. Významní advokáti, kteří se s jeho případem seznámili, jej utvrzovali v tom, že to je přece jasné, to musíte vyhrát, soud musí rozhodnout ve váš prospěch.

A vidíte sami, pokud jste četli pozorně, že opak je pravdou. Zvůle z pozice moci, protože se chtělo, chtělo se odsoudit a zničit vzdělanému, schopnému člověku život a ukojit své cíle, zřejmě pro vidinu peněz, udržení si postavení bylo nejvíce, nikoliv že bude odsouzen člověk.

Jen si říkám, s jakými pocity usínají všichni ti, kteří se provinili na tomto nevinném člověku? Věřím, že odporně zainteresované dostihne karma, ruka boží a skončí tak, jak si zaslouží.

Pavla Vacková

Nezávislý „bez rukavic” periodický tisk | zpravodajství | ročník 4 | 35 - 062020 | měsíčník | Cena: 10 Kč

* * *

Nikdy jsem netvrdil, že se v záložnách neděly nepravosti. Nevím o tom nic konkrétního, ale lze předpokládat, že ne všude se hospodařilo čestně. To mi ovšem nenáleží soudit. Na čem ale rozhodně trvám je skutečnost, že ve srovnání s tím, co se v té době dělo v některých bankách, byli představitelé kampeliček bez nejmenší nadsázky naprostí uličníci. Rovněž tak tvrdím a trvám na tom, že krach záložen v roce 1999, byl řízenou akcí, s cílem odstranit nepohodlnou konkurenci bank, kterou odnesli klienti ztrátou svých mnohdy celoživotních úspor a někteří představitelé záložen, včetně mě, mnohaletým kriminálem.

Koncem prosince roku 1999 byla První pražská družstevní záložna poslední velkou záložnou, na kterou ještě nebyla uvalena nucená správa. Přes to nás jako první soudili a odsoudili. Důvodem nemohlo být nic jiného, než to, že jsme byli mediálně nejznámější záložnou a lidé, kteří přišli o své úspory, žádali oběti.

V té době, tedy v prosinci 1999, jsem byl pozván do Českého rozhlasu, abych posluchačům vysvětlil příčinu krachu záložen. Bez obalu jsem prohlásil, že se jedná o cílenou likvidaci záložen, jako nepohodlné konkurence bank, řízenou Českou bankovní asociací a vládou za vydatné pomoci médií. Redaktorka reagovala tím, že to jsou silná slova a co mohu uvést na podporu tohoto mého tvrzení.

Odpověděl jsem tedy porovnáním s jedinou bankou a to Českou Spořitelnou. Všechny záložny, tedy 91 samostatných subjektů, za pět let fungování, obhospodařovaly cca 12 miliard korun, které si u nich klienti uložili. V případě krachu všech záložen a ztrátě celého objemu vkladů by to představovalo ztrátu 12 miliard korun, u jednadevadesáti subjektů za pět let fungování. Naproti tomu Česká Spořitelna vykazovala za jeden pouhý rok, právě rok 1999, ztrátu více než 33 miliard korun!

Uvážím-li, že právě v době tak ,,úžasného" hospodaření této banky, létal pan Mertlík, tehdejší ministr financí ČR, do Vídně, za představiteli Erste bank vyjednat prodej této největší a nejvíce předlužené banky v České republice, pak si i laik musí vyvodit závěr, že zde nebylo, velice slušně řečeno, něco v pořádku. …

… Před zahájením tiskovky se na mě obrátil pan Dědič, reportér České televize s tím, zda bych si po ukončení tiskové konference neudělal chvilku, že by se mnou chtěl natočit rozhovor přímo pro ČT. Řekl jsem panu redaktorovi, že s tím nemám problém, pokud mi slíbí, že rozhovor bude odvysílaný tak, jak bude natočený, protože už jsem měl několik zkušeností, kdy novináři vytrhli má slova z kontextu a vše se obrátilo proti mně, respektive proti naší záložně. Na závěr jsem položil dotaz: ,,Pane redaktore, proč se podílíte na tomto svinstvu? Uvědomujete si, že škodíte také sám sobě? Je vám jasné, že pokud se vám podaří zlikvidovat záložny, jedinou konkurenci bankám, pak si banky budou moct dělat, co budou chtít? „Redaktor Dědič mi s úsměvem na tváři odpověděl: ,,Já vím, že když se postavím s kamerou před jakoukoliv banku, že ji zlikviduju“. Podařilo se.

… Na rozdíl od nich jsme nikdy neměli přátelské vazby s úřadem pro dohled nad družstevními záložnami, (ÚDDZ) a tak k nám stále častěji docházely kontroly ze strany ÚDDZ, které však nikdy nezaznamenaly žádná zásadní pochybení. Po nějaké době, již si nevzpomínám na odůvodnění, přišlo z tohoto úřadu rozhodnutí, kterým nám bylo nařízeno každou finanční transakci předem odeslat ke schválení tomuto úřadu. Tak se také dělo a tedy lze beze zbytku konstatovat, že veškeré finanční transakce, které Říha prováděl, byly odsouhlasené ÚDDZ.

Nad rámec zákonem stanoveného pojištění vkladů klientů, jsme ještě ručili majetkem Říhovy akciové společnosti ,,Český film a.s. „kdy jen hodnota ochranné známky činila jednu miliardu korun. Koncem května 1999, vyšel v tisku článek, který hodnotu této ochranné známky zpochybňoval a opět, v duchu známých novinářských tradic, se skloňovalo slovo podvod. Nikdy jsem neměl žádné povědomí o ceně této ochranné známky a stejně tak jsem nestál o žádné problémy. Z tohoto důvodu jsem požádal Říhu o schůzku. Druhý den jsme se setkali. Společně s Říhou se schůzky účastnil Říhův kamarád Milan Jakoubek a jeho kamarádka Jitka Taliánová. Jakmile jsme se posadili, zeptal jsem se Říhy, co má znamenat onen novinový článek, s tím, že jestli chce záložnu vytunelovat, aby mi to řekl na rovinu. Ujistil jsem ho, že ho udat nepůjdu a pokud má takové úmysly, nechť mi dá nějaké odstupné za to, že jsem mu záložnu rozjel a já okamžitě odstoupím z funkce a opustím záložnu, protože s tunelováním nechci mít nic společného. Toto vše pak následně, v rámci policejního vyšetřování, tito kamarádi Říhy na policii vypověděli. Říha mě důrazně ujistil, že záložnu rozhodně vytunelovat nechce a dodal: ,,Co je lepší byznys než banka? Proč bych to dělal? „Slíbil, že mi přinese ukázat znalecké posudky, které stvrzují, že cena ochranné známky je skutečně jedna miliarda korun a to také následně učinil. Viděl jsem na vlastní oči dva znalecké posudky, které shodně tvrdily, že hodnota ochranné známky ,,Český film „činí jednu miliardu korun českých. Neměl jsem tedy jediný důvod pochybovat, jednak o ceně ochranné známky, ale ani o Říhových úmyslech se záložnou.

…Vždyť ještě v listopadu 1999, tedy v době kdy už zkrachovalo několik záložen, trval na tom, že mám otevřít dalších 49 poboček, tak abychom do konce roku měli 90 poboček. Tuto myšlenku se mi podařilo Říhovi rozmluvit, s poukazem na to co se děje, s tím, že by bylo rozumnější vyčkat, zda tu mediální štvanici ustojíme. Koncem listopadu, nebo začátkem prosince 1999, v odpoledních hodinách, byl Říha v mé kanceláři, na Václavském náměstí, zatčen. Důvodem nebyla záložna. Týkalo se to jakési deset let staré kauzy spojené s neuhrazením daní. Bylo již celkem šero a přes to, že má kancelář byla ve čtvrtém patře, viděl jsem záblesky fotoaparátů a světla kamer až tam. Bylo docela jistě pouhou náhodou, že právě když policisté vedli nejvyššího představitele záložny v poutech na rukou, byli před budovou zástupci mnoha médií, která to ještě týž den, s náležitým komentářem odvysílala. Vrcholem všeho byla pak zpráva, kterou zveřejnil jeden deník, s tím že Říha byl zatčen na letišti, protože chtěl uprchnout do Jižní Ameriky. Osobně jsem na tento deník podal trestní oznámení. Odpověď jsem dodnes, po devatenácti letech, neobdržel.

… Dostavil se správce nucené správy pan Kučera, s týmem svých lidí. Nechal si předat veškeré doklady a zhruba týden je zpracovával. Po týdnu za mnou přišla má asistentka s tím, že mě pan Kučera prosí, zda bych za ním mohl přijít. Po mém příchodu mi oznámil, že prostudoval doklady záložny a zjistil, že jsem v záložně nic špatného neprováděl a s odůvodněním, že nikdy v žádné záložně nucenou správu nevykonával, že této problematice příliš nerozumí, mne požádal, zda bych mu s výkonem nucené správy pomohl. Řekl jsem mu, že pokud mi zachová mou mzdu, pak s tím nemám žádný problém.

Nucená správa probíhala měsíce. Správce nucené správy postupně rozprodal téměř veškerý majetek záložny a to za naprosto směšné ceny. Vzpomínám, že například počítače s monitory, které jsme pro pobočky nakupili, a které jsme platili okolo 80 000 za jeden, prodával pan správce za 4000, přičemž mnohé z nich byly téměř nové. Stejně tak prohospodařil téměř celý zbytek peněz, které zůstaly na účtech. Na konci dubna 2000 jsem své působení v záložně ukončil.

…Byl jsem natolik přesvědčený o smysluplnosti toho, co jsem dělal, co jsem vybudoval, čím jsem žil, že už v té době jsem uvažoval, že mé děti, kterým bylo 4 a 6 let, povedu ekonomickým směrem a jednoho dne je v záložně zaměstnám. Nenapadlo mě, že nás konkurence, politici a média zlikvidují. Byl to pro mne natolik obrovský šok, vnímal jsem záložnu jako své dítě, že v den kdy na nás byla uvalena nucená správa, jsem seděl v restauraci s mým kamarádem a při vyprávění a vzpomínkách na vše co jsem v záložně prožil, jsem se lítostí rozbrečel. Tím pro mě mé působení v záložně definitivně skončilo.

…Netřeba dodávat, že jsem byl, primárně díky médiím poměrně známou postavou a také jsem měl značné množství známých. Nedlouho po uvalení nucené správy, mi zavolal známý s tím, že se mnou musí nutně mluvit. Setkal jsem se s ním a on mi sdělil, že je jasné, že já budu mít také problémy a že on má styky na vysoce postavené policajty a když mu dám dva miliony korun, zařídí, aby mě z toho vynechali. Další měl pro změnu údajně konexe na městském státním zastupitelství a za čtyři miliony mi zajistí beztrestnost. Všechny jsem posílal do řitního otvoru a neodpustil jsem si sdělit jim, ať takové věci na mě nezkouší, protože já jsem záložnu nerozkradl, nepomáhal ji rozkrádat a nikomu nedám ani korunu. Bylo mi jasné, nebo jsem se domníval, dost možná naivně, že se jedná o podvodníky, kteří vycítili příležitost a chtěli si pomoct k penězům. Jednoho dne mě však kontaktoval můj známý, o kterém jsem věděl, že má opravdu velice dobré styky a co bylo pro mě nejzásadnější, ten člověk mě již začátkem května 1999, kdy naše záložna ještě neměla jediný problém, kontaktoval a vyřídil mi vzkaz od tehdy jednoho z nejvýše postavených policistů v této zemi, že mám ze záložny okamžitě odejít, dokud je čas. Vzpomínám si, že jsem mu na to tehdy řekl, že nedělám nic špatného, nemám žádná oprávnění nakládat s penězi a navíc nemám jiné zaměstnání, protože z toho předchozího jsem kvůli záložně odešel. Obrovská chyba a opět hloupá naivita, protože v této zemi netřeba něco spáchat, aby byl člověk odsouzený. Tento člověk se semnou sešel 14. 7. 2000 a předal mi kopii sdělení obvinění na mou osobu, kde stálo, že jsem obviněn z podvodu podle § 250 odst. 4 se škodou 400 milionů korun. Dodnes nevím a nejspíš to neví nikdo, krom zainteresovaných, kde k takovéto škodě policie přišla, protože naše záložna, za celou dobu fungování, přijala od klientů zhruba 275 milionů korun. Ale lze se oprávněně domnívat, že cílem bylo vytvořit obrovskou mediální aféru.

… Řekl mi, ať tedy zajedu na ředitelství pražské policie do Kongresové a proberu to s panem Zemanem, ředitelem pražské kriminálky, kterého jsem poznal právě tehdy, kdy jsem se dozvěděl, že mě chce Říha údajně nechat zavraždit. Zeman mě přijal, vyslechl mé vyprávění, podíval se na kopii sdělení obvinění a konstatoval, že to není jejich věc, že to je věc vyšetřovačky a zavolal pana Janíčka, tehdejšího ředitele pražských vyšetřovatelů (údajně spáchal sebevraždu.J.Š.) Společně jsme odešli o patro výš, kde sídlila vyšetřovačka. Tam se mě začal vyptávat, od koho jsem ten papír dostal. Řekl jsem mu, že mám strach mu to sdělit, protože vím, že ten člověk má přátele na policejním prezidiu, je nebezpečný a navíc je naprosto jisté, že by popřel, že mi něco předal, ale že se s ním mám v 16 hodin sejít, s tím abych mu řekl, jestli zaplatím a že si myslím, že by bylo taktičtější, kdyby se do restaurace, kde jsme se měli setkat, šli v předstihu neuniformovaní policisté, aby mohli zasáhnout. Na to mě Janíček předal jinému vyšetřovateli, kterého opět zajímalo pouze to, kdo mi inkriminovaný dokument předal. Mé argumenty ho nezajímaly vůbec.

Čas kvapil, byl jsem čím dál víc nervózní, a když vyšetřovatel odešel s tím, že si jde zatelefonovat a nechal mě hlídat jiným policistou, pochopil jsem, že se děje něco nekalého. Vyšetřovatel se vrátil zrovna v době, kdy mi mobilní telefon připomenul, že si musím vzít léky na srdce, které jsem měl ve voze. Pípnutí mobilu si sám všiml a zeptal se mě, co to bylo. Řekl jsem, že mám nemocné srdce a že si musím vzít léky, které mám v autě. Souhlasil tedy s tím, abych si léky šel vzít, ale poslal se mnou policistu a řekl mu, ať na mě dává pozor. V ten okamžik mi bylo jasné, že se rozhodně nejedná o můj prospěch a dopadení pachatele a tak když jsem nastoupil do vozu, začal jsem dělat, že hledám léky, v nestřeženém okamžiku jsem nastartoval a odjel pryč. To už jsem začal mít značné obavy, protože postup oněch policistů rozhodně nebyl standardní, vůbec je nezajímalo to, že mě někdo vydírá, neřešili možnost chytit toho vyděrače při činu a jediné oč jim šlo, bylo zjistit, kdo mi sdělení obvinění předal.

… Byl jsem podat trestní oznámení. Policie, mohla konat a chytit pachatele při činu, nekonala a já podle policie uprchl od úkonů. To bylo první pošlapání zákonů a policejní zvůle, jaká v této kauze nastala. Netušil jsem ještě, jak obrovské množství nejen policejní, ale především justiční zvůle bude následovat.

Byl jsem bezradný a věděl jsem, že známý policista už mi těžko nějakou rozumnou radou pomůže. Přemýšlel jsem co dál. Napadlo mě Vrchní státní zastupitelství. Myslel jsem si, že snad tam naleznu pomoc. Na vrátnici Vrchního státního zastupitelství, jsem požádal, zda bych mohl hovořit s vrchním státním zástupcem, ve velice závažné kauze, ve které jsou zapleteni, krom jiných i policisté a že jde o neodkladnou věc. Zaměstnanec na vrátnici někam zavolal a po té mi oznámil, že vrchní státní zástupce nemá čas, ať se na něho obrátím písemně. Skutečně smysluplné jednání v případě neodkladné věci.

… Nenapadlo mě tedy už nic jiného, než vše sepsat a doporučeně zaslat inspekci ministra vnitra, což jsem také učinil. Časem jsem obdržel nic neříkající odpověď, podepsanou nějakým panem Vodrážkou.

Ze stresu jsem skončil v nemocnici, odkud jsem se nechal ve čtvrtek propustit, protože jsme měli zaplacenou dovolenou v Chorvatsku, kam jsme v pátek v 5 hodin ráno odjeli. V roce 2000, kdy jsme odjeli na dovolenou do Chorvatska, ještě ČR nebyla součástí šengenu, tedy všude se předkládal pas. V té době, tedy alespoň podle toho co jsem dohledal ve spisu, na mě, (jako na oznamovatele trestného činu!), byl vydán zatykač. Do té doby jsem opravdu netušil, že lze vydat zatykač na osobu, která oznámí spáchání trestného činu. Dnes už vím, že v ČR je možné vše. Cesta do Chorvatska byla bez nejmenší nadsázky doslova horor. Nejprve volala manželčina matka, že ji shání kriminálka, ale žádný vzkaz nezanechali. Když už jsme přejeli Slovinsko-Chorvatskou hranici, volala paní Řezáčová, (bývalá vedoucí kontrolního odboru záložny, se kterou jsem byl podat trestní oznámení na Říhu), s tím, že to je válka policajtů, že jde o život, a ať jsme moc opatrní.

… S ohledem na popsané události, jsem se spojil s advokátem, kterého jsem obeznámil s tím, co se stalo a který taktéž telefonicky vyšetřovatelce potvrdil, že se spolu se mnou, dne 24. 8. 2000 v 9 hodin ráno, dostaví na úřad vyšetřování do Krakovské ulice. Dali jsme si schůzku v 8.15 na Václavském náměstí, abych mu ještě před výslechem zopakoval základní fakta. Původně jsme měli v úmyslu jít do KFC, ale tam bylo ještě zavřeno a tak jsme šli naproti do Dunkin Donuts. Koupili jsme si kávu, posadili jsme se ke stolu, upil jsem jeden doušek kávy, když se doslova přiřítili dva pánové. Vytáhli policejní průkazy a zeptali se, jestli jsem pan Bubeníček. Odpověděl jsem, že ano. Sdělili mi, že na základě zatykače Obvodního soudu pro Prahu 1 mě zatýkají. Před zraky mnoha lidí mi nasadili pouta na ruce, jeden mě chytl za jednu ruku, druhý za druhou a takto mě vedli přes Václavské náměstí do Krakovské. Připadal jsem si jako masový vrah a hanbou jsem se propadal do země. Můj advokát se zmohl akorát na to, že zvolal co je to za svinstvo, že paní vyšetřovatelce potvrdil jak on tak já, že se dostavíme a termín je až v 9 hodin. Odpověď pochopitelně žádnou nedostal. Byl jsem přiveden na úřad vyšetřování do Krakovské, kde mi paní vyšetřovatelka Kristlová, předala sdělení obvinění, které jak už jsem zmínil, bylo dokonale stejné s kopií, prostřednictvím které jsem byl vydírán. Tentokrát jsem zareagoval já a zeptal jsem se paní vyšetřovatelky co je to za podraz a proč mi to dělá? K její cti musím napsat, že zčervenala a potichu poznamenala, ať se jí na nic neptám.

To už bylo na mé srdíčko více než příliš a tak v průběhu řízení o vazbě jsem zkolaboval. Mlhavě si ještě vzpomínám, jak můj advokát křičí na soudkyni, že ji upozorňoval na to, že mám nemocné srdce. Probral mě až lékař přivolané záchranné služby. Po té co mě vyšetřil a napojil na EKG, nařídil okamžitý převoz do Ústřední vojenské nemocnice, kde jsem byl neprodleně přijat na koronární jednotce. Druhý den v 8 hodin ráno se spolu s policií, dostavila na koronární jednotku soudkyně, na místě na mě uvalila vazbu a nechala mě, přes protesty lékařů, vězeňskou sanitou převézt do vazební věznice na Pankráci. Řekl bych dokonale ukázkový příklad bezohlednosti a neomezené všemohoucnosti našich soudců. A v neposlední řadě také toho, jak obrovský zájem na mém uvěznění musel být.

Byl jsem umístěn ve vězeňské nemocnici, která nemá téměř žádné vybavení. Existuje tam, respektive v té době existoval, jediný pokoj, (cela), který měl sloužit jako pokoj pro vážné případy. Rozdíl mezi tímto a každým jiným pokojem spočíval pouze v tom, že se nacházel vedle pracovny sester, krom normálních dveří, se tam dalo vejít také ze sesterny a v rohu pod stropem byla kamera. Žádné monitorování životních funkcí, ani nic podobného tam prostě nebylo, takže v noci se personál mohl pouze domnívat, zda spíte, nebo jste mrtvý. O kvalitě lékařů raději pomlčím. Ostatně který lékař by dobrovolně pracoval v kriminále, kde se nachází převážnou měrou ta největší lidská spodina? Samotný pobyt ve vězeňské nemocnici je paradoxně nesrovnatelně horší než na vězeňské cele. Krom toho, že nelze jít na vycházku, ona to není vycházka v pravém smyslu, jen se jde ven, do betonového kotce, s pletivem nad hlavou, ale člověk se alespoň jednu hodinu za den nadýchá čerstvého vzduchu a vidí oblohu, nemá hospitalizovaný právo na kávu, na televizi, ani na balík s potravinami. Prostě vězeňská nemocnice je skutečně za trest a to přetrvává od komunistů, jako ostatně velice mnoho co má do činění s naší justicí, protože tehdy vězni museli tvrdě dřít a tak se snažili, často i na úkor sebepoškození, dostat do nemocnice.

… K tomu si dovolím malé odbočení. Vazba je sama o sobě hrozná a ti kdo mají tu zkušenost, mi dají za pravdu, když napíšu, že vazba je paradoxně horší, než výkon trestu odnětí svobody. Zejména pro ty, kteří jsou ve vazbě, tak jako jsem byl i já, z důvodu nebezpečí ovlivňování svědků. V tomto případě má obviněný tak obrovská omezení, že například dopisy od blízkých, dostává minimálně s měsíčním zpožděním, protože nejprve dopis přijde do věznice, která, až si někdy najde čas, dopis odešle vyšetřovateli, ten, až si někdy najde čas, dopis cenzuruje, neshledá-li něco závadného, opatří razítkem ,,cenzurováno" a až si někdy najde čas, dopis odešle zpět do věznice, kde ho konečně obviněný dostane. Návštěvy blízkých probíhají přes sklo, hovoří se do telefonu, navíc vedle toho, kdo přijde na návštěvu, sedí policajt a s druhým sluchátkem na uchu, poslouchá, o čem se povídá. Strava, dá-li se to tak nazvat, to je kapitola sama pro sebe a rozhodně nebudu přehánět, když napíšu, že to, co dostávají vazebně stíhaní k jídlu ve věznici Pankrác, by mnohdy nepozřel ani pes. Polévka je v zásadě voda s trochou masoxu a malým množstvím těstovin, nebo jiné přísady. Hlavní chod pak sestává z přílohy s nepatrným množstvím vesměs mletého masa smíchaného s čímsi, to aby nebylo tolik markantní, jak málo masa uvězněný dostává. Maso v celku je konkrétně v Pankrácké věznici jev téměř nevídaný. Protože jsem mé vazební stíhání a vůbec celou kauzu od samého počátku považoval za obrovskou nespravedlnost a vždy ji tak vnímat budu, prožíval jsem velmi emotivně zacházení a veškeré dění spojené s mým vazebním stíháním.

… K obědu byla rýže s kuřecími játry. Pinzetou jsem z mé porce vybral několik maličkých kousíčků jater, ani jsem je neomyl, zvážil je, váha ukázala 3 gramy. Po každém vážení jsem napsal, co bylo k jídlu a kolik masa jsem navážil a všichni tři jsme se pod to podepsali. Následně jsem ten papír odeslal na Helsinský výbor pro lidská práva. Odpověď jsem obdržel, efekt to ovšem nemělo žádný. Prostě vazba je zcela v duchu o jakém mi říkal můj advokát. Od padesátých let v této zemi neslouží vazba pro důvody, které jsou v zákonech, ale jedině proto, aby se obviněný psychicky složil a přiznal i k tomu co nespáchal. Pevně věřím, že u slabších nátur se tomu tak občas děje.

… Za tři měsíce ve vazbě jsem zhubl 27 kilogramů, tak, že když už jsem přestal věřit, že mě propustí a požádal jsem o první návštěvu, mé děti mě na vzdálenost zhruba pěti metrů vůbec nepoznali.

…Výslech trval téměř pět hodin. Odpověděl jsem na vše, nač se mě vyšetřovatelka ptala a mnohé jsem ještě doplnil. Po skončení výslechu, vyšetřovatelka prohlásila: ,,Tak, já už vidím, že je všechno úplně jinak". Můj advokát se toho okamžitě chytil a řekl vyšetřovatelce, ať mě tedy propustí z vazby. Paní vyšetřovatelka na to reagovala tak, že v dané situaci by to dozorující státní zástupce určitě neschválil, že musí vyslechnout ještě zbytek managementu, s tím že to bude přibližně za měsíc, pak ať si podáme žádost o propuštění, že ona s mým propuštěním rozhodně souhlasí. Když jsem zaslechl ,, za měsíc" v duchu jsem si říkal, proboha ještě takovou dobu, ještě celý měsíc, to je peklo! Kdybych tušil, že ve vazbě strávím rok a tři čtvrtě, nejspíš bych okamžitě vyskočil z okna.

Uplynul měsíc a můj obhájce podal žádost o propuštění z vazby. Paní vyšetřovatelka své slovo dodržela a vydala kladné stanovisko. K její škodě, protože jak jsem se později dozvěděl, v té době měla povýšit a z pražské vyšetřovačky měla postoupit na celorepublikovou. Propuštěný jsem díky státnímu zástupci nebyl, paní vyšetřovatelka nepovýšila a na příkaz státního zástupce, byla kauza První pražské družstevní záložny, přidělena jinému vyšetřovateli.

Čas utíkal příšerně pomalu. Jeden den ve vazbě je jako měsíc na svobodě. Nečinnost, bezmoc, odtržení od rodiny, malých dětí, od všeho co člověk miluje. V zákonné lhůtě jsem podával žádosti o propuštění z vazby, k Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Zamítavá rozhodnutí, která mi soud vždy poslal, byla, a to každé jedno, naprosto shodná jak co do obsahu, tak také vzhledu. Když jsem dvě různá usnesení o zamítnutí mého propuštění položil na sebe a přiložil k oknu na sklo, nelišila se vůbec v ničem. Soud se ani maličko nezajímal o to, zda důvody vazby trvají či zda nepominuly. Proč také, vždyť nešlo vůbec o nic, pouze o život a svobodu člověka, a to pro naše soudy vůbec nic neznamená. Co mě ale značně vyvádělo z míry, byla věta, ve které soud soustavně opakoval, že jsme způsobili škodu ve výši minimálně 4 miliony korun, přičemž v obvinění bylo oněch záhadných 400 milionů a tím jsme spáchali podvod podle § 250 odstavce 4. Věděl jsem, že mi to nikterak nepomůže, ale protože soud rozhodoval tak, jak rozhodoval, napsal jsem dopis v tom smyslu, že pokud soud opakovaně zmiňuje škodu 4 miliony, nechť překvalifikuje právní klasifikaci na § 250 odstavec 2, protože 4 miliony nejsou ze zákona podvodem ve čtvrtém odstavci. Odpověď jsem žádnou neobdržel. Po dalším stejném zamítnutí mé žádosti jsem na toto usnesení podal stížnost k Městskému soudu v Praze, odkud mi přišla taková odpověď, jaká mě doslova porazila. Má žádost byla pochopitelně zamítnuta a v odůvodnění stálo, že jsem se dopustil podvodu se škodou minimálně 400 milionů, přičemž ony 4 miliony, které ve svých usneseních zmiňuje soud pro Prahu 1 je potřeba vnímat jako písařskou chybu a správně je 275 milionů. Tak, že 4 miliony, 400 milionů, 275 milionů, mohl jsem si vybrat, vždyť na tom vlastně vůbec nezáleží. Tak takovým způsobem rozhodují České soudy o lidských životech, o tom nejcennějším co člověk má, o svobodě!

Zde se opět vrátím o několik měsíců zpět. Psal jsem o tom, že jsem se seznámil s policistou, který dostal příkaz prošetřit, jestli mě Říha skutečně chtěl nechat zlikvidovat a se kterým jsem pak řešil, jak mám postupovat, když jsem byl vydíraný. Tento policista, v době kdy řešil mou údajnou likvidaci, byl několikrát u mě doma. O mnohém co se v záložně dělo jsem mu vyprávěl a hodně toho viděl na vlastní oči. Především pak to, jak bydlím, jakým ,,bohatstvím" jsem oplýval a jak se chovám. Věděl toho dost na to, aby si byl jistý tím, že já jsem záložnu nerozkradl, ani nepomáhal rozkrádat. Z tohoto důvodu hned po té, kdy na mě byla uvalená vazba, se mi snažil, v rámci svých možností a zákonnou cestou pomoct. Po dvou měsících mého vazebního stíhání navštívil mou manželku a oznámil jí, že se omlouvá, ale že mi nemůže pomoct, že dostal strašně přes prsty, dokonce někteří jeho kolegové zašli tak daleko, že se ho ptali, kolik za to ode mě dostal, a bylo mu řečeno, ať od toho dá okamžitě ruce pryč, protože celá kauza je pod dohledem těch nejvyšších vládních míst. Později jsem se dozvěděl, že nejvíce se v celé věci angažoval Gross, který v té době byl ministrem vnitra.

Uplynul zhruba rok a půl když se otevřely dveře cely a dozorce mi oznámil, ať jdu s ním, že za mnou přišel můj advokát. Odvedl mě do chodby, kde jsou místnosti, ve kterých se obvinění setkávají s advokáty. Na druhém konci té chodby stál můj obhájce s velkým úsměvem na tváři, v jedné ruce aktovku, pod druhou rukou nějaké listiny. Vstoupili jsme do místnosti, dozorce za námi zavřel dveře a můj advokát hodil na stůl ty listiny, které měl v podpaždí se slovy: ,,Konečně vyšetřovatel hnul zadkem, je vyhotovený znalecký posudek, (posudek který zadal vyšetřovatel policie ČR, nikoliv já, nebo můj advokát), ten vás úplně vyviňuje, budu žádat o okamžité propuštění z vazby". Znalecký posudek firmy A-consult, firmy která úzce spolupracovala s policií ČR při posuzování závažné hospodářské trestné činnosti, obsahoval zhruba 200 stran. Veškeré vývody peněz ze záložny, tak jak konstatoval tento posudek, prováděl Říha a osoby jemu blízké, které následně byly pojmenované. Mé jméno mezi nimi nikde nikdy nezaznělo. K mé osobě v tomto posudku byla jediná věta, která zněla nějak takto: ,,Pan Bubeníček chtěl pro záložnu získat zpátky peníze". „Nic víc. Advokát tedy podal žádost o propuštění z vazby. Ale soud jeho argumenty, ani jasné závěry znaleckého posudku nijak nezajímaly a ve vazbě mě ponechal nadále. Vrcholem všeho pak bylo odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, kterým jsem byl odsouzený k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pokutě 4 miliony korun, s náhradním trestem dva roky odnětí svobody, kdy v samotném úvodu odůvodnění tohoto absurdního rozsudku tento soud napsal, že stěžejním důkazem byl právě znalecký posudek firmy A-consult. Zní to neuvěřitelně, já vím, ale je to tragická a lehce doložitelná skutečnost.

Spis čítal přibližně 80 000 stran listin formátu A4. Třetí den mého čtení jsem byl na straně 6000 spisu, tedy nikdo namohl namítat, že se záměrně snažím zdržovat. Osobně jsem přesvědčený o tom, že za pouhé tři dny přečíst 6000 stran, je husarský kousek. Navíc za situace, kdy se člověk nachází ve vazbě, tedy rozhodně v dost špatném psychickém rozpoložení.

Když jsem druhý den pročítal spis, vyšel ze své kanceláře vyšetřovatel, v úhledném obleku, s aktovou v ruce a oznámil policajtům, kteří mě a Říhu hlídali, aby to ve tři ukončili, že jde za panem ministrem, (Grossem). Proč tam asi šel, myslím netřeba dodávat. Ostatně hned níže lze vyčíst, o čem šel vyšetřovatel s Grossem diskutovat.

Třetí den seznamování se spisem, odpoledne, vylezl ze své kanceláře vyšetřovatel a oznámil, že zítra v poledne ukončuje seznamování.

Zprvu jsem na něho nechápavě zíral. Nevěřil jsem, že to může myslet vážně, protože po každém dni seznamování se provedl úřední zápis o tom, na které straně jsem skončil. Tedy vyšetřovatel velice dobře věděl, kolik spisu jsem stihl přečíst.

Následně jsem reagoval tak, že jsem se vyšetřovatele zeptal, zda to myslí vážně. Když mi odpověděl, že ano, oznámil jsem mu, že mi chybí prostudovat ještě více než 70 000 stran spisu a případně učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Vyšetřovatel suše konstatoval, že ho to nezajímá. Řekl jsem mu, že mi takovým postupem upírá právo na obhajobu, které je nejen součástí trestního zákona, ale dokonce také součástí Ústavy ČR a Listiny základních lidských práv a svobod. Ani toto však vyšetřovatele nezajímalo.

Pochopil jsem a nebylo nejmenších pochyb o tom, že jediným důvodem pro tak hrubě protiprávní postup mohlo být jediné. Za každou cenu mě držet ve vazbě!

Iluze o spravedlnosti a dodržování zákonů v této zemi, díky tomu všemu, čím jsem byl do té doby nucen projít a protrpět jsem ztratil už v době, kdy jsem byl vzat do vazby. Tentokrát už jsem ale ztratil i veškeré naděje na to, že ještě někdy vylezu z kriminálu, že uvidím a obejmu své blízké, že budu zase svobodným člověkem. Byl jsem psychicky úplně na dně.

Nikdo tomu nechtěl věřit, a to ani spoluvězni a už vůbec ne můj advokát, který okamžitě podal stížnost na postup vyšetřovatele.

Když jsem se vrátil z Dlážděné do věznice, nevěděl jsem, co mám dělat. Bylo mi jasné, že nemám nejmenší naději na to, abych se této zvůli mohl jakkoliv bránit.

V naprostém zoufalství jsem nakonec došel k rozhodnutí, že jediná věc, kterou ještě můžu udělat, je ukázat veřejnosti, všem lidem této země, jak obrovského bezpráví jsou schopni ti, kteří jsou placení za to, aby právo a zákony dodržovali, a to i za cenu vlastního života.

Obstaral jsem si líh a poslední den seznamování, bylo to v pátek, po té když jsem byl odvezený do Dlážděné, už jsem spis vůbec nestudoval, nemělo by to žádný smysl, když v poledne vše končilo a já měl před sebou ještě více než 70 000 stran spisu a dokonale zničenou psychiku.

Vzal jsem papír a tužku. Napsal jsem, jakého bezpráví se na mně orgány činné v trestním řízení v čele se státním zástupcem dopustily, a na závěr jsem napsal: ,,Chcete mě zničit za každou cenu? Tak tady mě máte“.

Požádal jsem jednoho z policajtů, kteří nás hlídali, jestli si mohu dojít na záchod a předal mu mé psaní s tím, aby ho odevzdal vyšetřovateli. Na záchodě jsem se lihem polil a zapálil jsem se. Byl pátek, prosinec roku 2001. Topení na záchodě bylo na plno, tak, že jsem v okamžiku byl v jednom plameni.

Vyšel jsem hořící ze záchodu na chodbu před dveře kanceláře vyšetřovatele, kde jsem následně upadl na zem. Další události si pamatuji jen mlhavě. Slyšel jsem, jak vyšetřovatel zařval na policajty, ať mě uhasí a pak jak někdo říká: ,,Do prdele, kde je ta záchranka?" Poslední co si pamatuji, bylo, že mi někdo, nejspíš lékař, přiložil na obličej kyslíkovou masku. Pak jsem upadl do traumatického šoku a ztratil vědomí. Probral jsem se v neděli, na cele vězeňské nemocnice na Pankráci. Následně jsem se dozvěděl, že lékaři chtěli, abych byl hospitalizovaný na popáleninovém centru ve vinohradské nemocnici, ale policie, na základě příkazu státního zástupce to zamítla. Přiložili mi tam tedy kožní implantáty a neprodleně mě odvezli zpět do kriminálu.

O tom, jak vypadá vězeňská nemocnice, jsem již psal, o čistotě a hygieně nemá smysl psát cokoliv.

Výsledek byl takový, že implantáty se neujaly a rány mi začaly mokvat. To už jsem byl na cele, ze které mě vodili do vězeňské nemocnice na kontroly. Lékař mi oznámil, že implantáty se neuchytily a kvůli mokvání je potřeba implantáty odstranit. Vzal pinzetu a bez jakéhokoliv umrtvení mi je strhl. Byla to obrovská bolest, pot ze mě tekl proudem a v jeden okamžik jsem málem ztratil vědomí. Ale vydržel jsem, protože ve dveřích stáli bachaři, kteří se tím náramně bavili. Nechtěl jsem jim udělat radost a tak i přes nesnesitelnou bolest jsem nevydal ani hlásku.

Jsem si jistý, že značné množství lidí si řekne, že jsem debil, když jsem se zapálil. Ale mě k tomuto kroku vedlo jediné. Chtěl jsem za každou cenu dosáhnout toho, aby se o věc začala zajímat média. Aby se lidé konečně dozvěděli pravdu a aby celý náš národ věděl, jakých zrůdností jsou schopni ti, kteří jsou postaveni do rolí strážců zákona.

Nedosáhl jsem však vůbec ničeho. Média zůstala slepá a hluchá. Tedy krom jediného novináře, který v jednom deníku, už si nepamatuji v jakém, napsal, že jsem se na policii ČR zapálil, protože jsem neunesl svou vinu. Zažil jsem ze strany mnohých novinářů množství skutečných odporností a podrazů, ale takový hyenismus bych nikdy nečekal.

Za nějakou dobu po mém propuštění jsem se potkal s člověkem, který měl rozsáhlé kontakty a ten mi řekl, že mě propustili jenom proto, aby mohli propustit Smetku, obviněného v kauze H-Systém. Věřím mu, protože když jsem opouštěl věznici, předali mi veškeré mé doklady, včetně pasu. Abych nedal důvod k tomu, že by si někdo náhodou vzpomenul, že bych mohl uprchnout, zavolal jsem soudkyni Městského soudu v Praze, která kauzu převzala k dalšímu řízení, a zeptal jsem se jí, zda mám pas odevzdat. Soudkyně mi sdělila, že by to bylo lepší a už si nevzpomenu proč mi řekla, že ona by mě rozhodně z vazby nepustila. Tedy tomu, že jsem byl údajně propuštěný jen proto, aby následně mohl být propuštěný také Smetka, ve světle toho co mi řekla soudkyně, bylo lze věřit. Ostatně týden po mém propuštění, byl Smetka z vazby skutečně propuštěn.

… Nevím, jestli to byl nějaký můj vnitřní hlas, nebo ,,vyšší vůle", ale poprvé od té doby co jsem byl doma, jsem se rozhodl, že se podívám na zprávy TV Nova. Odezněla znělka, když se na obrazovce objevila má a Smetkova fotografie, s komentářem tehdejšího redaktora Novy Jana Tuny, že jsme dnes byli propuštění z vazby, uprchli jsme do zahraničí a ukrýváme se na neznámém místě. Přičemž k mé kauze opět zmínil škodu více než 400 milionů korun, když už ale v té době byla znalci škoda vyčíslena na 275 milionů a taková škoda se pak opakovaně zmiňovala v přípisech policie, nebo vrchního státního zastupitelství v Praze, které kauzu dozorovalo.

Další z obrovského množství novinářských lží, která mě velice rozzlobila. Zavolal jsem do TV Nova, představil jsem se, řekl jsem, oč se mi jedná a požádal o to, jestli by mě mohli s Tunou spojit. Stalo se. Tuny jsem se hned na úvod zeptal, proč lže, řekl jsem mu, že jsem nikam neuprchl a že ani výše škody jakou jsme údajně měli způsobit, tak jak ji zveřejnil, se nezakládá na pravdě, s tím, že jestli chce, okamžitě přijedu na Barrandov, ukážu mu, že jsem nikam neuprchl, nikde se neskrývám a ukážu mu policejní protokol, kde se uvádí rozhodně jiná výše škody, než 400 milionů korun. Tuna s tím souhlasil. Zavolal jsem známého a požádal ho, aby mě na Barrandov odvezl. Tuna na mě čekal společně s kameramanem. Viděl mě, viděl také policejní protokol, kameraman vše natáčel, nebo se alespoň tak tvářil, ale tím vše skončilo. Žádná omluva, žádné uvedení na pravou míru se nikdy nekonalo. Bylo třeba dále cíleně lhát, mediálně ,,masírovat" a tím přivádět do stavu zuřivosti klienty záložen, kteří přišli o své peníze.

Kapitola pátá: Středověká inkvizice

(Na úvod si dovolím, alespoň přibližně, odcitovat slova váženého pana JUDr. Rychetského, předsedy Ústavního soudu ČR, která kdysi pronesl na půdě parlamentu ČR: ,,Naše trestní řízení soudní, namnoze nese hluboké rysy středověké inkvizice.")

Senát se skládal z předsedkyně senátu JUDr. Hany Hubáčkové, dvou přísedících a dvou náhradních soudců.

V soudem nařízený den a v dostatečném časovém předstihu jsem se dostavil k soudu. To, že se budou účastnit snad všechna média, jaká v té době v naší zemi existovala, jsem očekával. Bylo mi jasné, že se dostaví i někteří z poškozených klientů, ale nečekal jsem, že našimi klienty bude zaplněná bezmála celá budova soudu, dokonce v zájmu náležitého mediálního divadla, si někdo dal tu práci a přinesl nejspíš naši klientku, která byla upoutaná na invalidní vozík. Nedivil jsem se vražedným pohledům, které na mě mířily ze strany našich klientů a ani trochu málo bych se býval nedivil, kdyby mě tam některý z nich fyzicky napadl. Důvěra lidí v média bývá často bezmezná a ti lidé, oprávněně rozzuření, měli informace pouze z médií, kde jsem byl vykreslený jako lidská zrůda-tunelář. Vzpomínám si, jak mi v té době jeden můj dobrý kamarád řekl:,,Petře, já vím, že jsi to nerozkradl, zastávám se tě všude, kde se o tobě mluví. A víš co je strašný, že ty největší asociálové, který by pro stovku zavraždili vlastní mámu, říkají, že jsi ta svině co okradla staré babičky a dědečky“.

Ano, přesně takovou atmosféru média mezi lidmi záměrně vytvořila, a dokonale podle plánu, se jim podařilo ze mě udělat takový vyvrhel, že ani na vrahy nikdo nepohlížel s takovým opovržením a takovou záští, jako na mě.

…K mé osobě bylo přečteno, že krom této obžaloby, čelím ještě obžalobě pro trestný čin vydírání a to proto, že jsem se před mým vstupem do záložny zabýval vymáháním pohledávek. Tuto kauzu tehdy řešil Obvodní soud pro Prahu 6, trestní stíhání proti mně pak zastavil a já to zde zmiňuji především proto, co později následovalo. Totiž po uplynutí několika stání, v době polední přestávky, za mnou přišel jeden z náhradních soudců. Na jméno si už nevzpomenu, vím jen, že měl titul inženýra, byl menší, podsaditý a velice příjemný. Protože v dosahu nebyl nikdo, kdo by nás mohl slyšet, zeptal se mě, jestli bych ještě uměl vymoci pohledávku, s tím, že nějaká cikánka na něj udělala podraz, vypůjčila si od něho peníze a ty mu odmítá vrátit a že by mi byl vděčný, kdybych mu pomohl. Dokonce mi dal číslo na jeho mobilní telefon, abych se mu později ozval. Nikdy jsem to ale neudělal, protože jsem s vymáháním pohledávek už nechtěl mít nic společného. Mohl jsem to později použít proti němu a snažit se díky takto nepřijatelnému postupu náhradního soudce, poukázat na závažné pochybení. Bylo mi ale jasné, že by mi to v ničem nepomohlo, protože rozhodnuto bylo dávno před tím, než soud vůbec začal, a tomu člověku bych udělal velké nepříjemnosti.

… Nicméně několik prvních stání proběhlo v takovém duchu, že jsem nabyl přesvědčení, že soudkyně je spravedlivá a nepředpojatá. O jediná vybočení z normálních procesů se postaral Říha, který se ze sebe snažil udělat blázna a tak častoval soud výroky, jako, že celý tento senát si zaslouží trest smrti a podobně. To se ovšem mělo vbrzku dokonale změnit. Začalo to výslechem mého asistenta, mladého a velice slušného kluka, který se mnou byl téměř denně v kontaktu a který tedy velice dobře věděl, co jsem v záložně dělal. Z toho důvodu pak pochopitelně svědčil v můj prospěch. Po několikáté jeho odpovědi, kterou mě vyviňoval, na něj soudkyně začala doslova řvát, až ho natolik zdeptala, že celý zrudl, začal koktat a už si raději na nic nevzpomínal. … V takovém duchu se pak neslo celé hlavní líčení a soudkyně byla den ode dne nepříjemnější. Vzpomínám na jeden zážitek, který mi utkvěl v hlavě, a nad kterým dodnes žasnu. Mám dobré přátele. Jedná se o rodinu naprosto slušných, hluboce věřících křesťanů, přičemž nejstarším členem této rodiny je pastor křesťanské církve. Přišli mě morálně podpořit k jednomu líčení. Když jsme vstoupili do jednací síně, líčení ještě nezapočalo, přišli tito moji známí ke mně, podali mi ruku a nahlas mi popřáli hodně štěstí, s tím, že stojí při mě. Nic více. Dodnes nechápu reakci soudkyně, která na tyto zbožné a čestné lidi, začala bez jakékoliv příčiny řvát, aby se okamžitě posadili, nebo je nechá vyvést ze soudní síně, i když, jak jsem psal, líčení ještě nezačalo.

…Nejstěžejnějším svědkem který byl u soudu slyšen, byl ředitel úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, který krom jiného vypověděl, že speciálně v naší záložně, spolu se svými podřízenými vykonával časté a důkladně kontroly. Důvod byl prostý. Na rozdíl od těch největších záložen, které začaly fungovat již v roce 1995 a disponovaly nesrovnatelně vyšším objemem vkladů než my, jsme k tomuto dozorovému orgánu neměli žádný blízký a už vůbec přátelský vztah, a protože jsme velice rychle postoupili do první desítky záložen, posílali na nás, jako na konkurenci, kontroly právě z tohoto úřadu. Když pana ředitele vyslechl soud, státní zástupce a advokáti, požádal jsem o slovo. Povstal jsem a řekl jsem: ,,Pane svědku, vy jste zde krom jiného zmínil, že jste v naší záložně vykonával časté a důkladné kontroly. Mohl byste prosím tomuto soudu sdělit, zda z oněch vámi vykonávaných kontrol vyplynulo, že konkrétně já jsem se dopustil nějakého nezákonného jednání?“ Okamžitě, jakmile jsem tento naprosto logický dotaz položil, ve zlomku vteřiny, soudkyně zařvala: ,,Neodpovídejte na tento dotaz! Zapište: „Tento dotaz se nepřipouští, to náleží soudu posoudit“. Přičemž soud neměl ani malinko zdání o tom, co jsem ve skutečnosti v záložně dělal. Ale ono to soud stejně nijak nezajímalo.

Státní zástupce soustavně, a to už v přípravném řízení, tvrdil, v rozporu s organizačním řádem záložny a všemi dalšími důkazy, že jsem byl zodpovědný za finance. Každý kdo v záložně pracoval, věděl, že tomu tak nebylo. Včetně toho, že z listinných důkazů musel velice dobře vědět také to, že jsem neměl jediné podpisové právo na žádném z účtů záložny a o penězích rozhodoval výlučně Říha. Bylo nám kladeno za vinu, že jsme předstírali činnost ve smyslu zhodnocování vkladů našich klientů, ale žádnou jsme nevykonávali, krom vysoce rizikových dealingových operací. Ani toto tvrzení však nebylo vůbec pravdivé. Říha měl celý chod záložny velice dobře propracovaný a jeho projekt měl obrovský smysl. Dealingové operace byly pouhým začátkem, postupem času, až bychom měli dostatek klientů a finančních prostředků, měl v úmyslu spustit vlastní televizní vysílání. Měl to opravdu geniálně vymyšlené. Hodlal nakoupit satelitní přijímače, každému stávajícímu členovi (klientovi) záložny přijímač bezplatně zapůjčit a případným zájemcům, kteří by se dostavili na jakoukoliv z našich poboček, pokud by se nestali našimi členy, po složení zálohy přijímač zapůjčit. Za tímto účelem také podal žádost radě pro televizní a rozhlasové vysílání, jejíž kopie byla součástí spisu. Tak, že soud musel velice dobře vědět, že jsme nic nepředstírali, pouze jsme byli zlikvidovaní ještě dříve, než jsme mohli cokoliv zrealizovat. A o tom, že vlastní televizní vysílání je obrovský byznys, snad nikdo normální nemůže v nejmenším pochybovat. Na tomto místě bych nejspíš měl znovu zmínit, že záložnu jsme začali prezentovat v lednu 1999, kdy jsme měli jedinou pobočku v Brně. Začátkem května 1999 jsme měli 41 poboček, když nedlouho poté se spustila mediální štvanice proti záložnám. Přes to jsme se dokázali udržet nejdéle ze všech a to až do konce roku 1999. Rozhodně ale nelze pochybovat o tom, že za necelý rok od zahájení, s novinářskou štvanicí v zádech, by neobstál nikdo a zkrachovala by naprosto každá firma.

Dále nám bylo kladeno za vinu, že jsme vynakládali značné prostředky na reklamu. Nemá smysl zmiňovat, že takové počínání není v rozporu s žádným zákonem. Za to má značný smysl konstatovat, že pokud jsme se v té konkurenci chtěli prosadit, neměli jsme žádnou jinou možnost, než investovat do reklamy. A ukázalo se, že to byla cesta bezesporu správná.

Tedy krom peněz, které ze záložny převedl Říha na její dceřinou společnost, nebylo soudem prokázáno vůbec nic. Můj advokát si dal práci s počty. Sečetl nám známé položky. Tedy 120 milionů, převedených na dceřinou společnost. 135 milionů, které jsme našim klientům vyplatili. Odhadl zhruba náklady na rozjezd poboček, mzdy zaměstnanců, reklamní kampaně, zůstatek na účtech po uvalení nucené správy a dospěl k závěru, že nejen že žádné peníze nechybí, ale značné množství peněz přebývá. To bylo pochopitelné, protože první měsíce chodu záložny financoval Říha z vlastních prostředků. Soud to ovšem viděl jinak. Žádné argumenty, byť byly sebesmysluplnější, soud vůbec nezajímaly. Soud měl za prokázané, dodnes nikdo neví, čím toto bylo prokázané, že všichni obžalovaní se dopustili trestného činu podvodu a odsoudil nás k nepodmíněným trestům odnětí svobody.

Pochopitelně jsem se okamžitě proti rozsudku odvolal.

Vrchní soud v Praze zrušil rozhodnutí Městského soudu a namísto osmi let odnětí svobody a čtyř milionů peněžitého trestu, s náhradním trestem dva roky odnětí svobody, mě odsoudil k devítiletému trestu odnětí svobody.

Pravda a láska prohrála se lží a nenávistí na celé čáře.

…Boj tím pro mě neskončil. Po dohodě s advokátem jsme jako mimořádný opravný prostředek podali dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Můj zdravotní stav se v důsledku obrovského stresu výrazně zhoršil, díky čemuž jsem byl opakovaně hospitalizovaný v nemocnicích. Dovolání však nemá odkladný účinek, a protože bylo žádoucí, abych co nejdříve nastoupil do vězení, zanedlouho po zamítnutí mé stížnosti Vrchním soudem, mi přišla z Městského soudu v Praze výzva, abych nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Můj advokát podal žádost o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů, ke kterému doložil řadu lékařských zpráv z IKEM, Ústřední vojenské nemocnice a dalších, kde v jedné zprávě bylo popsáno, že nejsem schopný výkonu trestu odnětí svobody, protože můj zdravotní stav je natolik závažný, že při dalším srdečním selhání nebo mozkové příhodě zemřu. Doslova takto to v jedné ze zpráv stálo. Městský soud na to však vůbec nedbal a mou žádost zamítl. Proti tomuto usnesení jsem podal stížnost k Vrchnímu soudu, který mi nakonec vyhověl a odložil výkon trestu o dva měsíce. Po uplynutí dvou měsíců mne okamžitě obeslal městský soud s příkazem, abych nastoupil do vězení. Mé onemocnění se vůbec nezlepšilo, naopak. Advokát tedy opět zažádal o odklad. Z Městského soudu přišel přípis, nikoliv usnesení, tak jak to zákon soudu ukládá, že má žádost se zamítá a za několik málo dnů po mě bylo opět vyhlášeno celostátní pátrání. Proč soudkyně nezákonně reagovala přípisem, laikovi nedojde. Odborník ale velice dobře ví, že na přípis nelze podat stížnost a to byl ten důvod, proč soudkyně takto nezákonně postupovala. I přes to, že po mě bylo vyhlášené celostátní pátrání, jsem navštívil mého advokáta, aby s tím něco udělal.

Na tomto místě bych měl zmínit, že se v mé kauze vystřídalo množství advokátů. Každý si přečetl tu obrovskou a nesmyslnou částku, oněch 400 milionů a drtivá většina z nich, požadovala hned jako první zálohu částky v řádech stovek tisíců a to i přes to, že jsem je předem upozornil, že jsem v záložně neukradl ani korunu. Takové jsem okamžitě posílal do oněch míst. Co však měli všichni mí advokáti společné, bylo to, že se chovali servilně vůči soudcům. I přes to, že jsem si nacházel poněkud skromnější obhájce, jsem postupem času za mou obhajobu zaplatil nesrovnatelně víc, než kolik jsem si v záložně vydělal. Jediný, kdo se tak nechoval, byl koncipient mého advokáta, kterého jsem zastihl v kanceláři, když jsem se šel poradit, co mám dělat za situace, kdy soudkyně nedodržuje zákon a namísto usnesení mi poslala jen přípis. Tento mladý právník prokázal jako jediný skutečnou odvahu. Okamžitě zavolal soudu, nechal si spojit JUDr. Hubáčkovou, která onen přípis vydala, a doslova na ni křičel, že ji vyzývá, aby konala tak, jak ji ukládá zákon a vydala usnesení. Před tímto dnes již advokátem, smekám a hluboce se mu klaním.

Myslím, že netřeba dodávat jak to vše dopadlo. Zamítá se, nastoupit do kriminálu.

Nehodlal jsem nastoupit do vězení za něco, co jsem nespáchal a po dovolání existuje ještě možnost ústavní stížnosti. O tom, že by Nejvyšší soud vyhověl mému dovolání, jsem ztratil iluze, protože mi několik advokátů svorně sdělilo, že dovoláním, podaným ze strany odsouzeného, se náš Nejvyšší soud téměř vůbec nezabývá a je jen zázrak, když jednou za čas dá odsouzenému za pravdu a rozsudek soudu nižšího stupně zruší. Přes to jsem ve skrytu duše alespoň maličko doufal, ale především jsem se upřel k Ústavnímu soudu, pevně jsem věřil, že tam jsou soudci na nesrovnatelně vyšší, především morální úrovni. Ústavní stížnost lze podat teprve po té, až rozhodne Nejvyšší soud o dovolání. Ten rozhodl přesně tak, jak mi advokáti říkali, tedy mé dovolání smetl ze stolu. Zamítá se. Následovala Ústavní stížnost.

… V ordinaci krom lékaře a sestry vždy stojí bachař, nějaké lékařské tajemství na to se v kriminálech nehraje. Lékař jiřické věznice, mohlo být mu okolo čtyřiceti let, 120 kilogramů, seděl pět metrů ode mě, nahlédl na první stranu mé zdravotní dokumentace, něco napsal, na nic se mě neptal, vůbec se na mě ani nepodíval, nemám na mysli z lékařského hlediska, prostě jako bych tam nebyl, jen další mukl, obtížný hmyz a tím vstupní prohlídku ukončil. Mimochodem výraz mukl, to jsem se dozvěděl až v kriminálu, znamená Muž Určený K Likvidaci. A přesně tak jsem se cítil.

… Dali mě na celu s cikánem, který byl nejen těžký asociál, ale navíc značně mentálně retardovaný.

To bylo hotové peklo. Nejen, že se s ním nedalo vůbec o ničem komunikovat, to byl ten nejmenší problém, horší bylo, že mě soustavně otravoval a navíc tím, že byl kuřák, ale neměl žádné peníze, udělal si z novin ruličku, kterou pak kouřil. Dusil jsem se smradem, protože okno otevřít nešlo a dveře byly zamčené. Pochopil jsem, proč se jiřickému kriminálu říká ,,psycholágr", protože odtud po nemnoha letech nemůže vyjít nikdo, kdo by si zachoval normální rozum.

Opět nástupní oddělení opět druhý den ráno, vstupní lékařská prohlídka.

… V Rýnovicích jsou tři lékaři, já jsem se dostal k hlavnímu lékaři rýnovické věznice. Tentokrát jsem byl posazený naproti němu, od sebe nás dělil jen stůl. Pan doktor už byl v důchodovém věku, a jak jsem se později dozvěděl, byl vězeňským lékařem už za komunistů, takže už toho za ta léta v kriminálech musel zažít opravdu více než hodně. Přinesli mou zdravotní dokumentaci a pan doktor v tom tlustém šanonu začal listovat a číst. Pozoroval jsem ho a nebylo možné si nevšimnout toho, jak s každou stranou kterou si pročetl, mu více a více lezly oči z důlku. Když dočetl zhruba do poloviny, upřeně se na mě podíval a povídá mi: ,,Proboha, co člověk s takovým zdravotním stavem dělá v kriminálu? „Ze zkušeností už jsem věděl, že nemá vůbec žádný smysl, říkat cokoliv o tom, že jsem navíc v kriminálu za něco, co jsem nespáchal. Tak jsem mu jen slušně odpověděl, že mě se na to ptát nemá, aby se zeptal paní soudkyně.

… V Rýnovicích ze mě byli zoufalí, protože mi museli často volat záchranku a téměř pokaždé přivolaný lékař konstatoval, že je nezbytný převoz do nemocnice. To je pro každou věznice nepříjemné, protože vězně v nemocnici musí hlídat bachaři,, tedy personál, který pak jinde chybí a navíc se každá taková věc musí hlásit na generální ředitelství vězeňské služby. Krom toho kdybych ve věznici zemřel, je to mimořádná událost, která se opět musí hlásit, tentokrát i soudu a policii, a i když by to v mém případě rozhodně nebyla vina věznice, ale pouze a výlučně soudu, bylo by to značně nepříjemné.

Z tohoto důvodu jak lékaři, tak i samotné vedení věznice, soustavně psali, aby mi byl trest přerušený, protože reálně hrozí, že ve vězení zemřu.

Ke konci června roku 2008 mi byl výkon trestu přerušený na půl roku.

Byl jsem doma sotva pár dnů, když se můj zdravotní stav prudce zhoršil, a já byl opět hospitalizovaný v nemocnici. Po propuštění z nemocnice jsem denně docházel na kontroly, ale za pár měsíců mne postihla druhá mozková příhoda, kdy jsem málem zemřel.

Na základě toho pak soud upustil od zbytku mého potrestání a do vězení už jsem se nevrátil.

Spočítám-li dobu, kterou jsem strávil ve vazbě, dobu po kterou jsem se schovával, protože to nebylo o moc lepší než kriminál, s dobou kterou jsem strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, je to bez dvou měsíců osm let! Osm let bezpráví, nezaslouženého trestu, který mě připravil o zdraví, veškerý majetek a následně i o mou milovanou rodinu, protože něco takového naruší každý vztah.

Doslov.

V mém vyprávění jsem se snažil co nejstručněji popsat zrůdnost našeho justičního sytému a absolutní bezmoc člověka, který je souzen na základě společensko-mocenské objednávky, navíc pod obrovským tlakem médií.

Velké množství skutků, které celou tuto kauzu provázelo, jsem vynechal, protože jsem nenašel dostatek síly na to, abych vše podrobně popisoval. Na značné množství věcí jsem, s odstupem tolika let bezpochyby zapomněl. Nezmínil jsem ani to, že jsem podal stížnost na dozorujícího státního zástupce, který soustavně vědomě lhal, přičemž tato má stížnost byla Nejvyšším státním zastupitelstvím, kam jsem ji zaslal, postoupena k vyřízení tomu státnímu zástupci, na kterého jsem si stěžoval. Absurdita, jaká nemá obdoby. Vyvaroval jsem se při mém psaní toho, abych lidem hrál na city, nestojím o soucit a slitování. Je mi dokonale jasné, že značná část těch, kteří si mé řádky přečtou, nebude věřit, nebo si řeknou, že jsem si něco přibarvil, něco zkreslil nebo překroutil. Nikomu to nemám za zlé. I ve mně, kdybych to vše nezažil na vlastní kůži, by hlodaly pochybnosti.

Ostatně nikdy nezapomenu na to, když jsem po mém propuštění z vazby poprvé jel do Prahy a tak jak jsem to vždy dělával, zastavil jsem se na čerpací stanici Agip na kávu. Seděl tam můj známý, kterého jsem znal několik let. S radostí mě přivítal, pozval mě ke stolu a začal se vyptávat. Sám měl zkušenost se soudem, protože ho před lety soudili kvůli obchodování s lehkými topnými oleji. Ale na rozdíl ode mě nebyl ani ve vazbě, ani v kriminálu. Měl jsem tehdy vše velice živě v paměti a tak jsem mu dobře dvě hodiny vyprávěl o všech hrůzách, o naprosto bezprecedentním porušování mých práv, lžích ze strany orgánů činných v trestním řízení, ale i novinářů. Když jsem domluvil, naklonil se ke mně, přátelsky mi položil ruku na rameno a s potutelným úsměvem na tváři mi řekl: ,,Ale stejně sis tam nakrad, že jo?" Vstal jsem a řekl mu: ,,Ty dobytku, tak já ti tady takovou dobu vyprávím o tom svinstvu, a ty mi řekneš, že jsem si tam nakradl? To, že ty bys tam kradl, neznamená, že jsem tam kradl já“. A odešel jsem.

Mým cílem je jediné. Aby lidé věděli, že záložny byly záměrně zlikvidované a pokud by byl alespoň nepatrný zájem o nápravu, nikoliv o likvidaci konkurence, mohl stát postupovat tak, že by záložny v takové míře rozhodně nezkrachovaly a lidé by nepřišli o své peníze. Taková vůle tady ovšem nebyla.

Mě samotného tato kauza dokonale změnila. Dříve jsem byl stejný jako většina lidí. Když jsem si přečetl v novinách, nebo viděl v televizi, jak policie zatkla nějakého pachatele trestné činnosti, řekl jsem si, že to je dobře. Dnes už si to neříkám. Dnes nikoho nesoudím a když slyším lidi, kteří někoho odsuzují, zeptám si jich vždy, jestli u toho byli a co o tom vědí, že toho člověka soudí.

České justici a policii, nevěřím ani pozdrav. Když vidím slova pomáhat a chránit, obrací se mi žaludek naruby. Tím ale rozhodně nechci říct, že všichni policisté, soudci a možná i státní zástupci, jsou špatní a nečestní, to skutečně ne. I v mé kauze se našli policisté čestní a slušní. Především paní vyšetřovatelka Kristlová, která možná kvůli mně a její čestnosti, přišla o kariéru.

S čím se ale nikdy nevyrovnám, je to, že se najdou lidé, kteří dokáží bez nejmenších výčitek svědomí zničit lidské životy pro vyšší zájmy. V mém případě se jim to podařilo dokonale.

Zařekl jsem se, že budu do nejdelší smrti bojovat za očištění mého jména a za spravedlnost. Uvědomuji si velice dobře, že by to byl obrovský zázrak, kdybych svůj boj vyhrál, ale přesto se o to stále budu snažit. Ani v nejmenším se mi nejedná o odškodné, protože žádnými penězi nelze napravit to, čím se na mě Česká justice podepsala. Žádnými penězi nelze nahradit zničené zdraví, rozbitou rodinu, to, že za tu dobu se z mých malých dětí stali dospělí lidé, to už mi nikdy a nic nevynahradí.

Poděkování

I přes to, že dnes už mám rodinu rozvrácenou, patří mé největší poděkování mojí manželce za to, že v těch nejtěžších chvílích mého života při mě věrně stála. Nevynechala jedinou návštěvu, když jsem byl ve vězení, posílala mi dopisy, kterými mě držela při životě, jednala a platila advokátům, starala se sama o tři děti, při tom mi pravidelně posílala do vězení balíky, abych tam mohl přežít. Mé poděkování patří také rodičům manželky, kteří ji v tolik nelehké době velice pomáhali.

Petr Bubeníček.

(tučně J.Š.)

Celá zpověď JUDr. ing. Petra Bubeníčka

* * *

Tunelář Bubeníček je v rukou policie - 8. 9. 2006

Zrůdnosti české justice a policie vyplouvají na povrch

Jan Hamáček vědomě překrucuje skutečnosti v kauze JUDr. Zděňka Altnera a Lidového domu

Propojení politiky a policie je dnes větší než bývalo!

Kolik Michalů Šnajdrů bylo nevině odsouzeno a „sedí“ dodnes – místo policistů, soudců a státních zástupců?!

Soudy v éře destrukce

* * *

ESLP uznal stížnost odsouzeného Roberta Tempela, české soudy porušily jeho práva

J.Š. 23. 6. 2020

* * *

Politické trestné činy z dob komunismu nejsou podle práva promlčené ani dnes

Manipulace v kauze Opencard. Kárné řízení může soudce Sotoláře uchránit před rizikem vězení

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)