Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Veřejnoprávní ČT samozřejmě mlčí o této akci ze dne 6.12.1980. Výročí připomněla pouzePamět národa a Knihovna Václava Havla debatou historikůZastavit nákazu z Polska, kde se většinou jen nezáživně teoretizovalo, navíc více o Polsku než o této akci. Hodinový pořad byl vysílán přesně v době Událostí ČT?! Debata se uskutečnila 3.prosince, ale mezihlavními videi KVH z poslední doby ji na první stránce nenaleznete? Z 15 minut videa níže se dozvíte o akci KRKONOŠE mnohem více, včetně rozdílných pohledů a informací historika Oldřicha Tůmy. O akcích HLÍDKA, STRÁŽ, ZÁSAH, VLNA se také mlčí. Na akci NORBERT a připravovaný masakr obyvatelstva, ve vší její zrůdnosti, si dodnes také nikdo netroufne …

Po roce 1968 bylo z ČSLA propuštěno 80% vojáků a 40% vojenských pilotů a armáda podle toho také vypadala. Akci „KRKONOŠE“ nejlépe zdokumentoval plk. v.v. Josef Musil (sám, jako důchodce, na své náklady) – viz odkazy níže. Jím pořádané výstavy, včetně Sněmovny a Senátu, média ignorovala. Zahynulo 7 vojáků, jeden z nich se utopil v tanku, mnoho jich utrpělo těžké omrzliny s amputacemi prstů. Jejich jména veřejnost nezná. Zahynuvší vojáci nemají na místech kde přišli o život dodnes žádné pamětní desky, nebo pomníčky. O odškodnění pozůstalých raději nemluvě…   

Utajená akce „Krkonoše“ 1.12.1980: další pořad veřejnoprávní ČT, který z jejího archivu zmizel?!

„Chtěli po mně adresy všech příbuzných. Když jsem jim je neřekla, vzali mě za hlavu a mlátili tak dlouho, dokud ze mě nestříkala krev. Pak mě chytili, svlékli a donutili mě to slízat. To byla taková potupa. Já bych se před nikým nesvlíkla, a zůstala jsem tam nahá, všem pro smích.“- „Děti, važte si toho, že se můžete učit, že se můžete smát, že se můžete radovat. A dbejte na to, aby vám nikdo neublížil,“říká Ludmila Šeflová na záznamu v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Z jejích úst to rozhodně nezní jako fráze.

***

Osmáci a deváťáci si vyslechli pro ně ne-představitelný příběh. Ludmilu Šeflovou jako velmi mladou komunistický režim poslal na deset let do vězení. 

A nedovolili jí ani rozloučit se s maminkou. „No, a ujeli jsme pár metrů a oni mi říkají: Dobře se rozhlídni, svítí sluníčko, je hezky, viď, teď slunce vycházet dlouho neuvidíš. A já opravdu dostala deset let.“ Šimkovi – tak znělo dívčí příjmení paní Šeflové – za války pekli chleba pro partyzány a zaměstnávali mladé lidi, kteří potřebovali doklad o práci, aby se vyhnuli totálnímu nasazení, galejím různého druhu na území Říše. Na osvobození vzpomíná Ludmila Šeflová takto: „Přijeli Rusáci, jeden vzal maminku kolem krku a povídá: Mamušo, to naše osvobození vás přijde draho, zbudou vám oči pro pláč.“ To se potvrdilo v míře až nepředstavitelné.

„Mnohokrát jsem se setkal s lidmi, kteří byli naší církví nadšení, ale když zjistili, že se po nich žádá vnitřní kázeň, šli hledat jinam.“

***

Ukázky z rozhovoru s Pražským arcibiskupem Janem Graubnerem (LN 21.9.2022)

Lidovky.cz: Podle vašich dřívějších vyjádření je v největší krizi rodina. V čem tuto krizi spatřujete a vede z ní cesta ven? Jak rehabilitovat v současné společnosti rodinu?

Jeden z důvodů rodinných krizí je naše přílišné soustředění na sebe. Láska k sobě však není nic špatného, pokud ji máme jako míru lásky k druhému. Kristus říká, že druhé máme milovat stejně jako sebe. Kdybychom hledali dobro druhých stejně jako svoje, naše vztahy by byly daleko lepší. Když se na to zapomíná, pak je soužití těžké a mnohé rodiny se rozpadají. Nejhorší je poškození další generace, které chybí jistota a teplo domova i dobrý příklad. Na přibývající problémy dětí reagujeme navyšováním počtu speciálních pedagogů a psychologů, zvyšujeme počty kroužků a nevidíme, že děti potřebují především milující rodiče a jejich čas. Mnozí rodiče se rozvádějí proto, že nedovedou zvládnout těžkosti manželských vztahů. Nebo proto, že myslí na své právo na nové štěstí a neuvědomují si, jak jsou krutí ke svým dětem, když nerespektují jejich přirozené právo na věrnou lásku otce i matky. Nikoho nesoudím, ale řešení vidím v podpoře rodiny jak v oblasti kulturní, včetně pozitivního obrazu přirozené rodiny v kultuře a sdělovacích prostředcích, tak ekonomické. Církev jim nabízí duchovní doprovázení.

Lidovky.cz: Nechybí církev v současném veřejném prostoru?

Chybí. Ale církev, to nejsou jen bohoslužby a duchovní představitelé. I laici by měli více vystupovat veřejně jako věřící. Nezáleží to ale jen na nás. Někdy je těžké se do prostoru sdělovacích prostředků dostat. Zároveň musím ukázat na mnohé věřící, kteří jsou pro společnost velkým přínosem, i když o své víře nehovoří.

Je velký rozdíl, když zvěrstva páchá armáda v době války, nebo armáda a civilisté v době míru. V kolika zemích Evropy, kde žila po staletí německá etnika či jiná, se po válce, v době míru, děly takové hrůzy jako v Československu? Co to vypovídá o našem charakteru? Ukrajinci bojují i za nás. Naše armáda se za 100 let nikdy nepostavila na odpor. „Bojujeme“ až když nám nic nehrozí. J.Š.  

***

Za velmi krátkou dobu se tak odehrálo několik událostí, které se nechvalně podepsaly pod kůži naší identity. Jaké největší zločiny se po válce odehrály? 

Je úkolem zdravé společnosti umět tyto události reflektovat, připomínat a prohlubovat znalosti o těchto událostech. V podobných příkladech se totiž odhaluje, co je vůbec člověk schopný bez ohledu na příslušnost k jakémukoliv národu. Současná válka na Ukrajině je tomu příkladem. 

Vědomí o tom, že ani náš národ není bez viny, nás drží při pozoru a stačí si poslechnout několik příběhů v archivu Paměti národa, jak lidé popisují, jaké hrůzy na vlastní oči viděli, aby se v člověku ozval pocit, že je třeba se mít na pozoru a čeho všeho jsme v podobně složitých dobách bez zákona schopni činit. Celý článek>

„Babička jen spínala ruce a volala: ‚Panenko Mariá! Co s námi bude! Jeden Hitler odešel a druhý přišel!‘“

… Juliána vyrůstala na statku, který její otec miloval. Na rozdíl od ostatních hospodářů nešetřil, utrácel na vylepšení statku: „Nebyl to táta, který by na své děti dělal ňu-ňu. Od toho byla maminka. Když jsem přišla ze školy, čekala na mě práce na poli nebo u zvířat. Měli jsme krásnou usedlost, ne největší, ale nejhezčí. Tatínek zařídil vodovod, napáječky, takže zvířata přišla ke žlabu, čumákem zmáčkla knoflík a tekla jim voda,“popisuje Juliána Lápková, které udřená maminka zemřela v roce 1944 na tuberkulózu.

Soudruh Knytych neklepal

Po roce 1948 vesnici ovládla šestice komunistů. Nejhorší byl prý jistý Knytych, vzpomíná Juliána: „To bylo široko daleko největší hovado. Dostal funkci na kraji. Tatínek si z něho dělal legraci, což ho strašně uráželo. Zakládal JZD, ale nerozpoznal krávu od vola. Byl to vyučený síťař, vyráběl taková síta na mouku. Tatínek nechápal, proč by měl vstoupit do JZD. Měli jsme všechno svoje.“Po vzoru jejího otce se zdráhali do družstva i ostatní. Úřady jim po roce 1950 nařídily obrovské odvody. Navíc Pecháčkům zabavili většinu dobytka, pole a svěřili jim neplodnou půdu u lesa. „Tatínek věděl, že je to konec. Zapřáhl posledního nemocného vola a šel k lesu. Vrátil se bez něho. To zvíře tam vysílením padlo. A pak ho zavřeli.“

Paměť národa Východní Čechy: Z totality do totality

V II. světové válce zahynulo 60 milionů lidí z toho téměř 400.000 Čechoslováků. Radost z vítězství vystřídaly pocity strachu z dalšího vývoje. Rudá armáda nepřišla pouze s úmyslem osvobozovat, ale také dobývat. Totalita se připravovala už v průběhu války. Cílem výstav v Královéhradeckém kraji – Vrchlabí, Hořice, Jaroměř, Hradec Králové, Dvůr Králové, Trutnov, Dobruška - je představit autentické příběhy pamětníků a upozornit na to, jak se oba totalitní režimy dotýkali obyčejných lidí. Dodejme, že z Československa bylo vyhnáno a o vše okradeno 3 ½ milionů sudetských Němců - v době míru! Stali se  také oběťmi války.

Aktualizováno 28.2.2024: ŽÁDOSTo informace k rukám starosty Vrchlabí (17.2.2024) - ODPOVĚĎtajemníka města Vrchlabí (26.2.2024) 

Aktualizováno 17.2.2024: "TŘETÍ ODBOJ V PODKRKONOŠÍ" – PROMÍTÁNÍ FILMU V HOSTINNÉM - Jak to bylo doopravdy - StB měla prsty v mnoha dodnes neobjasněných úmrtích odpůrců režimu – viníci nebyli dodnes potrestáni - Ředitel Kulturního domu ve Vrchlabí Vladimír Jindra, odmítl článek „DALŠÍ OČISTA PRO PAVLA WONKU"zveřejnit před třemi lety v časopise PULS. Obludná persekuce rodiny Wonkových pokračuje dodnes - Žádost o informacek rukám starosty Vrchlabí ing. Jana Sobotky - Tento vizionářský text KÁRA POKROKU napsal Pavel Wonka 22 dní před svoji mučednickou smrtí - PŘESNÁ DIAGNOSA DNEŠNÍ DOBY! Přesně v tom dnes žijeme! Baťa by dnes řekl: „JE TŘEBA SEDLAT!“. Bohužel „koňů“ jsme se dávno zbavili – KDO NESEDLÁ, ZŮSTANE SEDĚT a nejen na hanbě. Potřebujeme nové WONKY a NAVALNÉ, chceme-li si zachovat naději na skutečný život a skutečnou svobodu. JŠ

***

Připojuji malou FOTOGALERII části výstavy, pořízené bratrem Pavla Wonky panem Jiřím Wonkou - Z výzkumného pracovníka kopáč, z kazatele vězeň. Výstava představí 20 osudů

***

Jiří Wonka: „Ve vězení to byl teror. Mlátili mne do páteře, házeli mi špagát, abych se oběsil, a křičeli na mě, že jsem německá svině.“

***

Stanislav Pitaš: „Pátý den hladovky mne přesvědčili, abych si dal snídani, že mi pak pustí za umírající mámou. Z vazby mne pustili. Venku ale stála bezpečnost a zavřeli mne znovu.“

***

Starosta Vrchlabí a senátor za Hnutí STAN Jan Sobotka nese osobní odpovědnost za ty, kteří odmítli uspořádat výstavu „Tichá hrdinství“ i ve Vrchlabí (do Senátu se dostal v roce 2008 za US-DEU). O zamítnutí umístění putovní výstavy měl rozhodnout jeden z dvou místostarostů, z pověření starosty?

V podstatě je to nepřímé popírání zločinů komunismu a veřejně projevená vůle je nepřipomínat. Kdo popírá zločiny nacismu je dnes obratem souzen. Popíračům zločinu komunismu to nehrozí. 

Pavel Wonka, politický vězeň, zemřel na následky nelidského mučení v komunistickém vězení dne 24.4.1988. Čest jeho památce a odkazu – je aktuální i dnes! JŠ

***

Pavel Wonka - vězeň svědomí, promlouvá aktuálně i ke dnešku!

Lidovky.cz: Zmiňoval jste se o místních, ale původní obyvatelé byli Němci, kteří byli po druhé světové válce odsunuti. Domy, které nekoupili chalupáři a stály v půlkilometrovém hraničním pásmu, komunisté vyhodili do povětří.

Všichni tady byli Němci. Poslední čtyři české rodiny opustily Neratov za Henleina. Pak už tady bylo obyvatelstvo čistě německé. Po odsunu zbyla ve vsi jen jedna paní, která si vzala místního cestáře, komunistu. Prý to byla nejkrásnější ženská v Neratově. Domy se tu pak různě rozprodaly. Řada z nich jako rekreační chalupy. A vesnice se v zásadě proměnila, poutní místo přestalo existovat.

V osobním vězeňském spise byla kolonka „příčiny trestné činnosti“ a „co očekávám od výkonu trestu“. Dagmar vyplnila následující: „Naprostý nesouhlas s politickým zřízením a touha po svobodném životě v jiné zemi. Od výkonu trestu neočekávám nic.“ Vězení opustila v roce 1966, po 14ti letech! Zemřela v roce 1995 v Austrálii. První vydání knihy „Byly jsme tam taky“ podpořil finančně Milan Paumer, člen Odbojové skupiny bratří Mašínů. Komunisté likvidovali inteligentní a vzdělané lidi, aby mohla vládnout primitivnost. S jejich „dědictvím“ se potkáváme dodnes. Zbavovat se ho budeme po generace. Pokud to nedokážeme, zmizíme časem z mapy světa, jako jiné malé země, které svoji elitu hospodářskou, kulturní a mravní, ztratily. JŠ

***

Krásná, inteligentní, statečná. Mládí strávila v kriminálech, estébákům čelila i přes kruté výslechy | Stream

Osud někdy umí být zlomyslný. Bývalá zdravotní sestra Marie Navarová by o tom mohla vyprávět. Když 27. května roku 1942 jela tramvají do Kobylis, stala se svědkem útoku na říšského protektora Reinharda Heydricha a jako jedna z prvních mu přispěchala na pomoc. V tu chvíli netušila, že se její život tragicky změní.

Komunistická oběť

Marie Navarová tak na konci války musela čelit novému nastupujícímu systému, který hledal exemplární případy zrádců a kolaborantů. Přestože se pod jejím jménem ve spisu sešla desítka záznamů, které vypovídají o odbojové činnosti, byla nakonec v roce 1948 odsouzena na osm let za zločin proti státu. Hlavním důvodem byla pomoc zraněnému Reinhardu Heydrichovi. Odsouzen byl i její manžel Oldřich Navara, který po propuštění v roce 1953 spáchal sebevraždu. Jeho žena však proseděla několik dlouhých roků ve vězení. Ze zdravotních důvodů byla propuštěna po šesti letech.

Prosperující statek mu vyrabovali sovětští i rumunští vojáci. Po válce jej postavil znovu na nohy, přihlášku do JZD podepsat nechtěl. Ve vězení strávil šest let. O zmařeném osudu Františka Cechy vyprávěla jeho dcera Ludmila Ševčíková.

Krátce po Rudoarmějcích dorazila na statek také rumunská armáda. „Před sebou hnali vše, co ukradli: koně, krávy, telátka.“ Po jejich návštěvě zůstaly majitelům statku oči pro pláč. Vrstvu bláta z podlahy odstraňovali motyčkami. Z otomanu čalouněného kvalitním plyšem někdo vyřezal pruh látky jako trofej. Později našli u potoka ležet krávu bez jedné nohy. „Z našeho hospodářství zůstala jen koza, tři psi a dva králíci. Jinak nic. A to byl pro nás začátek komunismu.“ Celý článek>

Gottwald ještě neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci. Komunistické bezpráví nezačalo ze dne na den v únoru 1948. Schylovalo se k němu hned v poválečných letech, jak ukazuje i příběh soudce Václava Stiebera.

“Otec si zakládal na tom, že jako soudce je neovlivnitelný, že rozhoduje nezávisle,” říká Václav Stieber mladší o svém otci, který se dostal do konfliktu s komunisty už dlouho před únorem 1948 a den po jejich nástupu k moci byl zatčen.

Václav Stieber, který pracoval u soudu v Novém Strašecí, lpěl na své soudcovské nezávislosti za každého režimu. První potíže mu to přineslo v období protektorátu. Jednou si ho předvolali na gestapo, když v soudním řízení rozhodl v neprospěch německé občanky.

„V duchu už se loučil s rodinou,“ vypráví jeho syn Václav Stieber mladší. „Důstojník na gestapu si prolistoval spis a řekl: ,Alles in Ordnung.’ A pokračoval česky: ,Pane doktore, proč se rozčilujete? Nás je tady málo, nemůžeme vědět všechno.’ Poklepal na štos obálek na svém psacím stole: ,Podívejte. Tahle udání nám píšou vaši lidé.’Tehdy otci opravdu poklesla brada.“

Když se jednou Jana Antonína Bati novináři ptali, jak se buduje impérium, odpověděl: „Já nebuduji impérium, buduji člověka.“ (Dodnes nebyl potomkům J. A.  Bati ukradený majetek vrácen. JŠ)

Postavit město na holé pláni a vykácet džungli – mnoho lidí od toho Jana Antonína Baťu zrazovalo. „Tvrdili mu, že je to nemožné. On se jen podíval a řekl: ,Tak nemožné, myslíte?´ A udělal to,“ říká o svém dědečkovi Dolores Ljiljana Bata Arambasic.

23. srpna 1965, v den, kdy se slavnostně otevíral slavný most přes řeku Paraná, ležel jeho strůjce v brazilské nemocnici a umíral. V tu dobu měl za sebou sedm infarktů. Dolores Bata Arambasic přičítá dědečkovu předčasnou smrt (zemřel v šedesáti sedmi letech) vleklým starostem – zápisům firmy Baťa na černou listinu Spojenců za Druhé světové války, zestátnění majetku v Československu,  odsouzení československými úřady v nepřítomnosti i  i dosud zcela nevyjasněnému majetkovému sporu s rodinnou větví Tomáše Bati ml.

„Dědeček, přesto, že měl většinu života samá trápení, si vždy zachoval lidskost a úsměv na tváři. Byl to neskutečně silný člověk – tak si jej budu do smrti pamatovat.“ Poslední větou, kterou kdy Jan Antonín Baťa napsal, byla právě slova psaná v nemocnici na kus papíru: „Pravda vyjde najevo jako olej na vodu.“Rukopis je podle jeho vnučky pevný, ale s posledním slovem linie tužky spadá dolů. Jan Antonín Baťa zemřel.

Můj dědeček Jan Antonín Baťa | Paměť národa (pametnaroda.cz)

***

Národní soud versus Jan Antonín Baťa – osud velkého čs. podnikatele a vlastence

Dne 21. prosince 1962 přistálo v Ganderu v kanadské provincii Newfoundland kubánské letadlo, které startovalo v Praze a potřebovalo doplnit palivo. Vystoupil z něj i Miloš Navrátil. Bylo mu patnáct let, do letadla pronikl bez letenky a bez povolení. Neuměl pořádně žádný jazyk, ale s pomocí přivolaného tlumočníka vysvětlil kanadským úředníkům, že hodlá v jejich zemi zůstat. Celý článek>

Aktualizováno 3.10.2022: Bude devádesátiletý hongkonský kardinál Joseph Zen Zekiun dalším mučedníkem církve? Zbabělé vyjádření Papeže Františka – Události ČT (2.10.2022 od 38:20 min.) I diplomacie musí mít své hranice. JŠ

***

Aktualizováno 2.10.2022: Budeme muset žít skromněji, být solidárnější, nespoléhat se jen na stát, nenechat se ovládat strachem z budoucnosti

***

Výstava Století mučedníků představí křesťany, kteří se stali oběťmi totalitních režimů - Po Albánii, Estonsku, Francii, Maďarsku, Polsku a Rumunsku je výstava poprvé uvedena v České republice. K výstavě vznikl i česko-anglický katalog. Galerie Ambit je v Klášteře Panny Marie Sněžné u Jungmannova náměstí v Praze.

***

Výstavu jsem si prohlédl před začátkem demonstrace na Václavském náměstí na Den Svatého Václava 28.září. Byl jsem osamocen. Přišel pouze jeden muž středního věku, zdržel se pár minut. Bylo symbolické, že v recepci seděla Ukrajinka se svým nemocným synkem. Byla velmi ochotná a vstřícná.

***

Nezapomínejme hraběte Janose Esterházyho

***

Pořídil jsem FOTOGALERIIs dokumentem Projektová hodina pro společenské předměty. Události ČT se o výstavě v den jejího zahájení nezmínily. Alespoň na Den sv. Václava připomněly Martu Kubišovou a večer Noc s Legendou., jako poslední zprávu…

Díky nezájmu médií nebude výstava zřejmě moc navštěvovaná. Na podobné výstavy ve SRN jezdí školy, včetně návštěv nacistických koncentráků - ty znají i české děti, komunistické už neznají...

Psal se 24. říjen 1950. Pro většinu obyčejný podzimní úterek, pro tři muže z jihovýchodní Moravy poslední den života. Jsou ztýraní výslechy a jeden z nich tak nemocný, že ho musí k šibenici přinést. …Antonín Jánošík, Rudolf Lenhard, František Mana… Dodnes nebyl nikdo za tento justiční zločin potrestán…

Luděk Navara opět připomněl zapomenuté zločiny komunistů a jejich zrůdnost. Nedivme se, že dnešní mládež o nich nic neví, nebo má jen povrchní znalosti, kdy o zločinech nacismu ví mnohem více.

Dokument Paměti národa se svědectvím Petera Šťastného odvysílala ČT Sport v první přestávce zápasu Kanada : ČR 2.ledna po půlnoci na MS U20 v Kanadě. Silné osobní svědectví a příběhy vypoví o zločinnosti komunistického systému často mnohem více, než knihy historiků.   

Délka dokumentu je cca 5 min. Na webu Paměti národa je cca 1 min. svědectví Petera Šťastného. Shlédnout celý dokument mohou zřejmě jen přihlášení, ale kde je možné se přihlásit jsem nenalezl? Text neobsahuje informace, které by diváky také velmi zajímaly - např. urážlivé chování Čechů vůči Slovákům, podrobný popis příjezdu Kanaďanů a jejich opatření v hotelu, kde byl ubytován Peter Šťástný a které popisuje na videu. 

Takováto videa by měla být snadno přístupná, v plné délce, samozřejmě zdarma a bez přihlášení jako tomu bylo dříve. Od „Paměti k dědictví? Ano, pokud se paměť co nejvíce podporuje. GDPRnám stále více uzavírá přístup k našim dějinám.

Richard Husch přišel o otce v květnu 1945. Po veřejném lynči ho ubila místní revoluční garda. Z jejich domu udělali národní výbor a vdovu se čtyřmi dětmi vystěhovali do maringotky k lesu. Dnes žije devadesátiletý Richard Husch v pečovatelském domě v Luži a má už jen jediné přání: jednou provždy očistit jméno svého otce.  

Richard byl první dítě Johanna a Hedviky Huschových z Hroubovic nedaleko Luže. Otec, maďarský Němec, se navzdory nátlaku od německých okupantů nerozvedl se svou židovskou ženou. Ochránil ji tak od prvních transportů a téměř jisté smrti. Roztržení rodiny ale stejně nezabránil. Sám dostal předvolání k nástupu do pracovního tábora v létě 1944. „Jel jsem tatínka vyprovodit na nádraží do Pardubic,“ vzpomíná pan Richard.

„Bylo to 26. července a já měl ten den 14. narozeniny.“ Doma zůstala s dětmi jen maminka, která vedla domácnost i rodinnou firmu. „V říjnu ale musela odjet i maminka, neochránilo ji ani pokřtění, ani svatba,“ konstatuje Richard, „musela do Hagiboru a později do Terezína.“  V Hroubovicích nechala čtyři děti, z nichž nejmladší Nadě byly tři roky. Postarala se o ně paní Černohorská, která Huschovým ve firmě tou dobou vypomáhala.

Připomínejme si naše hrdiny – filmy se o nich netočily, netočí a nebudou, dokud se společnost nezmění. Čest památce a trvalému odkazu plk. Karla Lukase. JŠ